> politika > Francie > analýza vyšla v deníku Mladá fronta Dnes, dne 25. listopadu 2016
Z outsidera favoritem. Ani Juppé, ani Sarkozy. Na čele francouzské politické pravice se po zdrcujícím vítězství v prvním kole vynořil třetí vzadu: François Fillon. Dlohoudobě podceňovaný politik, bývalý Sarkozyho premiér, známý svým klidem a oddaností, pracuje přitom s radikální programovou vizí, kterou dlouho nikdo nebral vážně.
Dokáže bývalý premiér, Fillon jenž definitivně vyřadil ze hry ostře sledovaného (a svého) bývalého prezidenta Nicolase Sarkozyho, probudit ducha gaullismu? Rozhodne kolo druhé tento víkend. Má Fillon jenom štěstí?
Bývalý premiér Fillon triumfálně zvítězil v prvním kole pravicových primárek. Bude ale ještě kolo druhé.
> politika > Francie > exkluzivně na Jehlice revue
Šok na pravici: François Fillon, bývalý Sarkozyho premiér, triumfálně zvítězil - v prvním kole ze sedmi kandidátů primárních voleb na pravici 20. listopadu. Bývalý prezident Sarkozy byl vyřazen. Kdo to čekal? První kolo ale nebude tím, které rozhodne. Tuto neděli 27. listopadu přijde kole druhé, v němž může převážit rozum nad emocemi. To hraje pro druhého na pásce, rovněž bývalého premiéra, totiž Alaina Juppého.
> politika > Francie > komentář vyšel 15. listopadu 2016 v Mladé frontě Dnes.
Poslední dvě listopadové neděle, 20. a 27. listopadu, by měly rozhodnou o budoucím prezidentu Francie. Bude jím, s pravděpodobností hraničící s jistotou, po ničivém propadu socialisty Hollanda, znovu politik pravice. Podle průzkumů se rozhodne mezi dvěma muži: bude jím Juppé, nebo Sarkozy? Co když ale nakonec zvítězí žena?
> politika > Francie > nekrolog pro revue Listy č. 5/2016, s. 46.
Čtyřikrát se pokoušel být francouzským prezidentem. Třikrát vážně. Nikdy neuspěl. Jeho odkaz ale dosud provází diskuse nad stavem a perspektivami socialismu, k němuž právě Michel Rocard (1930-2016) připojil přídomek – demokratický.
Stal se již za svého života inkarnací tzv. druhé levice. Premiér, ministr, poslanec, senátor, starosta, krátce i první sekretář Socialistické strany. Zemřel 2. července 2016 v Paříži ve věku 85 let.
> politika > Francie > psáno pro ČRo Plus (neodvysíláno, publikováno na portálu Českého rozhlasu Plus)
Měl to být Mozart Elysejského paláce. Emmanuel Macron, donedávna ministr ekonomie francouzské vlády premiéra Vallse, podal demisi. Co se to stalo? Ačkoliv motivace jsou zřejmé, základní pochybnosti, co tím sleduje, zůstávají. Macron je neodvrátil. Jeho příznivci to vědí již dávno: „Macron président!“ Prezident Hollande, jemuž měl ministr Macron sloužit nejvíce, lapá po dechu.
> politika > Francie, komentář byl odvysílán na ČRo Plus, dne 31. srpna 2016
Není to žádné překvapení, ale přesto. Nicolas Sarkozy, bývalý nájemník Elysejského paláce letech 2007 až 2012, vyhlásil svůj úmysl kandidovat na prezidenta. To se dosud nikomu nepodařilo.Oba klíčové francouzské listy, levicově-liberální Le Monde i konzervativní Le Figaro ovšem skutečnosti, že Sarkozy oficiálně zahájil ve středu svou kampaň, věnují titulní strany. Nic na tom, že to všichni očekávali. „Rozhodl jsem se být kandidátem na prezidenta v roce 2017. Francie vyžaduje, abychom jí dali všechno,“ napsal.
civilizace > politika > analýza vyšla v Mladé frontě Dnes, dne 16. srpna 2016
Přísloví je to kruté: Mnoho vlků, zajícova smrt. Tím zajícem se zdá být francouzský prezident François Hollande. Vlci jsou skoro všude. Deset měsíců před koncem prezidentského mandátu působí Hollande vyčerpaně, doslova v posledním tažení. Národní jednota je v tahu, začala štvanice. Je na tahu Národní fronta?
