kultura > literatura > ukázku zveřejnil portál literární.cz dne 12. ledna 2016 (zde integrální verze ukázky)
Není nic těžšího, než vyjádřit pocity člověka, který k tomu nemůže již více říct. A navíc, když jde o člověka, kterého jsme ještě donedávna vídali mezi nejmocnějšími. Alžírský spisovatel Yasmina Khadra (*1955) se ve svém posledním románu La dernière nuit du Raïs (Poslední králova noc, Julliard 2015) pokusil o vnitřní portrét Muammara Kaddáfího, donedávna ještě vladaře, jehož někteří titulovali jako raïs (on sám dával přednost: bratr Vůdce), jeho titul připomínal dávné babylónské krále.
V šestnácti kapitolách nabízí Khadra osobní zpověď muže, jenž zažívá své poslední hodiny před potupnou smrtí. Končí s ním celá jedna epocha, skončila s ním jedna fáze Libye? (job)
Syrta, District 2
Když jsem byl dítě, vodíval mne strýc z matčiny strany do pouště. Tato exkurze byla více než návratem k pramenům, značila pro něj očistění ducha. Byl jsem ještě příliš mladý, abych pochopil, co se mi tím pokoušel vštípit, ale nábožně jsem ho poslouchal.
Syrta, District 2
Noc z 19. na 20. října 2011
Když jsem byl dítě, vodíval mne strýc z matčiny strany do pouště. Tato exkurze byla více než návratem k pramenům, značila pro něj očistění ducha. Byl jsem ještě příliš mladý, abych pochopil, co se mi tím pokoušel vštípit, ale nábožně jsem ho poslouchal.
Můj strýc byl básníkem, jenž nečekal ani slávu, ani nevznášel žádné požadavky, obyčejný beduín, jenž dojímal svou skromností, nežádající ničeho jiného, než aby mohl postavit svůj stan ve stínu útesu a mohl naslouchat větru, surfujícím po písku, sám kradmý stejně jako stín.
Vlastnil nádherného kaštanově hnědého koně, dva lovecké chrty, starou pušku s níž lovil muflony, a věděl lépe než kdokoliv jiný, jak chytit do pasti pouštní hlodavce; ceněný za své medicínské znalosti, stejně jako pro svůj dlouhý žíněný bič, který posléze prodal na trhu, ve speciálním provedení vypletený slámou a zabalený v lakové kůži.
Vlastnil nádherného kaštanově hnědého koně, dva lovecké chrty, starou pušku s níž lovil muflony, a věděl lépe než kdokoliv jiný, jak chytit do pasti pouštní hlodavce; ceněný za své medicínské znalosti, stejně jako pro svůj dlouhý žíněný bič, který posléze prodal na trhu, ve speciálním provedení vypletený slámou a zabalený v lakové kůži.
Když nadešla noc, zapálil táborový oheň, a po rychlém jídle a sklenici příliš ladkého čaje, nechal se unášet svými sny. Dívat se na něj, jak obcuje s tichem a nahotou kamenité pouště, byl pro mne okamžikem doslova velebné milosti.
Někdy se mi zdálo, že jeho duch opouští tělo, aby mne tu zanechal bez zjevné příčiny jako strašáka - stejně nevýrazného jako jsou přehlédnutelné kůže koz visící u vstupu do hlavního stanu. Cítil jsem se náhle sám na celém světě, a obával jsem se všech oněch tajností Sahary, jež kolem mne vířily jako zástupy džinů: pokoušel jsem se je všechny setřást, ale ony se stále vracely zpět. Strýc se vzápětí vynořil ze svého rozjímání, oči mu jiskřily – usmíval se na mne. Nikdy jsem nepoznal krásnějšího úsměvu: ani na tváři žen, jež jsem poctil, ani na tváři kurtizán, které jsem vyzvedl do své přízně. Můj strýc byl rezervovaný, téměř nezřetelný člověk, jeho gesta byla pomalá, emoce nevtíravé. Jeho hlas byl sotva postřehnutelný: přesto, když se obracel ke mně, vnímal jsem je svým způsobem jako zpěv. Říkal, oči ztracené v jiskření nebeské klenby, že tam nahoře je hvězda pro každého na zemi. Požádal jsem ho, aby mi ukázal tu moji. Jeho prst bez váhání zamířil k luně, jako kdyby se jednalo o naprostou samozřejmost. Od toho okamžiku, kdykoliv vzhlédnu k nebi, vidím měsíc v úplňku. Každou noc. Má luna v úplňku – pouze pro mne. Nikdy nepoškrábaný, nikdy nezahalený měsíc osvětluje moji cestu. Luna tak krásná, že jí žádná jiná podívaná nesahá ani po kotníky. Luna tak zářící, že zastiňuje i všechny hvězdy vůkol. Tak velká, že se zdá být v úzkém spojení s nekonečnem.
