Spisovatel Daoud ťal do živého aneb Pod dvojí fatwou: fanatiků jediné pravdy

> kultura > civilizace > text vyšel na portálu Parlamentních listů, dne 7. března 2016

Spisovatel Kamel Daoud vyvolal velký rozruch po celém světě svým esejem

> Ve světě Alláha je největší bídou – bída sexu, napsal alžírský pisovatel Kamel Daoud. Odmítá ale, že by měli být muslimové viděni jako „divoši“. Jsou jenom... „jiní“. Žena je pro ně zakázanou touhou – oproti věčnosti. Kolektiv vědců protestuje...

Je muslimské kultuře vlastní násilí na ženách? Není Západ v zajetí představ, jež neodpovídají skutečnosti představ většiny muslimů? Jaké jsou hodnoty tisíců lidí, kteří přicházejí do Evropy? Podle alžírského spisovatele Kamela Daouda ztrácejí muslimové v Evropě duši: to vede k ponižování ženy! Kdo se vlastně bojí Daouda?

Poprask. Alžírský spisovatel Kamel Daoud (*1970), který čelí ve své zemi fatwě, označil muslimskou kulturu za násilnickou a plnou předsudků – zejména k ženě a sexu. Učinil tak v souvislosti se silvestrovskými útoky v Kolíně nad Rýnem.

Část francouzské intelektuální levice jej za to ve společné petici obvinila z islamofobie. Do diskuse, zabývající se povahou islámské kultury a uprchlické krize, se zapojil minulý týden i francouzský premiér Manuel Valls, jenž vystoupil na Daoudovu obhajobu.

Na Západě muslim zachrání tělo, nikoliv duši 

Není to jen válka slov. Spisovatel Kamel Daoud, známý alžírský spisovatel a novinář, dosud publikující převážně ve svém domovském listu Le Quotidien d´Oran, ale i v Evropě a Americe (v prestižních listech typu La Repubblica, The Guardian, Le Monde či The New York Times), ťal do živého. Není to poprvé, a patrně ani naposledy. „Ve světě Alláha představuje sex největší bídu,“ napsal expresivně. Slovo se v jeho případě stalo tělem.

Aniž by zpochybňoval utrpení tisíců uprchlíků, kteří opouštějí své země, uvedl: „Uprchlíky vnímáme prostřednictvím jejich statutu, nikoliv kultury. A toto přijetí se omezuje na byrokracii a charitu, aniž bychom vzali v potaz kulturní předsudky a náboženské pasti.“ Tento úhel otevírá téma, pro něž si vysloužil on sám obvinění z islamofobie. Daoud na protest oznámil, že přestává definitivně jako novinář psát...

Text, který vyšel nejprve 10. ledna v italském liberáně-levicovém listu La Repubblica, kterýžto o dva dny, 12. ledna, převzali i v politicky blízkém francouzském večerníku Le Monde. V okamžiku, kdy se v obou listech rozběhla diskuse, přetiskl text i globální americký The New York Times pod titulkem: Sexuální bída arabského světa. Text se stal jedním z nejsledovanějších polemických vyjádření posledních týdnů a dní.

Jeho výbušnost posiluje postavení tohoto novináře, který v Alžírsku ostře kritizuje vojensko-byrokratickou mašinérii prezidenta Abdelazíze Boutefliky, ale i fanatické šílenství radikálních stoupenců Alláha. Loňského jara vydal Daoud ve Francii vysoce ceněný román Mersault-přešetření (2015), jenž obdržel Goncourtovu cenu za první román. V létě vyšel v nakladatelství Odeon rovněž i česky. Kamel Daoud v rozhovoru pro RFI koncem loňského roku prohlásil, že si v mládí prožil inklinaci k radikálnímu islámu.

Vyplatí se některé Daoudovy pasáže z textu, jenž obletěl svět, citovat: „Na Západě zachrání uprchlík nebo imigrant své tělo, ale nevyjedná již svoji kulturu s takovou jednoduchostí. Na to se – často s pohrdáním - zapomíná. Jeho kultura je tím, co mu zůstává tváří v tvář vykořenění a šoku z nových zemí. Vztah k ženě, jenž tvoří fundament pro modernitu Západu, mu zůstává často nesrozumitelný dlouho dobu, mluvíme-li o obyčejném člověku.“

Co uprchlíkovi podle Daouda zbývá? Jak bude postupovat v nové zemi, jež se ho rozhodne přijmout? „Bude postupovat nejprve ve strachu, prostřednictvím kompromisů nebo ve snaze uchovat si ´svoji kulturu´, jež se bude proměňovat pomalu, velmi pomalu. Bude stačit málo, aby se navrátil do stáda, může to být i nějaký citový neúspěch, aby se mu v bolesti vrátil. Kolektivní přijetí má v sobě cosi naivního, když se omezuje pouze na byrokracii a očištění charitou.“

Spisovatel Daoud ovšem upozorňuje zejména na zkreslené představy a rozdíly mezi Západem a islámem – zvláště v sexu a postavení ženy. Proces integrace jiných kultur staví spisovatel Daoud do opozice velmi ostře.

