> politika > Francie > analýza vyšla v Parlamentních listech, dne 26. května 2021.
Neříkej nikdy nikdy. Ačkoliv všechny výzkumy veřejného mínění slibují ve Francii za rok duel Emmanuela Macrona proti Marine Le Penové, prezidentské volby nejsou každopádně rozhodnuté dopředu. Překvapení může přijít v této zemi, navyklé na volební infarkty, jak na levoboku, ale také na pravoboku. Nevěřte zkrátka tomu, co všichni říkají. Může to být ale… coup d’état?
Tradice francouzských režimů, na němž vznikl i tento Páté republiky, za nímž stál generál Charles de Gaulle, má všechny rysy toho, čemu se obvykle říká převrat (coup d’état). Tradice bonapartismu, totiž jistého Korzičana jménem Napoléon I. Bonaparte, přece nebyla jiná. Po něm přišel i Louis-Napoléon, takřečený Napoléon III., který se dostal k moci v roce 1852 také pučem. Francii obchází 200 let od úmrtí prvního Bonaparta a rok před prezidentskými volbami zkrátka jedno... politické strašidlo.
Perspektivy starých nových pořádků
Jaro je tady a terasy ožily. Ve Francii začalo od minulé středy 19. května jarní rozvolňování: perspektivy politické obnovy jsou ale zatím stále zatíženy kovidovou krizí a východisko se zdá být v nedohlednu. Ale první příznaky se přece jenom objevují. Přinese léto s prvními volbami, těmi regionálními koncem června, nové politické naděje? Nepůjde ale nakonec jen o návrat starých pořádků? Zdá se totiž, že stále více lidí si přeje, aby vláda posilovala jejich bezpečnost, což je s ohledem na nedávné akty banditismu, jenž se mísí pravidelně s terorismem, více než pochopitelné.
Minulý pátek zveřejnil institut pro průzkum veřejného mínění BVA hodnocení popularity za měsíc květen: prezident Emmanuel Macron a premiér Jean Castex vyskočili prudce vzhůru. Týden poté, co se ve Francii otevřely obchody, bary a restaurace, kina i muzea… stoupá u veřejnosti i naděje na další rozvolňování, naplánované v červnu. Oba, Macron i Castex, poskočili ve výzkumech oblíbenosti na úroveň 42%. Kdo by si ale myslel, že jde o zázrak, ten by se ale mýlil. „BVA potvrzuje to, co jsme viděli již minulý měsíc, totiž malé zlepšení o dva tři body,“ připomíná Paul Cébille z výzkumné agentury Ifop v deníku 20 minutes. Výsledek 40% příznivých názorů podle něj fakticky znamená, že „neexistuje žádný převážně pozitivní úsudek o akci hlavy státu“.
Dokonce ale i Emmanuel Macron jasně pochopil, že Francouzi chtějí slyšet to, s čím jsou každodenně konfrontováni. Prezident „nového světa“ sice nevypadá právě autenticky, když z výše své jupiterské perspektivy náhle hovoří o tom, že „bez bezpečí není svobody“ a ušklebuje se nad tím, že by se snad měly „legalizovat měkké drogy“. Nebylo tomu vždy tak, ale v atmosféře, kdy jsou na „obtížných předměstích“, jak zní novinářský eufemismus pro zradikalizované gangy, doslova za bílého dne zabíjeni policisté, kteří chtějí kontrolovat (třeba distributory drog), jsou tyto postoje více než zřejmé.
