Změna je na dosah. A nikdo není nesmrtelný: stojíme na počátku nového cyklu!

> politika > česká > parlamentní volby > komentář

Změna, nebo alespoň naděje na změnu, je hybným prvkem demokracie. To není citace, ale stav mysli. Máte-li své jisté, po změně netoužíte. Buď si dáte v důchodu jednu polévku, nebo dvě. Duch vzdoru tu ale ještě nikdo nevymetl. Víkendové volby v České republice se rozhodnou na tomto parametru.

Ačkoliv většina průzkumů veřejného mínění staví Andreje Babiše jako favorita voleb, nic není méně jisté. A to ze tří důvodů: 1. Babiš může vyhrát, ale nesestaví vládu; 2. Nová volební metoda nahrává slabším (koalicím); 3. Majestát Miloše Zemana je nebývale otřesen.

Zdá se, že míříme k novému cyklu české politiky. Nikoliv proto, že dosavadní hegemon levice, ČSSD, má těžkosti dostat se do sněmovny. A komunisté na tom nejsou nejlépe. Nikoliv proto, že Okamurova SPD je připravena uložit se s ANO na poskvrněné svatební lože. 

Nýbrž proto, že obě opoziční koalice, SPOLU a Piráti/STAN, mohou mít v součtu jasnou většinu. Tady nejde o to, zda bude ANO první, či nebude, tady bude rozhodovat poměrná mocenská síla a ochota vytvořit nejen jasnou protibabišovskou koalici volební, ale i povolební většinu.

Babiše fakt nechci!A co vy?

Agresivní Babišova kampaň, dobře si vědoma slabosti, danou vládními osmi lety hnutí ANO, zakormidlovala směrem, který se nezdál ještě před několika lety vůbec možný. Vzpomeňme jen, kdo byl v roce 2013 na kandidátkách ANO, jež působila dojmem, že posbírala i část občanské společnosti.

Nynější otevřená revize migrační politiky, slogany 4. cenové skupiny (Tohle fakt nechci? A co vy? ) - a v neposlední řadě podpora politiky maďarského premiéra Viktora Orbána, dělají z premiéra Babiše kreaturu nejhoršího formátu nejen v České republice.

Rozhodnou ale voliči, nikoliv výzkumy. Stávající nárůst jejich počtu v posledních hodinách nahrává domněnce, že se ze židlí (od počítačů a mobilů) zvedla i mladší generace, která nechce nechat svoji budoucnost jen v rukou seniorů, kteří chtějí (vždy) mít své jisté. Dosavadní jádro voličských ukazatelů ovšem vždy tvořili spíše starší ročníky, které volby berou jako svou povinnost (demokratickou či jinou, jak chcete).

Mezi Prahou a venkovem ale stále zeje propast, jejíž sílu může ukázat pozoruhodný duel v Ústeckém kraji, kde proti sobě jde Babiš a Ivan Bartoš, předseda Pirátů: tady se bude lámat chleba, ta stokrát omílaná budoucnost (této země). V tomto kraji vždy vítězili komunisté, kteří ze svých revolučních včerejšků přešli rovným dupáckým krokem ke konzervatismu tvrdého jádra, kde k přežití jste opravdu museli mít svého filipa.

Nestačí jenom o budoucnosti mluvit: ta se musí ukázat v činech – a v počtu hlasovacích lístků. Antikomunistická rétorika části pravice (bourání pomníků) a místy sektářské sklony ajťáků (vyvlasnit byty) musí ještě udělat společně hodně kroků k „navrácení budoucnosti“.

Koalice SPOLU (ODS, KDU-ČSL, TOP) vznikla navzdory třenicím mezi konzervativci a tradicionalisty. Petr Fiala, předseda ODS, má vzácnou šanci stát se prvním premiérem nové podoby české vlády, jenž nebude papouškovat trumpovské větičky (made in Prchal). Nebude si už doufám nasazovat červenou čepici jako klaun v šapitó. Zvítězí-li rozum proti babišovské hysterii, ale není jasné. Tady může pomoct i tolik vysmívaná víra.

Za třicet let prošla česká politika úskalími, jež z ní udělala někdy naprosto odpudivou záležitost pouze pro skutečně silné povahy. Kyvadlo dějin je ale nemilosrdné: nikdo není nesmrtelný, ani císař pán. Sociální inženýrství „podniku zahraničního obchodu“, jak ho dosud premiér Babiš praktikoval, zvolna dosluhuje.

Možná se pletu, ale zdá se mi, že změna je konečně nejen na dohled, ale přímo na dosah.