Atentáty měly historicky různé podoby. Tento je na císařovnu Alžbětu 10. září 1898.
> politika > civilizace > rozhovor vyšel na portálu Parlamentních listů, dne 19. července 2016
Útoky, jimž čelí v posledních měsících Západ, zejména Francie, nelze snadno pojmenovat jedním termínem. Často se zapomíná na to, že za motivací je nejen frustrace, ale i dějinné dědictví Západu, který si podroboval často nevybíravým způsobem ostatní země a jejich obyvatelstvo. Publicista Josef Brož v rozhovoru mimo jiné připomíná, že Česko nebylo historicky zvnějšku nikdy vnímáno jako Západ. Parlamentní listy: Teroristický útok opět zasáhl Francii. V letovisku Nice bylo prezidentem Hollandem potvrzeno 84 mrtvých. Co říci na samotné provedení? Dosud teroristé používali bomby, střelné zbraně, ale kamion?
Josef Brož: Terorismus je dějinně velmi vynalézavý. Používá formy, které nejsou limitované ničím: cílem je zastrašit (zejména vládnoucí moc) – a každý atentát odpovídá době, jejím možnostem i potřebám. Tento se nejvíce blíží formálně tomu, co se před nějakým časem odehrálo v Palestině, kde osamocení nájezdníci zabíjeli chodce na ulici.
Císařovna Alžběta byla 10. září 1898 zabita trojhranně broušeným pilníkem, pravda, téměř bezbolestně, italským anarchistou Luigim Luchinim. Atentáty dnes vypadají jinak, a pravda, protože se dotýkají obyčejných lidí, nevypadají zas tak romanticky jako smrt Sissi: ale smrt je smrt.
> politika > civilizace > Evropa > Velká Británie > psáno pro Reflex (nepublikováno)
Nad Temží se válí mlha, drahý Watsone! Chuchvalce se válejí patrně i u jezera Lochness, kde je ale skotskou příšeru separace slyšet více, než hrdý Albion. Britská královna Alžběta II.obhlíží svůj Commonwealth, nad níž slunce nezapadá - a mlčí (nebo si čte?). Wait and see...
> politika > Evropa > Velká Británie, komentář vyšel na portálu týdeníku Reflex dne 20. června (aktualizováno)
Zítra, 23. června, by měli Britové rozhodnout, zda zůstanou, či opustí svazek s Evropskou unií (EU). Dovolme jim to! Odhlédneme-li od různých iracionálních vznětů, dokonce i od tragického úmrtí proevropsky orientované poslynkyně Jo Coxové, faktem zůstává, že to nemusí být žádná velká katastrofa, i když se týká trochu bolestně obou stran. Navíc, domnívám se, s Velkou Británií nikdy nevznikne politická Evropa.
Kdo je pro a kdo proti?
Výzkumy hlásí tu lehký nárůst těch, kdo chtějí EU opustit, tu lehký náskok opačného tábora, jenž chce v Evropě zůstat. Kdo jsou ale tito lidé? Zapomíná se často, že navzdory různým výzkumům tvoří Spojené království Velké Británie svazek ještě se Skotskem, Walesem a Severním Irskem.
Koncem května dal přitom skotský parlament najevo, že hodlá v EU zůstat. Skotové, oproti Angličanům (a potažmo i Welšanům, o Severním Irsku se moc nemluví), jsou hrdými zastánci sjednocené Evropy, v níž vidí sami pro sebe velkou šanci. Je to jeden z četných paradoxů: skotský separatismus se rýmuje mnohem více s Evropou než anglický ostrovní konzervatismus.
Fotografie videa, na němž na sociální síti Larossi Abbala nahrál svůj projev k vraždě dvou policistů.
> civilizace > terorismus > Francie > text vyšel na portálu Parlamentních listů dne 15. června 2016
Mohlo by se mu také říkat: Dr. Food. Pod tímto jménem totiž Larossi Abballa, pětadvacetiletý praktikující muslim, narozený ve Francii, marockého původu, založil ještě v dubnu restauraci rychlého stravování ve svém bydlišti v Mantes-la- Jolie.
