Dovolme Angličanům vystoupit z Evropské unie!

> politika > Evropa > Velká Británie, komentář vyšel na portálu týdeníku Reflex dne 20. června (aktualizováno)

Zítra, 23. června, by měli Britové rozhodnout, zda zůstanou, či opustí svazek s Evropskou unií (EU). Dovolme jim to! Odhlédneme-li od různých iracionálních vznětů, dokonce i od tragického úmrtí proevropsky orientované poslynkyně Jo Coxové, faktem zůstává, že to nemusí být žádná velká katastrofa, i když se týká trochu bolestně obou stran. Navíc, domnívám se, s Velkou Británií nikdy nevznikne politická Evropa.

Kdo je pro a kdo proti?

Výzkumy hlásí tu lehký nárůst těch, kdo chtějí EU opustit, tu lehký náskok opačného tábora, jenž chce v Evropě zůstat. Kdo jsou ale tito lidé? Zapomíná se často, že navzdory různým výzkumům tvoří Spojené království Velké Británie svazek ještě se Skotskem, Walesem a Severním Irskem.

Koncem května dal přitom skotský parlament najevo, že hodlá v EU zůstat. Skotové, oproti Angličanům (a potažmo i Welšanům, o Severním Irsku se moc nemluví), jsou hrdými zastánci sjednocené Evropy, v níž vidí sami pro sebe velkou šanci. Je to jeden z četných paradoxů: skotský separatismus se rýmuje mnohem více s Evropou než anglický ostrovní konzervatismus.

Diskuse o tom, zda Velká Británie má, či nemá zůstat v Evropské unii, dosahuje někdy zcela iracionálních rozměrů. Mluví se o tom, jaký měl k Evropě vztah Winston Churchill, čeká se, co mezi řečí řekne královna Alžběta II., ale zapomíná se, že k vystoupení nebo k setrvání jenom referendum nestačí.

Musí ho schválit Evropská rada a podle článku 50 Lisabonské smlouvy i většina zemí a poslanců Evropského parlamentu. Čistě formálně se může stát, že k souhlasu nedojde. Ale jen čistě formálně... Dovolme Angličanům vystoupit z Evropské unie, please!

Precedenty tu jsou, ale i perspektivy

Navzdory tvrzení, že jde o precedens, existují již země, které vystoupily. Ještě v časech Evropského hospodářského společenství (EHS) vystoupilo v roce 1982 Grónsko, jejž váže k Dánsku autonomní správa. Nedávno, v roce 2012, vystoupil ostrov Svatý Bartoloměj, součást zámořského dominia Francie. I když jejich váha je nepatrná, po formální stránce bychom neměli mávnout rukou.

V případě Grónska hrál velkou roli rybolov a Svatý Bartoloměj, který objevil v roce 1493 Kryštof Kolumbus (a pojmenoval ho po svém bratru) na tom finančně pro své daňové výhody není zrovna špatně. Pro perspektivu obou zemí byla důležitá větší míra nezávislosti na euroregulacích. Pro jiné, kteří tvoří historicky jádro svazku, bývá často důvodem perspektiva politické Evropy, tedy užší regulace (daňová, politická, sociální i mocenská), o níž nikdy nechtěli Angličané vůbec mluvit.

Velká Británie, která není jistě pouze ostrovem, ale i výrazným hráčem v postkoloniálním světě, se ale tak někdy chová – minimálně do dvou let musí vyřešit svůj vztah k Evropě – pokud dojde k Brexitu. Den po refendu, tedy 24. června, se v zásadě vůbec nic nestane. Podle Lisabonské smlouvy může své vztahy upravit i dříve. Dá se očekávat, že to bude svazek tak jako tak smluvní. Rozhodně ale nebude již předsedat Evropské unii v druhé polovině roku 2017.

Strategie amerického pudla

Velká Británie, která vstupovala do Evropy napotřetí (po dvou zamítavých postojích prezidenta Francie Charlese de Gaulla v letech 1963 a 1966), vstoupila až v roce 1973. Nikdy se ale nesnažila o nic víc než budovat paralelní společenství v zářné nostalgii po starých dobrých časech – a vždy podporovala svůj Commonwealth, a především volný obchod (stála u základů Evropského sdružení volného obchodu v roce 1960). Pověstný výrok premiérky Margaret Thatcherové ze zasedání v Dublinu v roce 1979 I want my money back mluvil vždy za vše.

Británie má výjimky finanční, sociální, samostatnou politiku a diplomacii, hrála vždy roli, o níž se v kuloárech mluví jako o „strategii amerického pudla“. Bylo to tak v přístupu k Turecku, bylo tomu i při rozšiřování Evropy na Východ. Pro Německo a Francii, jež často zápasí v Evropě o vedoucí postavení, se tím zpřehlední pole.

 Je zřejmé, že ať již to dopadne jakkoliv, Evropa nebude po 23. červnu zcela jiná, může být ale jiná již v roce 2018, o čemž se mluví jako o datu, jak „oživit evropský projekt“. Riziko tu je, ale nebude větší. Bude tu nové „tvrdé jádro“, Evropa „soustředných kruhů“, nebo prostě konečně... evropská federace?