> politika > německá > komentář vyšel v Mladé frontě Dnes, 6. července 2019.
Na čele Evropy stanula žena. Ursula von der Lyenová, Annegret Krampová-Karrenbauerová a Angela Merkelová: to jsou ikony německé politiky. Kancléřka Angela Merkelová v poslední době působí, jako kdyby si v závěru svého mandátu vzpomněla na ženy. Nadchází v Německu čas konce patriarchátu?
Ta fotografie obletěla celé Německo. Když se dne 17. července ráno vedle sebe usadily v berlínském zámku Bellevue, sídle prezidenta, u příležitosti předávání ministerstva obrany, bylo zřejmé, že Annegret Krampová-Karrenbauerová, Ursula von der Lyenová a Angela Merkelová mají jedno společné. Německá televize ARD to jízlivě označila za „Merkelové matriarchát“.
Vypadá to, že kancléřka, jež vyhlásila svůj odchod, si našla své následovnice. Dává tím nejmocnější žena Evropy, přezdívaná také jako „mutti“ (máma), nějaký signál i nám? Měly bychom se pomalu nachystat, že k nám brzy dorazí „vítězství frauen-power“ (ženské síly), jak napsal bulvární Bild? Nadchází v Evropě konečně feministická revoluce?
To chce klid. Ženy už jsme na ministerstvu obrany přece měly – Vlasta Parkanová, Karolína Peake a Karla Šlechtová –, nedopadlo to ale zrovna třikrát slavně. Zdá se, že rozšafná Věra Jourová si funkci eurokomisařky úspěšně zopakuje, na premiéra v sukních si ale patrně ještě nějakou tu chvilku počkáme. Jenže, co když je všechno jinak?
Působivý obraz, který klame
„Byl to působivý obraz,“ napsal Süddeutsche Zeitung, „když se kancléřka představila s novou ministryní a její předchůdkyní, budoucí předsedkyní Evropské komise.“ Focus soudí, že dámská jízda byla „posledním máminým kouskem“, jímž se kancléřka Merkelová rozhodla překvapit své tradiční konzervativní voliče, ale polechtat bosou nohou i ty liberální a levicové.
Možná, že kancléřka Merkelová chtěla jen revidovat svůj výrok: „Nejsem kancléřkou německých žen. Jsem kancléřkou všech německých občanů.“ Chtěla na závěr udělat něco pro ženy? Ale co? „Konec patriarchátu jsme si představovali jinak,“ glosoval Tageszeitung, jenž to považuje politicky za „mistrovskou lekci feminismu u moci“.
Křesťanskou-demokratickou unii (CDU), čelící latentnímu rozpadu koalice se Sociálnědemokratickou stranou (SPD), přejmenoval na stranu „křesťansko-dámskou“.
V německé politice, od triumfálního nástupu Angely Merkelové před téměř dvaceti lety do čela CDU, odkud se po pěti letech domohla kancléřky, je to pěkný výkon. Vlivných žen je obecně v německé politice více. Podíl žen má ale konzervativně-liberální křídlo rozhodně mnohem méně, než levice.
Snímek, který zaujal, by ale neměl klamat svým feminním leskem, neboť žen v současném Bundestagu tvoří necelých 31 procent. Jistě, co je to oproti 22 procentům českého parlamentu, ale stejně. S nástupem Alternativy pro Německo (AfD), kde z 92 je 10 poslankyň, je důvod nasnadě. Ve srovnání s počtem žen v roce 2013, jde o pokles o šest procentních bodů. CDU obecně se svou sesterskou CSU nepatří ke stranám, kde by si ženy razily cestu vpřed: ještě v roce 2002 jich měly v Bundestagu 23 procent, nyní poklesly na 20 procent. Na svědomí to má právě kancléřka Merkelová, jež se vždy bránila kvótám, zatímco SPD (41 procent žen), zelení či levicová Die Linke jich mají vrchovatě přes polovinu: 58 a 54 procent.
Ženy, jež nevnímají jako ženy
Odpor, který se feministickému pojetí na zastoupení mužů a žen v politice ozývá, není malý. Navzdory útočným glosám feministek, není zřejmé, zda si při posuzování vystačíme jenom se sdělením, že žena přináší do politiky „jinou kvalitu“.
Německá socioložka Paula-Irena Villaová, která v Mnichově na univerzitě přednáší obecnou sociologie se zaměřením na genderová studia tvrdí, že „feminismus nepřináší pouze ženství“. V rozhovoru pro Deutschlandfunk tvrdí, že je mýtem předpokládat změnu politické kultury jenom s ohledem na počet žen na vedoucích pozicích.
„To, co se pravděpodobně změní, bude fakt, že čím dál více žen bude ve viditelných politických funkcích – a pro ženy to bude přirozenější. Změnit by se ale mělo to, že ženy nebudou vnímány jenom na základě ženství nebo pohlaví, ale posuzovány podle jejich politiky.,“ míní. To ale nemusí znamenat „nic konkrétně ženského“. I ženy mohou být „velmi tvrdé, velmi naštvané i velmi machiavellistické“ říká, stejně jako mnoho mužů dokáže „být empatických, emocionálních nebo starostlivých“.
Výbojná feministka a esejistka Margarete Stokowská v týdeníku Der Spiegel sarkasticky poznamenala „Mluvit o nástupu matriarchátu ve chvíli, kdy několik žen nastoupí do důležitých pozic, je asi tak nesmyslné, jak říct: Vida, dnes fouká svěží vzduch, tak proč se pořád mluví o klimatickém oteplování!“ Skutečnost, že se do omrzení mluví o „ženské síle“, je podle ní důkazem, že přijetí takové myšlenky, není dosud normální.