> civilizace > Řecko > reportáž vyšla na portálu Parlamentních listů, dne 9. června 2016
Dívala se chvíli, co se to tam dole děje. Vypadala jako na zaoceánském parníku. Potom seběhla dolů.
Uprchlíci vypadají chvíli výhružně, snad i nebezpećně. Dokud s nimi nezačnete mluvit. To, co jsem viděl v řeckém táboře Elinikó, to byla velká lidská bída. Viděl jsem ji poprvé v životě. Otřáslo to se mnou. Připadal jsem si v jednu chvíli jako kosmonaut na Marsu. Ale je to v Evropě. A oni, ti uprchlíci, od ní očekávají cosi, na co jsme my již dávno zapomněli.
- politika - Francie - text vyšel na portálu Parlamentních listů, dne 30. května 2016
Odbory zablokovaly Francii. Sociální krize vrcholí. Levice je v rozkladu. Kdy padne vláda?
Neomezená stávka! Francie vstupuje do dalšího týdne protestů. Po blokádách silnic, rafinérií ropy a dokonce nukleárních elektráren, půjde tento týden především o železniční dopravu. Jak dlouho tohle ještě může trvat? Socialistická vláda, vedená premiérem Manuelem Vallsem, žije možná poslední týdny a dny. Vydrží?
PL: Ukrajinský politolog Vladimir Fesenko v rozhovoru pro LN tvrdí, že na jednu stranu jsou lidé na Ukrajině naštvaní a v žádném případě už by nevolili někoho, kdo by je vedl k Rusku. Faktickým odchodem Krymu i Donbasu prý v zásadě padla varianta, že by kyjevský parlament ovládli proruští politici. Současně se prý Západ nemá bát předčasných voleb na Ukrajině. V zemi se sice změny dějí, ale hodně pomalu a největším problémem jsou zkorumpovaní prokurátoři a soudci, na jejichž zničení nemá zájem ani Porošenko. Jak skrze tyto názory vidět situaci jak v Rusku, tak na Ukrajině?
> politika > civilizace > rozhovor vyšel na portálu Parlamentních listů, dne 20. května 2016
Mediální prostředky ovlivňování veřejného mínění byly vždy součástí informačního boje. Propagandu ale nedělají pouze agentury, ale zcela vědomě i mnozí placení pokrytečtí novináři. Je v každém Čechovi tak trochu Miloš Zeman?
PL: Kdo má navrch v tom, čemu se říká informační válka? Do jaké míry je to, co Rusko ve své mediální politice prostřednictvím státních agentur i některých možná nestandardních prostředků (trollování diskusí, financování alternativních webů) podporuje, legitimním prostředkem v ovlivňování světového dění, jak to dělá například Hlas Ameriky, anebo nakolik to lze naopak považovat za nepřátelskou činnost?
JB: Myslím, že je to legitimní způsob boje. Nedělají to jenom Američané nebo Rusové, dělají to a vždy dělali i Francouzi, Němci i Angličané. Každý z těchto velkých a historicky mocných měl vždy k dispozici nástroje na ovlivňování veřejného mínění. A ty slavné nástroje jsou známé, jedná se o historické, i relativně nové: Radio Free Europe/Radio Liberty, Voice of America, Russia Today, BBC, Deutschlanfunk, France 24, RFI… Že jsou to média vážená? Ano, jsou média i méně vážená. Ale to je dáno proměnou celkové mediální scény, zvláště na internetu. Každý může mít blog, že?
> politika > civilizace > rozhovor vyšel na portálu Parlamentních listů, dne 20. května 2016
V geopolitice rozhodují zájmy. Rusové budou chtít vytlouct z angažmá v Sýrii maximum. Amerika hodně ztratila, ale Evropa má šanci nebýt jen lokální americký protektorát. PL: Spojené státy spustily protiraketový systém v Rumunsku, Rusko ihned protestovalo s tím, že podnikne opatření. Jak to chápat, co to ze strategického hlediska znamená? Co se tím změní do budoucna? Jde o nutnou obranu proti Rusům, anebo akt agrese a provokace? Není škoda, že není systém nakonec u nás v Brdech, jak se plánovalo?
