Sirotci pravdy, dezertéři lásky – II. část

vyšlo na Britských listech, 30. října 2014 

Michelangelo Caravaggio: Narcis, 1597-1599,
Palazzo Barberini, Řím

Čert mi byl dlužen tohle výročí. Vždy to začíná i končí stejně. Ale po pětadvaceti letech se to nedá zcela ignorovat. „Čas neléčí, když nechce Čas je šarlatán.“ Opakuji si ta slova, ten verš, abych věděl, že v tom nejsem sám. Dostal jsem konečně i další knihu, a nemohl jsem spát o tomhle víkendu. Proč se otevírají deníky po tolika letech? Proč? Každý máme přece paměť, byť se nám někteří snaží sdělit, že už si nemáme raději nic, ale vůbec nic pamatovat.

Předchozí díl nalezne laskavý čtenář, zde.

Měla to být původně recenze, zejména na knihu Andrey Sedláčkové: Moje pařížská revoluce, ale protože tamtamy duní, zdálo se mi to jako dobrý důvod, zmínit rovněž Moniku Pajerovou (MacDonagh – nemohu si na to jméno stále zvyknout) a její „vzpomínky a deníky z let 1980-1990“: Vezměte s sebou květinu. Oboje to ostatně vydává nakladatelství Prostor. Zatímco Andrea, zdá se mi, usiluje o upřímnou výpověď, byť se ani ona neubrání stylizaci (autofikce, jak správě poznamenala), Monika k celému tématu přistoupila zcela jinak. Cítím za tím skutečně ulilitární selekci, jen aby se náhodou nestalo něco, co by snad její obraz v zrcadle dějin nějakým způsobem poškodilo. Titulu odpovídá pouze jedna kapitola. Má tam navíc chyby v dataci i dokumentaci (škoda). Andrea se naopak nebojí sama sebe ukázat i v nelichotivém světle, což posiluje i velký trabl s jejím otcem, jenž je kontrapunktem její knihy.

Sarkozy padá, Juppé roste

vysíláno v pořadu Názory a argumenty, ČRo Plus, dne 24. října 2014

Bývalý prezident Nicolas Sarkozy má problém. Jmenuje se Alain Juppé.

Zatím to není pád nezadržitelný. Přesto první výzkum, který se zabývá popularitou francouzských politiků v měsíci září, Ipsos- pro týdeník Le Point, hlásí, že bývalý prezident Nicolas Sarkozy má problém. Sotva zahájená kampaň na opětovné získání důvěry u voličů zatím drhne, a nahrává mnohem více jeho vyhlášenému konkurentu, bývalému premiéru a ministru zahraničí Alainu Juppému.

Sarkozy se propadl ze 40% na 31%, a dosáhl téměř dna své nejnižší popularity během prezidentství (v dubnu 2011 byl na 29%). Jistě, co je to proti 15% toho nynějšího, Françoise Hollanda, který se nemůže odlepit ode dna, o polovinu více, ale o to tady nejde.

Sirotci pravdy, dezertéři lásky

> fejeton > vyšlo na Britských listech, dne 22. října 2014.

Peter Paul Rubens: Venuše v zrcadle (1614-1615).
Liechtenštejnská sbírka.

Děvčata nám začala psát paměti. Bude to patrně fenomén letošního podzimu, když už se nám nezadržitelně blíží to „velké výročí“: v této zemi se vlastně všechno odehrává jenom v souvislosti s výročími, dosti dlouho na jeden život, a to výročí je navíc opravdu velké – celých dvacet pět let.

