publikováno na www.literární.cz dne 28. dubna 2015
Působí na první pohled laskavým dojmem. Současný ministr kultury Daniel Herman (*1963), čtrnáctý v pořadí v dějinách České republiky, se vlídně usmívá; nevyvyšuje se.
Mluvčí mne vede anfiládou paláce k dveřím ministra. „Posaďte se, co by vás zajímalo?“ ptá se ministr a tiskne mi na uvítanou ruku. Je to příjemný ministr. Nepůsobí vůbec pohrdavě jako většina českých politiků, je na něm znát zkušenost v komunikaci, ještě z časů, kdy působil jako mluvčí České biskupské konference. Budí dojem přiměřeně otevřený, ale zároveň poněkud zdrženlivý. Je to ministr ve střehu, nezapře, že býval v činné kněžské službě.
Kancelář má ministr vybavenu vkusně, jak se sluší a patří na obyvatele barokního Nosticova paláce, plátna Milana Knížáka, jimiž se kdysi pyšnil sociálnědemokratický ministr Pavel Dostál, nahradily krajiny a zátiší. Marně ale hledám, tápu, těkám, snažím se najít na stěnách obraz současného prezidenta Miloše Zemana. Ale raději se neptám, kde visí, nechci budit hned na úvod nějakou kontroverzi. Třeba bych se dozvěděl, že je na půdě. Co mne ale zarazí téměř okamžitě, je podobizna posledního císaře habsburského mocnářství – Karla I. – ve zlatém rámu. Ministra překvapuje, že císaře poznávám.
Ministr ale stále čte, na nočním stolku má hned několik rozečtených knih, převážně duchovní poezie nebo literatury faktu. Spisovatelé již nejsou „svědomím národa“, často se ukazují jako hašteřivé hejno, ale představa, že zámek Dobříš – onen „zámek plný spisovatelů“, jak říkával Jan Werich, byl jen produktem rozhazovačného státu, asi také není přesná. Ministr býval kdysi, jak se svěřil, průvodcem na zámku Hluboká: proč třeba nezřídit rezidenční pobyty pro spisovatele právě zde?
„Spisovatelů si vážím, a myslím, že máme koho nabídnout,“ míní ministr a několik z těch současných vyjmenovává. Já se ovšem obávám, že generace Bohumila Hrabala, Josefa Škvoreckého, Milana Kundery, Vladimíra Holana nebo Ivana Diviše tu dnes zkrátka není. Bylo to jenom kvůli podpoře státu? Asi ne... Mluvčí Cigánková k tomu podotýká: „Malé národy by měly dát o svých talentech vědět. Není samozřejmě v moci žádného ministra nebo vlády talenty ´produkovat´,“ domnívá se, a jedním dechem vzápětí dodává: Literatuře se dostává podpory například prostřednictvím různých dotačních řízení a programů, ocenění, tvůrčích stipendií a podobně.“
Festival spisovatelů Prahy, jediný mezinárodní festival v Praze, letos oslaví dvacet pět let svého trvání. Z prostředků ministerstva kultury na něj letos byla vyčleněna částka 650 tisíc korun.
Než se rozloučím, napadá mne ještě jedna kacířská otázka pro ministra: „Kdy jste byl naposledy na festivalu spisovatelů Praha?“
Ministr kultury Daniel Herman se zamyslí, usměje se opět vlídně, a pronese: „Myslím, že loni... ale nevzpomínám si přesně....“ Víte, mám těch akcí hodně. Děkuji za rozhovor.“
Vracím se anfiládou dveří Nosticova paláce a mluvčí Cigánková, jejíž krásné boty s modrou špičkou obdivuji, mi ukazuje historické sály, jež nebývají často veřejnosti přístupné. Nosticův palác, bývalé sídlo hrabat z Nostic a Rienecku, je proslulý jednou z největších zachovalých šlechtických knihoven, jež čítá na 14.000 historických svazků. Mluvčí otevírá krásně zrekonstruovanou kapli Nanebevzetí Panny Marie. V rohu se křižuje. Činím totéž, abych nevypadl ze cviku.
foto © Josef Brož
| Ministr kultury Daniel Herman má rád císaře Karla I. Má ho i v kanceláři zavěšeného v rámu. |
Mluvčí mne vede anfiládou paláce k dveřím ministra. „Posaďte se, co by vás zajímalo?“ ptá se ministr a tiskne mi na uvítanou ruku. Je to příjemný ministr. Nepůsobí vůbec pohrdavě jako většina českých politiků, je na něm znát zkušenost v komunikaci, ještě z časů, kdy působil jako mluvčí České biskupské konference. Budí dojem přiměřeně otevřený, ale zároveň poněkud zdrženlivý. Je to ministr ve střehu, nezapře, že býval v činné kněžské službě.
