Zdá se, že prezidentské volby, které se mají ve Francii odehrát za sedm měsíců, v druhé polovině dubna – přesněji řečeno 10. a 24. dubna 2022, a to ve dvou kolech, pokud v tom prvním jeden z kandidátů nezískává nadpoloviční většinu – , se zvolna stávají hlavním politickým tématem.
Člověk by si skoro myslel, že skončila fáze, v níž se již nebojuje proti světové pandemii, a nastává prostě takový obyčejný a víceméně normální život – jako předtím. Tradice mediálního provozu tomu tak chce, protože ve hře je mnoho, nejen aktérů (vyhlásilo se oficiálně zatím jedenáct kandidátů), ale i tendencí, projevující se zvýšeným mediálním napětím.
Ačkoliv v ulicích, tak jako každou sobotu (v pořadí již devátou), stále protestují shromáždění statisíců občanů, nespokojených s vládní, zejména zdravotní politikou – osten míří zejména na omezování lidských práv při prokazování se tzv. covid-passem na veřejných místech – do předvolebního boje vytáhla téměř kompletní sestava kandidátů.
Svého kandidáta má již od regionálních voleb pravice (Xavier Bertrand), stejně jako levice (Anne Hidalgová). Obě křídla tradičního politického spektra, respektive Republikáni (LR) a socialisté (PS) na tom nejsou tentokrát stejně, jako tomu bylo víceméně po třicet let, jejich zánik se nicméně nekoná, k velké radosti některých politologů, a smutku zvláště Macronova týmu.
Na krajní levici zůstává hegemonem Jean-Luc Mélenchon, předseda Nepoddajné Francie (LFI), na druhé straně spektra Marine Le Penová, předsedkyně Národního sdružení. Pokud nedojde k radikálnímu obratu, dá se očekávat, že tito dva zůstávají hlavními konkurenty Emmanuela Macrona, stávajícího prezidenta, v případě Le Penové, i přes neúspěch v regionálních volbách, přímo úhlavním.
Macronovi v Marseille nechybí drzost
I když stále oficiálně nevyhlášený, vysokou pozornost vyvolává logicky zejména prezident Macron, jehož marketingový arzenál již jenom z titulu funkce, umožňuje být středem pozornosti tak jako tak: na sociálních sítích (Twitter, Instagram nebo TikTok), ale i osobně na třídenní misi v Marseille.
To, co v prvních dnech měsíce září předvedl prezident ve druhém největším francouzském městě Marseille, by se dalo z dálky nahlížet jasnou volební optikou. Plán pro Marseille, který nazval Marseille en grand(Marseille ve velkém), obnáší návrhy na řešení krizové situaci v oblasti, sociální, bezpečnostní i sanitární. „Máme již velkou Paříž, máme právo mít i velkou Marseille,“ oznámil. Základem jeho plánu bylo sdělení, že se bude ve městě nově investovat přibližně 1,5 miliardy euro.
Prezident Macron slíbil posílit bezpečnostní síly především v boji proti organizovanému obchodu s drogami, zodpovědným za stále „sílící kriminalitu“ příjezdem nových 200 policistů do města. Součástí je i posílení kamerového systému (500 nových kamer), nové policejní vybavení (222 automobilů a motocyklů), na něž bylo uvolněno osm milionů eur. Prezident slíbil vybudovat novou policejní stanici s rozpočtem 150 milionů eur.
V oblasti soudního systému slíbil „dodatečné zdroje“ k provádění vyšetřování, včetně evropských iniciativ „v příštích týdnech“. „Mluvíme o mezinárodním obchodování s lidmi, mluvíme o mafiích a kartelech,“ doplnil konkrétně Benoît Payan, starosta Marseille, který vyzval k vytvoření specializovaného systému stíhání proti obchodníkům s drogami.
Drogová kriminalita trápí Marseille dlouhodobě, jak vědí diváci slavného filmu Francouzská spojka (1971), v němž byl neopakovatelným způsobem ztvárněn fiktivní mafiánský boss Alain Charnier v podání Fernanda Reye, který z této „sluncem zalité betonové džungle na pobřeží Středozemního moře“ ovládal největší syndikát heroinu na světě.
