> kultura > divadlo > nekrolog vyšel v Divadelních novinách č. 22, dne 22. prosince 2015
Smrt ho pronásledovala celý život. Dostihla ho ale až 28. listopadu v Curychu. Režisér Luc Bondy, ředitel pařížského Odéon-Théâtre de l´Europe, zemřel ve věku 67 let. Zůstalo za ním velké divadelní dílo, a vzpomínky několika generací, jež s ním spojily umělecký život.
Fénix, vždy znovuzrozenýToho sobotního ráno 28. listopadu dostal zápal plic. Ve svém curyšském bytě měl v zásadě vše k dispozici: na smrt ale přeci jenom čekal dlouho. Přesto se nedá říct, že by pro něj byla nějakým vysvobozením – až příliš si na ni zvykl. Rakovinu mu totiž objevili lékaři poprvé již v jeho pětadvaceti letech. Jak napsal večerní list Le Monde, „nemoc tvořila součást jeho života, doprovázala jej tolik let“. Naučil se s ní žít, a „objevoval se vždy jako fénix, vždy novuzrozený“.
„Být, či nebýt, to byla jeho otázka – vemi brzy,“ napsal k tématu hamletovsky švýcarský list Neue Zürcher Zeitung.
Večer 2. prosince bylo divadlo Odéon narvané k prasknutí. Obvyklé představení? Ne. Režisér Romeo Castelucci vstoupil na počátku své „organické komedie“ Oresteie před diváky, otočil se k nim zády, vzepjal ruce k provaziště, snad i trochu výše a vykřikl pateticky: „Luc Bondy!“
Publikum vstalo a vzdalo poslední hold řediteli a tvůrci. Byl duch Luca Bondyho přítomen na scéně? Nikdo o tom nepochyboval...
Smrt ale byla již dlouho ve vzduchu – nejen v Bondyho curyšském pokoji. Paříž se stala synonymem smrti. Bylo to ve vzduchu již čtrnáct dní - možná již od 7. ledna, kdo ví, kdo to dokáže již odlišit - v tomto čase „výjimečného stavu“, jež vláda s parlamentem prodloužily po teroristických útocích ze 13. listopadu, na celé tři měsíce? Smutek se střídá s bolestí – cosi odchází: svoboda, jistota, naděje? „Hluboký smutek nad skonem ředitele“ je doslova cítiti všude, zachytitelný je i v očích a mezi těmi tvářemi v hledišti, i když se některé smějí. Smích a slzy.
Bondy vedl divadlo od roku 2012. Jeden z posledních velkých evropských režisérů, „ohromný evropský režisér“, píše se v provolání divadla, jenž vložil, „dal do služeb divadla svého tvůrčího génia, svou erudici, svou lásku k hercům a publiku, svůj humanismus a svou svobodu“. Silná slova. „Veškerý personál divadla se připojuje k bolesti jeho rodiny a jeho blízkých,“ píše se na konci s dodatkem, že „zlatá kniha je umístěna v hale divadla“.
***
Vzpomínám v tyto dny na tu chvíli, na okamžiky svého pobytu a později i svých studí v Paříži, když jsem jeden čas bydlíval nedaleko divadla. Jen kousek od Lucemburské zahrady. Na obálky dopisů jsem dozadu psával: 22, rue de l´Odéon. Do toho domu to bylo hned přes ulici. A do toho „evropského divadla“ jsem chodil často a rád. Třeba na zájezdy ruského divadla.
Trvala někdy celá odpoledne. Poprvé jsem tam ovšem byl s herečkou Olgou Jirouškovou (českou exulantkou a vrstevnicí Jany Preissové) na Patrici Chéreauovi.
Bylo to mimořádné představení Bondyho dvorního dramatika Botho Strausse: Čas a pokoj (Die Zeit und das Zimmer/Le Temps et la chambre), s nímž slavil Bondy velký úspěch v Berlíně v roce 1989, když vedl Schaubühne.