Již v památném rozhovoru pro konzervativní list Le Figaro, který vyšel jako dělostřelecká příprava na prezidentskou kampaň k tématu bezpečnosti dne 19. dubna, prezident republiky významně poukázal i na „škodlivé účinky“ konzumace drog, zejména konopí. „Ti, kdo berou drogy (...), musí pochopit, že ohrožují nejen své zdraví, ale že také, že tím podporují největší obchodování s lidmi.“ Podle něj „říkat, že hašiš je nevinný, je více než lež.“ A dodal: „Na kognitivní úrovni jsou účinky katastrofické. Kolik mladých lidí, protože na střední škole kouří, v důsledku úplně opouští školní systém a ničí si tím své šance? A o účincích změn v přechodu na tvrdší drogy ani nemluvím.“ ještě na podzim roku 2016 jako ministr ekonomie pro France Inter ale řekl: „Konopí dnes představuje bezpečnostní problém, kvůli vazbám na kriminalitu v obtížných čtvrtích, financování skrytých sítí, a proto jasně vidíme, že legalizace konopí má z tohoto hlediska své oprávnění. Předmět je otevřený a musí být zvážen. Když se podíváte na neschopnost soudců vyřešit problém z trestního hlediska, uvidíte, že jsme ve velmi pokryteckém systému.“
Podle vícero výzkumů je zřejmé, že příští květen, k němuž jsou upřeny všechny zraky, se zopakuje duel mezi Macronem a Marine Le Penovou. Například podle barometru Harris Interactive jsou oba - Emmanuel Macron a Marine Le Penová - stále těmi dvěma potenciálními finalisty prezidentských voleb v roce 2022. Ve druhém kole by zvítězil nynější prezident republiky s 53% hlasů (-1 bod za poslední měsíc), oproti 47% pro prezidenta Národního sdružení (RN), což značí (+1 bod oproti minulému měsíci). Před čtyřmi lety v roce 2017 získal Macron v konečném výsledku 2. kola celkem 66,1% hlasů, jeho protikandidátka Le Penová 33,9%. Témata bezpečnosti, islamismu a terorismu stojí na čele obav, jež Francouzi sdílejí – a to mnohem více než kovidovou krize, jež tyto tendence jen akcentovala. Všemi hlasy se nyní skloňuje: boj.
Průzkum Ifop provedený pro nedělník Journal du Dimanche koncem dubna potvrdil, že zajištění bezpečnosti, boj proti terorismu i boj proti kriminalitě jsou považována za „velmi vysokou prioritu“ u 72% Francouzů (oproti minulému měsíci o 4 body výše). Stojí ještě mnohem výše než „boj proti nezaměstnanosti“ (u 68%) a proti nejistotě, jež hrozí v důsledku krize a poklesu hospodářského růstu (u 62%). Bezpečnostní obavy narostly zejména od května 2020 – a to o 26 bodů jako důsledek útoku na řidiče autobusu v Bayonne a v návaznosti na podzim, jenž byl doslova prošpikován džihádistickými útoky, jež mediálně vyvrcholily téhož roku říjnovou dekapitací středoškolského profesora Samuela Patyho. „Rok před hlasováním v prezidentských volbách to vypadá, že „bezpečnost bude důležitou otázkou v příštích prezidentských volbách,“ varuje Frédéric Dabi, generální ředitel Ifop. Na otázku institutu, jaká bude váha této otázky při výběru kandidátů v roce 2022, zní odpověď velmi varovně.
Celkem 86% Francouzů si myslí, že bude „důležitá“. Pro 44% to bude „docela důležité“. Z tohoto důvodu jsou zastánci pravice i radikální pravice za jedno, míní Dabi, podle něhož 98-99% voličů Marine Le Penové i republikánů vidí v bezpečnosti „určující prvek jejich hlasování“. Bezpečnostní problém však již není – možná překvapivě – výsadou jediné strany nebo ideologie: bude to hrát silnou roli také při hlasování příznivců Macronova hnutí LREM (86%), u socialistů (80%) a dokonce i u voličů radikální levice, bolívarovsky laděné Mélenchonovy Nepoddajné Francie (70%). Pokud jde o konopí, jemuž se prezident Macron rozhodl „uzavřít dveře“, a odmítl jakoukoliv dekriminalizaci nebo legalizaci, i když 54% Francouzů je pro legalizaci, konkrétně pro, aby konzumace byla povolena (a zůstala pod dohledem). Touha je logicky více zakotvená vlevo (64% příznivců), mezi těmi do 35 let (62%) a v lidových kategoriích (60%).
