> politika > společnost > Francie > komentář vyšel v Mladé frontě Dnes, dne 2. srpna 2018
Bouře ve sklenici vody? Ne tak zcela. Od chvíle, kdy 18. července respektovaný večerník Le Monde zveřejnil záběry, na nichž jistý Alexandre Benalla v policejní přilbě a s policejním označením, zasahuje brutálně proti dvěma manifestantům 1. května, vše nabralo zrychlení. Aféra Benalla, jak se jí od té doby říká, by možná nebyla až tak zajímavá, kdyby onen „Alex“ nebyl bodyguardem prezidenta Emmanula Macrona – a tohoto nepřesného titulu nezneužíval.
Rok po nástupu do Elysejského paláce čelí prezident Emmanuel Macron dosud největšímu odporu na všech stranách. Na rozdíl od hyper-prezidentství Nicolase Sarkozyho a období, kdy vládl François Hollande, jenž o sobě mluvil jako o prezidentu normálním, má nyní Francie konečně prezidenta - vysloveně abnormálního. „Jediný, kdo je za tuto aféru zodpovědný, jsem pouze já – a jedině já!“ řekl prezident hystericky týden po zveřejnění aféry.
Všechno to přitom vypadalo ještě před dvěma týdny naprosto skvěle. Národní tým se vracel z Ruska ověnčen po dvaceti letech titulem mistra fotbalového šampióna, a prezident Macron, který prožil závěrečný zápas na tribuně, mohl být pyšný.
Návrat byl triumfální. Macronova gestikulace při vítězném zápasu byla vedena jasným směrem: využít vítězství a připsat si k titulu prezidentskému i ten fotbalový. Nic takového se nestalo.
Nový Macronův pořádek. Konečně?
Zdá se, že Elysejský palác nejdříve mlžil, potom chvíli mlčel. Udržet to ale nešlo dlouho. Za první týden vyšetřování – byly zatím zřízeny tři vyšetřovací komise (policejní, parlamentní, administrativní) - se ukázalo, že Benalla obcházel policejní postupy, vykazoval se falešným policejním označeními a využíval ke své potřebě i státního bytu. Neobjevilo se pouze jedno video, na němž zasahuje, ale hned tři další. Za většinou z nich stojí stoupenci ultralevicového hnutí Nepoddajná Francie (FI). Ty zásahy ale nikdo nenahrál, ty se staly...
Kompetentní osoby (ministr vnitra, prefekt i tajemník Elysejského paláce) si v uplynulých dnech přehazovali zodpovědnost jeden na druhého. Benalla, který začal svou kariéru uvnitř bezpečnostních složek Socialistické strany (PS) – a měl na starosti dokonce i zabezpečení kampaně prezidenta Hollanda v roce 2012 - sám mluví v rozhovorech o tom, že se stal vlastně obětí „války policajtů“, jejímž cílem není on sám, ale prezident. O prezidenta tu jde především, a jemu je Alex opravdu oddán. Trpí, když prezident mluví o „ztrátě důvěry“ a dokonce o „zradě“.
Jde tu ale taky tak trochu o Benallovu rychlokvašenou kariéru (některým vadí zjevně i jeho marocký původ), protože pokud tu má jít o „pořádek nového světa“, jejž Macron hodlá rázně nastolit, už to asi nemá nic společného s demokracií.
Jak se může do blízkosti prezidenta, držící prst na červeném knoflíku nukleárních zbraní, dostat člověk, který nemá kompetence, vzdělání, ani patřičné zkušenosti? Jak je možné, že získal takovou důvěru i u Macronovy choti Brigitte, když ta mu svěřovala klíče od vlastní rezidence?
Vypovídá zděšení nad touto aférou o stavu elit současné francouzské společnosti, nebo hlavně o míře stále nenaplněného očekávání, která se do Emmanuela Macrona promítají? Ne, tady nejde pouze o Macronovu komunikaci na veřejnosti, trochu směšné mocenské monarchistické rituály nebo přesvědčení o svém božském jupiterském významu, tentokrát jde i o to, co někteří kritici nazývají jako „utváření paralelních bezpečnostních složek“.
Půjde tu nakonec o Macronův nikým a ničím nekontrolovatelný pořádek?
