 |
| Obálka výboru z románů Patricka Modianiho |
Spisovatel Patrick Modiano, nepřehlédnutelná postava francouzského románu, shrnul svých deset výjimečných opusů v jednu knihu. Vydalo ji v prestižní edici Quarto nakladatelství Gallimard na počátku léta, jež v celkovém souhrnu čítá 1082 stran.
Říkají to mnozí spisovatelé, a říká to i Patrick Modiano: spisovatelé píšou stále stejnou knihu. „Ano, vždy jsem měl dojem, že píši stejnou knihu. Každá nová kniha vymazává tu předchozí, jako by byla zasažena zapomněním, ale vzápětí se stále stejné scény vrací. Je to jako vlnobití, vlny bez ustání…“ řekl před třemi lety v rozhovoru pro týdeník L´Express.
A opakuje to i nyní v předmluvě k výběru ze své tvorby.
Hluboká řeka zapomnění
O tom, zda Modiano mluví pravdu, mají nyní čtenáři možnost si ověřit v jediném svazku - a to v deseti románech, jež vznikaly od poloviny 70. let minulého století. Tři z nich byly již dříve přeloženy do češtiny (ve francouzském výboru chybí román De si braves garçons (1982; Takoví hodní hoši, přeložený Tamarou Sýkorovou a Marií Janů, Svoboda, 1986), jeden do slovenštiny.
Patrick Modiano (*1945) je držitelem Goncourtovy ceny z roku 1978, je ale především autorem třicítky knih, desítky scénářů a adaptací, ale i písňových textů, například pro Françoise Hardyovou nebo Mony Hefterovou.
V edici Quarto chybí jeho vůbec první úspěchy, kritiky označované za „okupační trilogii“: romány La place de l´Étoile (Náměstí Hvězdy, Gallimard, 1968) Ronde de nuit (Noční hlídka, Gallimard, 1968), a Les Boulevards de ceinture (Okružní třídy, Gallimard, 1969).
Deset románů tvoří pozdější tvorbu – od románů Villa triste (Gallimard, 1975, přeloženo do slovenštiny Leou Škanderovou pod stejným názvem, 1980), Livret de famille (Gallimard, 1977; Rodný list, česky přeložil Stanislav Jirsa, Odeon, 1982), Rue des boutiques obscures (Gallimard, 1978; Ulice temných krámků, česky přeloženo Václavem Jamkem, Mladá fronta, 1983) přes tituly Remise de peine (Prominutí trestu, Seuil, 1978), Chien de printemps (Jarní pes, Seuil, 1993), včetně románů Dora Bruder (Dora Bruderová, Gallimard, 1997; Barrister & Principal, 2007), Accident nocturne (Noční nehoda, Gallimard, 2003), Un pedigree (Rodokomen, Gallimard, 2005), Dans le café de la jeunesse perdu (V kavárně ztraceného mládí, Gallimard, 2007) a zatím posledního románu L´horizon (Horizont, Gallimard, 2012).
Modianovo dílo by se dalo přirovnat ke tkané tapisérii: jakýkoliv román totiž otevřete, jako kdybyste začali s novou osnovou, přesto (podobně jako u antického dramatu) víte, že k tragédii se schyluje už od počátku. Nevyhnutelně, nenápadně a příznačně.
Spisovatel Patrick Modiano, nepřehlédnutelná postava současného francouzského románu, je především mistrem ve vytváření atmosféry – v níž jeho postavy, utkané ze vzpomínek zvláštního, obskurního a nedořečeného ladění – se vynořují jako přízraky z řeky zapomnění.
Ty postavy mají různá jména, stejně jako má vždy jiné jméno vypravěč, jenž je podobný detektivu (v románu Ulice temných krámků tuto profesi i vykonává), reprezentuje typ neidentifikovatelného muže své doby, protože přišel, jak říká v jedné pasáži – když už „bylo po všem“. Přesto je ale od první stránky zasažen potřebou zjistit, jaký ten život „ještě předtím“ byl a kdo byli ti lidé, díky nimž je nyní na světě. Týká se to velmi intimně jeho otce, matky, nejbližších příbuzných. Ale nejen…
Jména, ale i typologie postav tvoří rámec té hluboké řeky, jejímž průvodním znamením je „čas, který neléčí“… pouze proměňuje vztahy a jejich dřívější význam.
Estetika vybledlé vzpomínky
Jeho romány se podobají dokumentárním filmům, jež mají svou vizualitu, ale i pravidelný estetický topos; místa, kde se odehrávají - a jejich příběhy, jsou často „obskurní“, nikoliv pouze „příšeřím“, ale jde i jejich podloudnou a vlastně podezřelou kvalitou: pololegální, často i kolaborantským prostředím míst a lidí s dvojakou tváří na hraně zločinu.
Polo-temno je obvykle i v mysli mnoha postav a vypravěče, který v jednom opusu dokonce ztratil paměť („Nejsem ničím. Ničím jiným, než světlou siluetou tohoto večera na terase jedné kavárny“ – Ulice temných krámků), a neví si tedy rady ani s tím, kdo vlastně je, a co ve skutečnosti prožil: pátrá po svém vlastním osudu, a osudu těch, kteří bývali jeho druhy a nejbližšími. Marně…
Často to bývá fotografie, útržek papíru, jež slouží autorovi jako východisko; vypravěč není schopen rozeznat obvykle skutečná jména postav, ani jejich rukopis. Pokud se už k tomu dopracuje, chybí datace a nakonec chybí vlastně i to, co „bylo poté“.
Zapomnění a likvidaci podléhají fatálně i místa, jako je tomu v enigmatickém románu Villa triste, v níž vypravěč popisuje, co vlastně zůstalo z míst, jež kdysi navštívil. O tom, kam zmizela ta překrásná dívka Yvonne se už nikdy nedozví… (román byl mimochodem dosti nešťastně zfilmován pod názvem Le Parfum d´Yvonne režisérem Patricem Lecontem v roce 1994).
Místa mizejí jako lidé, kteří své skutky proměňují za drobné mince daného okamžiku. Nejen za nacistické okupace Francie, ale i v čase téměř neviditelné alžírské války.
Modianův rodný list
Nezáleží na tom, zda Modianovy romány jsou pouze záznamem jeho Livret de famille (Rodného listu). Některé postavy se přemisťují z jednoho románu do druhého, nebo mají přibližně stejnou charakteristiku, jen jiná jména. Nechybí herci, kuplíři, prostitutky, legionáři, šlechtici, džokejové, ale ani snílci. Ve výboru, který nakladatel opatřil v úvodu černobílými fotografiemi, se můžeme jen domnívat, nakolik jsou otištěné fotografie autentické, či slouží pouze jako vizuální ouvertura k tajemství jeho vlastních románů – na pomezí fikce a reality.
Máte-li sílu a nasazení pustit se po té modianovské řece, nemusíte být pouze dědici neodvolatelných životních ztrát, ale budete paradoxně odměněni i nálezy, jež jsou mimořádnými dary na pomezí života a smrti. To křehké vlákno, které Modiano kdysi navlékl do svého stavu, se zdá být s postupujícím časem stále jemnější – úměrně s odstupem, úměrně s časem, jímž prošel kdysi nadějný mladík, jenž nyní stanul, zdá se mi, na prahu skutečné životní moudrosti.
Žádné komentáře:
Okomentovat