Kterak David Kepesh jako Ňadro překafkoval Kafku

kultura > literatura > recenze > exkluzivně na Jehlice revue

Skutečnost, že drobná próza Ňadro amerického spisovatele Philipa Rotha (*1933) se k nám dostává v překladu Jiřího Hanuše až nyní, po čtyřiceti třech letech od amerického vydání, nemusí být zdaleka takovou nevýhodou, jak se zdánlivě na první pohled jeví.

Může být i svého druhu výzvou k novému čtení autora, jenž u nás již za ty roky zdomácněl.

Po letech totiž můžeme vidět, ve srovnání s díly jinými – často rovněž rozsáhlejšími a hutnějšími -, že tento drobný text, čítající v českém překladu na šedesátku stran (další desítka je věnována reklamám na další vydaná díla v nakladatelství), dosud rozhodnou měrou neztratil na významu.

Dá se číst jako klasická ukázka prózy, mající zřetelná evropská východiska, ale někdy i méně srozumitelné výklady. Zaujme dokonalým stylem, brilantní stylistickou zkratkou a nakažlivým intelektuálním humorem. To není vůbec málo na tak krátký text.

Elisabeth Schwarzkopfová: největší zpěvačka střední Evropy

> kultura > hudba > exkluzivně  > na Jehlice revue

Kdo dnes může opominout unikátní soprán Elisabeth Schwarzkopfové?

Ne, nemá nic společného se šampónem: přesto Elisabeth Schwarzkopfová (1915-2006), patrně jeden z nejkrásnějších soprán svého času, zůstává, navzdory své síle a věhlasu v jisté části populace, velkou neznámou.

Možná má na tom podíl i její pověst „nazi-divy“, jež ji provázela dlouhou dobu poté, co nacistická říše skončila v rozvalinách času. Co ale zůstává dodnes je její velký hudební odkaz. Poslech jejích oper, ale možná více jejích recitálů, nelze prostě opominout. 

Na konci loňského roku vyšla kolekce 31 CD v exkluzivní edici Warner Classics, jež zahrnuje recitály z doby 1952-1974, na nichž se velkou měrou podílel její manžel Walter Legge - inteligence, s jakou její kariéru vytvořil, je rovněž nedostižná.

Integrální vydání souboru recitálu vyvolalo naprosté šílenství v tisku, jenž takovému tématu obvykle věnuje poněkud chladnější pozornost: v případě Elisabeth Schwarzkopfové ale šílenství vypuklo naplno. Nechybí jediný významný světový deník, který by této události nevěnoval pozornost.

Na albu najdeme nepřekonatelné árie z Mozartovy Figarovy svatby, stejně jako z opery Dona Giovanniho - díky jejímu manželovi se její sopráno, jak připomíná Wall Street Journal, objevilo ve společnosti největších hudebníků 20. století: společně s pianistou Edwinem Fischerem, Walterem Giesekingem (zejména s Mozartem a Schubertem), se staly součástí nepominutelných ,,písní lásky". Spolupráce s Hugo Wolfem byla nepřehlédnutelně významná.

Její soprán tvořil unikátní společnost s Geraldem Moorem, jedním z největších hudebníků 20 století: tato symbióza tvoří dvanáct z třiceti jednoho disku kolekce. Mezi skladateli, kteří tvořili páteř jejího repertoáru, patřili Richard Strauss, jehož Čtyři poslední písně, nahrané dvakrát (1953 a 1963) patří k vrcholům intimního sdělení, spjatého s nostalgií po epoše, jež odchází.

Repertoár Elisabeth Schwarzkopfové zahrnoval Mozarta, Schuberta, Strausse i Beethovena, nicméně neomezovalo se pouze na tento typ, v němž nicméně dokázala naprosto geniálně splynout s textem (výdechy, intonací, ale především důrazem na význam textu).

Elisabeth Schwarkopfová se narodila před sto lety, a její výročí se snaží nabídnout něco více, než jen hořkou vzpomínku na její angažmá v NSDAP, jemuž ostatně se nevyhnul ani jeden z jejích vrstevníků Herbert von Karajan, který o ní řekl: ,,Potenciálně jedná se o největší hlas ve střední Evropě!"

Mezi autory, jimž se věnovala, patří směsice: Handel, Weber, Smetana (sic!), ale i Debussy - a na počátku jaksi pochopitelně Richard Wagner. Byla ovšem zároveň první, jež zpívala Stravinského v roce 1951.

Její aktivní angažmá v nacistické straně, jež nikdy zcela neodmítla, z ní činilo svého druhé ,,prokletou divu", a dosud ji pronásleduje - i po sto letech - v nichž některé árie lze vnímat s jistým typem odmítnutí. Zosobňovala onu árijskou krutost, jak vzpomínají některé její žačky, odmítajíc, že by někdo jiný, než Němka, vůbec mohla pochopit německou duši.