> politika > Francie > text vyšel na portálu Parlamentních listů, dne 16. května 2016
I dnes je možné umřít pro politiku. A za všeobecné ignorance národních médií. Koncem dubna, na parkovišti v obci Tarbes, v regionu Languedoc-Roussilon-Midi-Pyrenées, zabila skupina lidí, vydávajících se podle některých svědectví za antifašisty, Luigiho Guardiera, mladého člena populistické Národní fronty (FN).
Třiadvacetiletý Guardiero zemřel na následky poranění dne 4. května po několika dnech ve stavu „mozkové zástavy“. Zprávu přinesla pouze lokální média (ZDE a ZDE).
> politika > Francie > reforma zákoníku práce, paragraf 49-3
Premier Valls prosadil další zákon silou.
Premiér Manuel Valls může být spokojen. Na jeho tváři zářil ve čtvrtek vpodvečer úsměv. Navzdory protestům, které se rozhořely po celé zemi poté, co oznámil použití ústavního paragrafu 49-3, se mu podařilo zákon, reformující zákoník práce, prosadit.
> politika > Francie > vyšlo na portálu Parlamentních listů, dne 11. května 2016
Denis Boupin v obklopení zelených žen.
To tu ještě nebylo. Sexuální harašení ve Francii. A týká se místopředsedy parlamentu. Čtyři ekoložky obvinily Denise Baupina, svého bývalého šéfa a místopředsedu Národního shromáždění, z agresivního sexuálního chování a obtěžování.
Premiér Valls se již podruhé odhodlal k výjimečnému kroku.
Premiéru Manuelu Vallsovi došla trpělivost. Naběhla mu žíla na krku a se svým příslovečným temperamentem se rozhodl rozetnou gordický uzel zákoníku práce. Nasadil tvrdý styl. Po ranní úterní schúzce s patnácti rebely z vlastních řad, se rozhodl použít nejtvrdší ústavní kalibr: článek 49-3, jenž mu umožňuje prosadit zákon bez hlasování.
Ne, nemají jen holé rucve. Ale rozbíječů je samozřejmě menšina.
Po křestu ulicí, přichází křest ohněm. Zatímco poslední dny se zdály být na ulicích Paříže ale i dalších francouzských měst, doslova bojištěm, hlavní bitva ještě neskončila. A možná ještě teprve přijde...
> politika > Francie > text vyšel na portálu Parlamentních listů, dne 26. dubna 2014
Kam směřuje toto hnutí?
Střetů je čím dál tím více. Hnutí, vzešlé z protestů proti reformě zákoníku práce, prochází silnými turbulencemi. Náměstí Republiky v Paříži, jež se stalo od konce března epicentrem nespokojenosti se stavem země a vládnoucího kapitalismu, čelí v poslední době nejen útokům mediálním, ale i těm, které v davu vyvolávají radikální skupinky. Kam směřuje toto hnutí?
> politika > civilizace > vyšlo na portálu Parlamentních listů dne 14. dubna 2016
Scházejí se v noci v Paříži i jinde a jsou - celou noc vzhůru.
V noci nespí. Jsou vzhůru. Scházejí se v Paříži, převážně na Náměstí Republiky, ale i jinde ve Francii mimo metropoli: jejich mítinky se konaly v Lyonu, Marseille, Nice, Toulouse, Grenoblu, Limoges, Dijonu, Nantes, Rouanu Rennes... a dalších městech. Vzešli z protestů v polovině března, viz: Hollande, máš měkké koule, PL, 14. 3. 2016, proti reformě zákoníku práce, který socialistická vláda předložila veřejnosti k diskusi. Říkají si podle svého nasazení v „nocích nespat“ a být „vzhůru“: Nuits debout (Noci vzhůru).
> politika > civilizace > diskuse > text vyšel na portálu Parlamentních listů, dne 3. dubna 2016
Barbaři před branami? Diskuse o příčinách terorismu nekončí. Jsme svědky radikalizace islámu, nebo islamizace radikalismu? Jsme ve válce? Ale jaké? A proti komu? Diskuse, jež se vede dál, nemusí být často vůbec příjemná. V poslední době zkřížily zbraně autoři, kteří se ale vůbec neshodli.
