Rudí židé? Židobolševismus kdysi obcházel Evropou. Dnes je to hrozba úplně jiná, píše historik

> politika > dějiny > židobolševismus > text vyšel na Globe24.cz, dne 16. února 2019.

Bojíte se „rudých židů“? Jedním z nejrozšířenějších a nejvýkonnějších mýtů 20. století v Evropě byl strach ze židobolševismu. Mýtus, který se objevil jako výraz antisemitismu ještě před nástupem národního socialismu a pokračoval i po holocaustu a porážce nacistického Německa, měl dlouho kuriózní životnost, píše historik Christopher R. Browning v literárním magazínu New York Review of Books.

Mnoho bolševických vůdců bylo židovského původu: Béla Kun, Lev Trockij, Rosa Luxemburgová, Karel Radek a další. Mnoho z prominentních revolucionářů, i když se o tom vedly často donedávna polemiky, ovšem židovský původ vůbec nemělo. Patřili mezi ně především Lenin nebo i Karel Liebknecht. Americký historik Paul Hanebrink nabízí fascinují průhled do dějinných zvratů tohoto toxického termínu, jenž kdysi ovládal mysl celé široké škály lidí.

Činí tak způsobem, který metodologicky méně rigidní, než pokusy předchozí. „Jednou ze skvělých zásluh Paula Hanebrinka a jeho knihy A Specter Haunting Europe (Strašidlo ohrožující Evropu, Harvard University Press, 2018) je přístup, který nechce opakovat chybu meziválečného období – marný pokus o vyvrácení mýtu na základě historických skutečností a statistických údajů,“ píše v búvodu Christopher R. Browning, americký emeritní profesor na Univerzitě v Severní Karolíně.

Židobolševismus jako „asijské barbarství“ z ducha rozvrácené doby

Paul Hanebrink se podle Browninga nesnaží vyvracet mýtus dosavadními prostředky, neboť jde o skutečně „frustrující úsilí“. Namísto toho se autor „snaží pochopit místo a historické pozadí“, respektive „kulturní logiku“ mýtu o židobolševismu – jak „fungoval a proměňoval se v různých fázích“.

Židobolševismus jako „asijské barbarství“ představoval značnou hrozbu pro národní svrchovanost, etnickou homogenitu a celou západní civilizaci, jež byla koncipována jako „tradiční evropská křesťanská hegemonie“. Politické, rasové a kulturní hrozby splynuly zkrátka do jednoho „strašidla, jež pronásledovalo Evropu“.

Co bylo příčinou této obavy? Hanebrink soudí, že to bylo zejména v důsledku „vyčerpání, porážky a politického rozpadu mnoha evropských zemí“ na konci první světové války, ale zároveň i silná „hrozba šíření bolševické revoluce z Ruska do Evropy“. Rozšířený strach a odpor, ale i strach a nechuť, které identifikovaly židy jako skutečnou příčina bolševismu se staly snadnou a všudypřítomnou identifikací. Nevystačíme si ale pouze z dřívějším antisemitismem, domnívá se autor, a vyjmenovává předně tři základní pilíře, na nichž toto negativní označení stojí . Jsou jimi: sociální disharmonie, teorie spiknutí a fanatismus. Tyto pilíře způsobily, že byl židobolševismus vnímán jako soudržná myšlenka a všudypřítomný předpoklad rozkladu doby.

Negativní představy o židech pocházejí sice již ze středověku, ale ve 20. století, před krizí let 1918-1919, kombinovaly pro mnoho Evropanů nové zkušenost z porážky a revolucí. Židé byli opravdu zastoupeni velmi silně v liberálních a socialistických stranách, neboť nebyli, pravda, zrovna vítáni ve stranách konzervativních a katolických. Tendence stigmatizovat vše, co je politicky nalevo od konzervativců jako židovské, bylo zřejmé již v roce 1912, kdy došlo v Německu k volebnímu vítězství liberálních demokratů, sociálních demokratů a katolíků. Tyto strany, jež vytvořily vytvořili Výmarskou koalici v roce 1919, široce zodpovědnou za přípravu Výmarské ústavy, byli významně odmítáni německými konzervativci. Volby byly také obvykle s pohrdáním nazývány „židovskými“.