Vůči jeho názorům se silně vymezila skupina intelektuálů, kteří v textu o pár dní později, 12. února, v Le Monde napsali, že alžírský spisovatel vědomě šíří ta „nejotřepanější klišé“ a obvinili ho z islamofobie a anti-humanismu.

Nemocný vztah muslimů k sexu a k ženě

Daoud odmítá ovšem, že by měl být muslim nahlížen jako „divoch“. Je tedy divochem? „Ne. Je pouze jiný. Nestačí ho přijmout s tím, že dostane papíry a společné ubytování, a potom bude puštěn. Je nutné mu nabídnout azyl pro tělo, ale také přesvědčit duši, aby se změnila.“

Neboť tento „jiný“ přichází ze „širokého prostoru bolesti a hrůz, jimiž jsou sexuální bída arabsko-muslimského světa, z nemocného vztahu vůči ženám, tělu a touze“. - „Přijmout neznamená, že ho vyléčíte,“ upozorňuje varovně. A téměř filozoficky dodává: „Žena, jež je dárkyní života v životě, jenž je ztrátou času, žena stává se mu ztrátou duše.“

Vztah k ženě je pro spisovatele Daouda „gordickým uzlem“ - tím druhým ve světě Alláha. To je převážně hlavním důvodem, „proč je žena odmítána, popírána, zahalována, uzavírána nebo vlastněna“. „Žena je odrazem života, který není možné přijmout. Je zosobněním nezbytné touhy a tím pádem i vinna za strašlivý zločin života,“ uvádí spisovatel, jenž zdůrazňuje, že toto je přesvědčení, jež převažuje mezi muslimy, a nejviditelnější je zejména u islamistů. „Islamista nemiluje život.

Pro něj se jedná o ztrátu času před věčností, pokoušením, zbytečným oplodněním, oddálením Boha a nebe a zpožděním na té schůzce s věčností. Život je produktem neposlušnosti a a touto neposlušnost produkuje žena.“

Tělo je pro většinový muslimský pohled něčím, co ženě nepatří. Citujme z Daouda: „Žena je ženou pro všechny, kromě jí samé. Její tělo je nabízeno všem, a její ´bolest života´ jen jí samé. Nemůže se dotknout, aniž by se odhalila, milovat bez toho, aby neprošlo přes všechny ostatní z jejího světa, ani sdílet bez toho, že se rozdrobila mezi tisící právy. Když se svléká, vydává se zbytku světa a je na ni útočeno protože vystavila své nahotě svět, nikoliv svá ňadra. Je sázkou, ale jí se ta sázka netýká; zbožštěna, ale bez respektu vůči její osobnosti; je ctností pro všechny, bez ní samé; touhou pro všechny, ale bez její touhy. Je místem, kde se všichni setkávají, kromě ní samé. Je průchodem života, jenž jí zakázal její vlastní život.“

Podobně je tomu ve vztahu k hodnotám, k nimž se „svět Alláha“ odvolává. Sex se stal prostředkem, který vede některé islamisty k tomu, že šíčí něco na způsob „islamistického porna“ v nichž nabízejí svým rekrutům popis ráje, podobající se spíše bordelu, určený pro věrné – zejména panny pro sebevražedné útočníky. „Islamismus je atentátem proti touze. A tato touha někdy vede k explozi v západních zemích, kde svoboda je tak drzá. Neboť ´u nás´ je výsledkem pouze po smrti a posledním soudem,“ napsal spisovatel. „Tyto hodnoty činí z muslimů zombie, sebevražední kamikaze si pletou smrt s orgasmem, a někteří frustrovaní jedinci sní o tom jít do Evropy, aby unikli ztraceni sociální pasti své zbabělosti: chtějí poznat ženu, ale odmítají, aby jejich sestra poznala lásku s mužem.“