Nedávno zesnulá maďarská filozofka Agnes Hellerová, ve feministických kruzích oblíbená, přesto na otázku, zda je ženské hnutí na správné cestě, reagovala: „Tak otázka nestojí,“ řekla. „Hnutí žen je totiž dosud největší revolucí lidstva a na rozdíl od všech ostatních revolucí bude jednoho dne dokončena.“ V Německu to ale vypadá, že přání je pouze otcem myšlenky.
Nebo snad matkou?
Vypadá to, že kancléřka, jež vyhlásila svůj odchod, si našla své následovnice. Dává tím nejmocnější žena Evropy, přezdívaná také jako „mutti“ (máma), nějaký signál i nám? Měly bychom se pomalu nachystat, že k nám brzy dorazí „vítězství frauen-power“ (ženské síly), jak napsal bulvární Bild? Nadchází v Evropě konečně feministická revoluce?
To chce klid. Ženy už jsme na ministerstvu obrany přece měly – Vlasta Parkanová, Karolína Peake a Karla Šlechtová –, nedopadlo to ale zrovna třikrát slavně. Zdá se, že rozšafná Věra Jourová si funkci eurokomisařky úspěšně zopakuje, na premiéra v sukních si ale patrně ještě nějakou tu chvilku počkáme. Jenže, co když je všechno jinak?
„Byl to působivý obraz,“ napsal Süddeutsche Zeitung, „když se kancléřka představila s novou ministryní a její předchůdkyní, budoucí předsedkyní Evropské komise.“ Focus soudí, že dámská jízda byla „posledním máminým kouskem“, jímž se kancléřka Merkelová rozhodla překvapit své tradiční konzervativní voliče, ale polechtat bosou nohou i ty liberální a levicové.
Možná, že kancléřka Merkelová chtěla jen revidovat svůj výrok: „Nejsem kancléřkou německých žen. Jsem kancléřkou všech německých občanů.“ Chtěla na závěr udělat něco pro ženy? Ale co? „Konec patriarchátu jsme si představovali jinak,“ glosoval Tageszeitung, jenž to považuje politicky za „mistrovskou lekci feminismu u moci“.
V německé politice, od triumfálního nástupu Angely Merkelové před téměř dvaceti lety do čela CDU, odkud se po pěti letech domohla kancléřky, je to pěkný výkon. Vlivných žen je obecně v německé politice více. Podíl žen má ale konzervativně-liberální křídlo rozhodně mnohem méně, než levice.
Snímek, který zaujal, by ale neměl klamat svým feminním leskem, neboť žen v současném Bundestagu tvoří necelých 31 procent. Jistě, co je to oproti 22 procentům českého parlamentu, ale stejně. S nástupem Alternativy pro Německo (AfD), kde z 92 je 10 poslankyň, je důvod nasnadě. Ve srovnání s počtem žen v roce 2013, jde o pokles o šest procentních bodů. CDU obecně se svou sesterskou CSU nepatří ke stranám, kde by si ženy razily cestu vpřed: ještě v roce 2002 jich měly v Bundestagu 23 procent, nyní poklesly na 20 procent. Na svědomí to má právě kancléřka Merkelová, jež se vždy bránila kvótám, zatímco SPD (41 procent žen), zelení či levicová Die Linke jich mají vrchovatě přes polovinu: 58 a 54 procent.
Ženy, jež nevnímají jako ženy
Odpor, který se feministickému pojetí na zastoupení mužů a žen v politice ozývá, není malý. Navzdory útočným glosám feministek, není zřejmé, zda si při posuzování vystačíme jenom se sdělením, že žena přináší do politiky „jinou kvalitu“.
Německá socioložka Paula-Irena Villaová, která v Mnichově na univerzitě přednáší obecnou sociologie se zaměřením na genderová studia tvrdí, že „feminismus nepřináší pouze ženství“. V rozhovoru pro Deutschlandfunk tvrdí, že je mýtem předpokládat změnu politické kultury jenom s ohledem na počet žen na vedoucích pozicích.
„To, co se pravděpodobně změní, bude fakt, že čím dál více žen bude ve viditelných politických funkcích – a pro ženy to bude přirozenější. Změnit by se ale mělo to, že ženy nebudou vnímány jenom na základě ženství nebo pohlaví, ale posuzovány podle jejich politiky.,“ míní. To ale nemusí znamenat „nic konkrétně ženského“. I ženy mohou být „velmi tvrdé, velmi naštvané i velmi machiavellistické“ říká, stejně jako mnoho mužů dokáže „být empatických, emocionálních nebo starostlivých“.
Výbojná feministka a esejistka Margarete Stokowská v týdeníku Der Spiegel sarkasticky poznamenala „Mluvit o nástupu matriarchátu ve chvíli, kdy několik žen nastoupí do důležitých pozic, je asi tak nesmyslné, jak říct: Vida, dnes fouká svěží vzduch, tak proč se pořád mluví o klimatickém oteplování!“ Skutečnost, že se do omrzení mluví o „ženské síle“, je podle ní důkazem, že přijetí takové myšlenky, není dosud normální.
Nedávno zesnulá maďarská filozofka Agnes Hellerová, ve feministických kruzích oblíbená, přesto na otázku, zda je ženské hnutí na správné cestě, reagovala: „Tak otázka nestojí,“ řekla. „Hnutí žen je totiž dosud největší revolucí lidstva a na rozdíl od všech ostatních revolucí bude jednoho dne dokončena.“ V Německu to ale vypadá, že přání je pouze otcem myšlenky.
Nebo snad matkou?
Žádné komentáře:
Okomentovat