Ursula von der Leyenová: Lady Evropa na průsečíku politické moci

>  politika > evropská > analýza vyšla na Parlamentních listech, dne 15. července 2019.

O devět hlasů Když David Maria Sassolli, nový předseda Evropského parlamentu, oznámil zvučnou italštinou, že Ursula von der Leyenová dosáhla počtu 383 hlasů, byl přerušen potleskem. Někteří evropští poslanci ve svých lavicích vstali a tleskali. Úřadu předsedkyně Evropské komise se ujme 1. listopadu.

Těsná většina, jíž překonala magických 374, vyvolala na její tváři úsměv. A hluboké vydechnutí. Při volbě nové předsedkyně Evropské komise hlasovalo 327 poslanců proti, zdrželo se 22, jeden hlas byl neplatný. Ještě minulý týden to vypadalo ve Štrasburku na evropskou politickou válku.

Je toto těsné vítězství odvrácením evropské katastrofy, nebo pouze obvyklým pragmatickým řešením? Jean-Claude Juncker, předchůdce von der Leyenové ve funkci, zahajoval svůj mandát před pěti lety slovy, že jeho úřad je „komisí poslední šance“.

Jaká bude nová Evropská komise? Ne všechno totiž je, jak bývalo. Evropa se změnila, změnilo se i rozložení politických sil.

Skončil konsenzuální gentlemen's agreement mezi socialisty a konzervativci. Pod povrchem doutná konflikt, jenž může velmi brzy vybuchnout v nebývalé explozivní síle.

Vítězství evropské zákulisní politiky

„V demokracii je většina většinou,“ oznámila vzápětí Ursula von der Leyenová, historicky první žena a po 52 letech také, po Walteru Hallsteinovi, příslušnice německé národnosti – na čele nejvlivnější instituce Evropské unie.

Výsledek hlasování v Evropském parlamentu byl nakonec těsnější, než se zdálo bezprostředně před tajným hlasováním. Co se to stalo?

Své sehrála zejména zákulisní strategie německé kancléřky Angely Merkelové, která svou věrnou souputnici, jež jí stála po boku po čas tří jejich mandátů jako ministryně, přijala na popud francouzského prezidenta Emmanuela Macrona, jako východisko z nouze. Ursula von der Leyenová, v Německu velmi nepopulární ministryně obrany, byla původně zvažována pouze jako aspirantka – jedno z mnoha jmen, jež kolovala v bruselských kuloárech –, kde dosud zůstává hořkost po jedenadvacetihodinovém jednání Evropské rady počátkem měsíce.

Svou legitimitu ale Ursula von der Leyenová neodvozuje od Evropského parlamentu, nýbrž především od onoho turbulentního jednání Evropské rady. Začíná nyní v roce 2019 tam, kde kdysi v roce 2014 končil José Manuel Barroso, jenž pro svůj druhý mandát měl podporu 52 procent, stejnou jakou má nyní Ursula von der Leyenová.


Jean-Claude Juncker stejně jako Barroso začínali na 56 procentech podpory. Hrozí rozpad Evropy?

Volba Ursuly von der Leyenové – útok na parlamentní demokracii

Nejpatrněji byla hořkost, přerůstající v hněv a zjevnou zlobu, znát v interním dokumentu, který šířili němečtí sociální demokraté z frakce Progresivní aliance socialistů a demokratů (S & D).

Ti si ve svém dokumentu, který se pracovně jmenoval: Proč je Ursula von der Lyenová nedostatečným a nevhodným kandidátem (angl.: Why Ursula von der Leyen is an inadequate and inappropriate candidate), nebrali vůbec žádné servítky. Proces rozhodování označili za „útok na počínající formu parlamentní demokracie”.

Od roku 2014, kdy se šéfem Evropské komise stal Jean-Claude Juncker, jenž byl do Evropského parlamentu zvolen, než se ujal své funkce, se proces této „počínající formy parlamentní demokracie” odvozoval od hlavního kandidáta politického frakčního uskupení, německy také „spitzenkandidat“. Legitimita Junckera byla také o poznání vyšší, stejně jako počet hlasů, jehož se mu před pěti lety dostalo. Získal tehdy 422 hlasů z počtu 751 evropských poslanců.

Právě na tento proces se odkazoval zejména Jens Geier, šéf německé sociální demokracie (SPD), když vysvětloval šíření dokumentu. V něm se mimo jiné vysvětluje to, co se již objevilo v médiích napříč kontinentem. Zejména aféry, jimž čelí navrhovaná kandidátka na vlastním dosavadním ministerstvu.

