> politika > esej > vyšel na Britských listech dne 20. listopadu 2015
Skoro se mi o tom nechce psát. Mám někdy i dojem, že to ani nemá cenu. Tolik přesvědčených je tu náhle odhodláno řešit věci silou – vím ale, že jde nakonec mnohdy jen o prázdná gesta. Nebo se pletu? Ať už se to týká 17. listopadu, 13. listopadu... (na datech záleží nakonec v posledním sledu)... kolik těch dat má význam, když vlastně se směšují věci, pojmy jsou jen pro ty, co je vůbec dosud zajímají?
Stav vědomí, povědomí o podstatných věcech, zaniká náhle mezi všemi těmi štvavými výkřiky na Albertově, mezi salvami v Paříži... a na ulici, v tramvaji, a koneckonců i v kavárnách. Copak už každý ztratil tu základní buzolu, tu elementární schopnost orientovat se v čase a prostoru? Mezi těmi kamikadze, co se odpálili v Paříži zaniká jaksi to vše, co bylo lze vkládat do hodnot a smyslu. Když Zeman spílá ulici, co vlastně reprezentuje?
Děsím se toho, co francouzský prezident François Hollande, ten úředník nejlepší mezi všemi úředníky, ještě vymyslí, aby uhájil svůj mandát (naposledy výjimečný stav na tři měsíce), který korodoval do té míry, že už mu nemůže věřit ani jeho věrný pes?
A doma? Copak může český prezident Miloš Zeman, ano – je to velitel ozbrojených sil, stejně jako Hollande - velet vůbec něčemu, někomu, kdo by ho předtím, jak jsme viděli při inauguraci, nenaučil správně chodit před Hradní stráží? Dokonce i jeho úhlavní poradce Hynek Kmoníček už balí kufry... zůstal jen mluvčí Ovčáček, jenž nahání stádo ovcí.
Tito dva lidé, protože americký prezident Barack Obama, jenž žije ve své „splendid isolation“ (kdo na jeho místo?), ano tito dva – prezidenti Miloš Zeman a François Hollande - v očekávání nových undergroundových vůdců (Konvička nebo Le Penová?) těchto zemí, se mi stávají truchlivou metaforou zoufalství, v níž se ocitá nejen část politické reprezentace Východu, ale i celé politiky toho tzv. Západu.
Předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker mluví jakoby zničehož nic o „dvourychlostní Evropě“, Frederica Mogherini, šéfová zahraničních věcí Evropské unie, nepřijede do Prahy, protože ministr zahraničí Lubomír Zaorálek – má cosi s nohou?
Ano, já vím, zni to trochu banálně, ale... proč není možné nalít si čistého vína?
Západ ztratil dimenzi uhájit to podstatné: svoji jednotu, sílu najít východisko. Východ, zmatený krizí s uprchlíky, potvrdil svoji kulturně-dějinnou mimóznost, protože si plete invazi se solidaritou... Muslimové před branami, říkají. Vážně? Maďaři vpřed! Orbán (který kdysi v létě roku 1989 přijel do Prahy, pamatuji si to jako dnes!) na hradby!
Vše se proměňuje: Francie potřebuje Rusko, protože sama to bez Američanů nedokáže. Češi se zaklínají (kde jsou bratři Slováci, jimž vládne zoufalý mocipán Robert Fico?¨), křižují se bez křesťanství, a hledají důvody, jak se z toho zase vyvlíknout? Malá domů?
Donedávna, ještě nějakých pár let, jsem chodil na pražských Vinohradech nakupovat dorty do cukrárny na Francouzské: byla tam rodina Syřanů, co se mi stěžovali, že ten přísun laskomin vázne – kvůli válce v jejich zemi. Bylo mi to líto. Bylo jim to líto. Vzpomínám s nostalgií, že nejkrásnější moje spolužačka na dějinách umění – byla ze Sýrie. Kde je jí konec? Kam ale, sakra, zmizeli ti cukráři? Odvála je navždy uprchlická vlna?
Dnes se mluví v žargonu války: píši tom noviny, mluví o tom Zeman (i ten hodně divný Babiš) i Hollande... Říkáte válka, ale nemyslíte přitom na něco jiného? Posiluj mír, ale posilovat válku? Válka je jen jiné slovo pro politiku? Carl von Clausewitz nalézá nové spojence?
Bomby padají na Sýrii, stejně jako kdysi padaly tomahawky na Afghánistán, v Iráku se řeší, zda tam bude vládnou islámský stát, vzniklý na troskách amerických útoků, vůči nimž měl ještě jistý francouzský prezident Jacques Chirac... skrupule? Ne, Hollande nechce mít skrupule, protože on přece pod dohledem svých generálů vyřešil Mali, Středoafrickou republiku, a hlavně Libyii? Odrovnal ho. Odkud potom proudily zbraně?
Proč přítel Sarkozyho se stal jeho nepřítelem? Muammar Kaddáfí, jehož dcera Ajša vlastnila v Praze hotel, žije neznámo kde, bývala vlivnou ženou ve všech charitativních salonech. Kde je nyní? Vypadala nějaký čas jako exkluzivní nevěsta...