Kancelář má ministr vybavenu vkusně, jak se sluší a patří na obyvatele barokního Nosticova paláce, plátna Milana Knížáka, jimiž se kdysi pyšnil sociálnědemokratický ministr Pavel Dostál, nahradily krajiny a zátiší. Marně ale hledám, tápu, těkám, snažím se najít na stěnách obraz současného prezidenta Miloše Zemana. Ale raději se neptám, kde visí, nechci budit hned na úvod nějakou kontroverzi. Třeba bych se dozvěděl, že je na půdě. Co mne ale zarazí téměř okamžitě, je podobizna posledního císaře habsburského mocnářství – Karla I. – ve zlatém rámu. Ministra překvapuje, že císaře poznávám.
Kontinuita a dluhy
Po více než roce ve funkci (nastoupil 29. ledna 2014) – má tento laicizovaný katolický kněz, člen KDU-ČSL, jenž vešel ve známost široké veřejnosti jako odhodlaný a posléze odvolaný ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů, jemuž v letech 2010 až 2013 šéfoval – přeci jenom trochu lepší náladu. Svou misi zde vnímá z titulu funkce etymologicky. S odkazem na latinu mi v úvodu laskavě vysvětluje, že ministr je v latině vlastně: služebník. „Takto také rozumím svému poslání: být služebníkem českého státu.“
Když odcházel z Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR), byl kolem toho velký povyk. Dnes, kdy od toho okamžiku, kdy se část rady ÚSTR politicky postavila proti němu, se zdá být s touto periodou vyrovnán. Část spolupracovníků, kteří byli společně s ním vyhozeni, se vzápětí objevila na ministerstvu kultury. „Vzal jsem s sebou i svého řidiče,“ směje se. Zároveň odmítá, že by se snažil nějakým způsobem převádět velký počet svých bývalých spolupracovníků. „Myslím, že je jich šest ,“ poznamenává.
Ministrovou základní prioritou, když nastoupil do funkce, byla a je kontinuita. „Nikoho jsem nepřišel vyhazovat, se všemi jsem se dohodl,“ říká. Některé z nich si skutečně pamatuji ještě z časů, kdy tu působil jiný nominant KDU-ČSL, slávou ověnčený exilový spisovatel a novinář Pavel Tigrid, do něhož v polovině 90. let vkládala kulturní obec velké naděje. Tigrid ale tehdy bohužel proslul zejména výrokem, že by se mělo „zrušit samotné ministerstvo kultury“ a obtížnými manévry kolem zkrachovalé loterie, z jejichž výnosů měla být dotována kultura zřízením Státního fondu kultury (SFK). Stát kvůli tomu na počátku zastavil dva domy: Dům U Černé Matky boží a Dům U Hybernů.
Po Tigridovi přišel na místo ministra Tigridův ekonomický náměstek, lidovec Jindřich Talíř. „Ano, šéfem mých poradců je Jaromír Talíř, zná ministerstvo jako nikdo jiný,“ vysvětluje Herman kontinuitu úřadu. Bývalý ministr, jenž nastoupil hned po Tigridovi v roce 1996, býval věrný svému odboru jako první náměstek i jako řadový náměstek. Státní fond kultury, jenž spravuje dům U Hybernů, jeden z paláců v samém centru turistické Prahy, má ale stále problémy. Dluhy jsou v řádu stamiliónů… Na otázku, co s palácem U Hybernů zamýšlí, odpovídá ministr váhavě: „Analyzujeme situaci. Ve hře je i varianta, že bychom palác prodali. Zatím jsme ale analýzu neuzavřeli.“
Samotný SFK, podobně jako rada Státního fondu kinematografie (RSFK), nebyly co do počtu všech členů do počátku dubna známy. Podařilo se je Poslaneckou sněmovnou Parlamentu navolit až 1. dubna. A nebyl to žádný apríl. Nejbližší zasedání SFK by se mělo zabývat i osudem těchto budov, jejichž provoz provázejí velké pochybnosti. Myslím, že tím ministrovi spadl kámen ze srdce.