Tehdy byl v Paříži ještě Luc Bondy, na tom konci 80. let, pořád ještě jako host. Říkalo se, že snad touží vést nějaké divadlo v Paříži, možná to měl již tehdy v úmyslu, ale nakonec zakotvil z Berlína ve Vídni. Ale když se režisér Peter Brook rozhodl opustit své Bouffes du Nord a svěřit je týmu, jenž upřednostňoval před divadlem spíše hudbu (Olivieru Manteiovi a Olivieru Poubellovi) přihlásil se Luc Bondy o slovo. „V rozhodnutí Petera Brooka je téměř shakespearovská rezignace. Člověka to rozesmutní,“ řekl v rozhovoru pro Le Monde. Ačkoliv měl všechny dveře velkých divadel zdánlivě otevřené, uvědomoval si, že na vrcholcích, zejména těch umělckých, fouká velmi studený vítr, a o své slovo se musí hlásit velmi vehementně.
„Tady mne pořád berou za nějakého Švýcara, který žije v Německu nebo v Rakousku, a čas od času je na exkurzi ve Francii. Ale já žiji v Paříži velmi často, a mohu stejně tak dobře pracovat taky jako ve Vídni nebo v Berlíně,“ postěžoval si tamtéž.
Osud, jenž nese jméno: Mitteleuropa
Ale právě toto bylo na Bondym asi nejzajímavější. Při pokusu zjistit, odkud je, nikdo příliš nevěděl. „Byl to pták rajských barev,“ říkával o něm jeho přítel režisér Peter Stein, s nímž vedl slavné berlínské Schaubühne. Znělo to sice velmi efektně, Stein ale zapomněl dodat, že ten ráj je, byl, a stále bude – ztracený. Málokdo v Praze dnes ví, že kořeny Luca Bondyho, toho divadelního mohutného Evropana, nevedou dějinně nikam jinam než - právě do Prahy.
Nachází se v Praze snad nějaký ztracený ráj?
Židovské kořeny jeho otce, známého švýcarského novináře a fejetonisty Françoise Bondyho (1915-2003) jdou sice z Berlína do Curychu (před nacismem) – ale jeho přátelství s Romainem Garym (alias Romanem Kacewem), Eugènem Ionescem a Witoldem Gombrowiczem – lecos více ozřejmí. Ionesco mu vděčí za překlady do němčiny, Gombrowicz téměř za vše.
Bondyho dědeček Friedrich (Fritz) Bondy (1888-1980), používající rovněž pseudonym N. O. Scarpi, pocházel z Prahy přímo: byl novinářem, dramaturgem a brzy též režisérem v Novém německém divadle v Praze (Neuen Deutschen Theater– nynější Státní opera Praha), který jeho otčím Henrich Teweless (1856-1927) řídil v letech 1910-1918. N. O. Scarpi působil nějaký čas také jako asistent věhlasnéhon rakouského režiséra a reformátora německého divadla Maxe Reinhardta.
Vytváří to téměč mystický efekt, když si uvědomíme, že v genech i osudu Luca Bondyho byla doslova celá zásadní paměť labyrintu Střední Evropy, jíž se někdy říká také Mitteleuropa.
Vypovídá to rovněž o výběru jeho oblíbených autorů, mezi nimiž zaujímá mimořádné prvenství dílo Arthura Schnitzlera. Jeho divadení inscenací Krajiny široké (Terre étrangère/Das weite Welt) způsobil tehdy v roce 1984 pětatřicetiletý režisér Bondy v Paříži - na pozvání Patrice Chéreaua – rozruch, a z odstupu let i doslova událost desetiletí.
Výběrem Arthura Schnitzlera (1861-1932) vstoupil Luc Bondy ve Francii nejen na zvláštní „cizí půdu“, ale vrátil se tím i pozpátku-vpřed ke svým předkům a paměti říše, jejímž svědomím byl analytik lidské duše Sigmund Freud, a jeho literárním výrazem právě Schnitler.
Začíná tím období, v němž se Bondy pohybuje mezi Paříží a Berlínem – tam a zpátky. Nebyl to ale jenom ztracený ráj, který Bondy hledal, jeho posedlostí byly právě průniky časem – tam a zpátky. Byl to znát i ve velmi pochmurném Času a pokoji – silně umělecky definovanému a kódovanému v estetice značně realisticko-naturalistické – záznamu konce věcí, světa, epochy, jež se uzavírala. Jestliže do pokoje dvou přátel (Olafa a Juliuse) u Strausse pronikají postavy jako vzpomínky, jež se hlásí o pozornost, nejsme daleko od světa Pirandella... ale ani Ibsena či Čechova. Není nakonec evropská dramatika koncem posedlá?
