Zápas o křeslo šéfa Evropské komise se rozhořel

> politika > Evropská unie > Evropská komise > analýza pro EuroZprávy, dne 5. října 2018.

Liberál Guy Verhofstadt chce být po nynějším konzervativci Jeanu-Caludu Junckerovi novým šéfem Evropské komise.

Evropské volby budou až za půl roku, v Evropské unii již začal boj o křeslo nejsledovanější. Ačkoliv voliči budou rozhodovat o budoucí podobě Evropského parlamentu až v květnu příštího roku, přesněji ve dnech 23.- 26. května 2019, již nyní se v zákulisí rozhořel boj o budoucího předsedu Evropské komise. Stávající nejsilnější frakce Evropské lidové strany (ELS) sice může oslabit, ale stále podle výzkumu Poll of Polls má rozhodující většinu: projekce na mandáty mluví o poklesu z 216 na 182 poslanců.

Největší pozornost se proto logicky upírá na zápas, který zdánlivě nesouvisí s volbami, protože se odehrává převážně v zákulisí. Evropští lidovci, frakce, jež tvoří v Česku strany TOP 09 a KDU-ČSL, představila hned dva tzv. špičkové kandidáti, kteří se již nyní rozhodli představit. Jsou jimi německý konzervativní sociál Manfred Weber (CSU), jenž této skupině v Bruselu předsedá, a od úterý i čerstvě bývalý finský konzervativní premiér a nynější ministr financí Alexander Stubb (KoK).

Zatímco německá kancléřka podporuje oficiálně kandidaturu Webera, pozice finského kandidáta není zdaleka slabá. V jeho prospěch hovoří zejména bohatší zkušenosti z exekutivy, neboť během posledních osmi let působil hned v několika ministerských funkcích (zahraniční věci, evropské záležitosti a finance), ale jeho současná funkce předsedy Evropské investiční banky. O konečné nominaci by měl rozhodnout kongres Evropské lidové strany strany o víkendu 7. a 8. listopadu v Helsinkách.

Nešťasný kandidát Barnier ze hry

Třetí ve hře, kterým byl do minulého pátku francouzský vrchní vyjednavač pro brexit Michel Barnier, jenž má pověst umírněného konzervativce, je členem opozičních Republikánů (LR). Jako vyjednavač pro brexit má ovšem nelehkou úlohu představit veřejnosti vyjednávání s velkou Británií o vystoupení z Evropské unie jako „succes story“. To se ale jaksi zrovna nedaří. Ve svém dopise, který Barnier rozeslal předsedovi frakce Josephu Daulovi, vysvětlil důvody odstoupení z nominace „nekompatibilitou“ své brexitářské funkce s kalendářem strany. Před pěti lety neuspěl již Barnier v zápasu s Lucemburčanem Jeanem-Claudem Junckerem.

Za pádem Barniera, kterého ještě na evropském summitu v rakouském Salzburku přesvědčoval Laurent Wauquiez, předseda Republikánů, aby se postavil na čelo kandidátky, je ale také nechuť tohoto zkušeného politika, jenž vyrostl do evropského formátu za tří francouzských prezidentů: Mitterranda, Chiraca a Sarkozyho, jít proti kandidátovi prezidenta Emmanuela Macrona. Právě evropská kandidátka Republiky na pochodu (LREM), jež se drží ve Francii ve výzkumech veřejného mínění o půl procentního bodu (21,5% proti 21%) před radikálním hnutím Národního sdružení Marine Le Penové, by pro Barniera byla lepší trampolínou.

V kuloárech Elysejského paláce, ale i Matignonském paláci se ale nejčastěji rozléhá jméno Daniela Cohna-Bendita. Jméno studentského vůdce z pařížských barikád roku 1968, působí ale přeci jenom bojovněji. Zvláště proto, že prezident Macron chystá největší západ v Evropě svést s křídlem maďarského premiéra Viktora Orbána, jehož Fidesz-Maďarský občanský svaz má ovšem stejnou bruselskou adresu na Rue du Commerce 10.

Společně pro demokracii: Macron ruku v ruce s Verhofstadtem

Aby toho nebylo málo, v prvním zářijovém týdnu se prezident Macron dohodl s Guyem Verhofstadtem, šéfem liberálů a centristů (ALDE), že bude u zárodků společného proevropského hnutí, které strategicky spojí liberály, centristy a makronisty pod jednou střechou. „Myslím, že mnoho občanů půjde za námi, zvláště po brexitu. I když kritizují často unii, nechtějí z ní odejít. A zejména nechtějí zničit Evropskou unii,“ řekl Verhofstadt v belgické televizi RTBF.

Přesvědčený eurofederalista Verhofstadt, bývalý belgický premiér v letech 1999 až 2008, věří tomu, že je zapotřebí budovat „nadnárodní demokracii“, která by čelila „agresivním útokům“ ze strany populistů a tzv. Protisystémovým stranám, jež se dostaly k moci napříč evropským kontinentem. „Evropská demokracie je v ohrožení: to je základní výzva příštích [evropských] voleb,“ tvrdí odhodlaně. Migrační krize, kterou podle něj zneužívají populisté a extremisté, se dá řešit jedině „vzájemnou solidaritou“ všech evropských zemí, aby tíha této krize nebyla pouze na bedrech Itálie, Řecka nebo Španělska.

***

Ne všechno je ale jasné dopředu. V některých zemích, jako je například Česká republika, jsou favority voleb hnutí, které mají poněkud schizofrenní povahu. Hnutí ANO premiéra Andreje Babiše, jež vystupuje v souladu se snahou zemí visegrádské čtveřice zastavit radikálně nástup imigrantů jejich nepřijímáním, je zároveň součástí právě liberálně-centristické frakce. Itálie, Rakousko, Maďarsko či Polsko, které souzní s odmítavou proti-uprchlickou taktikou, mají své kořeny v národoveckém stylu, jenž mísí populismus a odpor proti nadnárodním elitám.

Do evropských voleb je z české a středoevropské perspektivy zdánlivě ještě daleko. Dynamika krize může na kolena srazit ale i Macrona, který v současnosti čelí hlubokému propadu popularity. Rovněž pozice německé kancléřky Angely Merkelové, která je oslabena i uvnitř tradiční konzervativní koalice CDU-CSU, není zdaleka tak konformní jako před lety. Legitimita evropských voleb, která je dosud velmi nízká, kvůli malé účasti, může v opačném případě, bude-li "hlas lidu" silný, ještě překvapit.

Překvapit může ale i to, když se lidovci, kteří odmítají Orbána, rozhodnou, podobně jako číst konzervativců v roce 2004, posílit liberální frakci. Hra zůstává otevřena.