Po vlně emocí, jež provázely nejnovější atentáty dne 22. března v Bruselu, v návaznosti na ty v Paříži 13. listopadu a 7. ledna 2015, přichází čas na výměnu názorů. Nevystačíme často s jednoduchými odpověďmi na zdánlivě jednoduché otázky. Čelíme barbarům, bláznům... nebo jsou nakonec oni sami ve skutečnosti pouze obětmi? Kdo vlastně bojuje proti komu?
Už si skoro nepamatuji, kde jsem minule skončil. Odette, ano – o ní jsem psal víc, než bylo patrně zdrávo, prostě se mi to trochu – sakra, vymklo – mi v čase připomněla, že s časem není radno si hrát. Ani s tím, co je kdo - ke komu ochoten cítit, nyní a dnes, když na to přijde. Čas plyne jako řeka. Dívám se na různé obrazy, kde Ofélie padá do řeky: ano, připadám si jako tahle Ofélie. Je to výraz slabosti, nebo nějaký módní transvestitní axiom? Uplynulo od posledního dílu tolik vody... že se bojím vkročit do stejné řeky.
Přichází ale jaro, květiny i stromy se ucházejí o naši pozornost. Ptáci zpívají... ráno, v poledne i večer, naposledy jsem zůstal u VI. části: ZDE. To bylo ještě v době, kdy jsem tento cyklus psával pro Britské listy. Už tento cyklus na tomto portálu, laskavý čtenáři, nenajdeš. Bude už jenom na Jehlice revue, protože Jan Čulík, šéfredaktor Britských listů, mi na Facebooku veřejně sdělil, že si nepřeje, abych k němu již psal. Yes!
> politika > Francie > analýza vyšla na portálu Parlamentních listů, dne 14. března 2016
Studenti v mnoha historických situacích hráli ve Francii klíčovou roli.
„Hollande, jsi vyřízený, mládež je v ulicích!“ křičeli minulý týden studenti. Může za to jen reforma zákoníku práce? Za vzpourou, jež vyhřezla, stojí také frakce blízká bývalé první socialistické tajemnici Martiny Aubryové. Hollande má podle ní „měkké koule“. Už dnes se hraje o přežití současné vlády!
Na půl milionů Francouzů demonstrovalo v polovině týdne na výzvu odborářů, studentů a dalších organizací proti reformě pracovního zákona po celé zemi. Bylo to oficiálně poprvé od vyhlášení prodlouženého výjimečného stavu. Na dvacítka měst se zvedla k masivnímu protestu. Nejvíce Paříž: 100.000, ale i další města jako Lyon 10.000, Bordeaux: 15.000, Nantes: 15.000, Rennes: 10.000 a Toulouse: 20.000 manifestantů.
> kultura > civilizace > text vyšel na portálu Parlamentních listů, dne 7. března 2016
Spisovatel Kamel Daoud vyvolal velký rozruch po celém světě svým esejem
> Ve světě Alláha je největší bídou – bída sexu, napsal alžírský pisovatel Kamel Daoud. Odmítá ale, že by měli být muslimové viděni jako „divoši“. Jsou jenom... „jiní“. Žena je pro ně zakázanou touhou – oproti věčnosti. Kolektiv vědců protestuje...
Je muslimské kultuře vlastní násilí na ženách? Není Západ v zajetí představ, jež neodpovídají skutečnosti představ většiny muslimů? Jaké jsou hodnoty tisíců lidí, kteří přicházejí do Evropy? Podle alžírského spisovatele Kamela Daouda ztrácejí muslimové v Evropě duši: to vede k ponižování ženy! Kdo se vlastně bojí Daouda?
> kultura > fejeton > text vyšel na portálu Parlamentních listů, dne 25. února 2016
Ve Francii není výjimečný stav poprvé, i dříve pochodovali vojáci i před Notre-Dame.