Žid středověku, považovaný za nevěřícího, protože nebyl křesťanem, se stal ve 20. století židem „politicky podvratným“. „Vzhledem k tomu, že emancipovaní židé byli nejvíce viditelnými příznivci moderního obchodní a průmyslové ekonomiky konce 19. století, středověký epitet židovské lichvy středověku byl nahrazen židovským kapitalismem. Po roce 1914 se obraz žida jako ekonomická hrozby zintenzivnil obviněními z židovského válečného hospodářství a černého trhu. Žid jako outsider klanů ve středověkém křesťanství, byl snadno přeměněn na žida jako nesrozumitelnou menšinu a cizí vnitřní hrozbu v době, kdy se jiné evropské národy snažily vybudovat nové národní státy z ruin multietnických říší,“ vysvětluje profesor Browing.

Ovšem v důsledku poválečné záplavy uprchlíků a navrácení válečných zajatců, jako byl například Béla Kun, který přijel z Ruska otřesený revolucí a občanskou válkou, byli tito „potulující se“ židé viděni masou vykořeněných lidí snadno jako „invazní horda a zdroj revoluční nákazy“. Když bolševici v Rusku kázali nadřazenost „mezinárodní revoluce“ nad loajalitou vůči vlastnímu národnímu státu, vzývali hrozivou sociální revolucí a znárodněním majetku, byl to ten nejlepší základ pro „kulturní stavbu“ židobolševismu, tvrdí ve své knize historik Hanebrink.

Pozoruhodné jsou předsudky i v dobových zprávách, jež autor Strašidla zmiňuje. V dubnu 1919 například Eugenio Pacelli, mnichovský papežský nuncius (a také budoucí papež Pius XII.) oznámil Vatikánu, že komunistický bavorský sovět (který existoval ani ne měsíc předtím, než byl rozdrcený kontrarevolučními Freikorpsy) je plný židů. Jeden z jeho vůdců Max Levien byl popsán jako „ruský žid“, k čemuž budoucí papež připojil přízviska jako: „špinavý“, „vulgární“, „odpudivý“ a „mazaný“. Levien byl ale ve skutečnosti „pouze“ ruským emigrantem v Německu, kam se uchýlil jako veterán německé armády. To ale neznamená, podotýká Hanebrink, že by tento Pacelliho posudek s výjimečně „antisemitskou dispozici“ jednoduše odrážel „zcela typický“ konsensus prakticky všech evropských konzervativců v té době.

„Dlouhá světová válka“ jako důkaz „židovské nevěry“

Od začátku první světové války zacházelo carské Rusko s e svými židovskými subjekty jako s nespolehlivými a potenciálně neloajální. Jeho armáda násilně vyhnala asi 500 tisíc až 1 milion židů z bojových linií. „Samotný přístup ruské armády tak mimo jiné podnítil útěk mnoha dalších židů z východních oblastí Rakousko-uherské říše do předpokládaného bezpečí měst, jakými byly Vídeň nebo Budapešť. Ruská revoluce vybuchla uprostřed již existujících obav o židovské loajalitě a záplavy vysídlených židů jen zesílil tyto obavy,“ popisuje vývoj krize Browning. „Hrůzostrašná panika z židobolševismu, jak tvrdí Hanebrink, vzkvétala v zemi, která byla připravena válečnou paranoiou o židovské loajalitě.“ Hanebrink označuje toto období jako „dlouhou světovou válku ve východní Evropě“, do níž zahrnuje kromě té první světové války, rovněž ruské občanské války a sovětsko-polskou válku.

Zvěrstva páchaná na židech v reakci na židovské apely přiměla spojence k vytvoření smluv o menšinových právech u východoevropských národů. Tyto režimy ale do omrzení naopak obviňovaly židy z porušování jejich svrchovanosti, kterou považovali za další důkaz „židovské nevěry“. „Čím dál tím více zdůrazňovali židobolševické napojení, aby ospravedlnili své předchozí špatné zacházení s židy a úspěšně využili touhu spojenců o vytvoření cordon sanitaire ve východní Evropě, jež by zabránilo dalšímu šíření bolševismu.