Svět po aféře Benalla bude jiný
Zdá se, že se dějiny Macronova pořádku s monarchistickými sklony, takřečené Macronie, budou počítat podle této aféry. Jaký bude svět po ní? První výzkumy veřejného mínění mírně naznačují, že „doba chránění“, již se prezident Macron dosud těšil, skončila. Agentura Ifop hlásí v nedělníku Journal du Dimanche, že se prezident ocitl pod hranicí 40% - a to ve výzkumu, konaném ve dvou vlnách po vypuknutí aféry. V té druhé vlně se ocitl na rekordních 37 procentech.
Je to stále o deset procentních bodů více než jeho předchůdce Hollande. Ale již téměř srovnatelně ve stejné době s Nicolasem Sarkozym. O den předtím ovšem agentura Harris interactive přišla s výzkumem, v němž Macron lehce stoupá (+2), na 42 procent. Je to Macronova poslední šance.
Z tohoto pohledu to může vypadat opravdu jako efemérní „letní aféra“: vždyť mladý, pouze šestadvacetiletý četník Benalla, jehož vedl donedávna Elysejský palác jako „chargé de mission“ (to ale vyžaduje oficiální jmenování státním úředníkem), byl některými komentátory označen škodolibě za „velmi blízkého tělesného strážce“. Letní státní aféra? Samotný prezident měl potřebu se k těmto narážkám vyjádřit: „Alexandre Benalla nebyl nikdy mým milencem!“ Řeči o prezidentově homosexualitě, které hojně šířila již dříve nejen ruská média, on sám veřejně popřel již v průběhu kampaně.
To, co je ale podstatné, vychází ze ztráty podpory u svých parlamentních spojenců – z části republikánů (-7), Bayrouova Demokratického hnutí (-12), ale částečně i uvnitř samotné Republiky na pochodu (LREM), kde se stále častěji ozývají hlasy, že hnutí chybí „sociální rozměr“. Poprvé se stalo i to, že se opozice – ta zleva, zejména Nepoddajná Francie (FI) Jeana-Luca Mélenchona, přes socialisty a republikány, včetně frontistického Národního sdružení (RN) Marine Le Penové – výrazně sjednotila.
Národní shromáždění před týdnem přerušilo projednávání zásadní reformy institucí, jež mělo podle vlády zvýšit transparentnost a politickou morálku; někteří opoziční politici požadují i výslech prezidenta – a srovnávají (Mélenchon) aféru Benalla s aférou Watergate. Prezident dnes přemýšlí o zavedení tzv. spoil systému, po americkém vzoru, kde politici u moci mění i státní funkcionáře, pro zajištění loajality. Byl to ostatně nápad, který měl již ve svém programu...
Autor je konzultantem Institute of European Democrats.
Bouře ve sklenici vody? Ne tak zcela. Od chvíle, kdy 18. července respektovaný večerník Le Monde zveřejnil záběry, na nichž jistý Alexandre Benalla v policejní přilbě a s policejním označením, zasahuje brutálně proti dvěma manifestantům 1. května, vše nabralo zrychlení. Aféra Benalla, jak se jí od té doby říká, by možná nebyla až tak zajímavá, kdyby onen „Alex“ nebyl bodyguardem prezidenta Emmanula Macrona – a tohoto nepřesného titulu nezneužíval.
Rok po nástupu do Elysejského paláce čelí prezident Emmanuel Macron dosud největšímu odporu na všech stranách. Na rozdíl od hyper-prezidentství Nicolase Sarkozyho a období, kdy vládl François Hollande, jenž o sobě mluvil jako o prezidentu normálním, má nyní Francie konečně prezidenta - vysloveně abnormálního. „Jediný, kdo je za tuto aféru zodpovědný, jsem pouze já – a jedině já!“ řekl prezident hystericky týden po zveřejnění aféry.
Návrat byl triumfální. Macronova gestikulace při vítězném zápasu byla vedena jasným směrem: využít vítězství a připsat si k titulu prezidentskému i ten fotbalový. Nic takového se nestalo.
Nový Macronův pořádek. Konečně?
Zdá se, že Elysejský palác nejdříve mlžil, potom chvíli mlčel. Udržet to ale nešlo dlouho. Za první týden vyšetřování – byly zatím zřízeny tři vyšetřovací komise (policejní, parlamentní, administrativní) - se ukázalo, že Benalla obcházel policejní postupy, vykazoval se falešným policejním označeními a využíval ke své potřebě i státního bytu. Neobjevilo se pouze jedno video, na němž zasahuje, ale hned tři další. Za většinou z nich stojí stoupenci ultralevicového hnutí Nepoddajná Francie (FI). Ty zásahy ale nikdo nenahrál, ty se staly...
