Omar Sharif, nostalgický hráč velké hvězdné iluze

kultura > > film > nekrolog > publikováno a odvysíláno na Českém rozhlasu Plus, dne 18. července 2015

Omar Sharif, elegantní dandy a hvězda nehasnoucí slávy.

Velká hvězda filmového světa uhasla. Konec hry: „rien ne va plus“. Zemřel Omar Sharif, poslední světoobčan filmového nebe, jenž byl doma všude a nikde. „Jsem jediným hercem na světě, který je cizincem všude,“ říkával.

Smrt zastihla egyptského herce, jenž zosobňoval jednu z vrcholných verzí kosmopolitní elegance, tohoto nostagického dandyho se svůdným úsměvem hráče pokeru, v Káhiře v pátek 10. července ve věku 83 let. Po tři roky žil v ústraní, stižen Alzheimerovou chorobou, ránu z milosti mu zasadila srdeční mrtvice.

Syn libanonského imigranta, narozený v Alexandrii 10. dubna 1932 jako Michel Demitri Chalhoub, byl původním vyznáním melchitský řeckokatolický křesťan. Jeho rodiče, kteří se zabývali obchodem se dřevem, patrně netušili, že jejich syn, jehož zapsali na prestižní anglofonní Victoria College, se jednoho dne stane symbolem v kategorii dobrodružného „orientálního milovníka“.

Film, pověstná továrna na iluze, se sotva pokusila vzít Michela do své celuloidové náruče filmem Jussúfa Šahína Nebe pekla (uváděného také pod distribučním titulem jako Bitva v údolí), on si ovšem do té své vybral svou femme fatale – Fátin Hamámaovou, svou první filmovou partnerku – a konvertoval kvůli tomu bez velkých rozpaků k islámu a přijal jméno Umar al-Sharíf.

Filmový svět, v Evropě, Americe, ale i jinde, ho později znal již pod poněkud upraveným jménem jako Omara Sharífa. Společně si ještě zahráli roku 1961 ve filmu Řeka lásky (1961), adaptaci Tolstého románu Anna Kareninova. Po rozvodu v roce 1968 se již nikdy opět neoženil.

Je fantastické, kolik velkých dějinných postav Omar Sharif vlastně hrál. Byl arménským králem, císařem Mongolů, ruským carem, španělským i rakouským princem, ale i kubánským revolucionářem (a také kapitánem Nemo). Hrál role velké, ale neodpustil si ani role zvláštní, někdy snad dokonce i trochu obskurní – například když se uvolil sehrát patafyzického zloděje či tureckého prodavače se smíšeném zbožím.

Slávu mu ale přinesly zejména dva filmy, na počátku 60. let, jimiž odstartoval svou světovou hvězdnou kariéru. Za oběma úspěchy stál britský filmový režisér David Lean: Lawrence z Arábie (1962) a Doktor Živago (1965). Ve filmu prvním, zobrazující dobrodružný život britského důstojníka Thomase Edwarda Lawrence, interpretováného Peterem O´Toolem, hrál Omar Sharif jednoho z vůdců arabského povstání: Sherífa Alího ibn El Khariše.

Výkon mu vynesl Zlatý Globus za nejlepší druhou mužskou roli v roce 1963. V neuvěřitelné superprodukci Carla Pontiho vznikl o dva roky později druhý, v němž mu režisér Lean přisoudil roli lékaře Jurije, fatálně propadlého lásce k překrásné Laře, jíž hrála Julie Christiová. Ta mu vynesla Zlatý Globus za nejlepší mužskou roli.

Do jeho náručí padaly sice nejkrásnější ženy a herečky světa: Sophie Lorenová, Catherine Deneuvová (vzpomeňme zde na jeho mimořádnou roli korunního prince Rudolfa ve filmu Mayerling režiséra Terence Younga, 1968), Barbra Streisandová... (dvojice ve fenomenálním muzikálu Funny Girl, 1968 vyvolala pobouření pro židovské kořeny Barbry v Egyptě i jinde) on sám ale od okamžiku, kdy se rozvedl a přesídlil do Hollywoodu, propadal stále více jiné vášni, než filmu nebo ženám. 

Přijímaný na královských dvorech, obdivovaným milióny nadšených diváků, uchyloval se stále častěji – k hazardním hrám: dostihy, poker, bridže... i ruleta.

Proslavil se ostatně i tím, že svou tvář, stiženou záhadným úsměvem pod neodmyslitelným knírem, prodal v reklamě na sázkový časopis Tiercé magazine.

Mluvil a hrál v mnoha jazycích, patrně se ale nikde necítil být domovským právem. On, který budil dojem, že domovem je mu celý svět, utápěl milióny v casinech, s očima na otáčivé ruletě – v těch nejnemožnějších hodinách, kdy krupiér hlásí: Ukončete sázky. Ono proslulé „rien ne va plus“, když už do hry nemůžete přihodit ani žeton, se mu později stalo mottem i jeho života.

Ačkoliv byl ceněn například za roli ve Wajdových Běsech (1988), získal ocenění, francouzského Césara za nejlepší mužskou roli, až za film Můj učitel Ibrahim (2004) podle románu spisovatele Erica-Emmanuela Schmitta Pan Ibrahim a květy koránu, jenž natočil Françoise Dupeyrona. Posedlostí, největším životním běsem mu byla hra. Byl v ní dokonalý ve filmu, o těch ostatních se vypráví jen na místech, kde se potkával s ostatními nostalgickými hráči – té velké a nemožné „iluze hry“.