
Zítra, 23. června, by měli Britové rozhodnout, zda zůstanou, či opustí svazek s Evropskou unií (EU). Dovolme jim to! Odhlédneme-li od různých iracionálních vznětů, dokonce i od tragického úmrtí proevropsky orientované poslynkyně Jo Coxové, faktem zůstává, že to nemusí být žádná velká katastrofa, i když se týká trochu bolestně obou stran. Navíc, domnívám se, s Velkou Británií nikdy nevznikne politická Evropa.
Kdo je pro a kdo proti?
Výzkumy hlásí tu lehký nárůst těch, kdo chtějí EU opustit, tu lehký náskok opačného tábora, jenž chce v Evropě zůstat. Kdo jsou ale tito lidé? Zapomíná se často, že navzdory různým výzkumům tvoří Spojené království Velké Británie svazek ještě se Skotskem, Walesem a Severním Irskem.
Koncem května dal přitom skotský parlament najevo, že hodlá v EU zůstat. Skotové, oproti Angličanům (a potažmo i Welšanům, o Severním Irsku se moc nemluví), jsou hrdými zastánci sjednocené Evropy, v níž vidí sami pro sebe velkou šanci. Je to jeden z četných paradoxů: skotský separatismus se rýmuje mnohem více s Evropou než anglický ostrovní konzervatismus.
Diskuse o tom, zda Velká Británie má, či nemá zůstat v Evropské unii, dosahuje někdy zcela iracionálních rozměrů. Mluví se o tom, jaký měl k Evropě vztah Winston Churchill, čeká se, co mezi řečí řekne královna Alžběta II., ale zapomíná se, že k vystoupení nebo k setrvání jenom referendum nestačí.
Musí ho schválit Evropská rada a podle článku 50 Lisabonské smlouvy i většina zemí a poslanců Evropského parlamentu. Čistě formálně se může stát, že k souhlasu nedojde. Ale jen čistě formálně... Dovolme Angličanům vystoupit z Evropské unie, please!
Precedenty tu jsou, ale i perspektivy
Navzdory tvrzení, že jde o precedens, existují již země, které vystoupily. Ještě v časech Evropského hospodářského společenství (EHS) vystoupilo v roce 1982 Grónsko, jejž váže k Dánsku autonomní správa. Nedávno, v roce 2012, vystoupil ostrov Svatý Bartoloměj, součást zámořského dominia Francie. I když jejich váha je nepatrná, po formální stránce bychom neměli mávnout rukou.
Velká Británie, která není jistě pouze ostrovem, ale i výrazným hráčem v postkoloniálním světě, se ale tak někdy chová – minimálně do dvou let musí vyřešit svůj vztah k Evropě – pokud dojde k Brexitu. Den po refendu, tedy 24. června, se v zásadě vůbec nic nestane. Podle Lisabonské smlouvy může své vztahy upravit i dříve. Dá se očekávat, že to bude svazek tak jako tak smluvní. Rozhodně ale nebude již předsedat Evropské unii v druhé polovině roku 2017.
Strategie amerického pudla
Velká Británie, která vstupovala do Evropy napotřetí (po dvou zamítavých postojích prezidenta Francie Charlese de Gaulla v letech 1963 a 1966), vstoupila až v roce 1973. Nikdy se ale nesnažila o nic víc než budovat paralelní společenství v zářné nostalgii po starých dobrých časech – a vždy podporovala svůj Commonwealth, a především volný obchod (stála u základů Evropského sdružení volného obchodu v roce 1960). Pověstný výrok premiérky Margaret Thatcherové ze zasedání v Dublinu v roce 1979 I want my money back mluvil vždy za vše.
Je zřejmé, že ať již to dopadne jakkoliv, Evropa nebude po 23. červnu zcela jiná, může být ale jiná již v roce 2018, o čemž se mluví jako o datu, jak „oživit evropský projekt“. Riziko tu je, ale nebude větší. Bude tu nové „tvrdé jádro“, Evropa „soustředných kruhů“, nebo prostě konečně... evropská federace?
Žádné komentáře:
Okomentovat