Drogy za poslední roky zůstaly neméně znepokojivým fenoménem, přičemž jsou podle starosty „v sázce miliony dolarů“: mafie a kartely provozují kontraband přes přístavní město. Od začátku roku 2021 bylo v této „válce gangů“ zavražděno 15 lidí spojených s drogovým obchodem, včetně kruté vraždy čtrnáctiletého chlapce, sotva měsíc před Macronovou návštěvou. „Pokud se lidé navzájem zabíjejí kalašnikovy, je to proto, že kalašnikovy v tomto městě kolují téměř zcela volně," řekl agentuře AFP starosta po úmrtí chlapce.
Ne všichni ale byli z Macronova příjezdu ohromeni. „Nechybí mu drzost," řekl na adresu Macronova plánu Mélenchon, jinak také poslanec za Marseille. „Jeho rolí není předkládat takovýto druh plánu a dávat lekce. Je zjevně v kampani. Jsou to roky, kdy tyto problémy existují, ale on si jenom počkal na tuto chvíli, až nastanou prezidentské volby.“
Jean-Luc Mélenchon zůstává nejlépe si stojícím protivníkem na levé části spektra, jak potvrzuje agentura Harris, s nějakými 11%. Svou kandidaturu oznámil již počátkem listopadu loňského roku, a podle všeho půjde do této volební bitvy naposledy – v pořadí již potřetí.
O tom, zda má šanci, on sám veřejně nepochybuje: pokud se jemu a jeho týmu podaří zmobilizovat 80% voličů z „lidových mas“, mohl by se dostat do druhého kola, jak věří. Právě tento akcent na „lidový svaz“ neboli „lidovou unii“, sází jeho volební kampaň a marketingové znaky, v nichž Nepoddajnou Francii a rudou barvu na pozadí nahradila národní hymna a francouzská státní vlajka. Strategie se obrací na všechny, ve snaze převzít část voličského potenciálu krajní pravici, ale přesvědčit i stále vysokou míru neúčasti, jež se na levici šíří. „To nejhorší, co se nám může stát, by byla neúčast,“ tvrdí rozhodně.
V jeho slovníku lze nalézt ozvuky latinsko-amerického boje za osvobození, občasné připomínky „mediálních manipulací“ vlády i vymezování proti covidovým restrikcích, ďáblu Macronovi a jeho „prezidentské monarchii“ a bohatým kastám, jež vládnou Francii. „Francouzský lid už má dost toho, aby se k němu chovali jako k nějakému děcku, které když nesouhlasí, tak mu nařežeme!“ Jeho program, který se jmenuje L'Avenir en commun (Společná budoucnost), doznal v posledních dnech úprav, a k dispozici je na speciálních webových stránkách.
Vize Mélenchonovy republiky by měla být „univerzální republikou“, striktně laickou s uznáním „občanských práv pracujících“: spravedlnost by měla být „ve jménu lidu“, v němž by jeho účast měla být potvrzena ne menším, než revolučním „ústavodárným shromážděním“. A jeho cíl?
Nová Šestá republika. „Nová ústava, kterou Francie potřebuje, musí být radikálně nová, a to i ve způsobu psaní: nemůže to být pouhé pohrávání si s Pátou republikou, ani nesmí být redukováno na několik reforem poskytnutých budoucím prezidentem republiky,“ tvrdí se v textu. „Jsou to lidé sami, kdo se musí této záležitosti chopit a zapojit se do celého ustavujícího procesu. Navrhujeme svolání shromáždění konkrétně odpovědného za vypracování nové ústavy pod kontrolou občanů: ústavodárného shromáždění. Předložíme její práci návrhy pro Šestou demokratickou, rovnostářskou republiku, která zavádí nová práva a ukládá ekologický imperativ.“
Levice působí zatím nejrozbitějším dojmem, a potenciál 30%, který mu výzkumy přisuzují, se dělí mezi sedm kandidátů: ekologů, socialistů a komunistů. Posledním, kdo vyvolal svou kandidaturou zájem, byla o víkendu Anna Hidalgová, stávající starostka Paříže. „Pokorně, vědoma si závažnosti tohoto okamžiku, a aby se naše naděje staly realitou našich životů, rozhodla jsem se být kandidátkou na prezidenta Francouzské republiky,“ řekla v neděli v Rouanu.
Starostka Hidalgová touto svojí kandidaturou, kterou ještě před dvěma lety odmítala, možná vyřešila leadership na levici. Socialisté, kteří jako první v roce 2011 zavedly mezi politickými stranami tzv. primárky (tehdy zvítězil jistý François Hollande), si dlouho lámali hlavu, zda je opakovat v situaci, kdy jejich favorit do minulých voleb ani nenastoupil. Může se vyhoupnou výše ze svých 8-9%?
