> kultura > knihy > shrnutí vyšlo na portálu literární.cz, dne 29. prosince 2015.
V každé zemi vycházejí zajímavé knihy. Francie ovšem, navzdory často mylným očekáváním, v roce 2015 předvedla, že dokáže v literární kultuře představit díla, o nichž se bude ještě mluvit – a to i u nás, kde je francouzská literatura stále jaksi ve stínu té anglo-americké.
Časy se ovšem, zdá se, mění… A nemůže za to pouze jeden spisovatel, totiž Michel Houellebecq.
Dva teroristické útoky, které otřásly nejen Paříží, ale i celou Evropou (pokud ne rovnou celým světem) přivedly pozornost k tématu, o němž se ale ve francouzské literatuře nepíše poprvé. Pouze čtení jen dnes možná jiné. Přesto si ale francouzská literatura vedle vizí apokalyptických uchovává i silnou linku intimity.
Fenomén literárního podzimu
Za nárůstem zájmu o literaturu pravidelně rozhoduje především fenomén tzv. rentrée littéraire, tedy období od srpna do konce října, jež předchází tradičnímu udílení knižních cen, oněm tradičním „literárním dostihům“ určujícím vposledku, kdo bude či nebude nakonec mezi těmi šťastnými nositeli prestižních ocenění. Letošního roku byl navíc „literární podzim“ o dva týdny urychlen zahájením prodeje v polovině srpna.
Na kontinentě jde historicky o nejstarší a nejvlivnější způsob, jak propagovat knihy – srovnejme jen potíže, s nimiž se potýkají čeští nakladatelé při propagaci knih v rámci tzv. Velkého knižního čtvrtku nebo Knihománie – jejíž počátky sahají ve Francii až do roku 1880; teprve ale až nástup Goncourtovy ceny v roce 1903 změnil a určil kontury, jež ve 30. letech 20. století přinesly i první komerční výsledky.
Roku 2015 se podle magazínu Livre Hebdo, vycházející z bibliografické databáze Elektra, objevilo jenom během dvou měsíců 589 francouzských a zahraničních románů. V konkrétním rozdílení to bylo 393 románů francouzských, z čehož 68 bylo prvotin, 196 vyšlo překladů. Mezi autory, kteří letošního roku kralovali především ti, jimž se dostalo ocenění. A odnesli si vedle něho také široký zájem médií.
Ceny Goncourtovy, Renaudota, Interallié, Grand prix du roman de l'Académie française, Médicis nebo Fémina, letos opět konkurovaly méně oficiální jako Prix de Flore či Décembre.
Vize civilizační apokalypsy
Přesto již v lednu, a to konkrétně 7. ledna, přišel se svou třaskavou novinkou patrně nejznámější francouzský spisovatel Michel Houellebecq – a nepotřeboval k tomu dostat žádnou cenu, ty již dostal dříve. Houellebecq má i ve Francii statut sovnatelný s rockovou hvězdou: navíc po atentátech pod policejním dohledem.
Jeho román Soumission (Flammarion), líčící proměnu Francie v islámský stát, jež letos na podzim vydalo i české nakladatelství Odeon pod názvem Podvolení, zvedlo vlnu zájmu především kvůli teroristickým útokům, při nichž zahynuli karikaturisté redakce satirického listu Charlie Hebdo. Ke konci roku se románu ve Francii prodalo 643.000 výtisků.
Téma, jež udalo náladu ve Francii, posílil koncem léta alžírský (a frankofonní) spisovatel Boualem Sansal, jenž nabídl ještě pochmurnější vizi ve svém románu 2084. La fin du monde (2084. Konec světa, Gallimard), koketující s Orwellovým slavným románem 1984. Stalo se tak ještě před atentáty 13. listopadu.
Za knihu, popisující neurčitý svět totalitního státu kdesi na Blízkém východě, získal Sansal ocenění Francouzskou akademií. A číslo hovoří jasně: 273.000 prodaných výtisků.
Již méně se psalo, že tuto cenu dostal jaksi napůl, s jiným autorem – a to francouzsko-tuniským spisovatele Hédim Kaddourem za román Préponderants (Vládnoucí, Gallimard). Román, odehrávající se ve 20. letech minulého století, opět v blíže neurčité zemi – tentokrát kdesi v Maghrebu (nápadně ovšem připomínající protektorátní Tunisko, stejně jako totalitní země Sansalova Irán a misty Alžírsko) je více spjato s reáliemi, předkládá mnohočetný a barevný obraz chování a vztahů, jež nemají za společného jmenovatele pouze kolonialismus. Původní tiráž ve výši 26.000 výtisků dosáhla koncem roku desetinásobku.
