> literatura > knihy > vyšlo na portálu České televize dne 18. července 2015
Tato politická aktualita by neměla čtenáře vyvést z míry. Politika, byť je v knize přítomná – je zjevné, že Cunningham nepatří do štábu republikánů (určitě nemiluje Bushe, McCaina, ani Palinovou) – tu chce hrát druhořadou kulisu. Připomíná stav mysli, do níž byla Amerika ponořena v éře po 11. září, jež ochromila část levicových intelektuálů – včetně postav novely. Hořká pachuť tu přesto zůstává jako levný Cunnighamův drink.
Metafyzika utopená v lyrismu
Mnohem důležitější je prozaikův styl, známý již z dřívějších děl – zejména z oslavovaných Hodin (Hours, 1988; česky Odeon, 2002), jež se dočkaly i filmového zpracování. Úspornost situací připomíná nasvícením plátna, jež autor zcizuje kusými dialogy, dotvářející atmosféru: místy to působí velmi trefně, úměrně s intenzitou metafyziky „stmívání času“, ale přemíra lyričnosti utápí metafyziku.
Postavy, žijící ve svém „temném království“ – ústředním motivem je dramatický obrat u rakovinou stižené Beth – budí někdy dojem mechanických loutek, vedené sice zručným mistrem; neubrání se ale občas karikatuře, když přemoudřele glosují samy sebe. Beth v jednu chvíli vypráví, že samotné umírání není až tak hrozné. „Bylo to prostě takové jako. Takové... nijaké šero.“ (s. 139). Prozaik obrat v nemoci glosuje popisem proměny kvality jejích vlasů.
Umírání, aby nebylo tak temné, vede Tylera, který ne a ne složit (pro Beth) dobrou píseň, znovu a znovu k heroinu – tomu bílému prášku, jenž je jako sníh. Cítí se po něm lépe, a když se cítí nejlépe, otevírá okno – jen skočit (do prázdna). Sníh kontrastuje s temnotou existence; tu ještě protne bleskem vzpomínka na dětství bratří, jenž se stane osudným jejich matce.
Lyrismus hraničí s groteskní komikou, estetika metafyziky s gay-burleskou. O světle a tmě se vedou delší hovory, věcnost se místy dokáže protnout s (lehkou) vulgaritou. „Oba vědí, že to musejí provést rychle. Vklouzne do ní ptákem.“ (s. 183). Tady už „boží oko“ ani nemrkne... Bude muset nejdřív rozmrznout.
Obávám se, že Sněhovou královnu, v pořadí sedmou Cunninghamovu knihu, nelze považovat za „nejoriginálnější“, ani „emocionálně nejpronikavější“, jak sugeruje český doslov – zvláště s těmi srovnatelnými – jimiž jsou Zvláštní dny (Specimen Days, 2005; česky: Odeon, 2006) či Za soumraku (By Nightfall, 2010; česky Odeon, 2011).
---
Michael Cunnigham: Sněhová královna (The Snow Queen). Přeložila Veronika Volhejnová. Vydalo nakladatelství Odeon, Praha 2015. Počet stran: 264.
Autor Michael Cunningham se čte dobře i v létě. |
Americký spisovatel Michael Cunnigham (*1952) vložil do své novely Sněhová královna vzkazy, jež se vzpírají skutečnosti. Svět, o němž vypráví, má sice podobu nedávné současnosti, je v něm ale tolik neskutečného, že to vyžaduje nasazení, ale i víru. Nemusíte přitom věřit v Boha, ani v politickou korektnost. Autor si vlastně jen žádá, aby byl milostivě přijat...
Zdá se, že podstatné věci se odehrávají v noci. V případě jednoho z hrdinů, vzdělaného a láskou poničeného gaye jménem Barrett, jenž pracuje jako prodavač v jednom second-handu, se tak stane uprostřed mrazivé noci na obloze nad Central Parkem.
Než dojde domů, má dost důvodů přemýšlet, co se vlastně stalo. Na potemnělém nebi se mu zjevilo na okamžik „tyrkysové světlo“. Později ho napadlo, že by to mohlo být i oko, které na něj mrklo. Ale až později...
Levný drink z Bushovy éryExpozice Cunnighamovy zamrzlé novely (v charakterech, příběhu, ale i politickém kontextu), se pretextově odvolává na pohádku Hanse Christiana Andersena Sněhová královna, jež dala název knize; pro jistotu je uvozena i citací na počátku.