Evropští zelení, sdružení v uskupení EELV. To mají ještě o poznání těžší. Francouzská ekologická strana přesvědčila tentokrát téměř čtyřikrát více voličů než minule, aby se zaregistrovali, což je dokonce sedmkrát více než v roce 2016, ale jsou to jen primárky. Do volebního primárního kola je nyní přihlášeno 122 670 voličů. Ty se budou konat od 16. do 19. září (pro první kolo), poté od 25. do 28. září (pro druhé). Registrace byly ukončeny tuto neděli o půlnoci. Je to pro evropské zelené sice pevnější základna pro průzkumy veřejného mínění, v nichž si ovšem kandidáti vedou dosti bledě. Ani ve Francii o nich nikdo moc neslyšel.
Kromě europoslance Yannicka Jadota, který se zdá být favoritem, nikdo nezná Sandrine Rousseauovou, Eric Piolla, Delphine Bathovou, natož u Jeana-Marca Governatoriho. Potenciál sice mají největší mezi mladými: ti ale většinou zůstávají mezi nevoliči, nebo se kloní k silněji orientovaným protestním uskupením. Posílili ve městech, a chvíli se mluvilo, že by se tento úspěch mohl promítnout i dál. V regionech posílili, ale na typ prezidentských voleb, jež jsou „setkáním osobnosti s národem“, nemají právě našlápnuto. Jadot dosahuje ve výzkumech beze změny na pouhých 7%.
Pravice, která se ještě nedokázala pořádně otřepat ze svého nečekaného úspěchu v jarních regionálních volbách, se nějakou chvíli již viděla na Macronově místě. I pravice chystá své primárky, a kromě Xaviera Bertranda, prezidenta regionu Hauts-de-France, který obhájil – a vyhlásil se hned za prezidentského kandidáta – to nevypadá zrovna slavně.
Pravice se nevzpamatovala z minulého souboje, který ještě v lednu 2017 favorizoval Françoise Fillona, bývalého premiéra, který ale vzápětí propadl při odhalení, že vyplácel své ženě Penelopě peníze za práci, kterou nevykonávala a navíc přijímal drahé dary v podobě obleků. Právě Fillon byl vítězem primárek, které se dnes zdají být pro pravici prokletím.
Sociolog Pascal Perinneau, z liberální nadace Fondapol, si ale myslí, že to nemusí být až tak zlé: „Existuje tu zmatené hledání někoho, kdo by mohl narušit duo Macron-Le Pen v roce 2022. Na pravé straně je malé okno příležitosti, ovšem za předpokladu, že bude jeden kandidát,“ tvrdí. A v tom je problém: zatím jsou tři + jedna žena. Pro úplnost, zmiňme nejznámějšího v zahraničí, což doma není výhoda: Michel Barnier, bývalý ministr, který vyjednával brexit, Eric Ciotti, republikánský poslanec a Philippe Juvin, bývalý evropský poslanec. Favoritem je žena, Valérie Pécressová, prezidentka regionu Île-de-France.
Podmínkou interních voleb je záhadná podmínka, jež předpokládá, že se může vynořit „přirozený kandidát“. Kdo by jím ale mohl být? Bývalý prezident Nicolas Sarkozy už má, zdá se, jednou provždy odehráno...
To, co činí pravici nevěrohodnou, je zejména skutečnost, že nemá silné osobnosti, které by se rozhodly vstoupit do souboje. Oslabena je i podílem některých jejích členů, bývalých, ale i současných (za všechny bývalý premiér Édouard Philippe, výjimkou není ani současný Jean Castex) na vládě Emmanuella Macrona. V tomto ohledu se Macronovi podařilo „loupit na všech frontách“. Od prezdienta Jacquese Chiraca bylo navíc tabu, aby tato pravice, která se jmenovala dříve různě, odkazujíce se na dědictví Charlese de Gaulla (odtud gaullisté, respektive neo-gaullisté), nikdy nepřistoupila na možnost, že by šla do aliance s pravicí radikální, krajní, chcete-li.
A zde se odehrává hlavní linie střetu. Tak dlouho se Jean-Marie Le Pen a nyní i jeho dcera Marine Le Penová, v očích politiků (méně již elektorátu), malovali těmi nejodpudivějšími a nejkřiklavějšími barvami (preference: hnědá a černá), že samotná pravice ztratila svou vlastní identitu. Ukazuje se to nyní, kdy francouzská média šílí z nástupu polemického komentátora Érica Zemmoura, který rozhodil všechny figurky na šachovnici.
