translate - traduire

pondělí 23. května 2016

Svět, v němž si někdy myslíme, že žijeme - už skončil... - I. část

> politika > civilizace > rozhovor vyšel na portálu Parlamentních listů, dne 20. května 2016
V geopolitice rozhodují zájmy. Rusové budou chtít vytlouct z angažmá v Sýrii maximum. Amerika hodně ztratila, ale Evropa má šanci nebýt jen lokální americký protektorát.

PL: Spojené státy spustily protiraketový systém v Rumunsku, Rusko ihned protestovalo s tím, že podnikne opatření. Jak to chápat, co to ze strategického hlediska znamená? Co se tím změní do budoucna? Jde o nutnou obranu proti Rusům, anebo akt agrese a provokace? Není škoda, že není systém nakonec u nás v Brdech, jak se plánovalo?

JB: Od všeho něco. Brd nějak zvláště nelituji. Ale věc je přece jenom složitější, i když podstata zůstává. Mění se jen prostředky. Rozšiřování protiraketového systému, jinak také European Phased Adaptive Approach (EPAA), které bylo oficiálně spuštěno 12. května v rumunském Deveselu, je součástí širší strategie NATO – jak k tomu tématu uvádí dokument NATO, ale i samotný Bílý dům – jedná se v tomto případě o druhou fázi, jejímž pokračováním by měla být výstavba základny v Polsku (čerstvě zahájená v Redzikowu), těsně u hranic s pobaltskými zeměmi; ukončena by měla být čtvrtou fází v roce 2020.

Celková strategie integrovaného systému protivzdušné obrany, již Američané nazvali téměř prorocky Aegis (podle obranného štítu, jejž používal bůh Zeus) – jejíž proměnu jsme po roce 2009 mohli zažít i u nás, ve vámi zmiňovaném pokusu o výstavbu radaru v Brdech –, vychází z představy, že pouze USA mohou zajistit od vnějšího ohrožení evropskou obranu. Kdyby tomu bylo jinak, a samotná Evropa byla schopna něco takového vybudovat, byla by situace jiná i rozložení patrně jiné. Není tomu tak dávno, co bylo módní vytýkat Americe tzv. unilateralismus.

Američané mohou stále i dnes, a navíc s ohledem na nová nebezpečí terorismu, odkazovat nejen na potenciální, ale zcela konkrétní hrozbu zejména z Blízkého východu, a zamýšleno bylo především jako obrana proti hrozbě z Íránu. Specializovaná americká revue Ballistic Missile Defense Review v roce 2010 upozorňovala, že skutečnými hrozbami, vůči kterým se tento systém vymezuje, zahrnuje koncepčně vedle Íránu i severní Koreu a potenciální další hrozby pro spojence NATO v regionu. Explicitně z toho dokumenty vyjímaly Rusko i Čínu. Je ale zřejmé, že vytvoření obranného systému si nevybírá nepřátele.

Samotný integrovaný systém protiraketové obrany Aegis (jinak také „ballistic missile defense“, ve zkratce BMD) byl původně vyvinutý již v době studené války – a Rusové si jistě velmi dobře pamatují, jaký to mělo dopad v 60. letech na jejich zbraňové systémy (zejména díky finanční nákladnosti). Dnešní kapacita a rozmístění amerického systému ale nezahrnuje pouze země východní Evropy, ale i detekční radar AN/TPY-2 v Turecku (2011) a čtyři torpédoborce ve španělských vodách. V tomto ohledu nejde o ryze protiruský štít, ale štít proti všem, kteří by se pokoušeli napadnout Američany a jejich spojence v NATO podle článku 5.

Americký prezident Barack Obama v dokumentu na počátku této strategie v roce 2011 explicitně vyzval Ruskou federaci, aby se do tohoto systému zapojila. Anexe Krymu v roce 2014 – po vypuknutí známých událostí na kyjevském Majdanu – ovšem velmi zajímavě rozjetá oboustranná jednání poněkud ochladila.

Jde-li ze strany Američanů o nějaký akt agrese nebo provokace? Politický marketing pro americké spojence (i vůči Rusku) se v tom jistě najde, stejně jako snaha Ruska být na Američanech nezávislí – a dělat si trochu samo, co stále uzná za vhodné v návaznosti na image supervelmoci z časů Sovětského svazu. Vedle napětí zvyšuje Rusko i svůj kredit, což se jasně ukazuje dnes v Sýrii.

Nicméně právě situace v Sýrii by nám měla být vodítkem k tomu, že dialektika dialogu mezi NATO a Ruskem se vždy najde. Jak praví jeden dokument NATO: „Spolupráce s touto zemí [tj. s Ruskem] byla po vojenské intervenci na Ukrajině, kterou aliance silně odsuzuje, přerušena. Politické a vojenské kanály ale nadále zůstávají otevřené.“

PL: Jak hodnotit postup NATO vůči Rusku? Které kroky jsou důležité a co by aliance měla, byť preventivně, dělat? A naopak co se týče přístupu Ruska, chová se vůči Západu agresivně, ohrožuje nás?