Funkci náměstka pro ekonomiku, který se tématem mimo jiné zabývá, je podle organigramu René Schreier, vrchním ředitelem kabinetu ministra je Patrik Košický – oba věrní Hermanovi spolupracovníci ještě z časů ÚSTR. Zdá se to být logické, kdo by se chtěl obklopovat lidmi, jimž nevěří? „Pokud jsem kdy zažil nějaké čistky, bylo to právě na ÚSTR, kde odešlo až 45 lidí,“ připomíná. Bez podpory svých nejbližších by těžko mohl činit nějaké závažné kroky, stejně jako udělovat z fondů granty.
Ale aby bylo jasno: ministr Daniel Herman není „na kultuře“ vůbec žádným nováčkem. Jistě se v resortu dobře orientuje. Ministerstvo zná z dřívějška dosti dobře., neboť tu za ministra Václava Jehličky, tehdy rovněž z KDU-ČSL (nyní ovšem již TOP 09), sám krátce působil v letech 2007 až 2008.
Po více než roce ve funkci (nastoupil 29. ledna 2014) – má tento laicizovaný katolický kněz, člen KDU-ČSL, jenž vešel ve známost široké veřejnosti jako odhodlaný a posléze odvolaný ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů, jemuž v letech 2010 až 2013 šéfoval – přeci jenom trochu lepší náladu. Svou misi zde vnímá z titulu funkce etymologicky. S odkazem na latinu mi v úvodu laskavě vysvětluje, že ministr je v latině vlastně: služebník. „Takto také rozumím svému poslání: být služebníkem českého státu.“
Když odcházel z Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR), byl kolem toho velký povyk. Dnes, kdy od toho okamžiku, kdy se část rady ÚSTR politicky postavila proti němu, se zdá být s touto periodou vyrovnán. Část spolupracovníků, kteří byli společně s ním vyhozeni, se vzápětí objevila na ministerstvu kultury. „Vzal jsem s sebou i svého řidiče,“ směje se. Zároveň odmítá, že by se snažil nějakým způsobem převádět velký počet svých bývalých spolupracovníků. „Myslím, že je jich šest ,“ poznamenává.
Ministrovou základní prioritou, když nastoupil do funkce, byla a je kontinuita. „Nikoho jsem nepřišel vyhazovat, se všemi jsem se dohodl,“ říká. Některé z nich si skutečně pamatuji ještě z časů, kdy tu působil jiný nominant KDU-ČSL, slávou ověnčený exilový spisovatel a novinář Pavel Tigrid, do něhož v polovině 90. let vkládala kulturní obec velké naděje. Tigrid ale tehdy bohužel proslul zejména výrokem, že by se mělo „zrušit samotné ministerstvo kultury“ a obtížnými manévry kolem zkrachovalé loterie, z jejichž výnosů měla být dotována kultura zřízením Státního fondu kultury (SFK). Stát kvůli tomu na počátku zastavil dva domy: Dům U Černé Matky boží a Dům U Hybernů.
Po Tigridovi přišel na místo ministra Tigridův ekonomický náměstek, lidovec Jindřich Talíř. „Ano, šéfem mých poradců je Jaromír Talíř, zná ministerstvo jako nikdo jiný,“ vysvětluje Herman kontinuitu úřadu. Bývalý ministr, jenž nastoupil hned po Tigridovi v roce 1996, býval věrný svému odboru jako první náměstek i jako řadový náměstek. Státní fond kultury, jenž spravuje dům U Hybernů, jeden z paláců v samém centru turistické Prahy, má ale stále problémy. Dluhy jsou v řádu stamiliónů… Na otázku, co s palácem U Hybernů zamýšlí, odpovídá ministr váhavě: „Analyzujeme situaci. Ve hře je i varianta, že bychom palác prodali. Zatím jsme ale analýzu neuzavřeli.“
Samotný SFK, podobně jako rada Státního fondu kinematografie (RSFK), nebyly co do počtu všech členů do počátku dubna známy. Podařilo se je Poslaneckou sněmovnou Parlamentu navolit až 1. dubna. A nebyl to žádný apríl. Nejbližší zasedání SFK by se mělo zabývat i osudem těchto budov, jejichž provoz provázejí velké pochybnosti. Myslím, že tím ministrovi spadl kámen ze srdce.