Můj strýc přísahal, že jsme požehnané dítě rodu Ghousů, jenž znovuobnoví kmenu Kadhafů někdejší zapomenutou slávu.
Někdy se mi zdálo, že jeho duch opouští tělo, aby mne tu zanechal bez zjevné příčiny jako strašáka - stejně nevýrazného jako jsou přehlédnutelné kůže koz visící u vstupu do hlavního stanu. Cítil jsem se náhle sám na celém světě, a obával jsem se všech oněch tajností Sahary, jež kolem mne vířily jako zástupy džinů: pokoušel jsem se je všechny setřást, ale ony se stále vracely zpět. Strýc se vzápětí vynořil ze svého rozjímání, oči mu jiskřily – usmíval se na mne. Nikdy jsem nepoznal krásnějšího úsměvu: ani na tváři žen, jež jsem poctil, ani na tváři kurtizán, které jsem vyzvedl do své přízně. Můj strýc byl rezervovaný, téměř nezřetelný člověk, jeho gesta byla pomalá, emoce nevtíravé. Jeho hlas byl sotva postřehnutelný: přesto, když se obracel ke mně, vnímal jsem je svým způsobem jako zpěv. Říkal, oči ztracené v jiskření nebeské klenby, že tam nahoře je hvězda pro každého na zemi. Požádal jsem ho, aby mi ukázal tu moji. Jeho prst bez váhání zamířil k luně, jako kdyby se jednalo o naprostou samozřejmost. Od toho okamžiku, kdykoliv vzhlédnu k nebi, vidím měsíc v úplňku. Každou noc. Má luna v úplňku – pouze pro mne. Nikdy nepoškrábaný, nikdy nezahalený měsíc osvětluje moji cestu. Luna tak krásná, že jí žádná jiná podívaná nesahá ani po kotníky. Luna tak zářící, že zastiňuje i všechny hvězdy vůkol. Tak velká, že se zdá být v úzkém spojení s nekonečnem.
Můj strýc přísahal, že jsme požehnané dítě rodu Ghousů, jenž znovuobnoví kmenu Kadhafů někdejší zapomenutou slávu.
Dnešní večer, o šedesát tři let později, se mi zdá, že na nebi nad Syrtou je méně hvězd. Z mého měsíce zůstala pouze pošmourná oděrka, jen o trochu širší než odřezek spáru. Celá krása světa se dusí v kouři, unikajícího z vypálených domů, zatímco vzduchu, zatěžkaného těmi prašnými mraky, se v raketové palbě zoufale nedostává. Ticho, jež kdysi ukolébávalo mou duši, má něco apokalyptického, a kulky, jež sviští všemi směry, se usilovně snaží popřít mýtus, jenž nevyhovuje jejich zbraním – to znamená popřít mne, bratra Vůdce, neomylného vizionáře zrozeného zázrakem –, o němž si ještě donedávna mysleli, že je snad nějak zvláštně poblázněný, když zůstává stále na nohou jako maják uprostřed vzedmutého moře, odhánějící svou jasnou paží zrádné temnoty a pěnu zběsilých vln.
Zaslechl jsem jednoho ze svých strážců, rozptýlených ve tmě, jak říká, že prožíváme noc pochybností: ptal se sám sebe, zda nás úsvit uvrhne vstříc ohnivému požáru na nejbližší rampě či nás snad odevzdá přímo do plamenů pekelné hranice.
Jeho slova mne hluboce zarmoutila, ale nenechal jsem ho předvést. Nebylo to nutné. Kdyby měl alespoň trochu duchapřítomnosti, nikdy by se neuchýlil k podobnému rouhačství. Není horší potupy, než pochybovat v mé přítomnosti.
Pokud jsem ještě stále při životě, je to důkaz, že nic není ztraceno.
Jsem Muammar Kaddáfí. To by mělo stačit k tomu, aby člověk věřil.
Jsem tím, jehož prostřednictvím přichází spása.