> Pražský chodec v Paříži uprostřed prodlouženého výjimečného stavu
Letadlo Czech Airlines mělo zpoždění – pouhých deset minut. Posádka to oznámila téměř hrdě: v češtině i v angličtině, aniž by se snažila o francouzštinu. Angličtina je přece světový jazyk, že? Při ranním letu bývala kdysi snídaně, nyní se podávalo občerstvení pouze placené – a ten gumový croissant a cappuccino mne stály dohromady celkem čtyři čistá eura. Dalších deset minut se vymotávám z terminálu letiště, a protože potřebuji dorazit za půl hodiny do centra města, po chvíli váhání si stoupám u východu do fronty na taxíka.
Dispečerka u východu má na sobě fosforeskující oranžovou vestu a na hlavě pod kapucou pevně omotaný černý šátek. Neklamné znamení, že tu neplatí žádná ústrojová kázeň, ale emancipované rozhodnutí (jejích bratrů). Je to ale milá dívka, a když se ptám, kolik to bude odhadem stát do centra, odtuší téměř přátelsky: „Nějakých 50 euro.“
Zaváhal jsem podruhé, ale když elegantní šedesátník ve slušivém modrém obleku a kufříkem se zlatými zámky přede mnou bere taxi bez mrknutí oka, rozhoduji se rovněž. Time is money.
> kultura > knihy > recenze vyšla na portálu České televize, dne 10 února 2016
Spisovatel Richard Flanagan fascinuje svým stylem.
Monumentální román Úzká cesta na daleký sever australského spisovatele Richarda Flanagana zaujme strhujícím svědectvím o utrpení zajatců při výstavbě siamsko-barmské železnice za 2. světové války. Je ale také zničující zprávou o tragické síle zapomnění, jež prostupuje životy – vztahy i city.
Navzdory sílící kritice udržuje kancléřka Merkelová jasný politický směr.
Německá vláda ve středu schválila zpřísnění azylových zákonů. Bez šance tak budou migranti ze severoafrických zemí, jako je Alžírsko, Tunisko nebo Maroko. Zpřísnění má platit od 1. března. Lze to vnímat jako první signál obratu v dosud extrémně vstřícné politice německé kancléřky? Nakolik to může být jen úlitba Bavorku, jehož vláda vyhrožovala berlínský centrální kabinet hnát k ústavnímu soudu a vyhrožovala sesazením Merkelové? Je to něco, co zastavilo cestu kancléřky na politický hřbitov, jak tvrdili někteří?
Psát o političce, co má stále 40% popularity, že končí, je pozoruhodný faul. Německá kancléřka Angela Merkelová sice zaznamenala největší propad v preferencích za poslední tři roky, a postihuje to jí samotnou i Křesťansko-demokratickou unii (CDU). Ona sama se pohybuje na zmíněných 40% a strana na nějakých 36%. To stále není žádná katastrofa, dokonce bych řekl, že to kancléřka zvládá ve velkém stylu.
kultura > literatura > recenze > exkluzivně na Jehlice revue
Skutečnost, že drobná próza Ňadro amerického spisovatele Philipa Rotha (*1933) se k nám dostává v překladu Jiřího Hanuše až nyní, po čtyřiceti třech letech od amerického vydání, nemusí být zdaleka takovou nevýhodou, jak se zdánlivě na první pohled jeví.
Může být i svého druhu výzvou k novému čtení autora, jenž u nás již za ty roky zdomácněl.
Po letech totiž můžeme vidět, ve srovnání s díly jinými – často rovněž rozsáhlejšími a hutnějšími -, že tento drobný text, čítající v českém překladu na šedesátku stran (další desítka je věnována reklamám na další vydaná díla v nakladatelství), dosud rozhodnou měrou neztratil na významu.
Dá se číst jako klasická ukázka prózy, mající zřetelná evropská východiska, ale někdy i méně srozumitelné výklady. Zaujme dokonalým stylem, brilantní stylistickou zkratkou a nakažlivým intelektuálním humorem. To není vůbec málo na tak krátký text.
Kdo dnes může opominout unikátní soprán Elisabeth Schwarzkopfové?
Ne, nemá nic společného se šampónem: přesto Elisabeth Schwarzkopfová (1915-2006), patrně jeden z nejkrásnějších soprán svého času, zůstává, navzdory své síle a věhlasu v jisté části populace, velkou neznámou.