Spisovatel vyzývá, abychom nezavírali ani dveře, ale ani oči. „Zavírat dveře povede jednoho dne k tomu, že budeme střílet oknem, což je zločinem proti lidskosti. Ale zavírat oči před obtížnou a dlouhou prací pomocných organizací, znamená také zavírat oči před sebou a před druhými, což vede k angelismu, jenž bude zabíjet.“

Kolektiv vědců varuje: nebezpečná islamofobie a zjednodušení

Podle skupiny vědců, mezi nimiž najdeme politology, sociology, ale i novináře, se spisovatel Daoud nedostal dál, že recykluje několik základních myšlenek, známých z děl historika Ernesta Renana (1823-1992) a psychologa Gustava Le Bona (1841-1931) – přesněji o islámu jako o „náboženství smrti“ a „arabských hordách“.

„Vzdálena klidné a důkladné diskusi, jež vyžaduje vážné zkoumání faktů, argumentace Daouda pouze posiluje islamofobní fantazie části stále se rozšiřující evropské veřejnosti, berouce si za záminku odmítnutí angelismu,“ píše „kolektiv“ devatenácti sociálních pracovníků.

Zjednodušení provedl Daoud zejména ve velmi vágním označení „země islámu“, jež proti sobě postavil bídu a nerovnoprávnost ústící v „sexuální patologii“ proti ráji a sexuálnímu štěstí Západu, aniž by podle nich zmínil „odlišné formy nerovnosti a násilí“, činěné ženám i na Západě. Podobně se dopustil autor faulu v psychologizaci, jež nebere v potaz ekonomické a sociální podmínky, a popisují uprchlíky pouze jako sexuální predátory.

„Muslimové tu vystupují jako vězňové islamistických diskursů, redukováni na sebevražednou pasivitu (jsou buď ´zombie´nebo ´kamikaze´.“ Z tohoto důvodu podle Daouda uprchlíci, kteří přijedou do Evropy, parafrázují petičníci, jsou vystaveni vkořenění vedoucí ke kulturnímu ústupu, jež se vybíjí na ženách, mající v arabském světě podřadné postavení.

Nejproblematičtějším bodem je v Daoudově textu výzva po převýchově duše, neboť jinak tato „deviantní masová muslimská kultura je pro Evropu nebezpečím“ - kromě koloniálního paternalismu je Daoudův text anti-humanistický. „Podmiňovat přijetí osob, kteří utíkají z války a devastace je diskursem čistě anti-humanistickým,“ píší v petici její autoři.

V evropském kontextu se autoři obávají, že tato tendence ve výkladu nabere vrchu. „Tváří v tvář nevídaného násilí, je zapotřebí se věnovat faktům, jak nabízí Kamel Daoud. K tomu je ale důležité nepokoušet se nově aktualizovat věčná islamofobní klišé,“ píší závěr. Povaha diskuse to ale zatím podle nich neumožňuje.

Daoud: Daleko od hlučícího davu: poslouchat (zatím) stromy a srdce

Nezvyklá reakce přišla od samotného spisovatele, který vyhlásil, že se již nehodlá věnovat žádné další diskusi a přestává i psát jako novinář. „Půjdu poslouchat sromy a srdce. Číst. Obnovit v sobě důvěru a duševní klid.“ Jeho dávná ambice věnovat se výhradně literatuře patrně pro něho samého přinesla nečekané vyvrcholení.

Na obranu Daoudovy svobody „svobodně myslet“ se vzápětí přidali dva autoři, o dnichž to člověk právě nečekal. Prvním spisovatel Pascal Bruckner (Le Monde, 1.3.), známý i u nás scénářem k Polanskému filmu Hořký měsíc (1992), a nakonec i – premiér Manuel Valls (na svém facebookovém profilu).

Oba připomínají, že dogmatismus, vlastní některým levicovým intelektuál, zatemňuje prožitou skutečnost. Brucker petici srovnává s fatwou, jíž je v Alžírsku vystaven, píše v tomto případě o „fatwě inteligence“. Socialistický premiér Valls rovnou volá: Podpořme Kamela Daouda!

Bude-li Kamel Daoud veřejným intelektuálem v Alžirsku, daleko od „pařížských kaváren a klidných teras“, jak si myslí (ovšem stále ve výjimečném stavu, dodejme), nebo se ocitne na nějaké pařížské terase sám, není zatím jisté.

***

Recenzi na román Mersault-přešetření jsme přinesli na Jehlice revue.