Neobývám se ani uragánů, ani vzpurnosti. Dotkněte se tedy mého srdce; bije v rytmu, na jehož konci je naprogramován úprk všech těch zrádců…
Bůh je se mnou!
Nezvolil si mne mezi lidmi, abych držel na uzdě největší mocnosti a jejich nenasytnou touhu po nadvládě? Nebyl jsem přece nikým jiným, než toliko mladým zklamaným důstojníkem, jehož prostořekost se již dávno umírnila, ale dovolil jsem si věcem předem daným říct, vzkřiknout: „To stačí!” proti všemu tomu zneužívání, a otočil jsem běh osudu, tak jako vracíme karty, jež nám nemohou posloužit. Byla to navíc epocha, kdy meč stínal každou hlavu, jež přesahovala, bez procesu a bez varování. Byl jsem si vědom rizika a přijal jsem je s chladnou nenuceností, jistý si tím, že správná věc musí být hájena, neboť taková je jediná podmínka, abychom mohli býti hodni své existence.
Protože můj hněv byl spravedlivý a moje odhodlání oprávněné, Pán mne vyzvedl nad ostatní prapory a zpěvy, aby mne celý svět viděl a slyšel.
Odmítám věřit tomu, že hrana Křižáků zvoní pro mne, já, osvícený muslim, jenž vždy triumfoval nad podlostmi a komploty, a který bude ještě stále zde, až bude všechno nakonec odhaleno. Ti, co mne dnes odmítají – ta simulace povstání, ta podivně odfláknutá válka, jež se vede proti mé legendě – není ničím jiným, než nejsilnějším důkazem toho, že jdu správným směrem. Nejsou to nakonec zkoušky, jež posilují bohy?
Z francouzštiny přeložil Josef Brož © Julliard, 2015
Zaslechl jsem jednoho ze svých strážců, rozptýlených ve tmě, jak říká, že prožíváme noc pochybností: ptal se sám sebe, zda nás úsvit uvrhne vstříc ohnivému požáru na nejbližší rampě či nás snad odevzdá přímo do plamenů pekelné hranice.
Jeho slova mne hluboce zarmoutila, ale nenechal jsem ho předvést. Nebylo to nutné. Kdyby měl alespoň trochu duchapřítomnosti, nikdy by se neuchýlil k podobnému rouhačství. Není horší potupy, než pochybovat v mé přítomnosti.
Pokud jsem ještě stále při životě, je to důkaz, že nic není ztraceno.
Jsem Muammar Kaddáfí. To by mělo stačit k tomu, aby člověk věřil.
Jsem tím, jehož prostřednictvím přichází spása.
Neobývám se ani uragánů, ani vzpurnosti. Dotkněte se tedy mého srdce; bije v rytmu, na jehož konci je naprogramován úprk všech těch zrádců…
Bůh je se mnou!
Nezvolil si mne mezi lidmi, abych držel na uzdě největší mocnosti a jejich nenasytnou touhu po nadvládě? Nebyl jsem přece nikým jiným, než toliko mladým zklamaným důstojníkem, jehož prostořekost se již dávno umírnila, ale dovolil jsem si věcem předem daným říct, vzkřiknout: „To stačí!” proti všemu tomu zneužívání, a otočil jsem běh osudu, tak jako vracíme karty, jež nám nemohou posloužit. Byla to navíc epocha, kdy meč stínal každou hlavu, jež přesahovala, bez procesu a bez varování. Byl jsem si vědom rizika a přijal jsem je s chladnou nenuceností, jistý si tím, že správná věc musí být hájena, neboť taková je jediná podmínka, abychom mohli býti hodni své existence.
Protože můj hněv byl spravedlivý a moje odhodlání oprávněné, Pán mne vyzvedl nad ostatní prapory a zpěvy, aby mne celý svět viděl a slyšel.
Odmítám věřit tomu, že hrana Křižáků zvoní pro mne, já, osvícený muslim, jenž vždy triumfoval nad podlostmi a komploty, a který bude ještě stále zde, až bude všechno nakonec odhaleno. Ti, co mne dnes odmítají – ta simulace povstání, ta podivně odfláknutá válka, jež se vede proti mé legendě – není ničím jiným, než nejsilnějším důkazem toho, že jdu správným směrem. Nejsou to nakonec zkoušky, jež posilují bohy?
Z francouzštiny přeložil Josef Brož © Julliard, 2015
Žádné komentáře:
Okomentovat