Odkud přišly všechny ty odhodlané děti, jež jsou ochotny vyhazovat se do povětří? Věří snad tomu islámskému mámení „nového kalifátu“? Ne, jen prostě nemají šanci, část vůbec žádnou, protože na 1.500 jich přišlo z nějakého důvodu z Francie. Teroristé, říkáte? Ne, nejsou a nebyli nikdy, jen prostě nevěří zemím, jež jejich rodičům nabídly práci. A vykořisťovali je do morku kosti. Chtějí být hrdí! Hrdí jako kamikadze? Omyl...
Slovy sociologů jde vlastně o třídní boj. Vojenští analytici varují před tím, aby se neaktivizovaly další. Oběti, mučedníci, noví Palachové Blízkého východu, rozumíte? Ta situace je zoufalá, protože, když v Calais nebo i v Bělé pod Bezdězem, jsou lidé zadržování proti vlastní vůli... (v Bavorsku na konferenci mi jeden Němec řekl: „Proti jejich vůli nemůžeme nikoho zadržovat!“ a – já mu věřil, a byl mu za ta slova vděčný) ztratí poslední iluze, aby vůbec dokázali žít?
Zničíme Islámský stát: rukou dělnou a nedílnou – Hollande s Putinem? Potom se obejmeme se Saudy a Ománci (odkud proudí peníze kam? Komu? Do dobročinných nadací na podporu sociálního rozvoje?)? Potřeseme pravicí nějakému duchovnímu vůdci (je jedno, sakra, jak se jmenuje) Íránu? Uděláme tam velký, ale hodně velký byznys? Stejně jako na Kubě? Co uděláme, až se nějaký nastrčený guvernér Sýrie dostane k moci místo/ nebo s Bašírem Assadem aby zavedl pořádek?
Uděláme nový protektorát Sýrie, kde bude francouzská, ruská a nějaká (americká) zóna? Najdeme nějakého oblíbeného, do té doby neznámého vůdce, který se postaví na čelo „demokratizace“ Sýrie? Jak jinak tu situaci vyřešit, nevíte? Kde jsou ty dlouhé hovory s „demokratickou opozicí“? A propos, pamatuje si ještě někdo na Ahmada Šalabího? Nedávno zemřel, ten pán... měl velmi silné ambice v Iráku. Přemluvil kdysi George W. Bushe k invazi Iráku, byl to ale právě on, který měl jako jeden z mála kapacitu sjednotit nesjednocené. Kde je nějaký nový Šalabí?
Vypadá to někdy, že začala třetí světová válka. Příliš lidí chce válku, jako kdyby právě zastřelili Ferdinanda d´Este. Vypadá to jako konec jednoho světa. Nikdo to nechce vidět, ale všichni mají dojem, že se věci hodně změnily. Neplatí stará pravidla, neplatí recepty minulosti. Noví bojovníci zaplňují titulní stránky novin. Budeme si ještě pamatovat jejich jména za pár dní? Zastřelili jich právě několik v Saint-Denis. Kdo si dnes pamatuje z Lyonu mučedníka Khaleda Kelkala? Ten poslední se jmenuje Abdelhamid Abaaoud..
Není to dobrý svět, v němž žijeme. Přežijeme?
 |
| Za koho bychom se vlastně měli modlit? |
Stav vědomí, povědomí o podstatných věcech, zaniká náhle mezi všemi těmi štvavými výkřiky na Albertově, mezi salvami v Paříži... a na ulici, v tramvaji, a koneckonců i v kavárnách. Copak už každý ztratil tu základní buzolu, tu elementární schopnost orientovat se v čase a prostoru? Mezi těmi kamikadze, co se odpálili v Paříži zaniká jaksi to vše, co bylo lze vkládat do hodnot a smyslu. Když Zeman spílá ulici, co vlastně reprezentuje?
Děsím se toho, co francouzský prezident François Hollande, ten úředník nejlepší mezi všemi úředníky, ještě vymyslí, aby uhájil svůj mandát (naposledy výjimečný stav na tři měsíce), který korodoval do té míry, že už mu nemůže věřit ani jeho věrný pes?
A doma? Copak může český prezident Miloš Zeman, ano – je to velitel ozbrojených sil, stejně jako Hollande - velet vůbec něčemu, někomu, kdo by ho předtím, jak jsme viděli při inauguraci, nenaučil správně chodit před Hradní stráží? Dokonce i jeho úhlavní poradce Hynek Kmoníček už balí kufry... zůstal jen mluvčí Ovčáček, jenž nahání stádo ovcí.
Tito dva lidé, protože americký prezident Barack Obama, jenž žije ve své „splendid isolation“ (kdo na jeho místo?), ano tito dva – prezidenti Miloš Zeman a François Hollande - v očekávání nových undergroundových vůdců (Konvička nebo Le Penová?) těchto zemí, se mi stávají truchlivou metaforou zoufalství, v níž se ocitá nejen část politické reprezentace Východu, ale i celé politiky toho tzv. Západu.
Ano, já vím, zni to trochu banálně, ale... proč není možné nalít si čistého vína?