Možná má na tom podíl i její pověst „nazi-divy“, jež ji provázela dlouhou dobu poté, co nacistická říše skončila v rozvalinách času. Co ale zůstává dodnes je její velký hudební odkaz. Poslech jejích oper, ale možná více jejích recitálů, nelze prostě opominout.
Na konci loňského roku vyšla kolekce 31 CD v exkluzivní edici Warner Classics, jež zahrnuje recitály z doby 1952-1974, na nichž se velkou měrou podílel její manžel Walter Legge - inteligence, s jakou její kariéru vytvořil, je rovněž nedostižná.
Integrální vydání souboru recitálu vyvolalo naprosté šílenství v tisku, jenž takovému tématu obvykle věnuje poněkud chladnější pozornost: v případě Elisabeth Schwarzkopfové ale šílenství vypuklo naplno. Nechybí jediný významný světový deník, který by této události nevěnoval pozornost.
Na albu najdeme nepřekonatelné árie z Mozartovy Figarovy svatby, stejně jako z opery Dona Giovanniho - díky jejímu manželovi se její sopráno, jak připomíná Wall Street Journal, objevilo ve společnosti největších hudebníků 20. století: společně s pianistou Edwinem Fischerem, Walterem Giesekingem (zejména s Mozartem a Schubertem), se staly součástí nepominutelných ,,písní lásky". Spolupráce s Hugo Wolfem byla nepřehlédnutelně významná.
Její soprán tvořil unikátní společnost s Geraldem Moorem, jedním z největších hudebníků 20 století: tato symbióza tvoří dvanáct z třiceti jednoho disku kolekce. Mezi skladateli, kteří tvořili páteř jejího repertoáru, patřili Richard Strauss, jehož Čtyři poslední písně, nahrané dvakrát (1953 a 1963) patří k vrcholům intimního sdělení, spjatého s nostalgií po epoše, jež odchází.
Repertoár Elisabeth Schwarzkopfové zahrnoval Mozarta, Schuberta, Strausse i Beethovena, nicméně neomezovalo se pouze na tento typ, v němž nicméně dokázala naprosto geniálně splynout s textem (výdechy, intonací, ale především důrazem na význam textu).
Elisabeth Schwarkopfová se narodila před sto lety, a její výročí se snaží nabídnout něco více, než jen hořkou vzpomínku na její angažmá v NSDAP, jemuž ostatně se nevyhnul ani jeden z jejích vrstevníků Herbert von Karajan, který o ní řekl: ,,Potenciálně jedná se o největší hlas ve střední Evropě!"
Mezi autory, jimž se věnovala, patří směsice: Handel, Weber, Smetana (sic!), ale i Debussy - a na počátku jaksi pochopitelně Richard Wagner. Byla ovšem zároveň první, jež zpívala Stravinského v roce 1951.
Její aktivní angažmá v nacistické straně, jež nikdy zcela neodmítla, z ní činilo svého druhé ,,prokletou divu", a dosud ji pronásleduje - i po sto letech - v nichž některé árie lze vnímat s jistým typem odmítnutí. Zosobňovala onu árijskou krutost, jak vzpomínají některé její žačky, odmítajíc, že by někdo jiný, než Němka, vůbec mohla pochopit německou duši.
Důvod k odmítnutí, nebo k zaujetí? Soudím, že druhé řešení je na místě...
> politika > Francie > text psaný pro Český rozhlas Plus, dne 7. ledna 2016
Prezident Hollande si myslí, že Francie neskončila s terorismem.
Loňský rok 2015 poznamenaly ve Francii dva teroristické atentáty: 7. ledna a 13. listopadu. Reakce na ně neodráží ale pouze tyto tragické okamžiky, jež Francii přivedly k výjimečném stavu, který po atentátu z listopadu na tři měsíce vyhlásil prezident François Hollande. Francie se dlouhodobě potýká s problémy, jenž nejsou zdaleka vidět na první pohled.
> kultura > knihy > recenze vyšla na portálu České televize, dne 17.ledna 2016
Novela Paola Giordana se zabývá nelehkými věcmi.
