Politické stínohry ve Francii na počátku roku 2016

> politika > Francie > text psaný pro Český rozhlas Plus, dne 7. ledna 2016

Prezident Hollande si myslí, že Francie neskončila s terorismem.

Loňský rok 2015 poznamenaly ve Francii dva teroristické atentáty: 7. ledna a 13. listopadu. Reakce na ně neodráží ale pouze tyto tragické okamžiky, jež Francii přivedly k výjimečném stavu, který po atentátu z listopadu na tři měsíce vyhlásil prezident François Hollande. Francie se dlouhodobě potýká s problémy, jenž nejsou zdaleka vidět na první pohled.

Dlouhodobě nejvážnější krize, již nelze přeložit pouze čísly, byť právě ty jsou rovněž dlouhodobě varovné (nízký růst HDP, vysoká nezaměstnanost a nízká produktivita), vyrůstá především z propasti, která dělí vládnoucí elitu od občanů. Filozof Paul Thibaud v nedávné analýze v konzervativním listu Le Figaro připomněl, že se jedná o svého druhu „občanský rozklad“. Lidé nevěří elitám, a vládnoucí elity žijí samy pro sebe – ve výhledu nejbližších voleb. Politika není transparentní a připomíná spíše zákulisní stínohry.

Podle Thibauda se francouzská společnost dostala do stádia, kdy není schopna přinášet nejen nová témata, ani generovat nové vůdčí osobnosti. Poslední lednový výzkum Institutu Odoxa přinesl v tomto ohledu varovné ukazatele: 82% Francouzů soudí, že o politické změně se „stále jen mluví, ale nic se neděje“. Nejde jen o věk (45% poslanců je starší šedesáti let a jeden z deseti oslavit již sedmdesátiny), ale především o kompetentnost. To je také jedním z důvodů, proč se voliči přiklánějí stále více k populistickým návrhům, jež přináší krajní Národní fronta (FN). Vidí za nimi mnohdy koště, jež by mohlo vymést „současný politický chlév“.

Jelikož do prezidentské volby zbývá pouze 16 měsíců, zaujme, že 74% Francouzů odmítá za příštího prezidenta jak socialistického prezidenta Hollanda, tak jeho konzervativního oponenta Nicolase Sarkozyho. Dokonce i Marine Le Penová, předsedkyně Národní fronty, jejíž stranu volilo při regionálních volbách ve 2. kole na 7 milionů občanů, se netěší jako potenciální kandidátka důvěře 61% procenta respondentů.

Nejpopulárnějším pretendentem na nájemníka v Elysejském paláci je paradoxně Alain Juppé (56% občanů), tedy opravdu žádná „nová krev“, nýbrž politik, jenž byl před 20 lety vyzdvihnutý do premiérského křesla za éry prezidenta Jacquese Chiraca. 

V létě čerstvý sedmdesátník na otázku, zda je v jeho věku vhodné kandidovat na prezidenta, opáčil, že nezáleží na tom, máte-li nějakou „novou hlavou“, ale zda v té „hlavě vůbec něco máte“. V prvním lednovém týdnu představil svůj politický projekt „silného státu“, jímž reaguje na posun preferencí mezi voliči, a to nejen onoho tvrdého jádra Republikánů (LR), jemuž dosud nejvíce lichotil předseda Sarkozy.

Od Sarkozyho jako kdyby Juppé převzal i některé akcenty: důraz na národní identitu, posílení bezpečnosti a omezení imigrace a dokonce i křesťanský základ evropské civilizace. 

Politik Juppé, který potřebuje pravicové voliče před podzimními primárkami, jež se odehrají za nějakých 317 dní, ví, že mít připraven program dlouhodobý, se vždy vyplatí. Musí ale umět reagovat i na aktuální situaci. Působí rozhodně věrohodněji, než prezident Hollande, který se nyní úporně snaží instrumentalizovat společenské nálady návrhem změny ústavy, jež by umožnila nynější výjimečný stav prodloužit na další půlrok. „S terorismem jsme neskončili,“ řekl prezident Hollande varovně ve svém silvestrovském projevu.

Neznělo to jako moc dobrý vtip...