Může být někdo fašista, když je žid a pochází z Alžírska? Podobně se zeptal advokát Serge Klarsfeld v tribuně listu Le Monde. On ale není fašista, klade jen nepříjemné otázky – a nabízí i odpovědi, které vyvolávají zděšení. Éric Zemmour, autor ceněných polemických knih, vypadá to až nečekaně vážně, zvažuje nyní prezidentskou kandidaturu. Vypadalo to chvíli jako špatný vtip. Ti, kteří se ještě donedávna doma nahlas smáli, nyní na veřejnosti zvedají varovné prsty.
Problém s Éricem Zemmourem spočívá v tom, že boří poslední tabu: kritizuje shovívavý přístup k uprchlíkům, mluví o „muslimské kolonizaci“, připomíná, že islám je v přímé opozici proti občanskému zákoníku, nepřímo obhajuje režim Vichy (kolaborantský maršála Pétaina za války); patří mezi obdivovatele Napoléona a nebojí se citovat Victora Huga, který ve 40. letech 19. století obhajoval kolonizaci Alžírska… Je ostře antifeministický, a opakuje, že žena a muž nejsou stejné bytosti. Populismus? „Zoufalý výkřik o přežití evropského lidu!“ Stoupenec teorie „velkého nahrazení“ filozofa Renauda Camuse, dráždí, kudy chodí. V únoru byl na ulici fyzicky napaden...
Co by udělal, kdyby vyhrál? Těžko říct, otázka zní stále velmi teoreticky (v prvním výzkumu dosáhl na 7%). Ale namátkou: zrušení „rodinného slučování“ přistěhovalců, zákaz salafistů a Muslimských bratří ve Francii, radikální deportace ilegálů na celém území, zákaz používat křestní jména, která nejsou v kalendáři (například Mohamed). Komentátor televize Cnews, který za poslední dva roky doslova zahltil mediální prostor, nyní vydává svou nejnovější knihu s názvem La France n‘ai pas son dernier mot (Francie neřekla poslední slovo), a již pár dní před oficiálním vydáním (16.9.), je to jasný bestseller na Amazonu. Na obálce, jež připomíná volební plakát, se na vás dívá člověk, který by mohl být budoucím prezidentem. Opravdu?
Zemmour je prostě všude. Patrně největší šok přinesl pořad On est en direct (Jsme v přímém přenosu), který na France 2 přinesl velmi nervózní střet tří novinářů: Léy Salamé, Laurenta Ruquiera – a Érica Zemmoura. Tématem byla opět Zemmourova kniha. Ta už způsobila mnohé: jheště než vyšla, byla odmítnuta nakladatelstvím Albin Michel. Bylo jen otázkou času, kdo jiný ji vydá. Odpočítávání minut jeho vystoupení v televizi dohlížecí agenturou CSA (je to cenzura, není to cenzura?), neboť komentátor, který svou kandidaturu nevyhlásil, je považován za politika! Jeho domovská televize Cnews s ním v pondělí udělala dlouhý rozhovor, a ukončila s ním spolupráci. Tu už předtím zrušil s konzervativní list Le Figaro i jeho magazínem.
Čeká se každým dnem, kdy Zemmour (v berberštině to znamená: Olivovník) zatřese svou korunou a oficiálně se přizná k dědičnému hříchu. Stane se tam ve středu v hojně sledovaném pořadu RMC: Bourdin direct? Přezdívá se nyní „černý baron“. Na plakátech, které se nyní lepí po celé Franciivyadá jako ďábel!
Člověk by si skoro myslel, že skončila fáze, v níž se již nebojuje proti světové pandemii, a nastává prostě takový obyčejný a víceméně normální život – jako předtím. Tradice mediálního provozu tomu tak chce, protože ve hře je mnoho, nejen aktérů (vyhlásilo se oficiálně zatím jedenáct kandidátů), ale i tendencí, projevující se zvýšeným mediálním napětím.
Ačkoliv v ulicích, tak jako každou sobotu (v pořadí již devátou), stále protestují shromáždění statisíců občanů, nespokojených s vládní, zejména zdravotní politikou – osten míří zejména na omezování lidských práv při prokazování se tzv. covid-passem na veřejných místech – do předvolebního boje vytáhla téměř kompletní sestava kandidátů.