Funkci náměstka pro ekonomiku, který se tématem mimo jiné zabývá, je podle organigramu René Schreier, vrchním ředitelem kabinetu ministra je Patrik Košický – oba věrní Hermanovi spolupracovníci ještě z časů ÚSTR. Zdá se to být logické, kdo by se chtěl obklopovat lidmi, jimž nevěří? „Pokud jsem kdy zažil nějaké čistky, bylo to právě na ÚSTR, kde odešlo až 45 lidí,“ připomíná. Bez podpory svých nejbližších by těžko mohl činit nějaké závažné kroky, stejně jako udělovat z fondů granty.
Ale aby bylo jasno: ministr Daniel Herman není „na kultuře“ vůbec žádným nováčkem. Jistě se v resortu dobře orientuje. Ministerstvo zná z dřívějška dosti dobře., neboť tu za ministra Václava Jehličky, tehdy rovněž z KDU-ČSL (nyní ovšem již TOP 09), sám krátce působil v letech 2007 až 2008.
| Na schodiště v kanceláře má ministr cestu nahoru, nebo dolů? |
Kulturní politika na talíři
Evergreenem všech ministrů kultury byla koncepce „kulturní politiky“. Nikomu se jí ale za celých dvacet pět let nepodařilo dostatečně připravit. Nebyla politická vůle – zvláště za vlád Václava Klause. Byla tu sice nakonec usnesení vlády – a dokonce i ministr Tigrid se o něco navzdory svému přesvědčení a politickým vlnám pokoušel – ale všechny programové dokumenty až příliš duněly prázdnotou, stejně jako rozpočet samotného ministerstva. Poslední verzí „státní kulturní politiky“, jež si zvídavý čtenář může prohlédnout na stráních ministerstva, zahrnující období 2009-2014, hovoří o tom, že „kultura je jízdenkou do budoucnosti“. Podepsán naposledy ministr Václav Jehlička.
Není přitom pravda, že by se české ministerstvo nemohlo inspirovat v jiných zemích: stále nejrozsáhlejším provozem „kulturní politiky“ disponuje Francie, jež od poválečných koncepcí od gaullistického ministra André Malrauxe přes socialistu Jacka Langa do současnosti, kdy opět vládnou socialisté, považuje kulturu za „národní poklad“. Odkazy na „kulturní domy“, jež využíval v 50. letech rovněž Malraux, se ale dnes v Česku už nenosí, neboť zavánějí „komunistickým dědictvím“. Mluví se o jiných domech, respektive centrech…
Nebude to mít ministr kultury lehké, spadla na něj totiž nová koncepce. Ministr Herman vysvětluje, že nová koncepce „státní kulturní politiky“ na léta 2015-2020 by měla jít brzy do vlády. Měla být ale podle opozice, zejména z TOP 09, k dispozici již koncem roku loňského. K dispozici je zatím pouze usnesení vlády, jež ukládá ministru kultury předložit Plán implementace Státní kulturní politiky na léta 2015-2020 (s výhledem do roku 2025) do 30. června 2015“. Jakým směrem se bude – zejména z ekonomického hlediska – ubírat směřování nové kulturní politiky nastiňuje ministr jen vágně. „Líbí se mi představa vědeckých center (science center), jež spojují popularizaci a učení formou hry,“ nahazuje ministr.
Role ministerstva, jež se vždy převážně soustřeďovalo na nemovité kulturní dědictví (respektive památky), k nimž nyní podstatnou měrou přibyly církve (a agenda restitucí), je převážně koordinační. Ministru Hermanovi se podařilo schválit rozpočet na rok 2015, v němž podle svých slov posílily peníze zejména v oblasti vyčleněných prostředků na tzv. živé umění. Rozpočet v řádu 10, 9 miliard korun byl navýšen v kategoriích: živé umění (635, 8 milionů ), neživé umění (532 miliónů), filmové pobídky (500 milionů), výzkum, rozvoj, inovace (499, 9 milionů) ovšem významně ukrajují státní příspěvkové organizace (4, 929 miliard), a zvláště tzv. majetkové vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi (jejich podpora činí 3, 496 miliard).
