> politika > Francie > text vyšel na EuroZprávy.cz, dne 3. ledna 2018.
Středeční večerní zadržení Érica Droueta, jednoho z mluvčích „žlutých vest“, přichází v okamžiku, kdy Élysejský palác jen s obtížemi maskuje kontakty, která udržoval prezident Emmanuel Macron se svým bývalým bodyguardem Alexandrem Benallou, obviněným ze zneužití policejní pravomoci. Opozice přirovnává řidiče Droueta k jeho jmenovci Jeanu-Baptistu Drouetovi, pošťákovi, který zadržel krále Ludvíka XVI. a jeho doprovod na útěku z Paříže do Varennes. Chystá se v sobotu další kolo nepokojů? První dějství roku 2019 začíná...
Mélenchonovo cílené „historické překrytí“
Ke každé situaci lze nalézt okamžik, který tu již byl. Nejlépe historický. Hnutí „žlutých vest“, které začalo před sedmi týdny, 17. listopadu, jako zdánlivě apolitické hnutí, protestující proti zvyšování cen pohonných hmot, se za měsíc a půl výrazně proměnilo. Požadavky, vycházející z běžných „prekérních situací“ každodenního života lidí, kteří „ráno vstávají“ a „nemohou zaplatit koncem měsíce“ všechny své náklady, se proměnily. Vzpoura těch, kteří chtějí v zásadě více rovnosti v rozdělení finančních prostředků, vyústila i v požadavky na větší „občanský podíl“ v rámci deklarovaného systému demokracie (zvláště při využití „občanských referend“).
To vše by se dalo přirovnat k běžným procesům sociálních hnutí, které již Francie, kolébka revoluce a všeobecné deklarace lidských práv, zažila více, a to za více než uplynulých dvě stě let od Francouzské revoluce. Tato reference je ale ve francouzské společnosti silná, i když bývají „žluté vesty“ přirovnávány také k sedláckým bouřím proti šlechtě, tzv. jacqueriím (1358), nebo dvěma pařížským komunám (1790, 1871). Každá vzpoura, i přes své historické ukotvení, má jedno společné: nevoli, vztek a nakonec i hněv, ústící ve snahu svrhnout vládnoucí třídu.
Také vnímání hnutí „žlutých vest“ doznalo proměny. Po překvapení, jež přinesl 17. listopad, se „každé dějství“ zdálo potvrzovat úvahu, že jeho „násilná vystoupení“ nepřesáhnou „páté dějství“. Poté, co prezident Emmanuel Macron vystoupil 10. prosince po „čtvrtém dějství“ v televizi s ústupky ve čtyřech oblastech, jež dílčím způsobem snižují daně a sociální dávky, část lidí, účastnících se hnutí přijala tyto kroky jako částečnou záruku změn poměrů. Ústupky, jež vyprazdňují státní pokladnu o 10 miliard euro, přijal nakonec i parlament, nicméně „tvrdé jádro“ hnutí, které se nechce vrátit domů, tu stále je. A bude i dál. Mnozí upozorňují na jeho antisemitské a vulgární zázemí...
Prezident Macron, který byl ještě počátkem prosince hraně chápavý, se během Vánoc a s nástupem Nového roku, ukázal být opět (hraně) ofenzivnější. Ačkoliv vybídl k „veřejné rozpravě“, jíž pověřil šarmantní Chantal Jouannovou, podpořil také policii, aby postupovala úderněji – a v logice věcí se rovněž zaměřila na ty, kteří jsou „největšími buřiči“. Terčem, který to schytal již o Vánocích byl právě Éric Drouet, zadržený nedaleko Madeleine poprvé již 22. prosince. Je s podivem, že se tak stalo až po týden později, kdy vyzýval k útoku na Élysejský palác. To bylo ale ještě v ulicích Paříže na 4 000 manifestujících, i když jejich počet již začal klesat.