„Například polská armáda získala zásadní vojenskou pomoc, aby mohla odolat sovětské invazi v roce 1920, když internovala mnoho svých židovských vojáků. To vše je třeba zdůraznit, než se člověk bude věnovat tématu židobolševismu, jenž se náhle vynořil z mraků v ulicích bavorského Mnichova,“ píše Browning.

„Adolf Hitler spojil svou víru v tento mýtus s rasovou teorií dějin a vizí německého Lebensraumu na východě, který vyvrcholil v jeho válce o územní dobytí a ideologickou křížovou výpravu proti bolševismu a kampaň za genocidy židů,“ připomíná Browning. Historik Hanebrink tvrdí, že přívrženci židobolševického mýtu se tím pádem mohli rychle vyrovnat s hitlerovskou a německou hegemonií. Udělali to různými způsoby. Maďarsko se spojilo s Německem s úmyslem získat zpět teritoria (Hitlerů jim vrátil severní Transylvánii), vyslalo své vojáky na východní frontu, zintenzívnilo svou diskriminaci židovského obyvatelstva a vyhnalo zahraniční židy do ukrajinských smrtících linií. Nevydalo ale své vlastní židy, čímž je uchránilo od „konečné řešení“ dokud Německo v březnu 1944 nesvrhlo maďarskou vládu. Rumunsko nejenže bojovalo vedle Německa a získalo území na východě, ale přímo zabilo více židů (více než 300 tisíc) než kterýkoli jiný z Hitlerových spojenců.

Pro Poláky byla situace mnohem komplikovanější. Poté, co odmítli předválečnou Hitlerovu nabídku partnerství, založeného na přesunu polských hranic na východ, byly samy rozděleny mezi Německo a Sovětský svaz. Polské a židovské zkušenosti za nacistické okupace nicméně nezměnily převažující polské názory na své židovské sousedy. Přesun mnoha židů ze západního do východního Polska, zjevná úleva židů ve východním Polsku, když byli obsazeni spíše Stalinem než Hitlerem a nakonec i zoufalá naděje polských židů na záchranu osvobozením Rudou armádou, jen potvrdila v mnoha Poláci jejich přesvědčení o spojení židů s bolševiky.

„Konečné řešení“ jako preventivní obrana západní civilizace

V Německu byl mýtus židobolševizmu klíčový pro upevnění morálky armády v Hitlerově „vyhlazovací válce“ proti Sovětskému svazu, vylíčené jako „preventivní obrana“ německé a západní civilizace. Mýtus hrál také „zásadní roli“ pro šíření konceptu „konečného řešení." Hanebrink připomíná notoricky známý rozkaz generála Waltera von Reichenau, velitele Šesté armády na jižní frontě, sotva dva týdny po masakru v údolí Babího Jaru na Ukrajině v roce 1941: „Základním cílem kampaně proti židobolševickému systému je úplná porážka jeho mocenských prostředků a vyhlazení asijského vlivu v evropské sféře kultury.“ Tento „tvrdý, ale spravedlivý trest“ vůči „židovským podlidem“ bylo nutné, aby byl „jednou provždy osvobozen německý Volk od asijsko-židovského nebezpečí“.

Reichenauův rozkaz ale nebyla pouze „vyšinutá tiráda“ jednoho ideologicky horlivého nacistického generála, neboť Hanebrink nabízí mnohem více důkazů o dopadu židobolševického mýtu na německou vojenskou myšlení a chování. Například dále na severu se pohybují 61 německá armáda byla vyzvána, aby se její důstojníci setkali důstojníky z nejvyšších míst SS (včetně Arthura Nebeho, velitele Einsatzgruppe B a nejvyššího šéfa SS policie Ericha von dem Bach-Zelewskéhjo) v Mogilevu ve dnech 24.-26. září 1941, aby se navzájem informovali o partyzánském nebezpečí, opisuje situaci Henebrink. Hlavní myšlenkou, jež dominovala setkání byla prezentace rovnice, v níž „žid rovná se bolševik“ a ten „rovná se partyzán“.