Co je to ale proti rozpočtu hlavního města Prahy, že? Ta na kulturu pravidelně věnuje 5% ze svého rozpočtu. Při objemu 40 miliard, to představuje dvě miliardy.
Navyšování, navyšování, navyšováníJiž ministr Tigrid uvažoval, že by církve nespadaly pod „resort kultury“ vedle státem zřizovaných organizací, jakými jsou např. Národní divadlo, Národní galerie, Národní muzeum, Národní knihovna- viz kompletní přehled. Podle pražského radního pro kulturu Václava Novotného (TOP 09) činí výdaje s odpočtem výdajů na církve pouze 0, 74 procenta. „Rozpočet je tedy přibližně stejný jako loni a z toho plynou stále stejné problémy resortu: podfinancované příspěvkové organizace, jejich velmi špatně placení zaměstnanci nebo stále nezahájené rekonstrukce sídel důležitých institucí – Národního muzea či Státní opery Praha," sdělil začátkem roku Hospodářským novinám.
Výše rozpočtu, jež v dějinách Česka nikdy nedosáhla ani tolik proklamovaného 1%, podle ministerstva „odpovídá současné situaci ekonomiky“, nicméně ministerstvo, jako již tolikrát, „usiluje o postupné navyšování rozpočtu k 1% podílu“ na celkových výdajích státního rozpočtu“. Ministerstvo ale přesto trumfuje: „Pro letošní rok se podařilo naplnit cíl MK - tj. dosáhnout hladiny rozpočtu 11,2 mld. Kč. (to je po níže zmíněném navýšení o cca 300 mil. Kč),“ uvádí v prohlášení mluvčí Simona Cigánková.
Zejména ve střednědobém výhledu jde podle ministerstva o úspěch, a v navyšování se ministr chystá pokračovat i v dalších letech: v roce 2016, kdy bude požadovat navýšení na 12, 8 miliard, v roce 2017 potom na 15, 4 miliardy korun. „Navýšení se bude týkat zejména zvýšení podpory v oblasti živého a neživého umění, navýšení podpory v oblasti filmových pobídek a zvyšování provozního příspěvku v příspěvkových organizacích tak, aby byl narovnán propad platové úrovně zaměstnanců příspěvkových organizací na úroveň celorepublikového průměru. (V současné době se pohybuje průměrný plat v PO okolo 21 tis. Kč/měsíc. Přitom celorepublikový průměr je 27 200,- Kč měsíčně),“ uvádí v písemném dokumentu mluvčí.
Jaké je postavení literatury?
Je zřejmé, že ministr Herman přišel na ministerstvo, které sice již znal, jež se ale proměnilo – zejména vstupem do Evropské unie. Přesto překvapí, že mezi svými úspěchy a navyšování nezmiňuje právě literaturu. Mezi úspěchy jsou filmové pobídky – a filmaři mají velmi silnou lobby; finanční krytí získal program péče o Národní kulturní poklad v objemu 1 miliardy ročně na roky 2015-2017 (+ rekonstrukce Státní opery v roce 2016); nové kulturní památky nebo změna stanoviska UNESCO ve prospěch zachování otáčivého hlediště v Českém Krumlově či otevření zrekonstruované Květné zahrady v Kroměříži (památka UNESCO) jsou jistě významné, ale literatura a její podpora mezi nimi chybí.
Je jasné, že mnohé personální změny v Národní galerii (ředitel Jiří Fajt) nebo v Národním divadle (šéf činohry Daniel Špinar) vyvolávají mnohem větší mediální rozruch než stav literatury v Česku.
