Popis proměny Borise Razona

doslov v českém překladu vydání knihy Borise Razona: Palladium, Odeon 2015

Novinář, spisovatel a také pacient Boris Razon, jenž v tomto svém debutovém díle popsal vlastní příběh.

Každý procházíme v životě proměnou. Ta, jíž prošel hlavní hrdina, autor a vypravěč v jedné osobě – Boris Razon, je ale přece jenom jiného druhu. On sám ji popisuje zpočátku jako pomalé přepadení. Prvotina Palladium, jež se objevila mezi horkými kandidáty na Goncourtovu cenu za rok 2013, patří k těm, o nichž se vám bude ještě dlouho zdát. Nejen pro její intenzitu, ale i sílu obraznosti.
Kniha se dá číst různými způsoby, podobně ji lze rovněž interpretovat. Bude záležet na čtenářovi znalosti jiným podobných příběhů, i touze se jim oddat. Od první chvíle je zřejmé, že autor čtenáři jeho prožitek příliš neusnadňuje: to, co se od prvních stran jeví jako záznam postupující fyzické paralýzy, se brzy transformuje v temnou, místy až makabrózní lidskou anabázi, hlubinný ponor, na jehož konci se hrdina vynoří, a nad hladinou vysvitne i slabé světlo naděje. „Ten film jsem si v duchu promítl snad tisíckrát, probral dny jeden po druhém, snažil se vybavit si každou stopu, kterou bych snad mohl zanechat. Probral jsem každou vteřinu posledních dvou měsíců. Devětadvacet dnů jsem putoval peklem. A naneštěstí pro mě všechno to tady je pravda,“ píše úvodem.

Obálka knihy je dílem Ivana Brůhy.

Nejde o prvoplánovou literární inspiraci, jež se tu snadno nabízí třeba s Kafkovou Proměnou, ve které jednoho rána Řehoř Samsa zjistí, že se proměnil v obří hmyz – , ale o intenzivní popis prožitku konkrétní nemoci, jejíž symptomy a průběh autor charakterizuje, známé mezi lékaři a poučenými laiky jako syndrom Guillaina-Barrého (SGB) nebo také jako syndrom nakažení autoimunní periferní nervové periferní soustavy; může vést až k postižení tetraplegií čili částečnému nebo úplnému ochrnutí.

Spisovatel, novinář a vypravěč Boris Razon (1975) tohle opravdu vše prožil a svůj příběh, podobající se bolestivému sestupu, sám nakonec napsal. Není to ale zdaleka tak jednoduché, jak to na první pohled vypadá. A nelze se vyhnout ani srovnáním, jež spisovatel nenabízí, která nám ale vytanou na mysli.

Téma totiž vzdáleně připomíná autobiografický román Skafandr a motýl od Jeana-Dominiqua Baubyho (česky 2008); také zde se hrdina snaží popsat stav, do nějž ho uvrhlo náhlé ochrnutí – ba co víc krátce po vydání sám umírá na infarkt. Razon, který svůj stav, přes původní beznadějnost a doslova na nitce života, přežil, a byť v jeho mediálních vystoupeních jsou znát stále stopy rekonvalescence, jde ve svých obrazech mnohem dál, než toliko k záznamu svého uvěznění. Protože v jeho případě nešlo pouze o „uzamčení“ (nemožnost komunikovat přímo s okolím), ale o hlubinný proces introspekce doprovázený ryzím, fantasmagorickým vytržením mysli, a tedy doslova o „vyvržení“ do stavu odpoutané mysli. Svými halucinogenními vizemi se Razon více blíží jinému, i u nás známému francouzskému prozaikovi Antoinu Volodinovi a jeho románu Bardo or not Bardo (2004), inspirovanému Tibetskou knihou mrtvých.

Sám autor tvrdí, že vše, co v knize popsal, je pravda a nic než pravda; co napsal, skutečně viděl a nic z toho si nevymyslel. Co odhaluje, je nejen blouznění, ale i ta největší lidská intimita – včetně fyzické bezmoci, a sní spojených důsledků (nejintimněji například i nemožnosti sám vyměšovat). Román je mu zřejmou zpovědí, druhem psychoterapie. „Ano, může to působit komicky,“ utvrzuje nás v jednom rozhovoru. „Je opravdu obtížné být snad ještě intimnější. Cítím se být velmi chráněn tímto románovým psaním a doufám, že tím dosáhnu alespoň trochu univerzálnosti. Jsou to velká slova, ale je to tak: doufám, že se mi podařilo dotknout se lidí, kteří rozumějí tomu, co je obklopuje, ale zejména toho, co je v nich samotných. Že v hloubce intimity existuje svět.“ V průběhu Razonova vyprávění se ocitáme ve světě, respektive na pomezí světa živých, často i v zásvětí, což jistě ocení stoupenci Carla Gustava Junga nebo vykladači kabaly, ale troufám si tvrdit, že i čtenář neobeznámený s hlubinnou psychologií, ani s tajemstvím sefirotů.