Svého kandidáta má již od regionálních voleb pravice (Xavier Bertrand), stejně jako levice (Anne Hidalgová). Obě křídla tradičního politického spektra, respektive Republikáni (LR) a socialisté (PS) na tom nejsou tentokrát stejně, jako tomu bylo víceméně po třicet let, jejich zánik se nicméně nekoná, k velké radosti některých politologů, a smutku zvláště Macronova týmu.
Na krajní levici zůstává hegemonem Jean-Luc Mélenchon, předseda Nepoddajné Francie (LFI), na druhé straně spektra Marine Le Penová, předsedkyně Národního sdružení. Pokud nedojde k radikálnímu obratu, dá se očekávat, že tito dva zůstávají hlavními konkurenty Emmanuela Macrona, stávajícího prezidenta, v případě Le Penové, i přes neúspěch v regionálních volbách, přímo úhlavním.
Macronovi v Marseille nechybí drzost
I když stále oficiálně nevyhlášený, vysokou pozornost vyvolává logicky zejména prezident Macron, jehož marketingový arzenál již jenom z titulu funkce, umožňuje být středem pozornosti tak jako tak: na sociálních sítích (Twitter, Instagram nebo TikTok), ale i osobně na třídenní misi v Marseille.
To, co v prvních dnech měsíce září předvedl prezident ve druhém největším francouzském městě Marseille, by se dalo z dálky nahlížet jasnou volební optikou. Plán pro Marseille, který nazval Marseille en grand(Marseille ve velkém), obnáší návrhy na řešení krizové situaci v oblasti, sociální, bezpečnostní i sanitární. „Máme již velkou Paříž, máme právo mít i velkou Marseille,“ oznámil. Základem jeho plánu bylo sdělení, že se bude ve městě nově investovat přibližně 1,5 miliardy euro.
Prezident Macron slíbil posílit bezpečnostní síly především v boji proti organizovanému obchodu s drogami, zodpovědným za stále „sílící kriminalitu“ příjezdem nových 200 policistů do města. Součástí je i posílení kamerového systému (500 nových kamer), nové policejní vybavení (222 automobilů a motocyklů), na něž bylo uvolněno osm milionů eur. Prezident slíbil vybudovat novou policejní stanici s rozpočtem 150 milionů eur.
V oblasti soudního systému slíbil „dodatečné zdroje“ k provádění vyšetřování, včetně evropských iniciativ „v příštích týdnech“. „Mluvíme o mezinárodním obchodování s lidmi, mluvíme o mafiích a kartelech,“ doplnil konkrétně Benoît Payan, starosta Marseille, který vyzval k vytvoření specializovaného systému stíhání proti obchodníkům s drogami.
Drogová kriminalita trápí Marseille dlouhodobě, jak vědí diváci slavného filmu Francouzská spojka (1971), v němž byl neopakovatelným způsobem ztvárněn fiktivní mafiánský boss Alain Charnier v podání Fernanda Reye, který z této „sluncem zalité betonové džungle na pobřeží Středozemního moře“ ovládal největší syndikát heroinu na světě.
Drogy za poslední roky zůstaly neméně znepokojivým fenoménem, přičemž jsou podle starosty „v sázce miliony dolarů“: mafie a kartely provozují kontraband přes přístavní město. Od začátku roku 2021 bylo v této „válce gangů“ zavražděno 15 lidí spojených s drogovým obchodem, včetně kruté vraždy čtrnáctiletého chlapce, sotva měsíc před Macronovou návštěvou. „Pokud se lidé navzájem zabíjejí kalašnikovy, je to proto, že kalašnikovy v tomto městě kolují téměř zcela volně," řekl agentuře AFP starosta po úmrtí chlapce.
Ne všichni ale byli z Macronova příjezdu ohromeni. „Nechybí mu drzost," řekl na adresu Macronova plánu Mélenchon, jinak také poslanec za Marseille. „Jeho rolí není předkládat takovýto druh plánu a dávat lekce. Je zjevně v kampani. Jsou to roky, kdy tyto problémy existují, ale on si jenom počkal na tuto chvíli, až nastanou prezidentské volby.“
Jean-Luc Mélenchon zůstává nejlépe si stojícím protivníkem na levé části spektra, jak potvrzuje agentura Harris, s nějakými 11%. Svou kandidaturu oznámil již počátkem listopadu loňského roku, a podle všeho půjde do této volební bitvy naposledy – v pořadí již potřetí.