Evergreenem všech ministrů kultury byla koncepce „kulturní politiky“. Nikomu se jí ale za celých dvacet pět let nepodařilo dostatečně připravit. Nebyla politická vůle – zvláště za vlád Václava Klause. Byla tu sice nakonec usnesení vlády – a dokonce i ministr Tigrid se o něco navzdory svému přesvědčení a politickým vlnám pokoušel – ale všechny programové dokumenty až příliš duněly prázdnotou, stejně jako rozpočet samotného ministerstva. Poslední verzí „státní kulturní politiky“, jež si zvídavý čtenář může prohlédnout na stráních ministerstva, zahrnující období 2009-2014, hovoří o tom, že „kultura je jízdenkou do budoucnosti“. Podepsán naposledy ministr Václav Jehlička.
Není přitom pravda, že by se české ministerstvo nemohlo inspirovat v jiných zemích: stále nejrozsáhlejším provozem „kulturní politiky“ disponuje Francie, jež od poválečných koncepcí od gaullistického ministra André Malrauxe přes socialistu Jacka Langa do současnosti, kdy opět vládnou socialisté, považuje kulturu za „národní poklad“. Odkazy na „kulturní domy“, jež využíval v 50. letech rovněž Malraux, se ale dnes v Česku už nenosí, neboť zavánějí „komunistickým dědictvím“. Mluví se o jiných domech, respektive centrech…
Nebude to mít ministr kultury lehké, spadla na něj totiž nová koncepce. Ministr Herman vysvětluje, že nová koncepce „státní kulturní politiky“ na léta 2015-2020 by měla jít brzy do vlády. Měla být ale podle opozice, zejména z TOP 09, k dispozici již koncem roku loňského. K dispozici je zatím pouze usnesení vlády, jež ukládá ministru kultury předložit Plán implementace Státní kulturní politiky na léta 2015-2020 (s výhledem do roku 2025) do 30. června 2015“. Jakým směrem se bude – zejména z ekonomického hlediska – ubírat směřování nové kulturní politiky nastiňuje ministr jen vágně. „Líbí se mi představa vědeckých center (science center), jež spojují popularizaci a učení formou hry,“ nahazuje ministr.
Role ministerstva, jež se vždy převážně soustřeďovalo na nemovité kulturní dědictví (respektive památky), k nimž nyní podstatnou měrou přibyly církve (a agenda restitucí), je převážně koordinační. Ministru Hermanovi se podařilo schválit rozpočet na rok 2015, v němž podle svých slov posílily peníze zejména v oblasti vyčleněných prostředků na tzv. živé umění. Rozpočet v řádu 10, 9 miliard korun byl navýšen v kategoriích: živé umění (635, 8 milionů ), neživé umění (532 miliónů), filmové pobídky (500 milionů), výzkum, rozvoj, inovace (499, 9 milionů) ovšem významně ukrajují státní příspěvkové organizace (4, 929 miliard), a zvláště tzv. majetkové vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi (jejich podpora činí 3, 496 miliard).
Co je to ale proti rozpočtu hlavního města Prahy, že? Ta na kulturu pravidelně věnuje 5% ze svého rozpočtu. Při objemu 40 miliard, to představuje dvě miliardy.
Navyšování, navyšování, navyšováníJiž ministr Tigrid uvažoval, že by církve nespadaly pod „resort kultury“ vedle státem zřizovaných organizací, jakými jsou např. Národní divadlo, Národní galerie, Národní muzeum, Národní knihovna- viz kompletní přehled. Podle pražského radního pro kulturu Václava Novotného (TOP 09) činí výdaje s odpočtem výdajů na církve pouze 0, 74 procenta. „Rozpočet je tedy přibližně stejný jako loni a z toho plynou stále stejné problémy resortu: podfinancované příspěvkové organizace, jejich velmi špatně placení zaměstnanci nebo stále nezahájené rekonstrukce sídel důležitých institucí – Národního muzea či Státní opery Praha," sdělil začátkem roku Hospodářským novinám.
Výše rozpočtu, jež v dějinách Česka nikdy nedosáhla ani tolik proklamovaného 1%, podle ministerstva „odpovídá současné situaci ekonomiky“, nicméně ministerstvo, jako již tolikrát, „usiluje o postupné navyšování rozpočtu k 1% podílu“ na celkových výdajích státního rozpočtu“. Ministerstvo ale přesto trumfuje: „Pro letošní rok se podařilo naplnit cíl MK - tj. dosáhnout hladiny rozpočtu 11,2 mld. Kč. (to je po níže zmíněném navýšení o cca 300 mil. Kč),“ uvádí v prohlášení mluvčí Simona Cigánková.
