> kultura > integrální text vyšel v italském deníku Corriere della Sera, dne 19. listopadu 2015
 |
| Spisovatel Michel Houellebecq obvinil po atentátech celou politickou třídu. |
„Obviňuji Hollanda,“ napsal v textu, jejž otiskl italský list Corriere della Sera.
> exkluzivně na Jehlice revue
> exkluzivně na Jehlice revue
Zatímco po celý tento týden francouzské noviny a časopisy otiskují den za dnem analýzy a reflexe událostí, jež zasáhly v noci 3. listopadu východní část Paříže, spisovatel Michel Houellebecq stále mlčel.
Muž, jenž rozvířil na počátku roku svým románem Soumission hladinu veřejného mínění na nejvyšší možnou míru, obviňovaný často z islamofobie, publikoval svůj text až ve čtvrtek, a to nikoliv ve Francii, ale v Itálii – v liberálním deníku Corriere della Sera.
Obviňuji Hollanda!
Šest dní po atentátech přerušil své mlčení, aby přímo obvinil socialistickou vládu a politický establishment jako celek. „Žalostná situace v níž se nacházíme, je zapříčiněna politickou zodpovědnost a tito politikové musejí dříve nebo později, projít důkladnou prověrkou,“ soudí.
Houellebecq se vzápětí ostře opřel do nejvyšších politiků současné vlády, prezidenta Hollanda a premiéra Vallse: „Je ovšem velmi nepravděpodobné, aby tak učinil ten bezvýznamný oportunista, který zabírá křeslo šéfa státu, stejně jako ten retardovaný mentál („attardé congénital“), jenž je ve funkci prvního ministra, a už ani nezmiňuji takřečené „opoziční hlasy“ („ténors de l´opposition“).“
Podle Houellebecqa jde ovšem zodpovědnost mnohem dál, nějakých dvacet nebo třicet let ve Francii politická třída těžce zklamala a nezvládla své základní poslání, totiž: „ochránit francouzský lid, jenž jim byl svěřen“. Mezi občany a těmi, kteří by je měli lid reprezentovat, zeje obrovská propast a diskreditace, jež zasahuje celou politiku, se v ní „nejen rozšířila, ale pozbyla rovněž celkové legitimity“.
Spisovatel se ve větách zvolacích ptá po těch, kteří rozhodovali o škrtech v rozpočtech na policii, vytýká politikům rétoriku, v níž dominovala představa, že hranice nemají smysl – a jsou „pouze nechutným symbolem archaického nacionalismu“.
Na atentáty jsme si zvykli
Obviňuji Hollanda!
Šest dní po atentátech přerušil své mlčení, aby přímo obvinil socialistickou vládu a politický establishment jako celek. „Žalostná situace v níž se nacházíme, je zapříčiněna politickou zodpovědnost a tito politikové musejí dříve nebo později, projít důkladnou prověrkou,“ soudí.
Houellebecq se vzápětí ostře opřel do nejvyšších politiků současné vlády, prezidenta Hollanda a premiéra Vallse: „Je ovšem velmi nepravděpodobné, aby tak učinil ten bezvýznamný oportunista, který zabírá křeslo šéfa státu, stejně jako ten retardovaný mentál („attardé congénital“), jenž je ve funkci prvního ministra, a už ani nezmiňuji takřečené „opoziční hlasy“ („ténors de l´opposition“).“
Podle Houellebecqa jde ovšem zodpovědnost mnohem dál, nějakých dvacet nebo třicet let ve Francii politická třída těžce zklamala a nezvládla své základní poslání, totiž: „ochránit francouzský lid, jenž jim byl svěřen“. Mezi občany a těmi, kteří by je měli lid reprezentovat, zeje obrovská propast a diskreditace, jež zasahuje celou politiku, se v ní „nejen rozšířila, ale pozbyla rovněž celkové legitimity“.
Spisovatel se ve větách zvolacích ptá po těch, kteří rozhodovali o škrtech v rozpočtech na policii, vytýká politikům rétoriku, v níž dominovala představa, že hranice nemají smysl – a jsou „pouze nechutným symbolem archaického nacionalismu“.
Na atentáty jsme si zvykli
„Nazítří po atentátech ze 7. ledna, strávil jsem dva dny přikovaný ke zpravodajským kanálům, aniž bych byl schopen obrátit zrak,“ píše spisovatel. „Po atentátech ze 13. listopadu jsem ani nezapnul televizi.
Omezil jsem se na to, že jsem zavolal přátelům a známým, kteří bydlí v zasažených čtvrtích (mluvilo se o hodně lidech). Zvykli jsme si na atentáty.“
Přesto ale stále věří tomu, že Francouzi tuto situaci ustojí. „Francie odolává, aniž by potřebovala dojít až k hranici výjimečného hrdinství, aniž potřebovala nějaký ´spínač´ kolektivní národní hrdosti,“ míní. Co je ale podle něj nezbytné, je změna demokratického režimu. „Zdá se mi, že jediným řešením, jež nám zbývá je vydat se zvolna jediné formě skutečné demokracie, jíž rozumím přímou demokracii.“
Omezil jsem se na to, že jsem zavolal přátelům a známým, kteří bydlí v zasažených čtvrtích (mluvilo se o hodně lidech). Zvykli jsme si na atentáty.“
Přesto ale stále věří tomu, že Francouzi tuto situaci ustojí. „Francie odolává, aniž by potřebovala dojít až k hranici výjimečného hrdinství, aniž potřebovala nějaký ´spínač´ kolektivní národní hrdosti,“ míní. Co je ale podle něj nezbytné, je změna demokratického režimu. „Zdá se mi, že jediným řešením, jež nám zbývá je vydat se zvolna jediné formě skutečné demokracie, jíž rozumím přímou demokracii.“
Žádné komentáře:
Okomentovat