Prezident považuje za důležité, aby mezi přání, které si vezmou Francouzi pro rok 2019 k srdci, nechyběly: „pravda“, „hrdost“ a „naděje“. Oproti loňskému roku, kdy k Francouzům mluvil poprvé, si tentokrát stoupl. „Nemůžeme nic postavit na lži,“ řekl prezident v novoročním projevu.
A řekl to ve chvíli, když večerník Le Monde již několik dní veřejnost bombardoval zprávami, že jeho blízký spolupracovník a osobní strážce Alexander Benalla, obviněný ze zneužití svých pravomocí veřejného činitele, i nadále zůstává mezi těmi, kteří „mluví s prezidentem“. I když svou návštěvu Čadu označil Benalla za soukromou, a Élysejský palác odmítl jakoukoliv souvislost, měl k tomu Benalla diplomatický pas od Macrona. Tak jaká pravda?
Zadržení Érica Drouota, jež připomnělo Jeanu-Lucu Mélenchonovi, předsedovi levicově radikální Nepoddajné Francie, jmenovce stejného jména, totiž pošťáka Jeana-Baptistu Droueta, který 21. června 1791 zadržel prchajícího krále Ludvíka XVI. a jeho doprovod. O tom, jaká bude Francouzská republika příštích let, a zda opravdu Macron udrží její povahu i název se bude hrát již velmi brzy.
V kuloárech se již šeptá o vyhlášení „tajemného referenda“… s nímž má své zkušenosti z roku 1969 i generál Charles de Gaulle. Po odmítnutí jeho návrhu na decentralizaci, generál a prezident podal demisi.
Kdo si ještě oblékne „žlutou vestu“?
Mélenchonovo srovnání může vypadat jen jako „politická klaunérie“, zvláště když Mélenchon na svém facebookovém profilu, skládá Droeutovi k poslednímu dni roku 2018 velkou (patetickou) pochvalu – v perspektivě roku nového. „Pane Drouete, s potěšením se s vám opět shledávám. Nechť je tento rok rokem vaším, a toho lidu, jenž se opět stal suverénní. Nechť je stane tím, jenž bude koncem prezidentské monarchie a počátkem nové republiky. Na prahu tohoto nadějného roku, zdravím všechny žluté vesty a před historii, jíž jste hrdými dědici, vám říkám: ´děkuji, pane Drouete.´
Právě toto rozhodnutí Mélenchona může být ale momentem katarzním. Nejde vůbec o to, že ten současný Drouet není pošťákem, který zadržel skutečného krále, nýbrž pouze pobouřeným řidičem, který ale již jednou vyzval k dobytí paláce Élysejského.
Zdá se, že se jedná o zcela novou fázi, v níž „žluté hvězdy“ nejsou již jenom anonymní „horizontální“ masou nespokojených, nýbrž pomalu a jistě hnutím, jež v těchto dnech bojuje o přízeň těch, kteří jim doslova nadšením trhají vesty z ramen. Nepatří k nim jenom Mélenchon, od počátku „žluté vesty“ podporují i národovecky orientovaná politici jako jsou Marine Le Penová, předsedkyně Národního sdružení (RN), ale i hnutí Vzhůru, Francie! poslance Nicolase Duponta-Aignanta (DLF) nebo Patrioté (LP) ex-ftontisty Philippota, který dokonce ochrannou známku „žluté vesty“ před Vánoci zaregistroval. Sám Drouet, o němž se v průběhu času objevovaly úvahy, že je stoupencem Le Penové, tuto příslušnost na twitteru popřel.
Toto hnutí, jež se stále více získává na politizaci, má již nějaký čas své mluvčí. Jeden z nich, Christophe Chalençon, dokonce v průběhu vánočních svátků vyzval k „občanské válce“. Zadržení Droueta je jen další kapkou. Tato sobota, 5. ledna 2019, bude konkrétní ukázkou, zda má toto hnutí perspektivu. Na webových stránkách se již množí výzvy k účasti: jenom na náměstí Trocadéro v Paříži svou účast potvrdilo zatím 3 000 lidí.