Všechno to vlastně začalo, v životě i v románu v létě roku 2005. Není bez zajímavosti uvést, co sám spisovatel o sobě explicitně neprozrazuje. Dozvídáme se sice, že hlavní postavou je novinář jistého internetového portálu – doplňme, že Boris Razon byl před svou nemocí deset let editorem internetové podoby listu Le Monde – a jako nadějný mladý muž s prestižními diplomy si vůbec nepřipouštěl, že by se mu mohlo cokoliv přihodit. Popíjel, kouřil, užíval si života... Možná až příliš respektoval převážně tu viditelnou část reality, pro niž se rozhodl žít. Nemoc ho zastihla ve chvíli, kdy byl ve svých devětadvaceti letech lehkomyslný, snad až příliš svobodomyslný, toužil možná i po dítěti se svou přítelkyní Caroline...

SGB se ale neptá. A kniha je rovněž medicínským záznamem – deníkem lékařských zpráv (pokud byste si nebyli jisti, zalistujte ve slovníčku), jež o chorobě podávají zdravotní sestry i specialisté. Celkem šest měsíců musel hrdina prožívat okamžiky, ve kterých se stal na lůžku (neurologické resuscitační služby nemocnice La Pitié-Salpêtrière) nejprve zcela nehybným fétusem, kuklou bez možnosti pohybu; jeho role se proměňují spolu s proměnou těla a mysli, sám sobě je podezřelým, podivným sociálním vyvrhelem, desperátem a dokonce vrahem – ocitá se ve společnosti dvojníků, posměšných strážců, ale i japonských kurev, kejklířů a kultivovaných psíčků, kteří se starají o jeho rozkládající se ostatky. Obrazy silně připomínají odpoutané féerické vize, Borgesovy či Garcíi Marquéze ze školy magického realismu; setkáváme se tu ale i s felliniovskými kejklíři střihnutými bondovkou či kultovním akčním filmem Šílený Max.

Jde ale svého druhu také o zpověď, vyznání, neboť tím, na koho se hrdina obrací, by měl být především „přítel“ – možná čtenář, možná autorovo druhé já, nebo i někdo jiný. Bůh může být přítomnen, bude-li ho někdo hledat. V jednom z meditačních okamžiků v knize vede Boris Razon se svým „přítelem“ bilanční rozhovor: „Chceš po mně, abych respektoval realitu? Podle tebe jsem jen takový chudák marod, mladý muž, co si vymýšlí hrdinství, aby nezešílel docela?“ A jako by tušil, že to jeho líčení může působit jako póza, dodává: „Jenomže, co ty víš o realitě, co víš o spodních vrstvách života, o temných územích, kde se to hemží přízraky, jako jsem já? Když ti povím, že život, náš život, zanechává nesmazatelné stopy, které ani ty, ani já nevnímáme, protože se příliš soustředíme na prošlapávání své cesty? Ty stopy jsou jako malé ranky, jako rozjitřené zranění. Pro mě ten den už nastal, víš, procházím postupně všemi ranami, které mi život zanechal. Ponořil jsem se do nich a málem v nich utonul. Takže ano, můžu ti to říct, byl jsem hrdina.“ Bez editora Jeana-Marka Robertse, jenž zemřel krátce po vydání Razonovy knihy, by kniha zřejmě nebyla tím, čím se nakonec stala. Díky němu on sám neutonul při její kompozici a výsledném tvaru.

Podobá se to nakonec opravdu hrdinné cestě Odyssea, Homérova „syna bolesti“. Nebloudí ovšem jako on deset let, ale na své cestě, jíž předchází proměna ve sfingu, se vskutku podobá mořeplavci; i jeho setkání s podivnými přízraky, námořníky (velitelem s ruským přízvukem) i sirénami majícími tajemný háv. Mytologický rámec, zapřísahá nás spisovatel, není ale pouhou literární konstrukcí. Sám název Palladium, odkazující na bohyni Pallas Athénu uctívanou v Tróji, ale i jinde, jakož i úvodní citace, připomínají sílu paměti, v níž mohou tím paládiem být například ostatky významného světce, autora přece jen prozrazují. Má-li být tato kniha jemu samému tím, co „garantuje uchování nějaké věci“, soudím, že dosáhla, alespoň pro duši autora svého cíle. Dosáhne-li román až k branám čtenářovi mysli, bude záležet jen na čtenáři samotném – nechá-li se spoutat, či otevře-li mu svým dílem Boris Razon další zasutá místa, ať už vědomá či nevědomá. Je popisem cesty, jíž hrdinně prošel sám spisovatel, popisem jeho vlastní proměny.