Poprvé jsem na divadle viděl vedle sebe hrát dvě skvělé herečky Anouk Grimbergovou a Bulle Ogierovou...
Na jaře roku 1993 jsem viděl od Bondyho v Odéonu inscenaci Johna Gabriela Borkmana. Toto pozdní Ibsenovo drama nese stopy velké deziluze a v zrcadlových odlescích vrhá na scénu osud jednoho pádu. Kroky jimiž duní po scéně podrážky Michela Piccoliho v titulní roli bankovního ředitele v ústraní, jsem slyšel ještě dlouho po představen. Stejně jsem viděl sníh, jenž v závěrečném aktu padal – nejen ve snu. Byl totiž neiluzivní. Později jsem si všiml, že uměleckou spolupráci na inscenaci silně poznamenal opět - Botho Strauss, o němž se v Paříži stále psalo, že není příliš známý.
Ta šedesátka režií v pevném šiku patrně neopomněla na scénu pod Bondyho vedením uvést na scénu nic podstatného z evropské a světové dramatiky. Nechyběl kromě již zmíněných ještě - Witkiewicz, Gombrowicz, Jean Genet, Eugène Ionesco, Samuel Beckett, Ödön von Horváth, George Büchner, Thomas Bernhard, August Strindberg, Shakespeare, Racine, Molière, Alfred de Musset, Marivaux, ale ani Yasmina Reza či Martin Crimp... nebo Edward Bond.
Když Bondy začínal na konci 60. let, čerstvě vylíhlý z pařížské školy Jacquese Lecoqa – kde se potkal s Ariene Mnouchkinovou i Christopherem Marthalerem – setkal se v Hamburku s extravagantním Rainerem Wernerem Fassbinderem: z tohoto setkání vzešla spolupráce a první velká událost pro Bondyho. Jeho režie Brémské svobody (Bremen Freiheit) mu v roce 1972 vynesla první divadelní ostruhy. Bylo mu pouhých dvacet šest let...
Kdo by byl myslel, co z toho nadaného mladého muže ještě bude, že? Brzo na umírání, nicht wahr?
Inkarnace Evropy kultury
Když odejde ze světa velká osobnost, a v případě divadelním to snad platí dvojnásob, nastane okamžik, jenž prověří úroveň dané kultury. Po smrti Luca Bondyho se ozvaly po celé Francii salvy na jeho počest, mezi nimiž bylo ale také možné najít doslova něco na způsob „velkého pláče“.
Ozvali se politici (prezident François Hollande i premiér Manuel Valls, ministryně kultury Fleur Pellerinová), spolupracovníci (scénograf Richard Peduzzi – autor mnoha jeho scén)... a samozřejmě herci (Emmanuelle Béartová, Isabelle Huppertová, Louis Garrel., Mischa Loscot.. a další). Prezident Hollande ve svém komuniké sděluje, že byl pro něj Bondy „inkarnací Evropy kultury“, spojením „režiséra, spisovatele a filmaře“, jenž dokázal přivést na „na divadelní scénu největší autory, od největších klasiků po ty nejsoučasnější“; premiér Valls nezapomněl vzdát čest „ohromnému talentu“ této postavy divadla a opery slovy: „Luc Bondy (…) bude chybět kultuře, živému umění“.
„Béartová, Huppertová, Garrel. Svět divadla oplakává Luca Bondyho,“ stojí v titulku konzervativního listu Le Figaro. Zesnul „jednoho krásného dne na konci prosluněného podzimu, krásného dne jako z Čechova“, napsala kritička téhož listu Armelle Héliotová v narážce na Ivanova, poslední hru, jež patří k těm nejsilnějším od Antona P. Čechova, kterou Bondy režíroval na prknech svého Odéonu.
