Západ se musí vyvarovat chyb první světové války, a přijít dosti urychleně s plánem, jak válku na Ukrajině ukončit. Jinak hrozí, že válka bude velmi dlouhá.
translate - traduire
čtvrtek 22. prosince 2022
Nikdo dlouhou válku na Ukrajině nevyhraje
Západ se musí vyvarovat chyb první světové války, a přijít dosti urychleně s plánem, jak válku na Ukrajině ukončit. Jinak hrozí, že válka bude velmi dlouhá.
středa 30. listopadu 2022
Spojené státy nemají v Evropě silnějšího partnera, než je Francie
úterý 13. září 2022
Smrt královny Alžběty II. předjímá konečný rozchod s imperiální Británií
pondělí 5. září 2022
Může Itálie nakazit Evropu? Salvini žádá přehodnocení sankcí vůči Moskvě
Přituhuje. Předvolební kampaň v Itálii nabírá na obrátkách: radikálně pravicový vůdce Matteo Salvini, předseda Ligy, a jeden ze členů možné vítězné koalice, zpochybnil význam západních sankcí vůči Rusku.
pátek 5. srpna 2022
Giorgia Meloniová, nová naděje rozvrácené Itálie
Vrací se Itálie ke kořenům, nebo je ve stavu kolektivní sebevraždy? Stojí za pádem vlády Rusko?
pátek 24. června 2022
Premiérka Kallasová tvrdí: Estonsko by podle plánů NATO bylo vymazáno z mapy
Před nadcházejícím summitem Organizace Severoatlantické smlouvy (NATO) v Madridu, se tento týden postarala o rozruch estonská premiérka Kaja Kallasová. NATO by nebránilo v první fázi její zemi.
úterý 7. června 2022
Poslední bitva vzplála? Krize demokracie může přivést Francii k pádu režimu
Již šestým týdnem se ve Francii odehrává politické zemětřesení, které nikdo vůbec nečekal. Mnozí ho raději ani nechtějí vidět. V posledních dnech ale i vládní tábor pochopil, že jde do tuhého.
Za tímto pohybem není znovuzvolený prezident Emmanuel Macron, jehož manifest nesl název Revoluce (2017), ani jeho poražená vyzyvatelka Marine Le Penová, která historicky značně narostla.
Stručně: v prezidentském klání vyhrál extrémní centrista (Macron), který porazil extrémní pravici (Le Penová). Na ten poslední extrém ale téměř všichni zapomněli…
Za potenciálem té nadcházející revoluce stojí totiž Jean-Luc Mélenchon, předseda Nepoddajné Francie (LFI), v prezidentském souboji - ten třetí vzadu. Je to on, který chce změnit režim, vyhlásit revoluční Konstituční shromáždění ke vzniku Šesté republiky.
Trockistické kořeny nynější revoluce
Mélenchon, veterán politických bitev, připomeňme, tkví svými kořeny historicky v trockistickém hnutí rozbouřené Francie šedesátých a sedmdesátých let. To hnutí, a zejména jeho přídomky komunistický nebo dělnický (Organizace komunistické internationály - OCI nebo Nezávislá dělnická demokratická strana - POID) sice zdánlivě odezněly v mediálním světě, ale stály na startu Mélenchonova nového směru v roce 2008.
Nepoddajná Francie (LFI, 2016), jak zní formace, pod jejíž křídla se usadili nyní všichni na levici, byla až druhá fáze, ta první nesla prostý název Levicová strana (PG, 2009).
Někteří kritici mu nyní vytýkají jeho vládní socialistické angažmá (za prezidenta Françoise Mitterranda i za premiéra Lionela Jospina). Zapomínají ale na to podstatne: byl to právě Mélenchon, který vždy kritizoval buržoazní popanštění socialistů a rezignaci na východiska (boj proti kapitálu a za sociální pokrok), která levice do té doby, zastupováním dělnické třídy a bojem za ní, reprezentovala. Po kongresu v Remeši (2008), kdy se socialisté přiklonili k neoliberalismu, ze strany odešel.
