Andula Sedláčková, herečka

úterý 21. září 2021

Je ponorková válka koncem západního spojenenctví? Ne, pouze Bidenovou tvrdou lekcí z reálné politiky

> geopolitika > indo-pacifický region > Aukus > komentář WSJ

Francouzský prezident Emmanuel Macron by si možná přál, aby se do Bílého domu znovu vrátil Donald Trump. Protože jediný problém, který zatěžoval euro-antlantické spojenectví, bylo tehdy Trumpovo machistické gesto, při němž Macronovi málem utrhl ruku. Šťastné dny skončily, nastoupil Joe Biden. A přišel svět reálné politiky. Mnoho z těch evropských elit, které si slibovaly od nástupu Joea Bidena „návrat Ameriky“, té Ameriky, na kterou tak rádi vzpomínají (o níž se jejich děti donedávna učily v učebnicích) - se nestačí divit. 

Po svém „triumfálním stažení“ z Afghánistánu, našla Bidenova administrativa minulý týden „nový způsob, jak vyděsit evropské spojence“, píše americký The Wall Street Journal

Jak znovu vyděsit své spojence?

Už to není „žádný nepředvídatelný unilateralismus napůl poblázněného republikánského prezidenta“, nýbrž zcela nový styl, který bere v potaz „reálnou politiku 21. století“. Biden tím otočil hru.

Britský ekonomický list Financial Times loni koncem listopadu nazval nástup Bidena „návratem dospělosti“ (rozuměj zodpovědnosti) ve věcech mezinárodního řádu. Tyto noviny, které vyjadřují obvykle přání – jak soudí komentátor Gerard Baker –, zejména spojenectví Paříže, Bruselu a Berlína, viděly v novém americkém prezidentu zkušeného diplomata, který může přinést novou jistotu v „hlubší soudržnost mezi USA a EU“. 

„Zvláštním bonusem pro evropské elity bylo, že Britům se dostalo zasloužené odplaty,“ píše komentátor, a premiér „Boris Johnson, kterého demokraté i Evropané obecně vnímají jako komičtější verzi pana Trumpa“ bude odstaven k ledu.

Po deseti měsících v úřadě ovšem prezident Joe Biden „oznámil vznik nové strategické aliance“ s názvem, jenž je akronymem tří států (Autrálie - Au, Spojeného království – UK, Spojených států amerických – US), totiž Aukus – neboli „trojstranné ujednání o bezpečnosti, technologiích a sdílení zpravodajských informací mezi třemi zeměmi“. A britský premiér je na výsluní. Stejně jako australský Scott Morrison („ten chlapík zezdola“, jak ho Biden nazýval).

Prvním krokem této společné budoucí spolupráce v oblasti strategické zóny Indického a Tichého oceánu (indo-pacifické oblasti) je „výstavba osmi jaderných ponorek“ pro autralské námořnictvo, jež je považováno za „zásadní opatření, které má začít čelit rostoucí asertivitě Číny“ v této zóně.

To by mohlo vypadat nadějně, kdyby ale tento „deal“ nebyl provázen zrušením jiné dohody. Před pouhými pěti lety totiž podepsala Paříž s Canberrou smlouvu na 70 miliard dolarů na flotilu – pozor, podobných ponorek, ovšem francouzských a bez jaderného pohonu. Tato předchozí dohoda, rovnající se ročnímu vojenskému rozpočtu Francie, byla zrušena. „Není těžké pochopit galskou zuřivost,“ píše autor.

Národy nemají přátele, pouze zájmy

„Načasování oznámení – s minimálním předstihem – přišlo sotva den poté, co Macron oznámil, že francouzské speciální jednotky zabily přední postavu [teroristické organizace], ISIS, která stála za zabitím čtyř Američanů v Západní Africe v roce 2017,“ upřesňuje komentátor.

Tento akt má nejen rozměr ekonomický, ale především symbolický. „Francouzi, kteří se tak rádi považují za zahraničně-politické realisty, by ale měli pochopit, jak stojí ve slavné diplomatické větě, že národy nemají ,žádné přátele, pouze zájmy‘,“ píše komentátor. „Podle australských úředníků byla dohoda s Francií již nějaký čas pod náporem. A to zvláště kvůli obavám ohledně její vhodnosti v prostředí zesíleného napětí s Pekingem,“ dodává.

Co je ale ještě mnohem důležitější: rozhodnutí USA a jejích spojenců „odráží dramaticky změněné globální bezpečnostní podmínky, ve kterých se svět ocitá 30 let po skončení studené války“. Bidenova administrativa usoudila, že problémem, který bude definovat 21. století bude „strategický boj mezi USA a Čínou“. 

Nástup demokratického prezidenta, s odkazem na předchozí kulturu chování, by jistě bylo nejlépe „provést multilaterálně, zejména se spojenci v Evropě“. A zde se nachází kruciální bod, soudí komentátor listu. „Evropa však dala jasně najevo, že se k této rivalitě nechce připojit.“

Dokonce ani Francie, která je nyní po odchodu Británie z Evropské unie, jedinou mocností, jež je schopna projektovat sílu globálně, projevila v té věci neochotu. Francouzský ministr zahraničí Jean-Yves Le Drian, který postup USA v těchto dnech silně odsuzuje, nedávno řekl: „Vidíme vzestup indo-pacifické strategie zahájené Spojenými státy, která je vojensky konfrontační. To není naše pozice.“

Hnacím motorem EU, na prvním místě s nejsilnější evropskou ekonomikou Německa, není konfrontace. „EU nadále odmítá převzít jakoukoli vážnou odpovědnost za globální mír a bezpečnost, vidí ve vztahu ve vztahu k Číně ekonomické a obchodní příležitosti, než hrozbu, kterou představuje čínská komunistická strana,“ domnívá se komentátor. 

Americký bezpečnostní deštník něco stojí

Ukazuje se to ve snaze podepsat s Čínou investiční smlouvu, ve snaze odmítat omezení čínského telekomunikačního gigantu Huawei (a jeho sítě 5G). „Německý export do Číny je i nadále zdrojem milionů německých pracovních míst a v nejistém mezinárodním ekonomickém klima němečtí politici nemají v úmyslu je ohrozit, což jasně uvedli ve volební kampani nástupci Angely Merkelové, která končí tento víkend,“ vysvětluje.

„Během své historie EU upřednostňovala – s velkým úspěchem – svůj ekonomický zájem, a to v bezpečí a s vědomím, že tam byl americký bezpečnostní deštník, aby jej chránil. Nyní, když to USA opravdu potřebují, aby se mohly podělit o některé náklady na tento deštník, EU v akci chybí.“ 

A jsme u jádra pudla. „Toto je onen existenciální problém EU, který odhalil nediplomatický Bidenův převrat: pravděpodobně nikdy nedošlo k tak velké neshodě mezi ekonomickou váhou instituce a její politickou a vojenskou silou,“ uzavírá komentátor listu The Wall Street Journal.

Žádné komentáře:

Okomentovat