Pro někoho, jak oznámil liberálně-levicový list Le Monde, byl Luc Bondy „režisérem života“, jenž zemřel, jiným otevíral dveře „uměleckého světa“. Platilo to například pro herce Louise Garella, jenž v levicovém listu Libération, zareagoval na jeho smrt slovy: „Byl geniální, jako umělec i jako člověk v soukromí.“ Setkal se s ním, když mu bylo 19 let, a Bondy pro něj „otevřel dveře uměleckého světa i snění“.
Ve stejném listu herečka Isabelle Hupertová vzpomíná, jaké to bylo s ním pracovat. Herečka, jež se naposledy zaskvěla v jeho skvělé režii Marivauxe v Divadle Odéon (recenze na představení publikovaly Divadelní noviny, 29. března 2014), míní, že „být s ním byl svátek v každém okamžiku“. Spolupracovat ním pro ni bylo mimořádné. „Přemýšlel neustále na tisíc věcí najednou, byv ale zároveň absolutně v přítomném okamžiku. Společně s ním jsme byli vrženi do Střední Evropy [Huppertová tu v originálu říká: Mitteleuropa], na místo bez přesně definovaných hranic.“
Pro mladého herce Michu Lescota, jehož Bondy doslova „objevil“ velkému divadelnímu světu v několika svých posledních představeních (Čechovova Ivanova hrál právě on Lescot), byl Bondy zjevením. „Cokoliv mi nabízel, měl jsem chuť to okamžitě dělat,“svěřil se agentuře AFP. Emmanuele Béartové, s níž Bondy nastudoval Strindbergovo Hru s ohněm, o něm na svém twitterovém účtu napsala stručně a emotivně ve versálkách: LUC BONDY JE MRTEV. VELKÝ SMUTEK.
Smutný konec jedné epochy
Jak víme, smrtí nic nekončí. Někdo s ní může žít dlouho, někdo i věčně. Vemte si třeba takového... Shakespeara, že? Jak tomu bude u Luca Bondyho? Jeho nominaci na čelo Odéon-Théâtre de l´Europe v roce 2012 způsobl Fréderick Mitterrand, ministr kultury. Ve svém pravidelném Pařížském zápisníku pro Divadelní noviny o tom A. J. Liehm na podzim 2011 napsal s velkou nostalgií a nadhledem jako o „malém skandálku divadla Odéon“: „Tam, kde kdysi vládl Barrault a Malraux z něj udělal Divadlo Evropy (Strehler, Krejča atp.). To postupně zmizelo, až se šéfem stal avantgardní Olivier Py, který také píše. (…) Jinak Py rád všelijak kouzlil a obecně se předpokládalo, že zůstane na další období. Leč zničeho nic byl šéfem jmenován slavný Švýcar Luc Bondy, mj. po léta ředitel Wiener Festwochen.“
Liehm se domníval před lety, že jde ve své podstatě o takový malý Veletrh marnosti. Jistě, i v divadle – zvláště jde-li o divadlo stoprocentně subvencované – se zkrátka dějí skandály. Bondy měl obnovit „evropskou tradici Odéonu“. Myslím, že výsledek nebyl až tak špatný, ale nejsem AJL. „Nečekané Bondyho jmenování (dva roky před jeho penzí) vyvolalo skandál. Ten utichl, až když dali Pyovi Avignonský festival. Říkám mu Veletrh marností, ale dlouho jsem tam nebyl.“ Třeba se tam ještě každý z nás někdy dostane...
Nad stavem divadelních intrik, které patrně nanovo propuknou, se nyní můžeme jenom dohadovat. Týdeník Incrockuptibles dnes píše: „Luc Bondy tedy nebude dělat Shakespearova Othella a může nám pouze příjít líto, s trochou hořkosti, smutných polemik, jež doprovázely jeho příchod do divadla Odéon a ty, jež se motaly kolem výběru herce Philippa Toretona, jenž měl hrát roli Othella,“ píše Fabienne Adversová. „Smutná epocha, jež odmítá slyšet že divadlo není skutečností, ale hledáním pravdy života, jeho komplexnosti a jeho krásy.“
Ano, toho smutku je dnes nějak mnoho. Ale už jste někdy četli nekrolog veselý? Berme to tak, jak to je, i věčný fénix Luc Bondy prostě musel dorazit na to své poslední divadelní rendez-vous, n´est-ce pas?
