odvysíláno na Českém rozhlasu Plus v pořadu Názory a argumenty, dne 23. prosincec 2014
Elegantní, zvídavý a neortodoxní. Tak si pamatuji francouzského profesora Maurice Duvergera, když přijel do Prahy koncem 90. let.
Klasik politických věd, sociolog, jemuž celé generace studentů vděčí hned za několik konceptů, jež s oblibou používají i mnozí publicisté, aniž by často věděli, kdo byl jejich autorem. Maurice Duverger zemřel minulý týden z úterý 16. na středu 17. prosince ve věku 97 let.
Zakladatelská osobnost, jež vždy budila dostatek vášně, neboť se nikdy nenechala snadno zařadit do předem srozumitelné škatulky. Jeho osobní politické angažmá od počátků, kdy se politice rozhodl věnovat, jsou plné paradoxů; oproti tomu jeho invence v politické teorii bývají snadno zapamatovatelné, někdy se o nich mluví jako Duvergerových zákonech.
Stál doslova u základů evropských politických věd, Francie mu vděčí za několik ústavů této orientace. Jeho kniha Les Partis politiques (Politické strany), vydaná roku 1951, byla celkem reeditována devětkrát a přeložena do devíti jazyků. Jeho další knihy do více než dvaceti.
Začínal jako stoupenec pravicového populismu ve 30. letech za , aby své politické angažmá uzavřel na přelomu 80. a 90. let jako nezávislý poslanec evropského parlamentu za Italskou komunistickou stranu (PCI). Když jsem se ho na tyto paradoxy ptal, pokrčil rameny a lišácky se usmál. „Politika člověka vtáhne, a dělá si s ním někdy, co si sama zamane,“ řekl mi potutelně.
 |
| V mnoha svých názorech byl Maurice Duverger originální, ale i - "inattendu" |
Klasik politických věd, sociolog, jemuž celé generace studentů vděčí hned za několik konceptů, jež s oblibou používají i mnozí publicisté, aniž by často věděli, kdo byl jejich autorem. Maurice Duverger zemřel minulý týden z úterý 16. na středu 17. prosince ve věku 97 let.
Zakladatelská osobnost, jež vždy budila dostatek vášně, neboť se nikdy nenechala snadno zařadit do předem srozumitelné škatulky. Jeho osobní politické angažmá od počátků, kdy se politice rozhodl věnovat, jsou plné paradoxů; oproti tomu jeho invence v politické teorii bývají snadno zapamatovatelné, někdy se o nich mluví jako Duvergerových zákonech.
Stál doslova u základů evropských politických věd, Francie mu vděčí za několik ústavů této orientace. Jeho kniha Les Partis politiques (Politické strany), vydaná roku 1951, byla celkem reeditována devětkrát a přeložena do devíti jazyků. Jeho další knihy do více než dvaceti.
Začínal jako stoupenec pravicového populismu ve 30. letech za , aby své politické angažmá uzavřel na přelomu 80. a 90. let jako nezávislý poslanec evropského parlamentu za Italskou komunistickou stranu (PCI). Když jsem se ho na tyto paradoxy ptal, pokrčil rameny a lišácky se usmál. „Politika člověka vtáhne, a dělá si s ním někdy, co si sama zamane,“ řekl mi potutelně.