Tato úvaha byla vzápětí doprovozena demonstračním zabitím 32 židů v nedaleké vesnici členy Policejního praporu 322. Vojenské jednotky Wehrmachtu obecně, za hlavní frontou, patřili mezi největší zabijáky židů. Fatální spojení mezi židy, bolševiky a partyzány byla nejlépe demonstrována v Himmlerově rozkazu ze dne 29. 12. 1942, když Hitlerovi hlásil výsledky „proti-partyzánské kampaně“ za předchozí čtyřměsíční období od srpna do listopad. Uvádělo se v ní, že bylo zabito 1 337 „banditů“ v bitvě, 737 bezprostředně po bitvě a 7 828 po výslechu. Dále zmínil popravu 14 256 „spolupachatelů a podezřelých“ a nakonec největší počet 363 211 židů.

Profesor Browning dále píše: „Celková porážka nacistického Německa a vystavení jeho zločinů zcela neznehodnotila představu o židobolševismu. Jedním z nejzajímavějších aspektů Hanebrinkovy knihy je diskuse o jeho podivném posmrtném životě po roce 1945.“ V západní Evropě se objevil termín antikomunismus, který stále více nahrazoval „antibolševismus“ z počátku 30. let, ale ve východní Evropě židobolševický mýtus dále pokračoval ve vývoji, úměrně s tím, jak si místní obyvatelstvo pamatovalo na válku a rozumělo zavádění sovětských komunistických režimů.

„Spojenecká okupace, procesy válečných zločinů a denacifikace, a nakonec především rozdělení Německa a nástup studené války, vedly k tomu, že v západní Evropě vznikl prodemokratický, proamerický antikomunismus, a nikoliv protisemitský,“ míní Browning po četbě knihy.

Americký denacifikační obrat: „totalitarismus“ a „židovsko-křesťanská civilizace“

Základem této transformace byly zejména dva pojmy, vysvětluje Henebrink. Prvním byl totalitarismus, kterým byl označen zdiskreditovaný a poražený fašismus daný tím na roveň s komunismem. Zvláště německé církve dříve vysoce nacionalistické, autoritářské a antisemitské, jež byly spoluzakladateli kampaní nacistického režimu proti liberalismu, marxismu a židům – byly nyní líčeny jako odpůrci a oběti tohoto režimu, který stejně jako Sovětský svaz se vyjevil jako zlo světské, materialistické a bezbožné státní správy. Nový západní německý obraz křesťanské demokracie se postavil proti totalitě spojenému s druhým konceptem – americkým pojetím židovsko-křesťanských hodnot jako základem jak demokracie, tak západní civilizace ve studené válce v opozici vůči bezbožnému komunismu.

Přijetím studené války při asimilaci amerických židů se konečně oddělila stará identifikaci židů s bolševiky. Bylo to ale za cenu upřednostnění antikomunismu nad pamětí holocaustu. Až v pozdních 70. let se holocaust začal dostávat do pozice, kterou si v současné době udržuje v americkém vědomí. A je tomu tak, s mírnými výkyvy stále. Jinak tomu ale bylo na Východě.

V zemích východní Evropy, které byly obsazeny Rudou armádou a podrobeny komunistickými režimy, došlo k velmi odlišné dynamice. Populace Polska, pobaltských států, Ukrajiny, Rumunska a zejména Maďarska, pokračovaly po roce 1945 v pozorování toho, co by se dalo nazvat „optikou židobolševismu“. „Zavádění pravomocí komunistické strany bylo mnohdy viděno jako vzestup židů k moci, trestání nacistických spolupracovníků bylo považován za židovskou pomstu, nikoliv za spravedlnost,“ odlišuje procesy Browning.

Moskva i místní komunisté se ale přitom toužili zbavit stigmatu identifikace se židy. Většina zbylých polských židů například mohla v červenci 1946 opustit zemi po pogromu v Kielcích, aby je režim už nemusel chránit. Významní židovští komunisté, jako byli Rudolf Slánský a jeho kolegové v Praze, byli odsouzeni a popraveni; Ana Paukerová v Rumunsku sice nebyla židovkou, ale filosemitský Paul Merker ve východním Německu byl pro své postoje odstraněn. „Pouze Stalinova včasná smrt v roce 1953 zabránila tomu, aby se tzv. spiknutí lékařů proměnilo v Sovětském svazu protižidovský teroru,“ píše Browning. „Komunistický antisemitismus v podobě antisionismu a antikosmopolismu byl využíván v soupeření mezi stranami (nejlépe to bylo viděn na případu Władysława Gomułky v Polsku z roku 1968), ale i jako mezinárodní propaganda. Veřejná připomínka holocaustu byla umlčena,“ dodává.