O tom, zda má šanci, on sám veřejně nepochybuje: pokud se jemu a jeho týmu podaří zmobilizovat 80% voličů z „lidových mas“, mohl by se dostat do druhého kola, jak věří. Právě tento akcent na „lidový svaz“ neboli „lidovou unii“, sází jeho volební kampaň a marketingové znaky, v nichž Nepoddajnou Francii a rudou barvu na pozadí nahradila národní hymna a francouzská státní vlajka. Strategie se obrací na všechny, ve snaze převzít část voličského potenciálu krajní pravici, ale přesvědčit i stále vysokou míru neúčasti, jež se na levici šíří. „To nejhorší, co se nám může stát, by byla neúčast,“ tvrdí rozhodně.
V jeho slovníku lze nalézt ozvuky latinsko-amerického boje za osvobození, občasné připomínky „mediálních manipulací“ vlády i vymezování proti covidovým restrikcích, ďáblu Macronovi a jeho „prezidentské monarchii“ a bohatým kastám, jež vládnou Francii. „Francouzský lid už má dost toho, aby se k němu chovali jako k nějakému děcku, které když nesouhlasí, tak mu nařežeme!“ Jeho program, který se jmenuje L'Avenir en commun (Společná budoucnost), doznal v posledních dnech úprav, a k dispozici je na speciálních webových stránkách.
Vize Mélenchonovy republiky by měla být „univerzální republikou“, striktně laickou s uznáním „občanských práv pracujících“: spravedlnost by měla být „ve jménu lidu“, v němž by jeho účast měla být potvrzena ne menším, než revolučním „ústavodárným shromážděním“. A jeho cíl?
Nová Šestá republika. „Nová ústava, kterou Francie potřebuje, musí být radikálně nová, a to i ve způsobu psaní: nemůže to být pouhé pohrávání si s Pátou republikou, ani nesmí být redukováno na několik reforem poskytnutých budoucím prezidentem republiky,“ tvrdí se v textu. „Jsou to lidé sami, kdo se musí této záležitosti chopit a zapojit se do celého ustavujícího procesu. Navrhujeme svolání shromáždění konkrétně odpovědného za vypracování nové ústavy pod kontrolou občanů: ústavodárného shromáždění. Předložíme její práci návrhy pro Šestou demokratickou, rovnostářskou republiku, která zavádí nová práva a ukládá ekologický imperativ.“
Levice působí zatím nejrozbitějším dojmem, a potenciál 30%, který mu výzkumy přisuzují, se dělí mezi sedm kandidátů: ekologů, socialistů a komunistů. Posledním, kdo vyvolal svou kandidaturou zájem, byla o víkendu Anna Hidalgová, stávající starostka Paříže. „Pokorně, vědoma si závažnosti tohoto okamžiku, a aby se naše naděje staly realitou našich životů, rozhodla jsem se být kandidátkou na prezidenta Francouzské republiky,“ řekla v neděli v Rouanu.
Starostka Hidalgová touto svojí kandidaturou, kterou ještě před dvěma lety odmítala, možná vyřešila leadership na levici. Socialisté, kteří jako první v roce 2011 zavedly mezi politickými stranami tzv. primárky (tehdy zvítězil jistý François Hollande), si dlouho lámali hlavu, zda je opakovat v situaci, kdy jejich favorit do minulých voleb ani nenastoupil. Může se vyhoupnou výše ze svých 8-9%?
Evropští zelení, sdružení v uskupení EELV. To mají ještě o poznání těžší. Francouzská ekologická strana přesvědčila tentokrát téměř čtyřikrát více voličů než minule, aby se zaregistrovali, což je dokonce sedmkrát více než v roce 2016, ale jsou to jen primárky. Do volebního primárního kola je nyní přihlášeno 122 670 voličů. Ty se budou konat od 16. do 19. září (pro první kolo), poté od 25. do 28. září (pro druhé). Registrace byly ukončeny tuto neděli o půlnoci. Je to pro evropské zelené sice pevnější základna pro průzkumy veřejného mínění, v nichž si ovšem kandidáti vedou dosti bledě. Ani ve Francii o nich nikdo moc neslyšel.