Jak (navždy) rozdrtit republikány
Instinkty, obava a strach plodí nové aliance. Zajímavým vývojem, stále v perspektivě prezidentských voleb, prochází nyní příprava kandidátních listin v regionálních volbách, naplánovaných na 20. a 27. června Ty mohou naznačit, jak dalece dojde k přeskupování sil zejména na pravici, včetně té radikální, neboť právě ona vychází nyní z dlouhé kovidové krize nejvíce posilněna.
Ukazuje se to například v nominacích v jihofrancouzském regionu Provence-Alpes-Côte d'Azur (PACA), kde původní republikánská kandidátka fúzuje s kandidátkou Macronova hnutí République en Marche (LREM). A to přímo za asistence Jeana Castexe, premiéra, svou inklinací blízkého pravici a přímo naladěného sarkozyovsky. Tak trochu se tu hraje o duši republikánů: s kým vlastně půjdou? A kam do dovede voliče? Sociolog Marc Abélès v televizi Public Sénat tvrdí, že spojení těchto kandidátek na čele s Renaudem Musolierem, jenž předsedal dosud v PACA Regionální radě za republikány (LR), bylo mnohými republikány vnímáno jako zrada. Společná kandidátka LREM a LR byla viděna jako „manévr, jak je rozdrtit před prezidentskými volbami“.
Republikáni stále chystají svého kandidáta do prezidentského klání (nejvíce se k tomu chystá Xavier Bertrand, jenž kandiduje v severofrancouzskémm regionu Hauts-de-France), a regionálně slabí Macronovi lidé, kteří nedokázali zatím utvořit nic více než regionální „prázdné skořápky“, tím pouze z republikánů, jejichž část přešla do vlády, udělali Macronovi pouze užitečné idioty. V tom samém regionu ovšem, pozor, kandiduje za Národní sdružení (RN) Marine Le Penové i Thierry Mariani, donedávna ještě člen republikánů, jenž nyní vede frontistickou kandidátku.
Sociolog Marc Abélès míní, že tato konkurence může u části voličů pravice vyvolat pocit, že Mariani je přece dlouhodobě „součástí rodiny“. Tuto hypotézu sdílí i sociolog Erwan Lecoeur, který se domnívá, že „určitý počet lidí na pravici mezi republikány se určitým způsobem připravuje na to, že v čase před prezidentskými volbami půjdou se zbraněmi a zavazadly k Národnímu sdružení, nebo alespoň v něčem, co by jim Marine Le Penová umožnila poskládat “.
Zdá se, že Macronovi se podařilo sebrat všechny umírněné republikány od Alaina Juppého. Přebrat něco od Nicolase Sarkozyho, ale… nepodařilo se mu utvořit kompaktní hnutí, jež mělo sílu, jež může přenášet hory. Bývalý premiér Édouard Philippe má patrně své vlastní plány (někteří mu přisuzují rovněž prezidentskou ambici) a Demokratické hnutí (MoDem) Françoise Bayroua utrpělo hodně úmrtím Marielle de Sarnezové...
Věnujeme se tu převážně pravici, neboť ovládá zatím terén. V některém z příštích textů se obrátíme i na levici, ale ta se zdá býti tak rozdrobena, že hledat mikroskopem, kde se vlastně nachází. O strategii Jeana-Luca Mélenchona se ale rozhodně vyplatí něco napsat.
Čím více to říkám, tím méně mi věří!
Ne, nežijeme ve snadné době. Ví o tom své i generál Pierre de Villiers, bývalý náčelník generálního štábu, který loňského roku vydal další (celkově třetí) ze svých bestsellerů v nakladatelství Fayard s názvem L'équilibre est un courage (Vyrovnanost je odvaha, 2020). „Jsem jako každý Francouz, tak trochu ponurý," podotkl při té příležitosti. V rozhovoru pro bulvární list Le Parisien si tehdy na podzim posteskl, že má od chvíle, kdy byl prezidentem Emmanuelem Macronem poslán do předčasného důchodu, nečekaně syndrom muže, který dokázal říci ne. Všichni od něj od té chvíle něco očekávají. Obrat, nejčastěji vztahovaný k jinému generálovi, totiž Charlesi de Gaullovi, zní možná trochu nadneseně, ale… - „Nedělám to všechno proto, abych se prezentoval v roce 2022!" říká. Přesto by to mnoho lidí ve Francii od něj ráda nejen slyšelo, ale i vidělo. Prostě: akci!