Levný drink z Bushovy éryExpozice Cunnighamovy zamrzlé novely (v charakterech, příběhu, ale i politickém kontextu), se pretextově odvolává na pohádku Hanse Christiana Andersena Sněhová královna, jež dala název knize; pro jistotu je uvozena i citací na počátku.
Podobně jako v pohádce, nechybí bratr: je jím hudebník Tyler, s nímž Barrett (společně s nemocnou přítelkyní Beth) sdílí poměrně nuzné obydlí na předměstí Brooklynu.
Trojice tvoří tringl, do něhož se zaplete ještě Liz – a také další (Nina, Ping, Stella, Andrew a Foster). Není to propletenec složitý, i když motivace postav vyžadují trochu více představivosti i důvtipu, když nejste zcela „in“ v intelektuálním GLBT balábile New Yorku mezi podzimy roku 2004 a 2008. Brzy ale pochopíte, že nejde zcela o ztroskotance, rozhodně nikoliv o vyvolené času, v němž vládne George W. Bush, ten - „nejhorší americký prezident“. Světlo, jež mohlo být „božím okem“, mrklo na Baretta na sklonku roku 2004, po němž byl dotyčný... opět zvolen.
Trojice tvoří tringl, do něhož se zaplete ještě Liz – a také další (Nina, Ping, Stella, Andrew a Foster). Není to propletenec složitý, i když motivace postav vyžadují trochu více představivosti i důvtipu, když nejste zcela „in“ v intelektuálním GLBT balábile New Yorku mezi podzimy roku 2004 a 2008. Brzy ale pochopíte, že nejde zcela o ztroskotance, rozhodně nikoliv o vyvolené času, v němž vládne George W. Bush, ten - „nejhorší americký prezident“. Světlo, jež mohlo být „božím okem“, mrklo na Baretta na sklonku roku 2004, po němž byl dotyčný... opět zvolen.
Tato politická aktualita by neměla čtenáře vyvést z míry. Politika, byť je v knize přítomná – je zjevné, že Cunningham nepatří do štábu republikánů (určitě nemiluje Bushe, McCaina, ani Palinovou) – tu chce hrát druhořadou kulisu. Připomíná stav mysli, do níž byla Amerika ponořena v éře po 11. září, jež ochromila část levicových intelektuálů – včetně postav novely. Hořká pachuť tu přesto zůstává jako levný Cunnighamův drink.
Metafyzika utopená v lyrismu
Mnohem důležitější je prozaikův styl, známý již z dřívějších děl – zejména z oslavovaných Hodin (Hours, 1988; česky Odeon, 2002), jež se dočkaly i filmového zpracování. Úspornost situací připomíná nasvícením plátna, jež autor zcizuje kusými dialogy, dotvářející atmosféru: místy to působí velmi trefně, úměrně s intenzitou metafyziky „stmívání času“, ale přemíra lyričnosti utápí metafyziku.
Postavy, žijící ve svém „temném království“ – ústředním motivem je dramatický obrat u rakovinou stižené Beth – budí někdy dojem mechanických loutek, vedené sice zručným mistrem; neubrání se ale občas karikatuře, když přemoudřele glosují samy sebe. Beth v jednu chvíli vypráví, že samotné umírání není až tak hrozné. „Bylo to prostě takové jako. Takové... nijaké šero.“ (s. 139). Prozaik obrat v nemoci glosuje popisem proměny kvality jejích vlasů.
Obálka českého vydání knihy. |
Lyrismus hraničí s groteskní komikou, estetika metafyziky s gay-burleskou. O světle a tmě se vedou delší hovory, věcnost se místy dokáže protnout s (lehkou) vulgaritou. „Oba vědí, že to musejí provést rychle. Vklouzne do ní ptákem.“ (s. 183). Tady už „boží oko“ ani nemrkne... Bude muset nejdřív rozmrznout.
***
Obávám se, že Sněhovou královnu, v pořadí sedmou Cunninghamovu knihu, nelze považovat za „nejoriginálnější“, ani „emocionálně nejpronikavější“, jak sugeruje český doslov – zvláště s těmi srovnatelnými – jimiž jsou Zvláštní dny (Specimen Days, 2005; česky: Odeon, 2006) či Za soumraku (By Nightfall, 2010; česky Odeon, 2011).
---
Michael Cunnigham: Sněhová královna (The Snow Queen). Přeložila Veronika Volhejnová. Vydalo nakladatelství Odeon, Praha 2015. Počet stran: 264.
Žádné komentáře:
Okomentovat