Útlá novela Čerň a stříbro, třetí kniha italského spisovatele Paola Giordana (*1982), není dílem zásadním. Její ladění připomíná nesamozřejmost naší existence: na půdorysu krize jednoho mladého manželství, jež se ocitlo na své první křižovatce. Styl autora je střídmý, jemnokresba se nevyhýbá nostalgii, ani lehkému patosu.
kultura > literatura > ukázku zveřejnil portál literární.cz dne 12. ledna 2016 (zde integrální verze ukázky)
Není nic těžšího, než vyjádřit pocity člověka, který k tomu nemůže již více říct. A navíc, když jde o člověka, kterého jsme ještě donedávna vídali mezi nejmocnějšími. Alžírský spisovatel Yasmina Khadra (*1955) se ve svém posledním románu La dernière nuit du Raïs (Poslední králova noc, Julliard 2015) pokusil o vnitřní portrét Muammara Kaddáfího, donedávna ještě vladaře, jehož někteří titulovali jako raïs (on sám dával přednost: bratr Vůdce), jeho titul připomínal dávné babylónské krále.
V šestnácti kapitolách nabízí Khadra osobní zpověď muže, jenž zažívá své poslední hodiny před potupnou smrtí. Končí s ním celá jedna epocha, skončila s ním jedna fáze Libye? (job)
> kultura > knihy > recenze vyšla na portálu literární.cz, dne 12. ledna 2016
Poslední noc… hodiny a minuty z 19. na 20. října 2011, kdy zemřel Muammar Kaddáfí, libyjský „bratr Vůdce”, šéf nebo král? Šestnáct kapitol románu La dernière nuit du Raïs (Poslední králova noc, Julliard 2015), které nepřekročí aristotelské jednoty místa času a průběhu, se čte jako dramatická báseň, místy se blíží k antické tragédii.
Khadra: „Byl jsem skutečně Kaddáfí!“
Alžírský spisovatel Yasmina Khadra (*1955), o jehož talentu jsme se mohli přesvědčit i ve dvou česky publikovaných překladech: Kábulské vlaštovky (Alpress, 2006) a Černá vdova (Alpress, 2007), má výtečnou schopnost zachytit nejen cosi z mentality vůdce, neomezeného vládce – „vyvoleného mezi lidmi“ –, ale i dějinné souvislosti pádu, byť načrtnuté jenom zlehka, bez velké urputnosti. Khadra využívá ich-formy, aniž by musel vyvolávat velké iluzorní efekty.
„Napsal jsem Poslední královu noc doslova v transu,“ řekl Khadra v létě loňského roku, jenom několik dní před vydáním titulu.
Americká spisovatelka Donna Tarttová svým románem Stehlík získala Pulitzerovu cenu.
Mohutný román Stehlík americké spisovatelky Donny Tarttové (*1963) má všechny atributy literárního blockbusteru. Zápletka nabízí aktuální kontext, postavám nechybí barvité charaktery a dějová linka připomíná, že dramatické vyznění není možné bez nečekaných zvratů. Ideální četba na vánoční svàtky!
Vypravěčem základní osnovy knihy je mladý americký starožitník Theodore Decker, jenž se v předvánočním čase ocitá z blíže neznámých důvodů v Amsterdamu, zmítán horečkou a pochybnostmi v hotelovém pokoji číslo 27, zatímco za okny padá déšť se sněhem. Dusivá atmosféra města tvoří oponu děje, jenž od prvopočátku vyvolává tíseň.
> politika > Francie > komentář vyšel 15. listopadu 2016 v Mladé frontě Dnes.
Není to žádné překvapení, ale přesto. Nicolas Sarkozy, bývalý nájemník Elysejského paláce letech 2007 až 2012, vyhlásil svůj úmysl kandidovat na prezidenta. To se dosud nikomu nepodařilo.Oba klíčové francouzské listy, levicově-liberální Le Monde i konzervativní Le Figaro ovšem skutečnosti, že Sarkozy oficiálně zahájil ve středu svou kampaň, věnují titulní strany. Nic na tom, že to všichni očekávali. „Rozhodl jsem se být kandidátem na prezidenta v roce 2017. Francie vyžaduje, abychom jí dali všechno,“ napsal. 
> politika > Evropa > Velká Británie, komentář vyšel na portálu týdeníku Reflex dne 20. června (aktualizováno)