Guillaume Tabard, komentátor konzervativního listu Le Figaro, jenž samozřejmě nesdílí Mélenchonovy postoje, považuje „povstaleckou logiku“ za velmi nebezpečnou. A směje se, když vyjmenovává propti Mélenchonovy další toho jména Drouet, mezi nimiž figuruje Juliette Drouetová, milenka Victora Huga, Minou Drouetová, zázračně básnící dítě 50. let nebo i další Jean-Baptiste Drouet, první guvernér Alžírska za Červencové monarchie… Ale jistě i on ví, že srovnání dvou Drouetů nemusí být tím hlavním hybatelem. Nicméně Éric Drouet se již nyní stává zvolna nyní „novým symbolem“ Francie, která je stále rozhněvaná. Způsob jeho zadržení, při němž byla „rue Royal“ zcela zatarasena, připomíná stále, že „král má strach“.
Ke každé situaci lze nalézt okamžik, který tu již byl. Nejlépe historický. Hnutí „žlutých vest“, které začalo před sedmi týdny, 17. listopadu, jako zdánlivě apolitické hnutí, protestující proti zvyšování cen pohonných hmot, se za měsíc a půl výrazně proměnilo. Požadavky, vycházející z běžných „prekérních situací“ každodenního života lidí, kteří „ráno vstávají“ a „nemohou zaplatit koncem měsíce“ všechny své náklady, se proměnily. Vzpoura těch, kteří chtějí v zásadě více rovnosti v rozdělení finančních prostředků, vyústila i v požadavky na větší „občanský podíl“ v rámci deklarovaného systému demokracie (zvláště při využití „občanských referend“).
Také vnímání hnutí „žlutých vest“ doznalo proměny. Po překvapení, jež přinesl 17. listopad, se „každé dějství“ zdálo potvrzovat úvahu, že jeho „násilná vystoupení“ nepřesáhnou „páté dějství“. Poté, co prezident Emmanuel Macron vystoupil 10. prosince po „čtvrtém dějství“ v televizi s ústupky ve čtyřech oblastech, jež dílčím způsobem snižují daně a sociální dávky, část lidí, účastnících se hnutí přijala tyto kroky jako částečnou záruku změn poměrů. Ústupky, jež vyprazdňují státní pokladnu o 10 miliard euro, přijal nakonec i parlament, nicméně „tvrdé jádro“ hnutí, které se nechce vrátit domů, tu stále je. A bude i dál. Mnozí upozorňují na jeho antisemitské a vulgární zázemí...
Prezident Macron, který byl ještě počátkem prosince hraně chápavý, se během Vánoc a s nástupem Nového roku, ukázal být opět (hraně) ofenzivnější. Ačkoliv vybídl k „veřejné rozpravě“, jíž pověřil šarmantní Chantal Jouannovou, podpořil také policii, aby postupovala úderněji – a v logice věcí se rovněž zaměřila na ty, kteří jsou „největšími buřiči“. Terčem, který to schytal již o Vánocích byl právě Éric Drouet, zadržený nedaleko Madeleine poprvé již 22. prosince. Je s podivem, že se tak stalo až po týden později, kdy vyzýval k útoku na Élysejský palác. To bylo ale ještě v ulicích Paříže na 4 000 manifestujících, i když jejich počet již začal klesat.
Prezident považuje za důležité, aby mezi přání, které si vezmou Francouzi pro rok 2019 k srdci, nechyběly: „pravda“, „hrdost“ a „naděje“. Oproti loňskému roku, kdy k Francouzům mluvil poprvé, si tentokrát stoupl. „Nemůžeme nic postavit na lži,“ řekl prezident v novoročním projevu.