Kromě europoslance Yannicka Jadota, který se zdá být favoritem, nikdo nezná Sandrine Rousseauovou, Eric Piolla, Delphine Bathovou, natož u Jeana-Marca Governatoriho. Potenciál sice mají největší mezi mladými: ti ale většinou zůstávají mezi nevoliči, nebo se kloní k silněji orientovaným protestním uskupením. Posílili ve městech, a chvíli se mluvilo, že by se tento úspěch mohl promítnout i dál. V regionech posílili, ale na typ prezidentských voleb, jež jsou „setkáním osobnosti s národem“, nemají právě našlápnuto. Jadot dosahuje ve výzkumech beze změny na pouhých 7%.
Pravice, která se ještě nedokázala pořádně otřepat ze svého nečekaného úspěchu v jarních regionálních volbách, se nějakou chvíli již viděla na Macronově místě. I pravice chystá své primárky, a kromě Xaviera Bertranda, prezidenta regionu Hauts-de-France, který obhájil – a vyhlásil se hned za prezidentského kandidáta – to nevypadá zrovna slavně.
Pravice se nevzpamatovala z minulého souboje, který ještě v lednu 2017 favorizoval Françoise Fillona, bývalého premiéra, který ale vzápětí propadl při odhalení, že vyplácel své ženě Penelopě peníze za práci, kterou nevykonávala a navíc přijímal drahé dary v podobě obleků. Právě Fillon byl vítězem primárek, které se dnes zdají být pro pravici prokletím.
Sociolog Pascal Perinneau, z liberální nadace Fondapol, si ale myslí, že to nemusí být až tak zlé: „Existuje tu zmatené hledání někoho, kdo by mohl narušit duo Macron-Le Pen v roce 2022. Na pravé straně je malé okno příležitosti, ovšem za předpokladu, že bude jeden kandidát,“ tvrdí. A v tom je problém: zatím jsou tři + jedna žena. Pro úplnost, zmiňme nejznámějšího v zahraničí, což doma není výhoda: Michel Barnier, bývalý ministr, který vyjednával brexit, Eric Ciotti, republikánský poslanec a Philippe Juvin, bývalý evropský poslanec. Favoritem je žena, Valérie Pécressová, prezidentka regionu Île-de-France.
Podmínkou interních voleb je záhadná podmínka, jež předpokládá, že se může vynořit „přirozený kandidát“. Kdo by jím ale mohl být? Bývalý prezident Nicolas Sarkozy už má, zdá se, jednou provždy odehráno...
To, co činí pravici nevěrohodnou, je zejména skutečnost, že nemá silné osobnosti, které by se rozhodly vstoupit do souboje. Oslabena je i podílem některých jejích členů, bývalých, ale i současných (za všechny bývalý premiér Édouard Philippe, výjimkou není ani současný Jean Castex) na vládě Emmanuella Macrona. V tomto ohledu se Macronovi podařilo „loupit na všech frontách“. Od prezdienta Jacquese Chiraca bylo navíc tabu, aby tato pravice, která se jmenovala dříve různě, odkazujíce se na dědictví Charlese de Gaulla (odtud gaullisté, respektive neo-gaullisté), nikdy nepřistoupila na možnost, že by šla do aliance s pravicí radikální, krajní, chcete-li.
A zde se odehrává hlavní linie střetu. Tak dlouho se Jean-Marie Le Pen a nyní i jeho dcera Marine Le Penová, v očích politiků (méně již elektorátu), malovali těmi nejodpudivějšími a nejkřiklavějšími barvami (preference: hnědá a černá), že samotná pravice ztratila svou vlastní identitu. Ukazuje se to nyní, kdy francouzská média šílí z nástupu polemického komentátora Érica Zemmoura, který rozhodil všechny figurky na šachovnici.
Může být někdo fašista, když je žid a pochází z Alžírska? Podobně se zeptal advokát Serge Klarsfeld v tribuně listu Le Monde. On ale není fašista, klade jen nepříjemné otázky – a nabízí i odpovědi, které vyvolávají zděšení. Éric Zemmour, autor ceněných polemických knih, vypadá to až nečekaně vážně, zvažuje nyní prezidentskou kandidaturu. Vypadalo to chvíli jako špatný vtip. Ti, kteří se ještě donedávna doma nahlas smáli, nyní na veřejnosti zvedají varovné prsty.
