Co vlastně Evropa slaví u Waterloo?

> historie > politika > odvysílané a zveřejněné na portálu Českého rozhlasu Plus dne 20. června 2015 

Napoéonův poslední útok u Waterloo podle Ernesta Croftse, 1895.

Byla to poslední bitva muže, jenž byl Vídeňským kongresem – za předsednictví našeho krajana Klemense Wenzela von Metternich - téhož roku vyhlášen hors-la-loi (mimo zákon). Byla to poslední bitva o podobu nové Evropy. Waterloo. Uplynulo právě 200 let od okamžiku, kdy dvacet kilometrů jižně od Bruselu, v zapomenuté vesnici s názvem Waterloo, nacházející se v nynější provincii valonského Brabantu, nejmenší ze všech v Belgii, byl 18. června 1815 poražen - spojeneckými armádami britskými, německými a belgicko-holandskými  - francouzský císař Napoléon I.


Co vlastně nyní Evropa u Waterloo slaví? Belgický premiér Charles Michel v tom má, zdá se, dosti jasno, když s patosem ve čtvrtek v rámci ceremonie pronesl: „Waterloo, šílenství a velikost. Hrůza a genialita. Tragédie a potom naděje. (…) Dnes chci ve skutečnosti slavit něco více než jednu bitvu, chci především slavit usmíření.“

Bitva u Waterloo proti sobě postavila na francouzské straně 93.000 mužů, na straně spojenců 125.000 mužů. Zahynulo v ní 10.000 vojáků (přibližně 5.000 na každé z válčících stran).

Čtěte také: Josef Brož: S krásnou Lídou Baarovou (utajeně) na Náplavce

Ne všechny zastoupené strany, v první řadě Francie, sdílí toto přání. A potom, nebyly náhodou porážkou u Waterloo ukončeny naděje mnoha národů? Inspirování myšlenkou ruského cara Alexandra I. o vznik Svaté aliance, potvrdili evropští panovníci konzervativní „klid a pořádek“. „Byl to právě tento šok,“ zmínil premiér Michel, „jenž později umožnil širokou jednotu a solidnější harmonii. Tato skutečnost, to je evropský projekt.“ A aby bylo jasno, závěrem ještě dodal: „Dnes si připomínáme mírový vzkaz, vzkaz harmonie a svornosti.“

Ne že by snad netoužil premiér Manul Valls a prezident François Hollande po „míru, harmonii a svornosti“, ale oslav Napoleonova pádu se neúčastní – zastupují je pouze velvyslanci. Stejně učinilo i Německo. S velkou pompou naopak slaví tuto bitvu nynější monarchie. Belgické království dokonce rozhodlo, že u příležitosti vydá pamětní medaili.

V onen slavný čtvrteční den byl přítomen za královskou britskou rodinu princ Edward, vévoda z Kentu a strýc královny Alžběty II., evropský komisař Frans Timmermans za Evropskou unii.

Čtěte také: Josef Brož: A znovu. Kdo je vlastně Charlie?

Mezi těmi, kteří položili stužky v barvě oranžové, červené, černé a modré, byli: nizozemský král Willem-Alexander, jehož předek princ Vilém I. Oranžský byl u Waterloo zraněn, Arthur Wellesley, syn 9. knížete z Wellingtonu, jehož předek Napoleona porazil, princ Nikolaus Bücher von Wahlstatt, potomek velitele pruských vojsk; nechyběl ani mladičký princ Jean-Christophe Napoléon Bonaparte, jenž by si z logiky dědičné legitimity mohl nárokovat císařský titul.

Prezident Hollande, stejně jako ministr obrany Jean-Yves Le Drian, se naopak téhož dne zúčastnili ceremonie na památku jiného 18. června, nikoliv 1815, ale toho z roku 1940, k němuž se váže památný apel generála Charlese de Gaulla, v němž na vlnách BBC z Londýna vyzval, v té době velmi revolučně - „do zbraně“ proti nacistickému Německu. Pro Francii to ale byla každopádně porážka, i když se nynější vládní představitelé k císaři Napoleonovi, vnímaném ve své době jako „císař revoluce“, příliš nehlásí. „Vyčítá se nám, slyšel jsem dnes ráno,“ utrousil ironicky ve čtvrtek premiér Valls, „že tam nejsme, prezident republiky a já“ (…) „abychom prolévali slzy v tento strašlivý den, který prožila naše země.“
Liberálně-levicový večerník Le Monde ve svém pátečním vydání dokonce publikoval editorial v angličtině, v němž Británii vyzývá, v narážce na bitvu u Waterloo: „Messieurs les Anglais, ´Brexit´ could be your Waterloo!“ (Pánové Angličani, ´Brexit´ by mohl být vaším Waterloo!)

Čtěte také: Josef Brož: Dvě ženy, dva muži - do Pantheonu vstoupil duch odporu

O tom, zda tento vzkaz premiér David Cameron vyslyší, není zřejmé – zatím dělá vše pro to, aby vyslyšel ony „bezcenné sirény nezávislosti“. „Stejně jako v roce 1815, vaše budoucnost je v Evropě!“ volá večerník.

Jaká ale bude ta Evropa zítřka?