 |
| Luc Bondy, významný evropský režisér, byl inkarnací kulturní Evropy. |
Fénix, vždy znovuzrozenýToho sobotního ráno 28. listopadu dostal zápal plic. Ve svém curyšském bytě měl v zásadě vše k dispozici: na smrt ale přeci jenom čekal dlouho. Přesto se nedá říct, že by pro něj byla nějakým vysvobozením – až příliš si na ni zvykl. Rakovinu mu totiž objevili lékaři poprvé již v jeho pětadvaceti letech. Jak napsal večerní list Le Monde, „nemoc tvořila součást jeho života, doprovázala jej tolik let“. Naučil se s ní žít, a „objevoval se vždy jako fénix, vždy novuzrozený“.
„Být, či nebýt, to byla jeho otázka – vemi brzy,“ napsal k tématu hamletovsky švýcarský list Neue Zürcher Zeitung.
Večer 2. prosince bylo divadlo Odéon narvané k prasknutí. Obvyklé představení? Ne. Režisér Romeo Castelucci vstoupil na počátku své „organické komedie“ Oresteie před diváky, otočil se k nim zády, vzepjal ruce k provaziště, snad i trochu výše a vykřikl pateticky: „Luc Bondy!“
Publikum vstalo a vzdalo poslední hold řediteli a tvůrci. Byl duch Luca Bondyho přítomen na scéně? Nikdo o tom nepochyboval...
Smrt ale byla již dlouho ve vzduchu – nejen v Bondyho curyšském pokoji. Paříž se stala synonymem smrti. Bylo to ve vzduchu již čtrnáct dní - možná již od 7. ledna, kdo ví, kdo to dokáže již odlišit - v tomto čase „výjimečného stavu“, jež vláda s parlamentem prodloužily po teroristických útocích ze 13. listopadu, na celé tři měsíce? Smutek se střídá s bolestí – cosi odchází: svoboda, jistota, naděje? „Hluboký smutek nad skonem ředitele“ je doslova cítiti všude, zachytitelný je i v očích a mezi těmi tvářemi v hledišti, i když se některé smějí. Smích a slzy.
Bondy vedl divadlo od roku 2012. Jeden z posledních velkých evropských režisérů, „ohromný evropský režisér“, píše se v provolání divadla, jenž vložil, „dal do služeb divadla svého tvůrčího génia, svou erudici, svou lásku k hercům a publiku, svůj humanismus a svou svobodu“. Silná slova. „Veškerý personál divadla se připojuje k bolesti jeho rodiny a jeho blízkých,“ píše se na konci s dodatkem, že „zlatá kniha je umístěna v hale divadla“.
***
Vzpomínám v tyto dny na tu chvíli, na okamžiky svého pobytu a později i svých studí v Paříži, když jsem jeden čas bydlíval nedaleko divadla. Jen kousek od Lucemburské zahrady. Na obálky dopisů jsem dozadu psával: 22, rue de l´Odéon. Do toho domu to bylo hned přes ulici. A do toho „evropského divadla“ jsem chodil často a rád. Třeba na zájezdy ruského divadla.
Trvala někdy celá odpoledne. Poprvé jsem tam ovšem byl s herečkou Olgou Jirouškovou (českou exulantkou a vrstevnicí Jany Preissové) na Patrici Chéreauovi.
Bylo to mimořádné představení Bondyho dvorního dramatika Botho Strausse: Čas a pokoj (Die Zeit und das Zimmer/Le Temps et la chambre), s nímž slavil Bondy velký úspěch v Berlíně v roce 1989, když vedl Schaubühne.
