vyšlo v Mladé frontě Dnes, dne 13. září 2014
 |
| Jedna z téměř muchovských Češek - tato z ruského Novorosijsku, foto: Lenka Grabicová |
Prezident Zeman podpořil repatriaci volyňských Čechů, kteří nemohou vést na Ukrajině plnohodnotný život. Historie této menšiny je velmi pohnutá – nacisté je vyhlazovali, ty, kteří se vrátili do Československa, komunisté perzekvovali za informování o sovětském systému. Miloš Zeman ve funkci navazuje přímo na Beneše. Jistě si je toho dobře vědom.
Každý skutek lze měřit dvojím metrem. A činy mají své účely: krátkodobé, ale i delší. Potom jsou ovšem akty státnické, jež získávají s časem rozměr symbolický. Kdo se v minulosti zasloužil o stát, nebude však ani poté vyňat z posuzování aktů méně významných, někdy i nízkých.
Jak lze v této perspektivě hodnotit gesto prezidenta Miloše Zemana, který se rozhodl podpořit žádost čtyřicítky rodin volyňských Čechů o vystěhování z Ukrajiny? Je vůbec možné zahrnovat do těchto měřítek tento prezidentský počin?
Ano i ne. Předně je ale nutné prezidentu poděkovat. Učinil své rozhodnutí po delší úvaze a rozhodl se uvážlivě, aniž by se nechal vláčet emocemi nebo žabomyšími válkami. A dal prostě pokyn ministru vnitra...
Pro posouzení tohoto činu bychom měli vědět, že má velký symbolický rozměr. Jakkoliv to na první pohled vypadá, že jde pouze o zanedbatelný počet lidí, každý z těchto lidí si s sebou nese historii. Měl jsem možnost se o tom přesvědčit při svých dvou pobytech na Ukrajině právě mezi žitomirskými Čechy. Mají sice ukrajinské pasy, ale v duši byli a jsou Čechy. Hrdými Čechy.
Zasloužili se o stát
Jejich rodiče přinášeli od 70. let 19. století (za carů Alexandra II., Alexandra III. a Mikuláše II.) do ruské říše kulturu, řemeslnou zručnost a velké nasazení. To, že nejeli za moře, ale vlakem a povozy právě sem, nebylo jenom rozhodnutím z nouze, ale i svobodnou vůlí nebýt součástí říše rakouské.
Připomeňme zde, že tito lidé jsou hodni obdivu především za to, že jejich potomci se zasloužili o vznik Československa. Nebýt České družiny, jednotky vzniklé na Volyni v roce 1914, v tom západním výběžku Ukrajiny, kdysi Maloruska, nebyly by ani české legie a jejich heroická epopej.
O stát se zasloužili i ti, jejichž paměť dosud neuhasla na všech místech, kam po druhé světové válce přišli. Svědčí o tom například pomník prezidentu Edvardu Benešovi v severočeském Žatci. Do vlasti přišli se zbraní v ruce po boku plukovníka Ludvíka Svobody, který také u prezidenta Beneše později podpořil jejich „návrat do vlasti“.
V tomto ohledu tedy prezident Zeman ve funkci navazuje přímo na Beneše. Jistě si je tohoto symbolického významu vědom.
Prezidentu slouží ke cti, že dopis, který Emma Snideničová, předsedkyně Spolku volyňských Čechů, na jaře adresovala (prezidentu, vládě a parlamentu), nezapadl někam do Jeleního příkopu.
Prezident nad stranickými proudy
Dorazil na stůl prezidentovi, který svým rozhodnutím revidoval nízkost, s níž se k němu postavili ministři zahraničí a vnitra Lubomír Zaorálek a Milan Chovanec.
Po vstřícném přístupu Jana Hamáčka, předsedy sněmovny, jenž přijal delegaci volyňských Čechů, totiž následovalo naprosto zoufalé expozé obou ministrů, za které se musel stydět každý, kdo se ještě u nás za české politiky stydět dokáže.
To, že vláda neuvažovala o žádné pomoci při repatriování krajanů, kteří se bojí o své životy a životy svých dětí ve válkou rozervané Ukrajině, bylo prostě zoufalé. Ministr Zaorálek to potom ještě lakoval ve sněmovně důvody diplomatickými, rozuměj „podporou demokratické ukrajinské“vlády.
Fakt, že si ministr Zaorálek plete diplomacii s pomocnou školou patolízalství, nyní Zeman exemplárně opravil. Aniž by se o něm vlastně vůbec zmínil. Elegantní.
Pro Zaorálka je to možná poslední varování. Již dlouho zaznívá hned z několika proudů v ČSSD, že čeho je moc, toho je příliš. Často to bývá slyšet i v salonu, v němž můžete obdivovat africké trofeje. Kolik lidí se u Hynka Kmoníčka, prezidentova poradce pro zahraniční politiku, už vystřídalo, nevím. Tuším ale, že pomohl prezidentovi najít ten správný klíč.
Prezident ukázal, že není jen symbolicky vlastníkem korunovačních klenotů, ale i řešení, jež má svou sílu. Připomněl, že politika se nemusí dělat – nad rozbouřenými stranickými vodami, bez jejichž znalosti by nepřekonal žádný brod – jenom hlavou, ale i srdcem a duší.