Zejména ve střednědobém výhledu jde podle ministerstva o úspěch, a v navyšování se ministr chystá pokračovat i v dalších letech: v roce 2016, kdy bude požadovat navýšení na 12, 8 miliard, v roce 2017 potom na 15, 4 miliardy korun. „Navýšení se bude týkat zejména zvýšení podpory v oblasti živého a neživého umění, navýšení podpory v oblasti filmových pobídek a zvyšování provozního příspěvku v příspěvkových organizacích tak, aby byl narovnán propad platové úrovně zaměstnanců příspěvkových organizací na úroveň celorepublikového průměru. (V současné době se pohybuje průměrný plat v PO okolo 21 tis. Kč/měsíc. Přitom celorepublikový průměr je 27 200,- Kč měsíčně),“ uvádí v písemném dokumentu mluvčí.
Jaké je postavení literatury?
Je zřejmé, že ministr Herman přišel na ministerstvo, které sice již znal, jež se ale proměnilo – zejména vstupem do Evropské unie. Přesto překvapí, že mezi svými úspěchy a navyšování nezmiňuje právě literaturu. Mezi úspěchy jsou filmové pobídky – a filmaři mají velmi silnou lobby; finanční krytí získal program péče o Národní kulturní poklad v objemu 1 miliardy ročně na roky 2015-2017 (+ rekonstrukce Státní opery v roce 2016); nové kulturní památky nebo změna stanoviska UNESCO ve prospěch zachování otáčivého hlediště v Českém Krumlově či otevření zrekonstruované Květné zahrady v Kroměříži (památka UNESCO) jsou jistě významné, ale literatura a její podpora mezi nimi chybí.
Je jasné, že mnohé personální změny v Národní galerii (ředitel Jiří Fajt) nebo v Národním divadle (šéf činohry Daniel Špinar) vyvolávají mnohem větší mediální rozruch než stav literatury v Česku.
| Na svém nočním stolu má ministr bibli, a čte především duchovní literaturu, ale snaží se být také trochu "im Bilde". |
„Spisovatelů si vážím, a myslím, že máme koho nabídnout,“ míní ministr a několik z těch současných vyjmenovává. Já se ovšem obávám, že generace Bohumila Hrabala, Josefa Škvoreckého, Milana Kundery, Vladimíra Holana nebo Ivana Diviše tu dnes zkrátka není. Bylo to jenom kvůli podpoře státu? Asi ne... Mluvčí Cigánková k tomu podotýká: „Malé národy by měly dát o svých talentech vědět. Není samozřejmě v moci žádného ministra nebo vlády talenty ´produkovat´,“ domnívá se, a jedním dechem vzápětí dodává: Literatuře se dostává podpory například prostřednictvím různých dotačních řízení a programů, ocenění, tvůrčích stipendií a podobně.“
Festival spisovatelů Prahy, jediný mezinárodní festival v Praze, letos oslaví dvacet pět let svého trvání. Z prostředků ministerstva kultury na něj letos byla vyčleněna částka 650 tisíc korun.
Než se rozloučím, napadá mne ještě jedna kacířská otázka pro ministra: „Kdy jste byl naposledy na festivalu spisovatelů Praha?“
Ministr kultury Daniel Herman se zamyslí, usměje se opět vlídně, a pronese: „Myslím, že loni... ale nevzpomínám si přesně....“ Víte, mám těch akcí hodně. Děkuji za rozhovor.“
***
Vracím se anfiládou dveří Nosticova paláce a mluvčí Cigánková, jejíž krásné boty s modrou špičkou obdivuji, mi ukazuje historické sály, jež nebývají často veřejnosti přístupné. Nosticův palác, bývalé sídlo hrabat z Nostic a Rienecku, je proslulý jednou z největších zachovalých šlechtických knihoven, jež čítá na 14.000 historických svazků. Mluvčí otevírá krásně zrekonstruovanou kapli Nanebevzetí Panny Marie. V rohu se křižuje. Činím totéž, abych nevypadl ze cviku.
foto © Josef Brož
Žádné komentáře:
Okomentovat