Mimochodem. Bývalý socialistický premiér Lionel Jospin, byl rovněž trockistou, a v duchu tzv. entrismu (vstupu do jiných stran k jejich rozvracení), nebyl podobně jako Mélenchon za ryzího socialistu nikdy považován.
Pátá republika jako ,,permanentní politický převrat''
Styl vládnutí v rámci Páté republiky je výrazně stavěn na vertikální moci, v které jsou sice prezident a parlament jako dva články demokratického systému na stejné úrovni, ale ve výkonu moci se režim odehrává kolem prezidenta. Prezident, jak to kdysi řekl Nicolas Sarkozy, mluví o premiérovi jako o ,,nejbližším spolupracovníkovi''.
I proces volby většiny (289 z 577) v parlamentu je v zásadě prezidentovi nakloněn. Obvykle je tomu tak, že vítězství prezidenta vede vždy v parlamentních volbách, jež následují, k vítězství právě jeho uskupení.
Stalo se tak vždy od založení francouzské Páté republiky v roce 1958 (přímá volba uzákoněna od roku 1962, první volba v roce 1965), a posílilo navíc i zkrácením mandátu ze sedmi na pět let (úprava v roce 2000).
Prezidentská většina zvítězila naposledy i v roce 2017, krátce po vítězství dosud nejmladšího prezidenta, který své hnutí En Marche! (Na pochodu!) označil vlastními iniciálami. Nyní to je poprvé pro celý režim sporné. A právě na tom je založena taktika levice.
Systém, v němž je parlament fakticky vydán na pospas prezidentovi, kritizují mnozí, kteří považují tento stav za neudržitelný. Macron, který nastupoval s programem změnit volební systém parlamentních voleb na částečné proporční (pod vlivem Bayrouaova Demokratického hnutí), aby lépe odpovídal rozložení politických sil, nyní čelí nástupu trendů, který je skrytě pučistický.
Jak to napsal kdysi François Mitterrand? Systém Páté republiky je ve skutečnosti, z důvodu vysoké koncentrace moc do rukou jediného člověka, ,,permanentní politický převrat''. Prezident sestavuje vládu, prezident schvaluje kandidátky, prezident… o sobě mluví jako o Jupiteru, bohu hromu i blesku.
Ve výzkumech veřejného mínění ale nyní stojí týden před volbami na čele levicové volebni spojenectví, jejíž název vychází ze zkratek jejich stran: Nupes (Nový lidový, ekologicky a sociální svaz). Již jeho prezidentská kandidatura byla schválena tzv. Lidovým parlamentem.
Mélenchonovi se rozhodně podařil husarský kousek, když pod jeden název dostal ekology, komunisty i socialisty (radikální i méně). Disidenti se rekrutují z liberální levice, mezi níž komicky nechybí ani socialista, bývalý prezident François Hollande, který se ke svému druhému pokusu pro absenci popularity ani neodhodlal.
Vulkanický pohyb rozpoutal Mélenchon ve chvíli, kdy se ostře vyhlásil budoucím premiérem Francie a parlamentní volby označil zao ,,třetí kolo prezidentské volby''. Učinil tak v reakci na Macronovo vítězství, jež označil za nelegitimní, s ohledem na nízký počet voličů a nárůst extrémní pravice. Mélenchon skončil jako třetí o pouhých 40.000 hlasů. Kdyby nebyl býval kandidoval komunista Fabien Roussel, mohl se ve druhém kole setkat Mélenchon s Macronem ve druhém kole.
O nelegitimnosti nemluvil ale Mélenchon sám, nýbrž i předseda senátu Gèrard Larcher, vzešlý ze strany Republikánů (LR), který kritizoval nízkou úroveň a krátké trvání Macronovy prezidentské kampaně.
Taktika oddalovat rozhodnutí, se u Macrona projevila i při sestavování vlády, na čele s Élisabeth Borneovou, jejíž charakter je ryze technokratický. Vláda, která působí výrazně jako přechodná (změna v kontinuitě?), je zbavena ideové politické orientace - vášně budí pouze ministr školství Pap Ndiaye, univerzitní pracovník senegalského původu, a to kvůli svému ostře rasovému výkladu dějin.