Ursula von der Leyenová, jež stojí po šest let na čele spolkového ministerstva obrany, není podle dokumentu pouze „neefektivní”, ale podle šetření německého Bundestagu ve svém úřadu porušila zásady výběru při zadávání lukrativních kontraktů. Ministerstvo utratilo „desítky milionů“ na externí konzultanty: podle interního auditu je přímo von der Leyenová, jež vyhlásila reformu armády za svou prioritu, zodpovědná za způsoby, jež v jejím resortu vládnou.

Jedním z posledních skandálů, jež hýbe německým bundeswehrem, je zakázka na rekonstrukci trénovací lodi Gorch Fock, jejíž oprava stála v roce 2015 ještě 9, 6 milionů eur, aby se na počátku roku 2017 vyšplhala k 75 milionům.

Nynější odhad je ale dokonce desetinásobně vyšší: dosahuje nyní 135 milionů eur. Vyšetřování, jež vede Federální auditorský dvůr (něm.: Bundesrechnungshof), šetří podezření z rozsáhlé korupce v nejvyšších patrech ministerstva, za což je politicky zodpovědná právě novopečená předsedkyně Evropské komise.

Zmínit bychom měli i to, že v roce 2015 čelila von der Leyenová obviněním z plagiátorství. Kosmopolitní, vzdělaná, matka sedmi dětí... byla nařčena, že ve své závěrečné práci na lékařské fakultě použila pasáže, jež opsala, aniž by uvedla zdroje.

Několik let předtím byl za podobná obvinění nucen rezignovat její předchůdce ve funkci Karl-Theodor zu Guttenberg. Rovněž Annette Schvanová, jiná německá ministryně, tentokrát školství, podala demisi poté, co vyšlo najevo, že části své diplomové práce byly plagiátem.

Univerzitní komise v případě Ursuly von der Leyenové konstatovala, že nedostatečně citovala své zdroje, ale toto opomenutí že nebylo úmyslné a nezasáhlo ústřední téma její práce. Měla prostě štěstí. Štěstí jí přálo evidentně i při úterní volbě.

Ursula hraje všemi barvami, nechybí ani zelená a rudá

Pravda, dodejme, měla na to pouhé dva týdny. A v těch uplynulých dnech, nasadila vše, co měla k dispozici. „Když jsem jen před dvěma týdny začala, pravděpodobně jsem neměla žádnou většina,“ poznamenala na tiskové konferenci.

Až to někdy vypadalo, že se chce zalíbit doslova každému. Na počátku si mohla být jistá pouze 183 hlasy z frakce Evropské lidové strany (EPP), i když i zde by se jistě našli ti, kteří spolkli jenom s velkým sebezapřením ztrátu Manfreda Webera, příslušného v Německu stranicky do Křesťansko-sociální unie (CSU), nicméně dlouholetého vůdce lidovecké frakce, který přece volby vyhrál!

Díky prezidentu Macronovi, který frankofonní Ursulu von der Leyenovou vytáhl doslova jako „králíka z klobouku“, za ní stála i liberálně-demokratická frakce, kdysi Aliance liberálů a demokratů pro Evropu (ALDE), přejmenovaná na Obnovit Evropu (RE), jež jí podporovala 105 hlasy.

K tomu, aby se jí podařilo získat alespoň část z počtu 153 sociálních demokratů a 74 zelených, rozhodla se výraznou měrou použít akcenty, jež z jejího vystoupení před plénem učinily tak trochu projev, jenž hýřil barvami: zelenou i rudou.

Kandidátka nabídla „zelený úděl“ (green deal), jež nabízí uhlíkovou neutrálnost v roce 2050. Snížení emisí CO2 má hodně daleko, o 50 % v roce 2030, dokonce i dál, na 55 %.

K tomu, aby otupila ostří kopí sociálních demokratů, vyslovila se pro minimální plat, jenž by byl adaptován pro každou členskou zemí v souladu s utvořením systému evropského pojištění, což by mělo pomoci zejména zemím, které se dostanou do sociální krize. Vyslovila se pro „evropskou garanci“, jež by umožnila dětem, vystaveným chudobě nebo sociálnímu vyloučení, mít nárok na jedno ze „základních lidských práv“.

Nigel Farage, šéf britské Brexit Party, označil její vystoupení za snahu o budování „centralizované, nedemokratické, aktualizované podoby komunismu“, čímž vyvolal protesty ze všech stran. Překvapivě ovšem je, že německá kandidátka získala i část konzervativní frakce Evropských konzervativců a reformistů (ECR), zejména členů polské vládní strany PiS. Svým výrokem, že je možné posunout termín brexitu, ale Faragovi trochu vzala vítr z plachet. Mezi ty, kteří v této tajné volbě hlasovali pro ni, byli patrně i poslanci italského Hnutí pěti hvězd, kteří nejsou zařazeni v žádné frakci, byť nějaký čas koketovali díky Guyi Verhofstadtovi s liberály a demokraty.