Tehdy byl v Paříži ještě Luc Bondy, na tom konci 80. let, pořád ještě jako host. Říkalo se, že snad touží vést nějaké divadlo v Paříži, možná to měl již tehdy v úmyslu, ale nakonec zakotvil z Berlína ve Vídni. Ale když se režisér Peter Brook rozhodl opustit své Bouffes du Nord a svěřit je týmu, jenž upřednostňoval před divadlem spíše hudbu (Olivieru Manteiovi a Olivieru Poubellovi) přihlásil se Luc Bondy o slovo. „V rozhodnutí Petera Brooka je téměř shakespearovská rezignace. Člověka to rozesmutní,“ řekl v rozhovoru pro Le Monde. Ačkoliv měl všechny dveře velkých divadel zdánlivě otevřené, uvědomoval si, že na vrcholcích, zejména těch umělckých, fouká velmi studený vítr, a o své slovo se musí hlásit velmi vehementně.
„Tady mne pořád berou za nějakého Švýcara, který žije v Německu nebo v Rakousku, a čas od času je na exkurzi ve Francii. Ale já žiji v Paříži velmi často, a mohu stejně tak dobře pracovat taky jako ve Vídni nebo v Berlíně,“ postěžoval si tamtéž.
Osud, jenž nese jméno: Mitteleuropa
Ale právě toto bylo na Bondym asi nejzajímavější. Při pokusu zjistit, odkud je, nikdo příliš nevěděl. „Byl to pták rajských barev,“ říkával o něm jeho přítel režisér Peter Stein, s nímž vedl slavné berlínské Schaubühne. Znělo to sice velmi efektně, Stein ale zapomněl dodat, že ten ráj je, byl, a stále bude – ztracený. Málokdo v Praze dnes ví, že kořeny Luca Bondyho, toho divadelního mohutného Evropana, nevedou dějinně nikam jinam než - právě do Prahy.
Nachází se v Praze snad nějaký ztracený ráj?
Židovské kořeny jeho otce, známého švýcarského novináře a fejetonisty Françoise Bondyho (1915-2003) jdou sice z Berlína do Curychu (před nacismem) – ale jeho přátelství s Romainem Garym (alias Romanem Kacewem), Eugènem Ionescem a Witoldem Gombrowiczem – lecos více ozřejmí. Ionesco mu vděčí za překlady do němčiny, Gombrowicz téměř za vše.
Bondyho dědeček Friedrich (Fritz) Bondy (1888-1980), používající rovněž pseudonym N. O. Scarpi, pocházel z Prahy přímo: byl novinářem, dramaturgem a brzy též režisérem v Novém německém divadle v Praze (Neuen Deutschen Theater– nynější Státní opera Praha), který jeho otčím Henrich Teweless (1856-1927) řídil v letech 1910-1918. N. O. Scarpi působil nějaký čas také jako asistent věhlasnéhon rakouského režiséra a reformátora německého divadla Maxe Reinhardta.
Vytváří to téměč mystický efekt, když si uvědomíme, že v genech i osudu Luca Bondyho byla doslova celá zásadní paměť labyrintu Střední Evropy, jíž se někdy říká také Mitteleuropa.
Vypovídá to rovněž o výběru jeho oblíbených autorů, mezi nimiž zaujímá mimořádné prvenství dílo Arthura Schnitzlera. Jeho divadení inscenací Krajiny široké (Terre étrangère/Das weite Welt) způsobil tehdy v roce 1984 pětatřicetiletý režisér Bondy v Paříži - na pozvání Patrice Chéreaua – rozruch, a z odstupu let i doslova událost desetiletí.
Výběrem Arthura Schnitzlera (1861-1932) vstoupil Luc Bondy ve Francii nejen na zvláštní „cizí půdu“, ale vrátil se tím i pozpátku-vpřed ke svým předkům a paměti říše, jejímž svědomím byl analytik lidské duše Sigmund Freud, a jeho literárním výrazem právě Schnitler.
Začíná tím období, v němž se Bondy pohybuje mezi Paříží a Berlínem – tam a zpátky. Nebyl to ale jenom ztracený ráj, který Bondy hledal, jeho posedlostí byly právě průniky časem – tam a zpátky. Byl to znát i ve velmi pochmurném Času a pokoji – silně umělecky definovanému a kódovanému v estetice značně realisticko-naturalistické – záznamu konce věcí, světa, epochy, jež se uzavírala. Jestliže do pokoje dvou přátel (Olafa a Juliuse) u Strausse pronikají postavy jako vzpomínky, jež se hlásí o pozornost, nejsme daleko od světa Pirandella... ale ani Ibsena či Čechova. Není nakonec evropská dramatika koncem posedlá?