Nejprestižnější ocenění – Goncourtovu cenu - získal letos francouzský Mattias Enard za roman Bousolle (Buzola, Actes Sud). Autor, známý i u nás titulem Vyprávěj jim o bitvách, králích a slonech (Plus, 2012). Příběh muzikologa Franze Rittera je umnou meditací nad stavem světa a kultur, o nichž někdy nemáme dostatečné informace, ba ani představu. Enard, obeznámený se světem Orientu i svou profesí (vystudoval arabštinu a perštinu), pobýval několik let na Blízkém východě.
V románu dokázal vykouzlit dialog, jenž ovšem provází značná míra složitého křoví, což bude jistě velký překladatelský oříšek pro nejednoho překladatele z francouzštiny. Meditativní opus se vyšplhal před Vánoci na 300.000 prodaných výtisků.
A ještě jedna poznámka. Alžírský spisovatel Kámel Daúd, jenž si již v květnu odnesl za svůj román Meursault, přešeření (Odeon, 2015) Goncourtovu cenu za první román, opisující zrcadlový příběh Camusova Cizince, se v americkém žebříčku týdeníku Time koncem roku vyhoupl na šesté místo.
Umět „napsat svůj život“
I uvnitř francouzské kultury ale dochází ke snahám po dialogu, někdy napříč generacemi, někdy mezi samotnými kulturními vizemi - nebo jejich podmíněnostmi. Právě v tomto ohledu byla francouzská literatuře vždy silná: oproti snaze anglo-americké kultury po silném příběhu často nabízela reflexe o postavení jedince včetně jeho intimity.
Francouzská literatura uměla navíc vždy propojovat literaturu s životem, a to způsobem, jak o ní přednáší na Collège de France literární historik Antoine Compagnon, specialista na Marcela Prousta. Umět „écrire la vie“ (psát život) patří k průvodním znamením hned několika autorů: Laurenta Bineta, Delphine de Viganové i Christine Angotové. První dva jsou u nás v hledáčku nakladatelů již nějaký čas (Argo a Odeon), posledně jmenovaná rovněž (Mervart), zasloužila by si ale více, podobně jako Virginie Despentesová (Host).
O tom, do jaké míry je téma, do něhož se pustila Delphine de Viganová v knize D'après une histoire vraie (Podle skutečného příběhu, Lattès), skutečně nosné, mluví nejlépe čísla: 470.000 prodaných výtisků. Kniha získala dvě ocenění: Cenu Renaudot a „malého Goncourta“, jehož udělují studenti gymnázií: le Prix Goncourt des lycéens.
Dílo, pohybující se mezi fikcí, autofikcí a autobiografií vypráví o setkání s ženou, jménem L. O koho jde? Snaží se autorka čtenáře mystifikovat? Je vypravěčka sama Delphine de Viganová? Psychologickému thrilleru se dostalo i značných odsudků z narcismu, ale převládalo nadšení.
Spisovatel Laurent Binet, který vyvolal u nás zděšení mezi experty na heydrichiádu svým HHhH. Hitlerův mozek se jmenuje Heydrich (Argo, 2010) se tentokrát pustil do lingvisty Rollanda Barthese v knize La Septième Fonction du langage (Sedmá funkce jazyka, Grasset) – a nechává jej pro jistotu hned na počátku zabít. Policejní román splétá a rozplétá především velmi křehké předivo intelektuálních a politických vazeb, jak ve Francii bývá zvykem, aby se pokusil odhalit tajemnou „sedmou funkci jazyka“ (šest z nich odhalil lingvista Roman Jacobson). Snahou autora bylo podle jeho slov „tázání po vztazích mezi skutečností a fikcí“. Získal za ni dvě ocenění: Interallié a Prix du roman Fnac.
Zatímco Virginie Despentesové věnuje poslední literární příloha týdeníku Incrockuptibles hlavní fotografii, oceňujíc její dva díly subverzivního románu Vernon Subutex (jakési „lidské komedie“ současnosti, jak stojí v anotaci), druhá autorka podobného ladění.
