Macronova nová Evropa

> politika > francouzská > evropská >  komentář vyšel v Mladé frontě Dnes, dne 7. prosince 2019.

 Konečně nový evropský lídr? Vystoupení francouzského prezidenta Emmanuela Macrona vyvolávají stále více otázek než odpovědí, přesto jeho vystoupení v sobě mají cosi plynule trvalého. Ano, může to být on, kdo dokáže pustit do zemdlelých končetin Evropské unie cosi, na co jsme sami po dlouhých „30 letech svobody“, téměř zapomněli. Té krvi se říká „étos“ nebo také „duch společenství“.

Není advokátem chudých, provází ho dokonce dědičný (hollandovský) hřích. Přesto se ale prezident Emmanuel Macron na mezinárodní scéně pomalu, ale jistě stává tím, co obvykle označujeme nabubřelým slovem: lídr. Přesně v duchu, v jakém o něm před rokem psal americký magazín Time.

Ten k onomu „vůdci“ tehdy počátkem listopadu připojil ještě dvě adjektiva: „evropský“ a „příští“. A nezapomněl ani na podmínečný dodatek: „Pokud dokáže vést Francii“.

Od Macronova vystoupení na pařížské Sorbonně před dvěma lety, které se dalo brát jako blouznění mladého muže, opilého získanou mocí, se v polovině svého pětiletého mandátu, teatrálně nazvaném „dějství 2“, obrátil k rázným činům. Po 30 měsících mandátu prošel jedenačtyřicetiletý prezident nekonečným očistcem hnutí „žlutých vest“, jež uzavřel „velkou národní diskusí“. Tento týden, do roka a do dne, stojí před další sociální krizí kvůli reformě důchodů. Ustojí i tohle?

Obvykle se tomu říká „obrat“. A takový obrat, nemá-li zůstat jen u tanečku, vyžaduje předvídavost a odvahu. Empatii a neústupnost. Nikoliv pouze přizpůsobování se situaci, z níž nevzejde nic nového. „Vybudovat novou Francii je moje obsese,“ říká Macron. Ne všichni tuto obsesi sdílejí, ale veřejné mínění dokázal získat na svou stranu. Oproti loňskému prosinci, při nástupu „žlutých vest“ je jeho křivka, i přes výkyvy o pár bodů dolů, stále růstová (ze sedmi agentur je v průměru na 33 procentech).

Všechny francouzské obsese

Lidé, kteří Macronovi připravují agendu díky krizím posílili: premiér Édouard Philippe není jen „vykonavatelem“; i přes ztráty (Hulot, Collomb), si udržuje silné váhy: Jeana-Michela Blanquera, ministra školství, ale především Jeana-Yvese Le Driana, nynějšího ministra Evropy a zahraničních věcí.

Jistě, v Macronově nejbližším okolí, které se podílelo na volební kampani, nezůstal kámen na kameni; část ale získala významné postavení v nově vzniklé evropské frakci Renew Europe (viz Stéphane Séjourné). Tam, kam náleží i čeští poslanci ANO.

„Obnova Evropy“ získala ovšem silnou pozici spojenectvím s Ursulou von der Layen, německou předsedkyní Evropské komise, která náleží sice ke konzervativnímu německému křesťansko-demokratickému proudu, není ale právě (slovy „českého konzervativce“ Alexandra Vondry z ODS „přes těch úctyhodných 7 dětí!“) moc konzervativní. Zopakujme rychle tři témata ze Sorbonny, aby bylo jasné, o co Macronovi jde. V prvé řadě o „evropskou suverenitu“, ale i „jednotu“ a „demokracii“ - ta suverenita, o níž se pravidelně pochybuje tu i onde, je klíčem k Macronově vizi, v níž jde geopoliticky o všechno.

Uvědomíme si to tehdy, když se Macron utká se svými partnery, kteří působí někdy jako oheň (Donald Trump), někdy jako voda (Angela Merkelová). Příkladem za vše je právě skončený summit NATO v Londýně. Zatímco rozzuřený americký prezident Trump nenechá na Macronovi niť suchou, německá kancléřka hořekuje, že Macron „rozbíjí čajové šálky“, které ona „musí slepovat“. Bude je chtít zítra slepovat její následnice?

Nemá nakonec Macron pravdu, když tvrdí, že NATO vyčerpalo svůj potenciál a ocitlo se ve stavu „mozkové smrti“? Ten výrok pro The Economist, který vyvolal takový úžas, se ale týkal schopnosti NATO čelit teroristickým hrozbám.

Mozek Evropa na plné obrátky

Ano, byl to políček do naducané Trumpovy tváře - a ten to pochopil. Namísto účetní uzávěrky, kdo co dluží, je přece úžasné, že prezident Trump se chová, jako kdyby NATO byla jeho firma. Co je kacířského na tom, když Macron vyzývá k evropské obraně? I kancléřka Merkelová před časem usoudila, že na Američany se již nedá (v čl. 5) zrovna spoléhat.

Akcenty gaullistické, potažmo mitterrandovské, nevypadají od Macrona nepochopitelně, neboť Francie jako nukleární velmoc nikdy nepatřila ke státům, které se „rychle seřadily“ za strýčka Sama. A když mluví o evropské obraně, myslí i na své atomové ponorky, stíhačky a letadlové lodě.

Dokáže-li Macron najít „bez velké naivity“ cestu i k ruskému režimu, vedeném prezidentem Vladimirem Putinem, může to přinést větší výsledky v rámci dialogu i v minském formátu (Rusko, Ukrajina, Německo, Francie), než bezduché bití v prsa a štrikování nových a nesmyslných sankcí, jež poškozují evropskou ekonomiku.

 Není lepší předcházet konfliktům, než je v duchu staro-nové studené války opět vyvolávat? Říkalo se tomu kdysi „détente“ (uvolnění). Francie vždy rozuměla Evropě jako svého druhu „vlastní reinkarnaci“, a v tomto duchu pracuje Macronův mozek na plné obrátky.

Jako nyní předsedajícího člena Visegrádu by nás mohlo zajímat, že Macronova Francie si dává záležet, aby nebyla jen poručníkem – jak tomu bylo při založení Československa v roce 1918, když byl šéfem generálního štábu francouzský generál Maurice Pellé (a to až do roku 1921) – , ale aby suverenita byla povýšena na znalost reálií i v rámci její „soft-power“, jakou tu vykonává její výzkumný ústav CEFRES.

P. S. Ministr Jean-Yves Le Drian otevřel páteční odpoledne v pražském Karolinu konferenci, která se snaží otevřít i bolavé rány našich „nadějí a deziluzí“ oněch 30 let poté. Vyplatí se mu naslouchat.