Problém s Éricem Zemmourem spočívá v tom, že boří poslední tabu: kritizuje shovívavý přístup k uprchlíkům, mluví o „muslimské kolonizaci“, připomíná, že islám je v přímé opozici proti občanskému zákoníku, nepřímo obhajuje režim Vichy (kolaborantský maršála Pétaina za války); patří mezi obdivovatele Napoléona a nebojí se citovat Victora Huga, který ve 40. letech 19. století obhajoval kolonizaci Alžírska… Je ostře antifeministický, a opakuje, že žena a muž nejsou stejné bytosti. Populismus? „Zoufalý výkřik o přežití evropského lidu!“ Stoupenec teorie „velkého nahrazení“ filozofa Renauda Camuse, dráždí, kudy chodí. V únoru byl na ulici fyzicky napaden...
Co by udělal, kdyby vyhrál? Těžko říct, otázka zní stále velmi teoreticky (v prvním výzkumu dosáhl na 7%). Ale namátkou: zrušení „rodinného slučování“ přistěhovalců, zákaz salafistů a Muslimských bratří ve Francii, radikální deportace ilegálů na celém území, zákaz používat křestní jména, která nejsou v kalendáři (například Mohamed). Komentátor televize Cnews, který za poslední dva roky doslova zahltil mediální prostor, nyní vydává svou nejnovější knihu s názvem La France n‘ai pas son dernier mot (Francie neřekla poslední slovo), a již pár dní před oficiálním vydáním (16.9.), je to jasný bestseller na Amazonu. Na obálce, jež připomíná volební plakát, se na vás dívá člověk, který by mohl být budoucím prezidentem. Opravdu?
Zemmour je prostě všude. Patrně největší šok přinesl pořad On est en direct (Jsme v přímém přenosu), který na France 2 přinesl velmi nervózní střet tří novinářů: Léy Salamé, Laurenta Ruquiera – a Érica Zemmoura. Tématem byla opět Zemmourova kniha. Ta už způsobila mnohé: jheště než vyšla, byla odmítnuta nakladatelstvím Albin Michel. Bylo jen otázkou času, kdo jiný ji vydá. Odpočítávání minut jeho vystoupení v televizi dohlížecí agenturou CSA (je to cenzura, není to cenzura?), neboť komentátor, který svou kandidaturu nevyhlásil, je považován za politika! Jeho domovská televize Cnews s ním v pondělí udělala dlouhý rozhovor, a ukončila s ním spolupráci. Tu už předtím zrušil s konzervativní list Le Figaro i jeho magazínem.
Čeká se každým dnem, kdy Zemmour (v berberštině to znamená: Olivovník) zatřese svou korunou a oficiálně se přizná k dědičnému hříchu. Stane se tam ve středu v hojně sledovaném pořadu RMC: Bourdin direct? Přezdívá se nyní „černý baron“. Na plakátech, které se nyní lepí po celé Franciivyadá jako ďábel!
***
Marine Le Penová vypadá vedle Érica Zemmoura doslova jako anděl! Nad prezidentskou kampaní se již nyní „vznáší duch“ Zemmoura. Le Penová působí jako umírněná politička:na svůj volební plakát si dala „obranu francouzské civilizace“ a jejích „svobod“, a potom jenom skromně na mítinku ve Fréjusupodotkla, že by uspořádala „referendum o imigraci“. Na plakátu se usmívá a její slogan vyvedený (ekologický akcent?) zeleným písmem: Libertés: libertés chéries (Svoboda drahá) pochází z hymny – a je toliko(nikoliv ničím jiným) obhajobou svobody. V prvním televiznímvystoupení na komerční TF 1sdělila, že by „znárodnila dálnice“ a „zprivatizovala veřejnoprávní média“. Slabý čaj? Čajíček?
Hlasovat pro Marine Le Penovou, soudí Zemmour, je fakticky volit Emmanuela Macrona, řekl Zemmour na France 2. „Všichni v RN pochopili, že Marine Le Penová nikdy nevyhraje," zahlásil koncemskoncem a o víkendu to opět zopakoval.
Prezident Macron, který Zemmourovi osobně telefonoval v únoru po jeho napadení, se ho po 45 minutách rozhovoru lišácky zeptal, jak by on vyřešil imigraci. „Napište mi k tomu poznámky. Můj sekretariát se s vámi spojí!“ Zemmour neuposlechl, myslel si své, napsal ve své knize, kterou cituje Figaro magazine. Americký tisk ho nazývá francouzským Trumpem.
Každopádně, sedm měsíců před volbami má Macron spoustu důvodů, jak mít rád svého Zemmoura.
Žádné komentáře:
Okomentovat