A jak tomu bylo dál? V 70. a 80. letech minulého století se povědomí a připomínka holocaustu na Západě přeměnila na paradigma „radikálního zla“ a „občanského poučení“, kde tolerance, lidská práva a respekt k náboženské a rasové odlišnosti se stávají základními hodnotami vyspělé liberální demokracie. Výsledkem se stala „hegemonie paměti o holocaustu“, jež otřásla pojmem „totalitarismu“ tím, že dala přednost Hitlerovým zločinům před zločiny Stalina a „utrpení židů“ před „oběťmi komunismu“, byla zpochybněna v obou směrech.

Byly tu ale i jiné pokusy. Německý historik Ernst Nolte se pokusil vylíčit hrůzy asijského bolševismu jako klíčový faktor, který vyvolal „racionální obrannou reakci“ v podobě národního socialismu. Šok! Také americký historik Arno Mayer nabídl komunismus jako primární cíl nacismu, a holocaust (nebo „Judeocidu“ jak to sám teoreticky nazýval) jako sekundární cíl – vedlejší produkt. Špatně! Oba byli se svými díly rozhodně zavrženi jako pokusy relativizovat nebo dokonce trivializovat holocaust.

Pozdější východní Evropa po roce 1989 se však ubírala odlišně, a mnoho zemí stále odolávalo „hegemonii památníku holocaustu“ jako vstupence do prostředí liberálních demokracií a západoevropského společenství. V této paměti byli židé zásadní nevinné obětmi, zatímco obyvatelé východní Evropy, postiženi antisemitismem a mýtem židobolševismu, který sdíleli s nacisty, byli spolupachateli holokaustu. Ale ve vzpomínkách mnoha Východoevropanů oni byly nevinnými oběťmi „dvojí okupace“, totiž Hitlera a Stalina, zatímco ne tak zcela nevinní židé byli spolupachateli a spolupodílníky komunistické vlády.

Stručně řečeno: židobolševismus se vrátil jako základní součást válek o paměť a výuka o holokaustu a „občanská pedagogika“ Západu byly v zemích jakými jsou Polsko, Maďarsko, Rumunsko a pobaltské státy, považovány za národní hanobení. Výbušný dopad, jaký měla v Polsku kniha Jana Grosse: Neighbors (Sousedé, 2000), která zdokumentovala účast polských vesničanů při masakru židů v Jedwabném, hořká veřejná diskuse a nepohodlný historický výzkum mladších polských učenců, kteří ho následovali, stejně jako proslulý zákon z roku 2018, jenž zakazoval připisování nacistických zločinů polskému národu, ilustrují tuto dynamiku reakce na výuku o holocaustu jako národní hanobení.

Pozor, nové strašidlo na obzoru: „islamizace Západu“

„Ve svém závěru Hanebrink argumentuje, že mýtus o židobolševismu již není hrozbou, že Evropané z něho nepanikaří, ale spíše byl odsunut do politiky sporné paměti. Bohužel se obávám, že výtržnosti a konspirační teorie šířené podobně jako to dělá Viktor Orbán vůči Georgi Sorosovi a údajným židovským silám globalizace za zpěvu „židé nás nenahradí“ bílými rasisty v Charlottesville ukazují, že antisemitismus, i když ne specificky ve formě židobolševismu, stále přitahuje,“ píše Browning. „Ale Hanebrink má myslím pravdu, když tvrdí, že mýtus o židobolševismu byl nahrazen jinou vnímanou hrozbou, která byla rovněž vytvořena také z fúze rasy, kultury, náboženství a politické ideologie,“ poznamenává. Tím termínem je „islamizace Západu“.

Příliv muslimských přistěhovalců, kteří jsou považováni za nebezpečné, cizí, nelidské, extrémistické a neomylné, opět ohrožují přežití národní svrchovanosti, založené na etnické homogenitě a vzývání západní civilizace. „Místo židobolševismu je tu nový hybridní přízrak – jmenuje se „radikální islám“ nebo „islámský teror“ – ten nyní nově pronásleduje Evropu,“ uzavírá esej o knize Paula Hanebrinka: Strašidlo ohrožující Evropu americký profesor Christopher R. Browning.