Obě autorky patří k těm, jež vyvolávají neklid. Despentesová nikdy neskrývala zaujetí pro sociální realitu dnešní demokratické společnosti – a vidí ji ve velmi temných (apokalyptických) barvách. V češtině známe její Dítě apokalypsy (Host, 2012).
Devatenáctý román Angotové, již v češtině známe pouze díky románu Incest (Mervart, 2003), je podle kritičky Nelly Kaprèlianové z týdeníku Inrockuptibles završení její dosavadní tvorby, „text, který nám chyběl“, míní. Kritik konzervativního listu Le Figaro Nicolas Ungemuth ovšem soudí: „Jde pouze o mediální prázdnou bublinu.“
Civolizační úzkosti na francouzské scéně převládly. Nebyly ale toliko odrazem dění aktuálního, neboť rysy, pro kzeré se vyplatí tuto lieraturu sledovat, jdou mnohem dál - překonávají nejen aktualitu, ale někdy i předem odhadnutelné trendy.
Nejprodávanějším autorem ve Francii je Michel Houellebecq. |
Časy se ovšem, zdá se, mění… A nemůže za to pouze jeden spisovatel, totiž Michel Houellebecq.
Dva teroristické útoky, které otřásly nejen Paříží, ale i celou Evropou (pokud ne rovnou celým světem) přivedly pozornost k tématu, o němž se ale ve francouzské literatuře nepíše poprvé. Pouze čtení jen dnes možná jiné. Přesto si ale francouzská literatura vedle vizí apokalyptických uchovává i silnou linku intimity.
Fenomén literárního podzimu
Za nárůstem zájmu o literaturu pravidelně rozhoduje především fenomén tzv. rentrée littéraire, tedy období od srpna do konce října, jež předchází tradičnímu udílení knižních cen, oněm tradičním „literárním dostihům“ určujícím vposledku, kdo bude či nebude nakonec mezi těmi šťastnými nositeli prestižních ocenění. Letošního roku byl navíc „literární podzim“ o dva týdny urychlen zahájením prodeje v polovině srpna.
Roku 2015 se podle magazínu Livre Hebdo, vycházející z bibliografické databáze Elektra, objevilo jenom během dvou měsíců 589 francouzských a zahraničních románů. V konkrétním rozdílení to bylo 393 románů francouzských, z čehož 68 bylo prvotin, 196 vyšlo překladů. Mezi autory, kteří letošního roku kralovali především ti, jimž se dostalo ocenění. A odnesli si vedle něho také široký zájem médií.
Ceny Goncourtovy, Renaudota, Interallié, Grand prix du roman de l'Académie française, Médicis nebo Fémina, letos opět konkurovaly méně oficiální jako Prix de Flore či Décembre.
Vize civilizační apokalypsy
Přesto již v lednu, a to konkrétně 7. ledna, přišel se svou třaskavou novinkou patrně nejznámější francouzský spisovatel Michel Houellebecq – a nepotřeboval k tomu dostat žádnou cenu, ty již dostal dříve. Houellebecq má i ve Francii statut sovnatelný s rockovou hvězdou: navíc po atentátech pod policejním dohledem.
Jeho román Soumission (Flammarion), líčící proměnu Francie v islámský stát, jež letos na podzim vydalo i české nakladatelství Odeon pod názvem Podvolení, zvedlo vlnu zájmu především kvůli teroristickým útokům, při nichž zahynuli karikaturisté redakce satirického listu Charlie Hebdo. Ke konci roku se románu ve Francii prodalo 643.000 výtisků.
Téma, jež udalo náladu ve Francii, posílil koncem léta alžírský (a frankofonní) spisovatel Boualem Sansal, jenž nabídl ještě pochmurnější vizi ve svém románu 2084. La fin du monde (2084. Konec světa, Gallimard), koketující s Orwellovým slavným románem 1984. Stalo se tak ještě před atentáty 13. listopadu.
Za knihu, popisující neurčitý svět totalitního státu kdesi na Blízkém východě, získal Sansal ocenění Francouzskou akademií. A číslo hovoří jasně: 273.000 prodaných výtisků.
