Andula Sedláčková, herečka

úterý 17. listopadu 2015

Boualem Sansal: 2084. Konec světa /úryvek/

> kultura > knihy > překlad pro portál literarni.cz

Sansalova kniha patří k temným vizím budoucnosti.
Nejnovější román alžírského spisovatele Boualema Sansala nese název 2084 s podtitulem Konec světa, v narážce na román 1984 George Orwella. 

Spisovatel v něm popisuje typ režimu, v němž se odehrála zásadní proměna: ani slovem není zmíněno slovo islám, přesto on sám se v rozhovorech netají, že inspirací mu byl autokratický režim íránské republiky. 

Kniha byla nominována na několik francouzských literárních cen: získala nakonec Cenu francouzské akademie. Kritikové oceňují zejména jeho poetický jazyk, ale i neúprosnou a temnou vizi autora, jenž patří k těm nejlepším ve frankofonní literatuře.

Ati nemohl spát. Úzkost ho stále více zastihovala brzy, v okamžiku ukončení palby a dokonce, když stmívání roztáhlo svůj bledý závoj, a když nemocní, znaveni dlouhými dny bloudění, se přemísťovali z pokoje na pokoj a potom z terasy na terasu, se vraceli zpátky na svá lůžka, vlekouce za sebou své nohy, vydávajíce své ubohé prosby, jimiž by dokázali překonat večera. Někteří tu již zítra nebudou. Yölah je velký a spravedlivý, zařizuje se podle svého.
Potom přicházela noc, padala rychle po horách, přiváděla je tím do rozpaků. Stejně tak náhle a bez varování, přicházel i chlad, jenž svou palčivostí bral doslova dech. Venku řádil vítr, odhodlaný ke všemu, řádil bez ustání. Povědomý hluk sanatoria jej zčásti zklidňoval, i když mluvil o lidské bolesti a jejích ohlušujících slzách v ostudných projevech lidské strojovosti, ale nedokázal zastřít strašidelné kručení hory: vzdálený ohlas, který si více představoval než slyšel, přicházel z hlubin země, zatěžkané morovými výpary a hrozbami.

A tahle hora Ouâ uzavřená v téhle říší, v níž pobývala, pochmurná a tíživá, jednak svou rozlehlostí a mučivým svým rysem, stejně jako díky dějinám, jež se přehnaly v jejích údolích a dostala se až do sanatoria v davu poutníků, kteří dvakrát za rok procházeli oblastí Sîn, zastavujíce se vždy v nemocnici, kde se všichni uchylovali před horkem a povzbuzovali se na cestu.

Přicházeli zdaleka, ze všech světových stran, pěšky, otrhaní a v horečce, často za těžkých podmínek; v jejich sibylských vyprávěních bylo cosi překrásného, ale zároveň cosi bídného a kriminálního, o to více znepokojujícího, že to vyprávěli ztišeným hlasem, přerušujíce své vyprávění při prvním hluku, při němž se ohlíželi přes rameno. Každý z nich, poutník či nemocný, nikdy nepozbyl obezřetnosti v obavě, aby nebyli překvapeni těmi hlídači, snad dokonce těmi strašnými V, a nebyli označeni za makoufy, propagandisty Velkého Bezvěrce, sekty, jež byla tisíckrát zapovězena. Ati měl rád kontakt s těmito cestovateli během dne, sám je vyhledával, přinášel si od nich množství příběhů a objevů, které získali během svých poutí. Země byla tak rozlehlá a do té míry neznámá, že bylo možné se naprosto zcela ztratit v jejích tajemstvích.


Poutníci byli jediné osoby, které měly právo se přemisťovat, ne zcela svobodně, ale podle přesného kalendáře, a to po vyznačených cestách, jež nemohli opustit, střeženi hlídkami, zasazenými uprostřed ničeho, na neúrodných planinách, uprostřed stepí bez konce, v hlubině kaňonů, na místech bez duše, kde byli počítáni, rozdělováni do skupin jako nějaké armády na venkově, jež přebývaly kolem tisíce táborových ohňů v očekávání rozkazu shromáždit se nebo k samotnému odjezdu.

Pauzy trvaly tak dlouho, že kajícníci se někdy shromažďovali v ohromných slumech a chovali se jako zapomenutí uprchlíci, nevědouce příliš, co za rozbřesku naplní jejich sny. V provizóriu, jež trvá, lze vyvodit jednu lekci: důležitý není cíl, ale zastávka, jakkoliv byla obtížná, nabízela odpočinek a bezpečí, jež Aparát nabízí díky inteligenci a prostřednictvím laskavosti Delegáta svému lidu. Apatičtí vojáci a komisaři víry byli živí jako afričtí savci, sdružujíce se na dlouhé cestě, a uprostřed neuralgických bodů, aby sledovali přemísťování poutníků s úmyslem je především sledovat. Není známo, zda došlo někdy k nějakému útěku nebo pronásledování, lidé šli po své cestě, jak se jim řeklo, zastavujíce své kroky pouze tehdy, když je zmohla únava a proťala jejich řady. Vše bylo zcela zorganizováno a naprosto filtrováno, a nic se nemohlo odehrát mimo vyjádřenou vůli Aparátu.

Nebyly známy důvody těchto opatření. Jsou tu již odedávna. Pravda spočívá v tom, že otázka nebyla nikdy vznesena, aby se dotkla nějakého ducha, harmonie vládla odevždy tak dlouho, že nikdo neznal žádný motiv ke znepokojení. Samotné nemoci a smrt jako taková, jež procházely čas od času, neměly vliv na morálku lidí. Yölah je velký a Abi je jeho věrný Delegát.

Pouť byla jediným motivem, jenž byl připuštěn pro cirkulaci v zemi, kromě nezbytných administrativních a obchodních úkonů, pro něž vybraní agenti disponovali výjimkou, než byli rozděleni do různých expedic. Tyto kontroly, jež se bez ustání donekonečna opakovaly aktivizovaly množství úředníků a kontrolorů, jejichž jediným úkolem, pro nějž sami žili, nebylo nic jiného než přežití ze zapomenuté doby. Země prožívala nezvratné spontánní a tajemné války, neboť – a to bylo jisté - nepřítel byl všude, mohl se objevit na východě i na západě, stejně jako na severu či na jihu, aniž bylo zřejmé, čemu se podobá či o co usiluje.

Býval nazýván Nepřítelem s důrazem na velké písmeno v intonaci, a to stačilo. Bylo záhodno věřit, že jednoho dne bylo oznámeno, že pojmenovat ho jinak bylo špatné, a zdálo se být legitimní a zcela evidentní, že nebylo žádného rozumného důvodu, aby bylo přidáno jakékoliv jiné jméno k osobě, nikdy nespatřené. Nepřítel doznal dimenze mýtické a strašlivé. A jednoho dne, bez jakéhokoliv předběžného sdělení, slovo Nepřítel zmizelo ze slovníku.

Přeložil Josef Brož © Gallimard 2015

Další odkazy:

Mluví se o něm všude - 23.10.2015
Sansalova střelba pánubohu do oken - 22.05.2012
Nezadržitelný vypravěč z Alžíru - 18.10.2011

Žádné komentáře:

Okomentovat