Důvod k odmítnutí, nebo k zaujetí? Soudím, že druhé řešení je na místě...

Politické stínohry ve Francii na počátku roku 2016

> politika > Francie > text psaný pro Český rozhlas Plus, dne 7. ledna 2016

Prezident Hollande si myslí, že Francie neskončila s terorismem.

Loňský rok 2015 poznamenaly ve Francii dva teroristické atentáty: 7. ledna a 13. listopadu. Reakce na ně neodráží ale pouze tyto tragické okamžiky, jež Francii přivedly k výjimečném stavu, který po atentátu z listopadu na tři měsíce vyhlásil prezident François Hollande. Francie se dlouhodobě potýká s problémy, jenž nejsou zdaleka vidět na první pohled.

Křehkost umírání ve znamení rajky

> kultura > knihy > recenze vyšla na portálu České televize, dne  17.ledna 2016

Novela Paola Giordana se zabývá nelehkými věcmi.  

Útlá novela Čerň a stříbro, třetí kniha italského spisovatele Paola Giordana (*1982), není dílem zásadním. Její ladění připomíná nesamozřejmost naší existence: na půdorysu krize jednoho mladého manželství, jež se ocitlo na své první křižovatce. Styl autora je střídmý, jemnokresba se nevyhýbá nostalgii, ani lehkému patosu.

Yasmina Khadra: Poslední králova noc /ukázka/

kultura > literatura > ukázku zveřejnil portál literární.cz dne 12. ledna 2016 (zde integrální verze ukázky)

Není nic těžšího, než vyjádřit pocity člověka, který k tomu nemůže již více říct. A navíc, když jde o člověka, kterého jsme ještě donedávna vídali mezi nejmocnějšími. Alžírský spisovatel Yasmina Khadra (*1955) se ve svém posledním románu La dernière nuit du Raïs (Poslední králova noc, Julliard 2015) pokusil o vnitřní portrét Muammara Kaddáfího, donedávna ještě vladaře, jehož někteří titulovali jako raïs (on sám dával přednost: bratr Vůdce), jeho titul připomínal dávné babylónské krále. 

V šestnácti kapitolách nabízí Khadra osobní zpověď muže, jenž zažívá své poslední hodiny před potupnou smrtí. Končí s ním celá jedna epocha, skončila s ním jedna fáze Libye? (job)

Yasmina Khadra v hlavě Muammara Kaddáfího

Khadra napsal knihu pohledem Kaddáfího.

> kultura > knihy > recenze vyšla na portálu literární.cz, dne 12. ledna 2016

Poslední noc… hodiny a minuty z 19. na 20. října 2011, kdy zemřel Muammar Kaddáfí, libyjský „bratr Vůdce”, šéf nebo král? Šestnáct kapitol románu La dernière nuit du Raïs (Poslední králova noc, Julliard 2015), které nepřekročí aristotelské jednoty místa času a průběhu, se čte jako dramatická báseň, místy se blíží k antické tragédii.

Khadra: „Byl jsem skutečně Kaddáfí!“
Alžírský spisovatel Yasmina Khadra (*1955), o jehož talentu jsme se mohli přesvědčit i ve dvou česky publikovaných překladech: Kábulské vlaštovky (Alpress, 2006) a Černá vdova (Alpress, 2007), má výtečnou schopnost zachytit nejen cosi z mentality vůdce, neomezeného vládce – „vyvoleného mezi lidmi“ –, ale i dějinné souvislosti pádu, byť načrtnuté jenom zlehka, bez velké urputnosti. Khadra využívá ich-formy, aniž by musel vyvolávat velké iluzorní efekty.

„Napsal jsem Poslední královu noc doslova v transu,“ řekl Khadra v létě loňského roku, jenom několik dní před vydáním titulu.

Tarttové Stehlík klame oko i tělem

> kultura > knihy > recenze vyšla na portálu České televize, dne 31. prosince 2015

Americká spisovatelka Donna Tarttová svým románem Stehlík získala Pulitzerovu cenu.

Mohutný román Stehlík americké spisovatelky Donny Tarttové (*1963) má všechny atributy literárního blockbusteru. Zápletka nabízí aktuální kontext, postavám nechybí barvité charaktery a dějová linka připomíná, že dramatické vyznění není možné bez nečekaných zvratů. Ideální četba na vánoční svàtky!

Vypravěčem základní osnovy knihy je mladý americký starožitník Theodore Decker, jenž se v předvánočním čase ocitá z blíže neznámých důvodů v Amsterdamu, zmítán horečkou a pochybnostmi v hotelovém pokoji číslo 27, zatímco za okny padá déšť se sněhem. Dusivá atmosféra města tvoří oponu děje, jenž od prvopočátku vyvolává tíseň.