Poprvé jsem na divadle viděl vedle sebe hrát dvě skvělé herečky Anouk Grimbergovou a Bulle Ogierovou...
Na jaře roku 1993 jsem viděl od Bondyho v Odéonu inscenaci Johna Gabriela Borkmana. Toto pozdní Ibsenovo drama nese stopy velké deziluze a v zrcadlových odlescích vrhá na scénu osud jednoho pádu. Kroky jimiž duní po scéně podrážky Michela Piccoliho v titulní roli bankovního ředitele v ústraní, jsem slyšel ještě dlouho po představen. Stejně jsem viděl sníh, jenž v závěrečném aktu padal – nejen ve snu. Byl totiž neiluzivní. Později jsem si všiml, že uměleckou spolupráci na inscenaci silně poznamenal opět - Botho Strauss, o němž se v Paříži stále psalo, že není příliš známý.
Ta šedesátka režií v pevném šiku patrně neopomněla na scénu pod Bondyho vedením uvést na scénu nic podstatného z evropské a světové dramatiky. Nechyběl kromě již zmíněných ještě - Witkiewicz, Gombrowicz, Jean Genet, Eugène Ionesco, Samuel Beckett, Ödön von Horváth, George Büchner, Thomas Bernhard, August Strindberg, Shakespeare, Racine, Molière, Alfred de Musset, Marivaux, ale ani Yasmina Reza či Martin Crimp... nebo Edward Bond.
Když Bondy začínal na konci 60. let, čerstvě vylíhlý z pařížské školy Jacquese Lecoqa – kde se potkal s Ariene Mnouchkinovou i Christopherem Marthalerem – setkal se v Hamburku s extravagantním Rainerem Wernerem Fassbinderem: z tohoto setkání vzešla spolupráce a první velká událost pro Bondyho. Jeho režie Brémské svobody (Bremen Freiheit) mu v roce 1972 vynesla první divadelní ostruhy. Bylo mu pouhých dvacet šest let...
Kdo by byl myslel, co z toho nadaného mladého muže ještě bude, že? Brzo na umírání, nicht wahr?
Inkarnace Evropy kultury
Když odejde ze světa velká osobnost, a v případě divadelním to snad platí dvojnásob, nastane okamžik, jenž prověří úroveň dané kultury. Po smrti Luca Bondyho se ozvaly po celé Francii salvy na jeho počest, mezi nimiž bylo ale také možné najít doslova něco na způsob „velkého pláče“.
Ozvali se politici (prezident François Hollande i premiér Manuel Valls, ministryně kultury Fleur Pellerinová), spolupracovníci (scénograf Richard Peduzzi – autor mnoha jeho scén)... a samozřejmě herci (Emmanuelle Béartová, Isabelle Huppertová, Louis Garrel., Mischa Loscot.. a další). Prezident Hollande ve svém komuniké sděluje, že byl pro něj Bondy „inkarnací Evropy kultury“, spojením „režiséra, spisovatele a filmaře“, jenž dokázal přivést na „na divadelní scénu největší autory, od největších klasiků po ty nejsoučasnější“; premiér Valls nezapomněl vzdát čest „ohromnému talentu“ této postavy divadla a opery slovy: „Luc Bondy (…) bude chybět kultuře, živému umění“.
„Béartová, Huppertová, Garrel. Svět divadla oplakává Luca Bondyho,“ stojí v titulku konzervativního listu Le Figaro. Zesnul „jednoho krásného dne na konci prosluněného podzimu, krásného dne jako z Čechova“, napsala kritička téhož listu Armelle Héliotová v narážce na Ivanova, poslední hru, jež patří k těm nejsilnějším od Antona P. Čechova, kterou Bondy režíroval na prknech svého Odéonu.
Pro někoho, jak oznámil liberálně-levicový list Le Monde, byl Luc Bondy „režisérem života“, jenž zemřel, jiným otevíral dveře „uměleckého světa“. Platilo to například pro herce Louise Garella, jenž v levicovém listu Libération, zareagoval na jeho smrt slovy: „Byl geniální, jako umělec i jako člověk v soukromí.“ Setkal se s ním, když mu bylo 19 let, a Bondy pro něj „otevřel dveře uměleckého světa i snění“.