Kdo ze čtrnácti nových ministrů přežije peklo parlamentních voleb? To není vůbec jasné. Ani premiérka Borneová, jež kandiduje v Calvadosu, nemá své jisté. Může se ale stát, že - vzhledem k nynějším preferencím hnutí Nupes - bude koncem června (volby se konají 12. a 19. června) muset prezident Macron jmenovat Mélenchona svým novým premiérem?
Macronova kontinuální změna
Když Macron nastupoval před pěti lety, dokázal uhranout není mládím, ale i tím, že rázně rozdělil politickou scénu, již ovládl a rychle opanoval. Staré strany šly do kopru, parlament ovládlo jeho nové hnutí Republika na pochodu (LREM). Kdo chtěl, dokázal se recyklovat…
Nebyla to ani levice, ani pravice, které se dostaly k moci. Po letech vyhnívání se zdál být Macron čerstvým větrem, jenž zavanul krajinou: první krize, jímž ale čelit, odhalily limity jeho vládnutí.
Systém na jehož čele stojí, otevřel možnosti k nové diskusi nad jeho povahou. Nebyly to jenom násilně střety v rámci hnutí Žlutých vest, ale i širší krize pandemická, v níž se brutalita a policejní zásahy staly průvodními znaky krize celého režimu. Radikalizace společnosti, na pozadí války na Ukrajině, doléhá i na občany země - byť má Francie zatím velmi nízkou inflaci -, jež má stále ambicí vládnout - a poslední půlrok to ukázal v plné nahotě i Evropské unii (EU).
Vládní hnutí Renesance podle výzkumů získá na přepočet mandátu, kvůli volebnímu modelu, nakonec většinu - patrně křehkou, nějakých 275-315 křesel. Něco o deset mandátu více než je většina. Nemusí to být ale většina vůbec. Výzkumy nevoli, ty volby pouze ovlivňují. Od Národního sdružení Marine Le Penové nelze rovněž očekávat velký klid: zcela jistě bude mít vlastní poslanecký klub, s počet mandátů by mohl stoupnout ze 7 na 55-65 (ke klubu stačí 15).
V tu chvíli se Mélenchonova hvězda, která podle odhadů může mít 150-180 mandátu (on sám nekandiduje), stane stálicí, jež může rozložit celý dosavadní systém nadobro. Stane se totiž hlavní silou v parlamentu, bez níž se už vůbec nic neobejde.
Mélenchonův plán napumpovat do francouzské ekonomiky 250 miliard euro (snížení odchodu do důchodu, zvýšením sociálních davek, podpory, znárodňováním apod.) vyvolává zděšení. Ministr financí Bruno Le Maire tvrdí, že je Mélenchon ,,galský Chávez''. Co ale dělat s Chávezem, jehož lidé budou v parlamentu?
Ta Macronova kontinuální změna se v perspektivě více podobá, podobně jako u jeho dávného předchůdce Mitterranda, jeho druhému období: už lze pouze všechno ztratit, už se to nebude nikdy opakovat. Víc než dva mandáty Macron ústavně mít nemůže.
Za týden budeme vědět, kam míří Francie. Ta poslední bitva vzplála v těchto dnech. Bude to konec režimu, nebo jeho nový začátek?
pondělí 2. května 2022
Vítězství? Někdy příště, Marine!
úterý 26. dubna 2022
Macron II: král je (téměř) nahý. Dokáže zabránit rozpadu Francie?
pondělí 11. dubna 2022
Rozdělená Francie: Manu, Marine, Želva... a Vrabec, co myslel, že je dravec
> politika > Francie > prezidentské volby > fejeton exkluzivně na Jehlice revue
Znovu? Ano, čísla 1. kola francouzským prezidentských voleb připomínají až příliš výsledky před pěti lety. Jaké z toho plyne ponaučení? Francie je rozdělena. Někteří jsou znechucení a pálí volební průkazy, jiní věří v možnosti „nové pravice“. Levice zahájila proces zničující sebekritiky…
neděle 10. dubna 2022
Prezidentské volby ve Francii: Macron, Le Penová, Mélenchon a další. A neúčast v hlavní roli!