JB: V postupu NATO došlo vůči Rusku za posledních deset let k výrazné proměně ve stylu, nikoliv ovšem v obsahu. Od agresivní bushovské strategie se ta obamovská liší v designu. Místo agresivního zvonění na „zvon svobody“ (Bush) a vyhlašování základen (Brdy) se rozšiřují systémy v měkčím formátu. Navíc pod dojmem sílící ruské vojenské demonstrace na Ukrajině a v Sýrii se stále ozývá v Pobaltí a tradičně i v Polsku dost hlasů, které chtějí mít nad sebou ochranný americký deštník.

Amerika ale v zásadě nechce Rusko příliš dráždit, protože jak se říká, „není dobré dráždit hada bosou nohou“. Z dějin víme, že Rusové se nechovají jako Češi, kteří nebojovali nikdy, a když se v Rusku slaví „vítězství“, tady tomu říkáme „osvobození“.

Mnoha lidem by se ale jistě i zde líbila představa, živená četnými propagandistickými aparáty, že dochází k obnově studené války. Není tomu tak ale zcela. Neměli bychom se nechat mýlit tím, že každý máme nějaké vzpomínky na minulost. Koneckonců, všichni jsme tak trochu ve stejném geografickém prostoru, a již rakouský kancléř Metternich věděl, že pro mír v Evropě je nezbytná rovnováha. V zahraniční politice je tento trend skutečně nezbytný (věděl to i americký ministr zahraničí Henry Kissinger, který se na Metternicha odvolával), až potom se tu můžeme bavit o ideologiích nebo propagandě: domnívám se, že v tomto duchu přemýšlejí jak v Rusku, tak v Americe.¨

A měli bychom to vědět i my, kteří máme tendence si myslet, že v květnu 1945 mohl generál Eisenhower být v Praze rychleji než maršál Koněv. Možná bychom si měli častěji připomínat, že maršál Koněv sem dorazil, a to po dohodě s generálem Eisenhowerem. Respektive dohodě Stalina s Rooseveltem.

O perspektivách vztahů mezi Ruskem a Amerikou existuje mnoha zajímavých studií, jednu z nich, pod názvem Perspektivy pro vztahy mezi NATO a Ruskem, jsem četl například od Margaret Kleinové a Claudie Majorové z Německého institutu pro mezinárodní a bezpečnostní studie. Obě autorky v zásadě upozorňují na tři možné scénáře dalšího vývoje: 1. Konfrontace se silným potenciálem eskalace; 2. Omezená konfrontace; 3. Pragmatické partnerství se sdílenými zájmy. Myslím, že v současnosti se vztahy mezi oběma bloky pohybují někde mezi omezenou konfrontací a pragmatickým partnerstvím. Rusko má jistě důvod vidět v šíření anti-balistického systému hrozbu pro sebe a své zájmy: do jaké míry to ale zůstane pouze na úrovni tiskových vyhlášení, či do jaké míry Rusové pracují na svých vlastních nových systémech, je otázka.

To je na specializované revue, ale občas se tím tématem zabývají i americké blondýny v americké televizi. Mám na mysli například vývoj balistické střely YU-71 v rámci projektu 4202. Do jaké míry jde o propagandu, ponechávám na čtenáři. Komentáře míní, že právě vývoj této střely, jež je schopna probít se přes americký štít (dosahuje rychlosti 11 200 kilometrů za hodinu), je jednou z reakcí na vývoj amerického systému. Každá válka, a ta v Sýrii není výjimkou, umožňuje navíc Rusku testovat bez velké mezinárodní pozornosti nové zbraně – jako například malou nukleární bombu bez radiace. Myslím, že obě strany se chovají způsoby, které posilují jejich prestiž a zájmy. Američané ani Rusové to nedělají proto, že by měli v úmyslu nějaké dobro nebo pocity lidí v regionu. Mají své zájmy a prosazují je svou mocí, již mají k dispozici. Tady bohužel často vůbec nejde ani o demokracii, ani o komunismus, pokud těmto pojmům někdo chce přisuzovat nějakou referenční hodnotu.

Takže odpověď na otázku, kdo koho ohrožuje, bude záležet na příslušnosti ke skupině nebo ideologii. Pokud vyznáváte úvahu, že Američané mají vládnout světu, budete podporovat každý krok Američanů a tleskat průjezdu kdejakého vozidla přes Česko. Jste-li navíc milovníkem hamburgrů, oceníte, když na ten den budou mít nějakou slevu třeba v Dejvicích. Máte-li rádi vodku a kaviár, bude vám připadat dobré, že je to právě prezident Putin, který velkou měrou hasí konflikt v Sýrii. Jelikož k nám žádní uprchlíci, ani ti křesťanští nemíří, budeme se tu ale stále bít v prsa, co by, kdyby…

Nás ohrožuje pouze ten, od koho si to necháme líbit. A líbit jsme si to dali velmi často. I dnes si to necháme líbit.

(pokračování zítra)

Žádné komentáře:

Okomentovat