Knihy z jeho pera se samozřejmě čtou snadno a vyvolávají pocity, z nichž třeba „odhodlání“ nepatří k francouzským ctnostem. Nebo třeba také „sloužit“, s ohledem na revoluční sklony galského lidu (Servir zní jeho první kniha), nezní zrovna moc francouzsky. A jak vlastně vypadá šéf? Vypadá to, že si generál připravuje východisku k nějakému tomu manœvru.
Osobní vsuvka: Když jsem před čtyřmi lety psal komentář do Českého rozhlasu o odvolání generála de Villierse s názvem: Vojenská čest armádního generála Pierra de Villierse, dozvěděl jsem se, že v rozhlase jsou některá slova zakázána. Na svém blogu jsem ho publikoval kompletně i s tím slovesem. Generál totiž tehdy nesouhlasil se snížením armádního rozpočtu o 850 milionů euro, a v komisi řekl památnou větu: „Je ne vais pas me faire… baiser comme ça! Větu, jejíž hovorový – hodně vojácky posazený – tón by se dal přeložit třeba: „Nenechám se jen tak... vojebat!“ - byl pro útlocitné rozhlasáky z pořadu Názory a argumenty nepřístojný, i když zazněla jen francouzsky. Ale pro francouzského generála, jehož větu citovaly všechny významné francouzské listy kompletně bez uzardění, klíčová.
Od toho okamžiku se stal tento veterán ze skutečných bitev symbolickým hrdinou – nejen napravo, a to navzdory vojenské apolitičnosti. Připomíná to dnes dvojí petice: vojáků vysloužilých, jež zlé jazyky nazývají „veteráni v bačkorách“, ale i ta anonymní „vojáků aktivních“, dosahující vysoké podpory i u veřejnosti – 48% by souhlasilo v případě potřeby s domácí vojenskou intervencí. Jinými slovy, s pučem, který by nastolil to, co někdo během kovidové krize nazýval „výjimečným stavem“. Mnoho z těch, kteří petice podporují, by rádo viděli na čele státu právě generála Pierra de Villierse.
Ten ovšem dosud veřejně tvrdil, že by nechtěl být kandidátem v prezidentských volbách v roce 2022. Když v červenci 2017 o sobě dal veřejně vědět „celé veřejnosti“ rezignací ze svého postu náčelníka štábu ozbrojených sil po neshodě s prezidentem Emmanuelem Macronem nad vojenském rozpočtu, sice řekl: „Nedělám to všechno proto, abych se prezentoval v roce 2022!" Nemohl ale neříct: „Zjevně vzbuzuji určitý počet nadějí." Ve věku 65 let, po čtyřech funkcích jako náčelník generálního štábu ozbrojených sil, má za sebou zkušenosti, o nichž by se Macronovi mohlo jenom zdát. S odkazem na minulosti „alžírského puče“ před 60 lety, v níž vojáci nesouhlasili s nezávislostí Alžírska, de Villiers říká: „Neexistuje žádná skrytá agenda.“
To zní povědomě. „Ale čím víc to říkám, tím méně lidí mi věří ... ,“ tvrdí Pierre de Villiers, mladší bratr politika Philippe de Villierse, který si rozhodně, oproti svému bratru, servírky zdaleka nebere. Philippovi nechybí fantazie, Pierrovi zas věcnost. Těžko si představit, že by to byl právě Pierre, který by podobně jako De Gaulle chtěl Paříž ohrožovat jedné noci třeba parašutisty. U vojáků ale člověk nikdy neví...
Žádné komentáře:
Okomentovat