Sametová revoluce, ta oslava „pravdy a lásky“ se tentokrát blíží mílovými kroky na „kuřích nožkách“. Andrea Sedláčková, jež o „velký knižní čtvrtek“ 16. října vydala svůj memoir Moje pařížská revoluce (Prostor), bude brzy ze svého piedestalu svržena trumfem, jenž přichystala na počátek listopadu její přítelkyně a životní souputnice Monika Pajerová, tentokrát s názvem (a ve stejném nakladatelství Prostor) pod titulem Vezměte s sebou květinu. Před nějakým časem své vzpomínky sepsal Martin Mejstřík, a psal je vskutku dlouho, trápil se s tím, to vím... a byl neméně lyrický v názvu: Řekněte jim, že sametová... (Cpress, 2010). Byl jsem v té době v Brně, a jeho objemný svazek jsem hodně dlouho potěžkával v knihkupectví – vyrobil k tomu i cédéčko.

Nevím, kolik lidí si koupilo Mejstříka, zatím je možná brzy uvažovat nad tím, jak uspějí děvčata. Monika tentokrát nebyla první... vlastně získala v běhu za svědectvím až tu bronzovou medaili. Bude ale jistě nejdůkladnější, nejosobnější, její vzpomínky mají podtitul, zahrnující celé desetiletí: Deníky 1980-1990.

Volyňský román – IX. část

vyšlo na Britských listech, dne 20. října 2014

Snímek z počátku května 2014 před hotelem, kde se v Žitomíru scházeli volyňští Češi.

Říkám si, kdy asi prezidenta Miloše Zemana napadlo, že otevře „druhou frontu“? Možná právě v Normandii, kde se účastnil v delegaci pozvaných hostů (téměř jako „veterán“) k připomenutí oslav vylodění Spojenců. Onoho dne, 6. června, stál jen kousek od kancléřky Angely Merkelové a ruského prezidenta Vladimira Putina. Co mu tehdy asi běželo hlavou? Možná právě zde, na pozadí mezinárodní konfliktu pochopil, a u vědomí mimořádného výročí, jež na člověka dolehne - uvědomil si, věřím tomu -, že se musí vložit do tématu Ukrajiny, a české komunity. A to způsobem, jež dosud blokoval svou hrdinskou „proevropskou ofenzívou“ ministr zahraničí Lubomír Zaorálek.

V době, kdy jsem publikoval zatím poslední, v pořadí VIII. část Volyňského románu, co už tu na Britských listech běží půl roku, ale vypukla doslova - válka o volyňské Čechy. Připomeňme si tu některé důležité výměny, abych se mohli posunout dále v popisu tématu, jež se po tom čase stalo doslova bojištěm dvou citadel. A dostalo se i do hlavních zpráv. Téma přerostlo sebe sama. Na jedné straně stojí politika Černínského paláce, na straně druhé Pražského hradu. Není to ostatně poprvé, co se tak děje...

Carrèrovo Království za zpověď

> literatura > francouzská > knihy > recenze Lidové noviny, 22. října 2014.

Poslední opus Emmanuela Carrèra: Le Royaume (Království), vydaný nakladatelstvím P. O. L., se ve Francii stal událostí. Mezi těmi 607 tituly na podzimních knižních pultech pultech, zaujímá mimořádné místo. Nejen formou, ale zejména obsahem.

Vlakem a vozem z Prahy do Paříže - před 25 lety

Bylo, nebylo, 25. září 1989 jsem nasedal do vlaku směrem Vídeň.
Foto Tomáš Kobolka

 

 

> komentář > odvysíláno na ČRo Plus, 4. října 2014

Před dvaceti pěti lety bylo stejně lezavo, ale slunce si stále nechávalo říct. Šel jsem z koncertu v pražské Lucerně na Hlavní nádraží. Nebyl jsem sám, ale sám jsem odjížděl - vlakem do Vídně. 

Bizarní Modiano vypráví o současných zločinech zapomnění

psáno pro www.reflex.cz

Spisovatel Patrick Modiano je nejnovějším nositelem
Nobelovy ceny za literaturu. "Bizzare?"

Spisovatel Patrick Modiano, sedmnáctý Francouz, který získal prestižní Nobelovu cenu za literaturu, je výsostným spisovatelem. V první reakci na udělení Nobelovy ceny označil Modiano tuto zprávu za „bizarní“. V tom slově „bizarní“ je ukryt celý Modiano.