Kandidátka měla ale i tu inteligenci, aby dokázala pofoukat – tak trochu jako zkušená matka – i na zející rány a odřeniny, když zmínila své pochopení pro „váhavou podporu“ mnoha poslanců, kteří byli zklamání, že žádný z oněch „spitzenkandidátů“ nebyl navržen do čela komise. „Jsi ještě mladý,“ řekla po svém mimo kamery, tomu, kdo ztratil nejvíce.

Manfred Weber, nešťastný sedmačtyřicetiletý politik. Oproti tomu nizozemský socialista Frans Timmermans, o poznání zkušenější než Weber, ale také o více deset let starší, jenž měl být ze strany Merkelové kandidátem útěchy zejména pro německé socialisty, odešel zcela naprázdno.

První místopředsedou v ústředním kolegiu von der Leyenové, jak oznámila, se stanou sociální demokrat Frans Timmermans a dánská liberálka Margrethe Vestagerová. V následujících týdnech mají členské státy, pokud tak dosud neučinily, navrhnout své kandidáty do bruselských orgánů.

Jaká je budoucnost Evropy?

„Musíme znovu bojovat a pozvednout Evropu,“ řekla před konečným hlasováním Ursula von der Lyenová. Ocenla „velkou práci“, kterou evropští „zakladatelé a matky“ vytvořili tím, že ji vynesli ze sutin a popele světových válek, a která nebyla samozřejmá. Chtěla by bojovat za sjednocenou Evropu v čele jako předsedkyně Evropské komise.

Aby její projev nebyl až tak fádní, připomněla v něm i klíčovou roli, již sehrála Simone Veilová, první předsedkyně Evropského parlamentu, přeživší nacistických koncentračních táborů, jež tuto funkci vykonávala v letech 1979 až 1982. „Díky ní a dík všem dalším evropským ikonám”, které dokázaly „prolomit bariéry a konvence”, aby po 40 letech později, tu byla „nakonec jedna žena, která je kandidátkou na předsednictví Evropské komise“.

Možná nakonec nejvíce rozhodlo to, co učinila Ursula von der Lyenová již při pondělku. Předvedla totiž, že slova, jež pronášela o den později, dokážou předcházet i činy. Němec Martin Selmayr, jehož Juncker najmenoval jaksi proti obecným zvyklostem před rokem, přezdívaný také „bruselský Rasputin”, ohlásil demisi. V kuloárech prosakovalo, že právě generální sekretář Evropské komise byl tím, kdo měl této své krajance údajně mydlit schody. Kde se vynoří, není zatím jasné, proslýchá se, že by měl zakotvit u druhé ženy Evropy, totiž u Christine Lagardeové, nové šéfky Evropské centrální banky (ECB).

Jaká bude příští Evropa? „Ten, kdo ji chce oslabit, rozdělit a odvést z Evropy její hodnoty, ve mně najde divokého soupeře,“ tvrdí nová předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová. Na příští rok oznámila konferenci o budoucnosti Evropy, jež by měla trvat dva roky. Navzdory tomu, že loňského roku neprošel návrh na vytvoření nadnárodních evropských kandidátek, nová předsedkyně se vyslovila pro systém „spitzenkandidátů“, kterému se zdálo být touto volbou odzvoněno, ale ten v ní rovněž nemá svého nepřítele. Jeden z mnoha paradoxů.

Trojúhelník evropské politické moci, jež se vypíná mezi Evropskou komisí, Evropskou radou a Evropským parlamentem, získal v Ursule von der Leyenové poprvé ženu, ale zároveň političku, která se bude muset spolehnout na jiné aliance, než jaké byly dosud k dispozici.

Nárůst protestních hnutí a stran, které jsou nazývány někdy jako extremisté, někdy jako populisté, zatímco oni o sobě rádi mluví jako o vlastencích, vnese možná naopak do otlučených rohů institucí trochu toho života, vymete konsenzuální pavouky minulosti. Většina se bude muset skládat jinak – i s nimi. Nebudou již ostrakizováni, ani vylučováni, i když občas někdo mluví o tom, že se bude muset stále tvořit cordon sanitaire...

Otázek ale bude patrně stále více, než snadných odpovědí. Všichni dnes mluví o reformě Evropské unie, každý si ji ale představuje jinak. Bude toto budoucnost Evropy?