Kompetentní osoby (ministr vnitra, prefekt i tajemník Elysejského paláce) si v uplynulých dnech přehazovali zodpovědnost jeden na druhého. Benalla, který začal svou kariéru uvnitř bezpečnostních složek Socialistické strany (PS) – a měl na starosti dokonce i zabezpečení kampaně prezidenta Hollanda v roce 2012 - sám mluví v rozhovorech o tom, že se stal vlastně obětí „války policajtů“, jejímž cílem není on sám, ale prezident. O prezidenta tu jde především, a jemu je Alex opravdu oddán. Trpí, když prezident mluví o „ztrátě důvěry“ a dokonce o „zradě“.
Jak se může do blízkosti prezidenta, držící prst na červeném knoflíku nukleárních zbraní, dostat člověk, který nemá kompetence, vzdělání, ani patřičné zkušenosti? Jak je možné, že získal takovou důvěru i u Macronovy choti Brigitte, když ta mu svěřovala klíče od vlastní rezidence?
Vypovídá zděšení nad touto aférou o stavu elit současné francouzské společnosti, nebo hlavně o míře stále nenaplněného očekávání, která se do Emmanuela Macrona promítají? Ne, tady nejde pouze o Macronovu komunikaci na veřejnosti, trochu směšné mocenské monarchistické rituály nebo přesvědčení o svém božském jupiterském významu, tentokrát jde i o to, co někteří kritici nazývají jako „utváření paralelních bezpečnostních složek“.
Půjde tu nakonec o Macronův nikým a ničím nekontrolovatelný pořádek?
Svět po aféře Benalla bude jiný
Zdá se, že se dějiny Macronova pořádku s monarchistickými sklony, takřečené Macronie, budou počítat podle této aféry. Jaký bude svět po ní? První výzkumy veřejného mínění mírně naznačují, že „doba chránění“, již se prezident Macron dosud těšil, skončila. Agentura Ifop hlásí v nedělníku Journal du Dimanche, že se prezident ocitl pod hranicí 40% - a to ve výzkumu, konaném ve dvou vlnách po vypuknutí aféry. V té druhé vlně se ocitl na rekordních 37 procentech.
Je to stále o deset procentních bodů více než jeho předchůdce Hollande. Ale již téměř srovnatelně ve stejné době s Nicolasem Sarkozym. O den předtím ovšem agentura Harris interactive přišla s výzkumem, v němž Macron lehce stoupá (+2), na 42 procent. Je to Macronova poslední šance.
Z tohoto pohledu to může vypadat opravdu jako efemérní „letní aféra“: vždyť mladý, pouze šestadvacetiletý četník Benalla, jehož vedl donedávna Elysejský palác jako „chargé de mission“ (to ale vyžaduje oficiální jmenování státním úředníkem), byl některými komentátory označen škodolibě za „velmi blízkého tělesného strážce“. Letní státní aféra? Samotný prezident měl potřebu se k těmto narážkám vyjádřit: „Alexandre Benalla nebyl nikdy mým milencem!“ Řeči o prezidentově homosexualitě, které hojně šířila již dříve nejen ruská média, on sám veřejně popřel již v průběhu kampaně.
To, co je ale podstatné, vychází ze ztráty podpory u svých parlamentních spojenců – z části republikánů (-7), Bayrouova Demokratického hnutí (-12), ale částečně i uvnitř samotné Republiky na pochodu (LREM), kde se stále častěji ozývají hlasy, že hnutí chybí „sociální rozměr“. Poprvé se stalo i to, že se opozice – ta zleva, zejména Nepoddajná Francie (FI) Jeana-Luca Mélenchona, přes socialisty a republikány, včetně frontistického Národního sdružení (RN) Marine Le Penové – výrazně sjednotila.
Národní shromáždění před týdnem přerušilo projednávání zásadní reformy institucí, jež mělo podle vlády zvýšit transparentnost a politickou morálku; někteří opoziční politici požadují i výslech prezidenta – a srovnávají (Mélenchon) aféru Benalla s aférou Watergate. Prezident dnes přemýšlí o zavedení tzv. spoil systému, po americkém vzoru, kde politici u moci mění i státní funkcionáře, pro zajištění loajality. Byl to ostatně nápad, který měl již ve svém programu...
Autor je konzultantem Institute of European Democrats.
Žádné komentáře:
Okomentovat