Donedávna existovala naivní naděje, že nahromaděné jednotky ruského prezidenta Vladimira Putina, prezentované jako „cvičení podél dlouhých ukrajinských hranic“, jsou vlastně takříkajíc „neškodné“. A že Putinovým cíle, jak píše Roger Boyes, komentátor britských The Times, byla jen snaha stát se „pozdním konvertitem v učení starověkého čínského stratéga Sun-c’.“ Ten tvrdil: „Nejvyšší dokonalost nespočívá ve vítězství v každé bitvě, ale v porážce nepřítele, aniž bys kdy bojoval.“
Již tehdy ale bylo více než jasné, že jde o něco jiného: při pohledu na ruské vojenské jednotky, nyní v počtu více než 200 000, z nichž většina se nachází v plném bojovém stavu, to bylo jen otázka dní. Ještě jasnější se to ukázalo při pondělní hrozivé podívané, kdy prezident Putin předstíral, že žádá o stanovisko Bezpečnostní radu státu.
Jednoznačně předem napsané zasedání mělo „nejen legitimizovat ruské uznání enkláv Luhanska a Doněcka na východní Ukrajině“, ale také navíc vyvolat dojem, že je nezbytné „přijmout svatou povinnost Moskvy chránit [své] obyvatele“.
Sovětský svaz se zhroutil, ale Západ nevyhrál
Všechny Putinovy televizní komentáře „jasně ukázaly, že neakceptuje existenci Ukrajiny jako suverénního státu a akceptuje diplomacii pouze v případě, že mu získá území“, míní komentátor. Ve hře je ale ještě něco více, než vztah Ruska k Ukrajině. „Nejde ani tak o ukrajinskou krizi, jako o krizi Putina. Počítá s tím, že může poškodit ukrajinskou ekonomiku hlouběji a rychleji, než může Ukrajině prospět západní pomoc,“ domnívá se.
Putin podle britského komentátora sází na jistotu, jakkoliv je to „jistota nihilistická“, která mu umožní propagandisticky prokázat jedinou věc: že „ačkoli se Sovětský svaz možná nenávratně zhroutil, Západ se všemi svými pravidly a samolibými principy studenou válku nevyhrál“.
Existuje ale o tomto postupu v užším Putinově okruhu shoda? „Jedna skupina jestřábů jistě tvrdí, že sankce by neměly vyvolávat strach,“ poznamenává autor. „Západní sankce by spíše mohly být podnětem k žádoucímu cíli: totiž jakési socioekonomické autarkii, deglobalizaci ruských elit, robustnějšímu nacionalismu a osvobození samotného ruského génia spíše než kopírování západních trendů,“ upřesňuje. Mnoho z těchto zastánců tvrdé linie si našlo „hnízdo v bezpečnostních službách“; jejich ideologickým představitelem je například Nikolaj Patrušev, šéf Putinovy bezpečnostní rady a bývalý zástupce KGB.
Někteří v jeho vnitřním kruhu agresi podporují, ale jiní se naopak obávají, že Putin touto snahou zachází příliš daleko. Zejména ti, kteří se starají o dopad energetických sankcí. Německé rozhodnutí pozastavit certifikaci plynovodu Nord Stream 2 bylo zatím patrně nejúčinnějším z finančních opatření, která dosud představila Evropská unie, Británie a Spojené státy. A to nejen proto, že příjem z plynu a ropy, ale zejména její rostoucí ceny, jsou zásadní pro Putinovu moc.
Je to podstatné i proto, že to znamená „symbolický konec nechutného vztahu německé sociálně demokratické strany k ruským uhlovodíkům“. Tón zde v tomto partnerství udával bývalý kancléř Gerhard Schröder, jehož vztah a vliv na Putina je v Gazpromu stále velký. Plynovod byl dříve prohlášen a jako takový byl i vždy považován spíše za „obchodní než geopolitickou záležitost“.
Putinovi stoupenci dosud podporovali uchvácení Krymu, protože jej považovali v podstatě za ruský poloostrov. Ukrajina a Bělorusko, jež byly vždy „součástí slovanského nacionalistického srdce“, utvářeného (spíše na východě Ukrajiny než v západní části) ortodoxními hodnotami. Putin, který udržuje silné vazby na pravoslavný patriarchát, zde fakticky vedl vedl civilizační boj. „Operaci Krym v roce 2014 řídily speciální jednotky, jež měly ukázat Ukrajině, že Rusko nemůže akceptovat její přijetí do západních institucí,“ srovnává komentátor.
Ale současná operace část lidí z Putinova okolí zneklidňuje. Souhlasí sice se svým šéfem, že ukrajinská vláda je vedena nevyzpytatelně, ale ukrajinská armáda, vyzbrojená tureckými bezpilotními letouny, je dnes již mnohem silnější než separatisté na východě. „Jednoho dne by se mohla pokusit vytlačit ruské přátele. Putinův způsob, jak tuto situaci vyřešit, však nemůže být invazní a okupační síla, kde se střetnou mladí Rusové v boji se svými slovanskými bratranci na Ukrajině,“ soudí.
Civilizační signál, jenž zneuctí Rusko na další generaci
„Jak tohle může dopadnout? Jaký civilizační signál to vyšle na Západ?“ ptá se Roger Boyes. A jak budou reagovat na „vracející se zinkové rakve“ obyčejní Rusové? Zdá se, že Putin již tuto svou operaci vyřídil před časem se svým čínským protějškem Si Ťin-pchingem, někdy na začátku zimních olympijských her. Někteří měli obavy, že Moskva se tím fakticky stala stálým mladším partnerem Si Ťin-pchinga, který tahá za kratší konec v rámci „čínsko-ruských diskusí o afrických zdrojích a přístupu k námořním cestám tající Arktidy“.
Není příliš jasné, jak by nešťastná Ukrajina a Bělorusko na západě a potenciálně arogantní partner v Pekingu, mohly posloužily věci pro mocenské obnovení Ruska. Prezident Putin se pokusil tyto pochybnosti o svém vůdcovství vyřešit v nedávné eseji o Rusku o 5 000 slovech, ale doma se stává stále více izolovaná postavou, zatímco venku je viděn stále více jako globální vyvrhel. „Jeho mnišskou uzavřenou povaha to nevyvedlo z míry, a jak někteří tvrdí, zdá se ovšem, že ovlivnila jeho úsudek. Hbité, oportunistické hybridní výpravy minulosti ustoupily jakémusi těžkopádnému obléhacímu válčení, které slibuje malý úspěch a ještě menší čest,“ tvrdí britský komentátor.
Ještě včera, když se obrněné „mírové síly“ valily do Doněcku, vypadalo to, jako by v „našem západním brnění“ bylo ještě možné Putina zastavit. Kdo to ale udělá? „Možná, že by někdo z jeho vnitřního kruhu našel odvahu, aby mu řekl, že je na destruktivní cestě, která zneuctí Rusko na celou generaci,“ uzavírají v komentáři britské The Times.
Žádné komentáře:
Okomentovat