> kultura > hudba > exkluzivně > na Jehlice revue
Ne, nemá nic společného se šampónem: přesto Elisabeth Schwarzkopfová (1915-2006), patrně jeden z nejkrásnějších soprán svého času, zůstává, navzdory své síle a věhlasu v jisté části populace, velkou neznámou.
Možná má na tom podíl i její pověst „nazi-divy“, jež ji provázela dlouhou dobu poté, co nacistická říše skončila v rozvalinách času. Co ale zůstává dodnes je její velký hudební odkaz. Poslech jejích oper, ale možná více jejích recitálů, nelze prostě opominout.
Možná má na tom podíl i její pověst „nazi-divy“, jež ji provázela dlouhou dobu poté, co nacistická říše skončila v rozvalinách času. Co ale zůstává dodnes je její velký hudební odkaz. Poslech jejích oper, ale možná více jejích recitálů, nelze prostě opominout.
Na konci loňského roku vyšla kolekce 31 CD v exkluzivní edici Warner Classics, jež zahrnuje recitály z doby 1952-1974, na nichž se velkou měrou podílel její manžel Walter Legge - inteligence, s jakou její kariéru vytvořil, je rovněž nedostižná.
Integrální vydání souboru recitálu vyvolalo naprosté šílenství v tisku, jenž takovému tématu obvykle věnuje poněkud chladnější pozornost: v případě Elisabeth Schwarzkopfové ale šílenství vypuklo naplno. Nechybí jediný významný světový deník, který by této události nevěnoval pozornost.
Na albu najdeme nepřekonatelné árie z Mozartovy Figarovy svatby, stejně jako z opery Dona Giovanniho - díky jejímu manželovi se její sopráno, jak připomíná Wall Street Journal, objevilo ve společnosti největších hudebníků 20. století: společně s pianistou Edwinem Fischerem, Walterem Giesekingem (zejména s Mozartem a Schubertem), se staly součástí nepominutelných ,,písní lásky". Spolupráce s Hugo Wolfem byla nepřehlédnutelně významná.
Na albu najdeme nepřekonatelné árie z Mozartovy Figarovy svatby, stejně jako z opery Dona Giovanniho - díky jejímu manželovi se její sopráno, jak připomíná Wall Street Journal, objevilo ve společnosti největších hudebníků 20. století: společně s pianistou Edwinem Fischerem, Walterem Giesekingem (zejména s Mozartem a Schubertem), se staly součástí nepominutelných ,,písní lásky". Spolupráce s Hugo Wolfem byla nepřehlédnutelně významná.
Její soprán tvořil unikátní společnost s Geraldem Moorem, jedním z největších hudebníků 20 století: tato symbióza tvoří dvanáct z třiceti jednoho disku kolekce. Mezi skladateli, kteří tvořili páteř jejího repertoáru, patřili Richard Strauss, jehož Čtyři poslední písně, nahrané dvakrát (1953 a 1963) patří k vrcholům intimního sdělení, spjatého s nostalgií po epoše, jež odchází.
Repertoár Elisabeth Schwarzkopfové zahrnoval Mozarta, Schuberta, Strausse i Beethovena, nicméně neomezovalo se pouze na tento typ, v němž nicméně dokázala naprosto geniálně splynout s textem (výdechy, intonací, ale především důrazem na význam textu).
Elisabeth Schwarkopfová se narodila před sto lety, a její výročí se snaží nabídnout něco více, než jen hořkou vzpomínku na její angažmá v NSDAP, jemuž ostatně se nevyhnul ani jeden z jejích vrstevníků Herbert von Karajan, který o ní řekl: ,,Potenciálně jedná se o největší hlas ve střední Evropě!"
Mezi autory, jimž se věnovala, patří směsice: Handel, Weber, Smetana (sic!), ale i Debussy - a na počátku jaksi pochopitelně Richard Wagner. Byla ovšem zároveň první, jež zpívala Stravinského v roce 1951.
Její aktivní angažmá v nacistické straně, jež nikdy zcela neodmítla, z ní činilo svého druhé ,,prokletou divu", a dosud ji pronásleduje - i po sto letech - v nichž některé árie lze vnímat s jistým typem odmítnutí. Zosobňovala onu árijskou krutost, jak vzpomínají některé její žačky, odmítajíc, že by někdo jiný, než Němka, vůbec mohla pochopit německou duši.
Důvod k odmítnutí, nebo k zaujetí? Soudím, že druhé řešení je na místě...
Žádné komentáře:
Okomentovat