Západ ztratil dimenzi uhájit to podstatné: svoji jednotu, sílu najít východisko. Východ, zmatený krizí s uprchlíky, potvrdil svoji kulturně-dějinnou mimóznost, protože si plete invazi se solidaritou... Muslimové před branami, říkají. Vážně? Maďaři vpřed! Orbán (který kdysi v létě roku 1989 přijel do Prahy, pamatuji si to jako dnes!) na hradby!
Vše se proměňuje: Francie potřebuje Rusko, protože sama to bez Američanů nedokáže. Češi se zaklínají (kde jsou bratři Slováci, jimž vládne zoufalý mocipán Robert Fico?¨), křižují se bez křesťanství, a hledají důvody, jak se z toho zase vyvlíknout? Malá domů?
Donedávna, ještě nějakých pár let, jsem chodil na pražských Vinohradech nakupovat dorty do cukrárny na Francouzské: byla tam rodina Syřanů, co se mi stěžovali, že ten přísun laskomin vázne – kvůli válce v jejich zemi. Bylo mi to líto. Bylo jim to líto. Vzpomínám s nostalgií, že nejkrásnější moje spolužačka na dějinách umění – byla ze Sýrie. Kde je jí konec? Kam ale, sakra, zmizeli ti cukráři? Odvála je navždy uprchlická vlna?
Dnes se mluví v žargonu války: píši tom noviny, mluví o tom Zeman (i ten hodně divný Babiš) i Hollande... Říkáte válka, ale nemyslíte přitom na něco jiného? Posiluj mír, ale posilovat válku? Válka je jen jiné slovo pro politiku? Carl von Clausewitz nalézá nové spojence?
Bomby padají na Sýrii, stejně jako kdysi padaly tomahawky na Afghánistán, v Iráku se řeší, zda tam bude vládnou islámský stát, vzniklý na troskách amerických útoků, vůči nimž měl ještě jistý francouzský prezident Jacques Chirac... skrupule? Ne, Hollande nechce mít skrupule, protože on přece pod dohledem svých generálů vyřešil Mali, Středoafrickou republiku, a hlavně Libyii? Odrovnal ho. Odkud potom proudily zbraně?
Proč přítel Sarkozyho se stal jeho nepřítelem? Muammar Kaddáfí, jehož dcera Ajša vlastnila v Praze hotel, žije neznámo kde, bývala vlivnou ženou ve všech charitativních salonech. Kde je nyní? Vypadala nějaký čas jako exkluzivní nevěsta...
Slovy sociologů jde vlastně o třídní boj. Vojenští analytici varují před tím, aby se neaktivizovaly další. Oběti, mučedníci, noví Palachové Blízkého východu, rozumíte? Ta situace je zoufalá, protože, když v Calais nebo i v Bělé pod Bezdězem, jsou lidé zadržování proti vlastní vůli... (v Bavorsku na konferenci mi jeden Němec řekl: „Proti jejich vůli nemůžeme nikoho zadržovat!“ a – já mu věřil, a byl mu za ta slova vděčný) ztratí poslední iluze, aby vůbec dokázali žít?
Zničíme Islámský stát: rukou dělnou a nedílnou – Hollande s Putinem? Potom se obejmeme se Saudy a Ománci (odkud proudí peníze kam? Komu? Do dobročinných nadací na podporu sociálního rozvoje?)? Potřeseme pravicí nějakému duchovnímu vůdci (je jedno, sakra, jak se jmenuje) Íránu? Uděláme tam velký, ale hodně velký byznys? Stejně jako na Kubě? Co uděláme, až se nějaký nastrčený guvernér Sýrie dostane k moci místo/ nebo s Bašírem Assadem aby zavedl pořádek?
Uděláme nový protektorát Sýrie, kde bude francouzská, ruská a nějaká (americká) zóna? Najdeme nějakého oblíbeného, do té doby neznámého vůdce, který se postaví na čelo „demokratizace“ Sýrie? Jak jinak tu situaci vyřešit, nevíte? Kde jsou ty dlouhé hovory s „demokratickou opozicí“? A propos, pamatuje si ještě někdo na Ahmada Šalabího? Nedávno zemřel, ten pán... měl velmi silné ambice v Iráku. Přemluvil kdysi George W. Bushe k invazi Iráku, byl to ale právě on, který měl jako jeden z mála kapacitu sjednotit nesjednocené. Kde je nějaký nový Šalabí?
Vypadá to někdy, že začala třetí světová válka. Příliš lidí chce válku, jako kdyby právě zastřelili Ferdinanda d´Este. Vypadá to jako konec jednoho světa. Nikdo to nechce vidět, ale všichni mají dojem, že se věci hodně změnily. Neplatí stará pravidla, neplatí recepty minulosti. Noví bojovníci zaplňují titulní stránky novin. Budeme si ještě pamatovat jejich jména za pár dní? Zastřelili jich právě několik v Saint-Denis. Kdo si dnes pamatuje z Lyonu mučedníka Khaleda Kelkala? Ten poslední se jmenuje Abdelhamid Abaaoud..
Není to dobrý svět, v němž žijeme. Přežijeme?
Žádné komentáře:
Okomentovat