Ve stejném listu herečka Isabelle Hupertová vzpomíná, jaké to bylo s ním pracovat. Herečka, jež se naposledy zaskvěla v jeho skvělé režii Marivauxe v Divadle Odéon (recenze na představení publikovaly Divadelní noviny, 29. března 2014), míní, že „být s ním byl svátek v každém okamžiku“. Spolupracovat ním pro ni bylo mimořádné. „Přemýšlel neustále na tisíc věcí najednou, byv ale zároveň absolutně v přítomném okamžiku. Společně s ním jsme byli vrženi do Střední Evropy [Huppertová tu v originálu říká: Mitteleuropa], na místo bez přesně definovaných hranic.“
Pro mladého herce Michu Lescota, jehož Bondy doslova „objevil“ velkému divadelnímu světu v několika svých posledních představeních (Čechovova Ivanova hrál právě on Lescot), byl Bondy zjevením. „Cokoliv mi nabízel, měl jsem chuť to okamžitě dělat,“svěřil se agentuře AFP. Emmanuele Béartové, s níž Bondy nastudoval Strindbergovo Hru s ohněm, o něm na svém twitterovém účtu napsala stručně a emotivně ve versálkách: LUC BONDY JE MRTEV. VELKÝ SMUTEK.
Smutný konec jedné epochy
Jak víme, smrtí nic nekončí. Někdo s ní může žít dlouho, někdo i věčně. Vemte si třeba takového... Shakespeara, že? Jak tomu bude u Luca Bondyho? Jeho nominaci na čelo Odéon-Théâtre de l´Europe v roce 2012 způsobl Fréderick Mitterrand, ministr kultury. Ve svém pravidelném Pařížském zápisníku pro Divadelní noviny o tom A. J. Liehm na podzim 2011 napsal s velkou nostalgií a nadhledem jako o „malém skandálku divadla Odéon“: „Tam, kde kdysi vládl Barrault a Malraux z něj udělal Divadlo Evropy (Strehler, Krejča atp.). To postupně zmizelo, až se šéfem stal avantgardní Olivier Py, který také píše. (…) Jinak Py rád všelijak kouzlil a obecně se předpokládalo, že zůstane na další období. Leč zničeho nic byl šéfem jmenován slavný Švýcar Luc Bondy, mj. po léta ředitel Wiener Festwochen.“
Liehm se domníval před lety, že jde ve své podstatě o takový malý Veletrh marnosti. Jistě, i v divadle – zvláště jde-li o divadlo stoprocentně subvencované – se zkrátka dějí skandály. Bondy měl obnovit „evropskou tradici Odéonu“. Myslím, že výsledek nebyl až tak špatný, ale nejsem AJL. „Nečekané Bondyho jmenování (dva roky před jeho penzí) vyvolalo skandál. Ten utichl, až když dali Pyovi Avignonský festival. Říkám mu Veletrh marností, ale dlouho jsem tam nebyl.“ Třeba se tam ještě každý z nás někdy dostane...
Nad stavem divadelních intrik, které patrně nanovo propuknou, se nyní můžeme jenom dohadovat. Týdeník Incrockuptibles dnes píše: „Luc Bondy tedy nebude dělat Shakespearova Othella a může nám pouze příjít líto, s trochou hořkosti, smutných polemik, jež doprovázely jeho příchod do divadla Odéon a ty, jež se motaly kolem výběru herce Philippa Toretona, jenž měl hrát roli Othella,“ píše Fabienne Adversová. „Smutná epocha, jež odmítá slyšet že divadlo není skutečností, ale hledáním pravdy života, jeho komplexnosti a jeho krásy.“
Ano, toho smutku je dnes nějak mnoho. Ale už jste někdy četli nekrolog veselý? Berme to tak, jak to je, i věčný fénix Luc Bondy prostě musel dorazit na to své poslední divadelní rendez-vous, n´est-ce pas?
Žádné komentáře:
Okomentovat