Prezident Zeman jistě nebude nikdy prezidentem všech občanů. Bude mít vždy své odpůrce, ale i zastánce. Od tohoto týdne se stal prezidentem volyňských Čechů. A snad i těch Čechů, kteří paměť neztratili a dosud ji nevyměnili za drobné mince.
Každý skutek lze měřit dvojím metrem. A činy mají své účely: krátkodobé, ale i delší. Potom jsou ovšem akty státnické, jež získávají s časem rozměr symbolický. Kdo se v minulosti zasloužil o stát, nebude však ani poté vyňat z posuzování aktů méně významných, někdy i nízkých.
Jak lze v této perspektivě hodnotit gesto prezidenta Miloše Zemana, který se rozhodl podpořit žádost čtyřicítky rodin volyňských Čechů o vystěhování z Ukrajiny? Je vůbec možné zahrnovat do těchto měřítek tento prezidentský počin?
Ano i ne. Předně je ale nutné prezidentu poděkovat. Učinil své rozhodnutí po delší úvaze a rozhodl se uvážlivě, aniž by se nechal vláčet emocemi nebo žabomyšími válkami. A dal prostě pokyn ministru vnitra...
Pro posouzení tohoto činu bychom měli vědět, že má velký symbolický rozměr. Jakkoliv to na první pohled vypadá, že jde pouze o zanedbatelný počet lidí, každý z těchto lidí si s sebou nese historii. Měl jsem možnost se o tom přesvědčit při svých dvou pobytech na Ukrajině právě mezi žitomirskými Čechy. Mají sice ukrajinské pasy, ale v duši byli a jsou Čechy. Hrdými Čechy.
Zasloužili se o stát
Jejich rodiče přinášeli od 70. let 19. století (za carů Alexandra II., Alexandra III. a Mikuláše II.) do ruské říše kulturu, řemeslnou zručnost a velké nasazení. To, že nejeli za moře, ale vlakem a povozy právě sem, nebylo jenom rozhodnutím z nouze, ale i svobodnou vůlí nebýt součástí říše rakouské.
Připomeňme zde, že tito lidé jsou hodni obdivu především za to, že jejich potomci se zasloužili o vznik Československa. Nebýt České družiny, jednotky vzniklé na Volyni v roce 1914, v tom západním výběžku Ukrajiny, kdysi Maloruska, nebyly by ani české legie a jejich heroická epopej.
O stát se zasloužili i ti, jejichž paměť dosud neuhasla na všech místech, kam po druhé světové válce přišli. Svědčí o tom například pomník prezidentu Edvardu Benešovi v severočeském Žatci. Do vlasti přišli se zbraní v ruce po boku plukovníka Ludvíka Svobody, který také u prezidenta Beneše později podpořil jejich „návrat do vlasti“.
V tomto ohledu tedy prezident Zeman ve funkci navazuje přímo na Beneše. Jistě si je tohoto symbolického významu vědom.
Prezidentu slouží ke cti, že dopis, který Emma Snideničová, předsedkyně Spolku volyňských Čechů, na jaře adresovala (prezidentu, vládě a parlamentu), nezapadl někam do Jeleního příkopu.
Prezident nad stranickými proudy
Dorazil na stůl prezidentovi, který svým rozhodnutím revidoval nízkost, s níž se k němu postavili ministři zahraničí a vnitra Lubomír Zaorálek a Milan Chovanec.
Po vstřícném přístupu Jana Hamáčka, předsedy sněmovny, jenž přijal delegaci volyňských Čechů, totiž následovalo naprosto zoufalé expozé obou ministrů, za které se musel stydět každý, kdo se ještě u nás za české politiky stydět dokáže.
To, že vláda neuvažovala o žádné pomoci při repatriování krajanů, kteří se bojí o své životy a životy svých dětí ve válkou rozervané Ukrajině, bylo prostě zoufalé. Ministr Zaorálek to potom ještě lakoval ve sněmovně důvody diplomatickými, rozuměj „podporou demokratické ukrajinské“vlády.
Fakt, že si ministr Zaorálek plete diplomacii s pomocnou školou patolízalství, nyní Zeman exemplárně opravil. Aniž by se o něm vlastně vůbec zmínil. Elegantní.
Pro Zaorálka je to možná poslední varování. Již dlouho zaznívá hned z několika proudů v ČSSD, že čeho je moc, toho je příliš. Často to bývá slyšet i v salonu, v němž můžete obdivovat africké trofeje. Kolik lidí se u Hynka Kmoníčka, prezidentova poradce pro zahraniční politiku, už vystřídalo, nevím. Tuším ale, že pomohl prezidentovi najít ten správný klíč.
Prezident ukázal, že není jen symbolicky vlastníkem korunovačních klenotů, ale i řešení, jež má svou sílu. Připomněl, že politika se nemusí dělat – nad rozbouřenými stranickými vodami, bez jejichž znalosti by nepřekonal žádný brod – jenom hlavou, ale i srdcem a duší.
Prezident Zeman jistě nebude nikdy prezidentem všech občanů. Bude mít vždy své odpůrce, ale i zastánce. Od tohoto týdne se stal prezidentem volyňských Čechů. A snad i těch Čechů, kteří paměť neztratili a dosud ji nevyměnili za drobné mince.
Žádné komentáře:
Okomentovat