A řekl to ve chvíli, když večerník Le Monde již několik dní veřejnost bombardoval zprávami, že jeho blízký spolupracovník a osobní strážce Alexander Benalla, obviněný ze zneužití svých pravomocí veřejného činitele, i nadále zůstává mezi těmi, kteří „mluví s prezidentem“. I když svou návštěvu Čadu označil Benalla za soukromou, a Élysejský palác odmítl jakoukoliv souvislost, měl k tomu Benalla diplomatický pas od Macrona. Tak jaká pravda?
Zadržení Érica Drouota, jež připomnělo Jeanu-Lucu Mélenchonovi, předsedovi levicově radikální Nepoddajné Francie, jmenovce stejného jména, totiž pošťáka Jeana-Baptistu Droueta, který 21. června 1791 zadržel prchajícího krále Ludvíka XVI. a jeho doprovod. O tom, jaká bude Francouzská republika příštích let, a zda opravdu Macron udrží její povahu i název se bude hrát již velmi brzy.
V kuloárech se již šeptá o vyhlášení „tajemného referenda“… s nímž má své zkušenosti z roku 1969 i generál Charles de Gaulle. Po odmítnutí jeho návrhu na decentralizaci, generál a prezident podal demisi.
Kdo si ještě oblékne „žlutou vestu“?
Mélenchonovo srovnání může vypadat jen jako „politická klaunérie“, zvláště když Mélenchon na svém facebookovém profilu, skládá Droeutovi k poslednímu dni roku 2018 velkou (patetickou) pochvalu – v perspektivě roku nového. „Pane Drouete, s potěšením se s vám opět shledávám. Nechť je tento rok rokem vaším, a toho lidu, jenž se opět stal suverénní. Nechť je stane tím, jenž bude koncem prezidentské monarchie a počátkem nové republiky. Na prahu tohoto nadějného roku, zdravím všechny žluté vesty a před historii, jíž jste hrdými dědici, vám říkám: ´děkuji, pane Drouete.´
Právě toto rozhodnutí Mélenchona může být ale momentem katarzním. Nejde vůbec o to, že ten současný Drouet není pošťákem, který zadržel skutečného krále, nýbrž pouze pobouřeným řidičem, který ale již jednou vyzval k dobytí paláce Élysejského.
Zdá se, že se jedná o zcela novou fázi, v níž „žluté hvězdy“ nejsou již jenom anonymní „horizontální“ masou nespokojených, nýbrž pomalu a jistě hnutím, jež v těchto dnech bojuje o přízeň těch, kteří jim doslova nadšením trhají vesty z ramen. Nepatří k nim jenom Mélenchon, od počátku „žluté vesty“ podporují i národovecky orientovaná politici jako jsou Marine Le Penová, předsedkyně Národního sdružení (RN), ale i hnutí Vzhůru, Francie! poslance Nicolase Duponta-Aignanta (DLF) nebo Patrioté (LP) ex-ftontisty Philippota, který dokonce ochrannou známku „žluté vesty“ před Vánoci zaregistroval. Sám Drouet, o němž se v průběhu času objevovaly úvahy, že je stoupencem Le Penové, tuto příslušnost na twitteru popřel.
Guillaume Tabard, komentátor konzervativního listu Le Figaro, jenž samozřejmě nesdílí Mélenchonovy postoje, považuje „povstaleckou logiku“ za velmi nebezpečnou. A směje se, když vyjmenovává propti Mélenchonovy další toho jména Drouet, mezi nimiž figuruje Juliette Drouetová, milenka Victora Huga, Minou Drouetová, zázračně básnící dítě 50. let nebo i další Jean-Baptiste Drouet, první guvernér Alžírska za Červencové monarchie… Ale jistě i on ví, že srovnání dvou Drouetů nemusí být tím hlavním hybatelem. Nicméně Éric Drouet se již nyní stává zvolna nyní „novým symbolem“ Francie, která je stále rozhněvaná. Způsob jeho zadržení, při němž byla „rue Royal“ zcela zatarasena, připomíná stále, že „král má strach“.
Žádné komentáře:
Okomentovat