> politika > francouzská > prezidentské volby > Parlamentní listy, 9. dubna 2022
čtvrtek 31. března 2022
Chce Biden odstranit Putina od moci? Rusko chce Ukrajinu rozdělit
> geopolitika > USA > Polsko > Rusko > válka na Ukrajině
úterý 22. března 2022
Macron je hadem, který umí uštknout. Teď je na drátě s Putinem
Poslední týdny prožíval francouzský prezident Emmanuel Macron ve znamení války. Nikoliv války covidové, jak ohlásil před dvěma lety, ale té skutečně - války na Ukrajině, kam se od 24. února valí ruské tanky a vybuchují bomby.
pondělí 14. března 2022
V čem se realisté u Putina pletou aneb Proč státy dělají v dějinách chyby
> geopolitika > USA > Ukrajina > Rusko > válečný konflikt > esej
úterý 8. března 2022
Sorokin tvrdí: Putin sedí na vrcholu rozpadající se pyramidy
> válka na Ukrajině > Rusko > Putin > esej
Konečným Putinovým cílem není Ukrajina, ale západní civilizace – žene ho nenávist z dob, kdy chlastal černé mléko, jež nasával ze struktur KGB.
pondělí 28. února 2022
Změna paradigmatu: Všichni nyní žijeme ve světě Vladimira Putina
politika > geopolitika > strategie > Ukrajina > Rusko > Evropa > NATO
Změna perspektivy? Novináři, kteří psali o mezinárodních záležitostech ve dvacátých a třicátých letech minulého století, označovali tehdejší éru za „poválečnou“. Viděli události prizmatem Velké války, která tehdy zdevastovala Evropu. Historici, kteří píší o současnosti, označují tyto roky za „meziválečné“. A to z toho prostého důvodu, že analyzují, co se během těchto let stalo v rámci přípravy na ještě ničivější druhou světovou válku. Jak jsme na tom dnes?
čtvrtek 24. února 2022
Putinovým cílem je dokázat, že Západ nemůže vyhrát. Zneuctí to ale Rusko na další generaci
Vypadá to, že ukrajinská krize se stává novým cvičením v západní beznaději. Když Varšavská smlouva potlačila maďarské povstání v roce 1956 a když sovětské tanky rozdrtily Pražské jaro v roce 1968, byl nakonec Západ tak vděčný, že Moskva neposlala svůj „těžký kov“ i do Polska v roce 1981, že jen o něco více pokrčil rameny ve chvíli, když vojenská junta uvěznila tisíce aktivistů Solidarity.
pondělí 14. února 2022
Rusko i Čína chtějí zvrátit americkou dominanci. Těsnější objetí mezi Pekingem a Moskvou má ale své limity
> politika > geopolitika > Rusko > Čína > komentář The Financial Times
Nepřítel mého nepřítele, je můj přítel. Zatímco mnoho západních vůdců se minulý týden zdrželo zahájení zimních olympijských her v Pekingu, čínskému prezidentovi Si Ťin-pchingovi se podařilo přilákat hvězdného hosta: ruského prezidenta Vladimíra Putina.
pondělí 7. února 2022
Novým prezidentem Itálie se stal prezident starý: Sergio Mattarella. Ve vzduchu visí hmatatelná nejistota
> politika > Itálie > prezidentské volby > komentář
čtvrtek 27. ledna 2022
Kdo bude zvolen 13. prezidentem Itálie? V italském parlamentu chybí haruspex!
> politika > Itálie > prezidentské volby > analýza The Spectator
pondělí 10. ledna 2022
Nové dělení sfér vlivu? Evropa zatím hledá své místo u stolu
> geopolitika > Rusko > USA > Evropa > Ukrajina > analýza Jehlice revue
Začal týdenní maratón, který by mohl přinést odpověď na otázku, zda „evropská bezpečnostní architektura“ dostane nové obrysy. Pozoruhodné na této snaze je zejména skutečnost, že o ní budou rozhodovat dva státy, bývalí soupeří ve „studené válce“, totiž Spojené státy americké a Ruská federace. Evropě nebylo ani nabídnuto místo u stolu.