Již méně se psalo, že tuto cenu dostal jaksi napůl, s jiným autorem – a to francouzsko-tuniským spisovatele Hédim Kaddourem za román Préponderants (Vládnoucí, Gallimard). Román, odehrávající se ve 20. letech minulého století, opět v blíže neurčité zemi – tentokrát kdesi v Maghrebu (nápadně ovšem připomínající protektorátní Tunisko, stejně jako totalitní země Sansalova Irán a misty Alžírsko) je více spjato s reáliemi, předkládá mnohočetný a barevný obraz chování a vztahů, jež nemají za společného jmenovatele pouze kolonialismus. Původní tiráž ve výši 26.000 výtisků dosáhla koncem roku desetinásobku.
V románu dokázal vykouzlit dialog, jenž ovšem provází značná míra složitého křoví, což bude jistě velký překladatelský oříšek pro nejednoho překladatele z francouzštiny. Meditativní opus se vyšplhal před Vánoci na 300.000 prodaných výtisků.
A ještě jedna poznámka. Alžírský spisovatel Kámel Daúd, jenž si již v květnu odnesl za svůj román Meursault, přešeření (Odeon, 2015) Goncourtovu cenu za první román, opisující zrcadlový příběh Camusova Cizince, se v americkém žebříčku týdeníku Time koncem roku vyhoupl na šesté místo.
Umět „napsat svůj život“
I uvnitř francouzské kultury ale dochází ke snahám po dialogu, někdy napříč generacemi, někdy mezi samotnými kulturními vizemi - nebo jejich podmíněnostmi. Právě v tomto ohledu byla francouzská literatuře vždy silná: oproti snaze anglo-americké kultury po silném příběhu často nabízela reflexe o postavení jedince včetně jeho intimity.
Francouzská literatura uměla navíc vždy propojovat literaturu s životem, a to způsobem, jak o ní přednáší na Collège de France literární historik Antoine Compagnon, specialista na Marcela Prousta. Umět „écrire la vie“ (psát život) patří k průvodním znamením hned několika autorů: Laurenta Bineta, Delphine de Viganové i Christine Angotové. První dva jsou u nás v hledáčku nakladatelů již nějaký čas (Argo a Odeon), posledně jmenovaná rovněž (Mervart), zasloužila by si ale více, podobně jako Virginie Despentesová (Host).
Dílo, pohybující se mezi fikcí, autofikcí a autobiografií vypráví o setkání s ženou, jménem L. O koho jde? Snaží se autorka čtenáře mystifikovat? Je vypravěčka sama Delphine de Viganová? Psychologickému thrilleru se dostalo i značných odsudků z narcismu, ale převládalo nadšení.
Spisovatel Laurent Binet, který vyvolal u nás zděšení mezi experty na heydrichiádu svým HHhH. Hitlerův mozek se jmenuje Heydrich (Argo, 2010) se tentokrát pustil do lingvisty Rollanda Barthese v knize La Septième Fonction du langage (Sedmá funkce jazyka, Grasset) – a nechává jej pro jistotu hned na počátku zabít. Policejní román splétá a rozplétá především velmi křehké předivo intelektuálních a politických vazeb, jak ve Francii bývá zvykem, aby se pokusil odhalit tajemnou „sedmou funkci jazyka“ (šest z nich odhalil lingvista Roman Jacobson). Snahou autora bylo podle jeho slov „tázání po vztazích mezi skutečností a fikcí“. Získal za ni dvě ocenění: Interallié a Prix du roman Fnac.
Zatímco Virginie Despentesové věnuje poslední literární příloha týdeníku Incrockuptibles hlavní fotografii, oceňujíc její dva díly subverzivního románu Vernon Subutex (jakési „lidské komedie“ současnosti, jak stojí v anotaci), druhá autorka podobného ladění.
Devatenáctý román Angotové, již v češtině známe pouze díky románu Incest (Mervart, 2003), je podle kritičky Nelly Kaprèlianové z týdeníku Inrockuptibles završení její dosavadní tvorby, „text, který nám chyběl“, míní. Kritik konzervativního listu Le Figaro Nicolas Ungemuth ovšem soudí: „Jde pouze o mediální prázdnou bublinu.“
Civolizační úzkosti na francouzské scéně převládly. Nebyly ale toliko odrazem dění aktuálního, neboť rysy, pro kzeré se vyplatí tuto lieraturu sledovat, jdou mnohem dál - překonávají nejen aktualitu, ale někdy i předem odhadnutelné trendy.
Žádné komentáře:
Okomentovat