Autor je rodem z toho druhu autorů, kteří sice netrhají komerční žebříčky, je to ovšem naléhavě tichý hlas, vytrvalý a neústupný, jakoby zdánlivě jen ohlasem vzpomínky na časy, kdy literatura promlouvala k těm, kteří se ještě nenechali ohlušit humbukem samotného mediálního cirkusu. Úkaz nad jiné zvláštní... Čtvrtečním večerem, kdy byla Nobelova cena za literaturu vyhlášena, jako kdyby se role změnily.

Modianovy románové přízraky - v jednom svazku

Obálka výboru z románů Patricka Modianiho

vyšlo v Literárních novinách, č. 17, 28. srpna 2013

Spisovatel Patrick Modiano, nepřehlédnutelná postava francouzského románu, shrnul svých deset výjimečných opusů v jednu knihu. Vydalo ji v prestižní edici Quarto nakladatelství Gallimard na počátku léta, jež v celkovém souhrnu čítá 1082 stran.

Říkají to mnozí spisovatelé, a říká to i Patrick Modiano: spisovatelé píšou stále stejnou knihu. „Ano, vždy jsem měl dojem, že píši stejnou knihu. Každá nová kniha vymazává tu předchozí, jako by byla zasažena zapomněním, ale vzápětí se stále stejné scény vrací. Je to jako vlnobití, vlny bez ustání…“ řekl před třemi lety v rozhovoru pro týdeník L´Express.

A opakuje to i nyní v předmluvě k výběru ze své tvorby.

Začalo evropské grilování

vyšlo na portálu týdeníku Reflex, dne 2. října 2014

Jedním z ostře sledovaných eurokomisařů při slyšení je například francouzský socialista Pierre Moscovici

Vypadá to jako reality-show Nejslabší článek. Grilování, tedy veřejná slyšení, jež musejí noví komisaři podstoupit, není jenom prázdnou formalitou. Již v minulosti se stalo, že pekelným ohněm otázek evropských poslanců, neprošli všichni.

Česká média většinou sledovala nemastné-neslané vystoupení Věry Jourové, jež ani nenadchla, ale ani zvláště nezklamala. To podstatné se ale odehrávalo mimo českou eurokomisařku.

Bude to trvat týden. Ve dnech 29. září až 7. října se mají noví, dosud čerstvě jmenování komisaři, na na co těšit. Evropská komise pod vedením Jeana-Clauda Junckera o 27 lidech podstupuje zdánlivě nejtěžší úvodní fází, říká se tomu: grilování.

Senát dobyla francouzská pravice, včetně té národně-populistické

Národní fronta Marine Le Penové pokračuje v dobývání francouzských institucí

vyšlo s drobnými úpravami na portálu www.reflex.cz, dne 1. října 2014

Pravice vyhrála první bitvu. Není to ale ještě vítězství – a už vůbec ne triumfální. Za pravicovou většinou, jež dosáhla uplynulý víkend úspěchu, se navíc do horní komory francouzského parlamentu dostala poprvé i Národní fronta – dvěma senátory. Jeden z nich, David Rachline, se stal zároveň benjamínkem komory – ve věku 26 let nejmladším senátorem.

Na první pohled, a s ohledem na specifičnosti třetinových doplňovacích voleb, se může zdát, že Senát – o němž si každý druhý Francouz myslí, že je zbytečný – nemá žádnou váhu. Je ale přesným seismografem nálad ve společnosti. Senát, jenž je silným zastupitelem regionů, a regionálními zastupiteli – takzvanými velkými voliteli – jsou také budoucí senátoři voleni, předznamenává rozložení politických sil. Výsledky jsou političtější, neboť jakkoliv jde o volby nepřímé, vyjadřuje postoje velmi vlivné části francouzské společnosti. Té, jež nebydlí v Paříži...