Rozpadne se Evropa? Stala se zranitelnou a přetíženou! Dokáže najít svou novou roli?

politika > Evropská unie > geopolitika > dějiny text vyšel na EuroZprávy.cz, dne 13. května 2019.

Jaká je budoucnost Evropy? Evropská unie (EU) se stala zranitelnou a porézní, a to v důsledku svých vnitřních problémů. Vnější útoky jsou ale stále efektivnější. Navíc se ukazuje se, že EU je přetížená. Má více problémů, než schopnosti je zpracovávat, píše k komentáři švýcarský liberálně-pravicový list Neue Zürcher Zeitung.

Minulost a budoucnost Evropy: německá otázka a francouzský problém
Minulost Evropy známe, víme ale, jaká bude její budoucnost? „Na konci 2. světové války byla Evropa v troskách. Milióny mrtvých mužů a žen, milióny deportovaných, kteří hledali svou vlast, zatímco jiní utíkali nebo byli vyháněni. Bezpočet lidí žilo v troskách vybombardovaných domů, mnohé podniky byly zavřeny, protože chyběli dělníci, stroje byly zničeny nebo rozebrány,“ píše úvodem Herfried Münkler, profesor politické teorie a dějinami idejí na Humboldtově univerzitě v Berlině, v hostujícím komentáři pro švýcarský list Neue Zürcher Zeitung.

Co se vlastně stalo? „Bohatá Europa zničila sama sebe, nebo přesněji řečeno, byla zničena Němci,“ píše profesor Münkler. Bylo v té době již předvídatelné, míní, že Evropa ztratí své předchozí výchozí postavení ve světě. „Britové sice stále vládli globální říši a Francouzi se během války pokoušeli obnovit své ztracené východoasijské koloniální impérium ve válce na Japonska, ale brzy se ukázalo, že obě říše jsou odsouzeny k zániku,“ popisuje poválečný stav.

Jaká byla tehdy budoucnost Evropy? Zaprvé tu existovala tzv. německá otázka. Pro připomenutí: říše sjednocená Bismarckem byla „příliš velká na to, aby snadno zapadla do evropského státního systému“, a Němci kvůli své geopolitické situaci „trpěli obklíčením a pocity strachu“. Obávali se, vysvětluje komentář, že budou v obchodní politice uškrceni, což bylo také důvodem, proč jsou Němci notoricky známí svou „směsí agresivity a nejistoty“.

Jaká byla tehdy budoucnost samotného Německa? „V roce 1945 však nebylo vůbec jasné, zda Německo bude i nadále existovat jako politický aktér v budoucnosti a jak se Němci po této válce se svými zločiny vrátí do společenství evropských národů,“ podotýká Münkler.

Nešlo však jen o německou otázku, ale také o francouzský problém, pouští se do dalších úvah profesor ve švýcarském listu. „Francouzi utrpěli v roce 1940 zničující porážku, která vážně ovlivnila jejich sebevědomí a otřásla jejich vládou v severní Africe.“ Nebyl to ale jediný problém.

„Dále, tam byl i problém Itálie, která ačkoliv patřila k vítězným mocnostem 1. světové války, byla nespokojena s výsledky pařížského mírového pořádku z roku 1919, bojovala v kruté koloniální válce v Etiopii a pak začala válku o dobytí ve Středomoří, kde brzy selhala,“ nezapomíná autor.
To ale nebylo všechno. „Nakonec zde byla oblast střední a jihovýchodní Evropy, která byla v meziválečném období otřesena divokými válkami: Polsko a sovětské Rusko, Maďarsko a Rumunsko, Řecko a Turecko byly ve 20. letech ve válce,“ dodává.

Změna světové konfigurace, změna perspektivy rozdělené Evropy

Budoucnost Evropanů ale nestále pouze v ekonomickém aspektu, otevřené byly zejména perspektivy politické. Tady už ale nešlo jenom o německou otázku, v roce 1945 stála Evropa před mnohem větší výzvou. „Politická budoucnost Německa, které přestalo existovat 8. a 9. května s bezpodmínečnými kapitulacemi v Remeši a Berlíně-Karlshorstu jako politický aktér, byla jedna věc, ekonomická budoucnost
Německa byla ale věc druhá, protože bez vstupu do německé ekonomiky, bylo jasné, že kontinent se nemůže ekonomicky dostat na nohy,“ popisuje poválečné úvahy profesor.

Pro kontinent bylo pravděpodobně štěstím, že na rozdíl od doby po 1. světové válce, nebyl učiněn „žádný pokus o komplexní mírový řád“, ale, že se záležitosti vyvíjely „přirozeným růstem“. „Náklady a přínosy tohoto rozdělení však byly nerovnoměrně rozloženy: západní Evropa byla znevýhodněna vůči zemím střední a východní Evropy. Vítězné mocnosti, zejména Spojené státy a Sovětský svaz, měly velmi odlišné představy o tom, jak postupovat, a z toho se vynořila konstelace konfliktu mezi Východem a Západem,“ opisuje poválečný střet.

Německo, jež bylo rozděleno a Francouzi s Brity si nejpozději v rámci Suezské krize v roce 1956 uvědomily, že mají na Spojené státy zpoždění, a že již ve světové politice nebudou hrát více roli. „V první poválečné dekádě politická ratifikace potvrdila, že evropské mocnosti již nepředstavují globální hráče, ale že nahrazují Washington a Moskva,“ píše Neue Zürcher Zeituing.

Ústup z kolonií „do Evropy“, americká podpora, „mír a prosperita“

Bylo to rozdělení kontinentu, zejména Německa, a ústup Francie „do Evropy“ se zhroucením její koloniální říše, jež umožnilo začátek projektu evropského sjednocení. Celé Německo společně s Francií se vrátilo „do Evropy", což umožnilo začátek evropského projektu sjednocení. „Kdyby tomu tak nebylo, Německo by se utkalo s politickým a ekonomickým odporem Francie a Itálie, jež by pokračovaly v existenci koloniální říše, jež svazovala francouzskou energii jinde.

Němci ale potřebovali Evropu, aby se dostali zpátky na nohy, neboť Francouzi tím dostali šanci překonat trauma, jež utrpěli v Indočíně a Alžírsku; také italský pohled se vrátil do prostoru za Alpami, po selhání Mussoliniho středomořské politiky expanze,“ uvádí důvody profesor Münkler.

Ústup z koloniální perspektivy nebyla jedinou podmínkou k vytvoření spojené Evropy. Druhou podmínkou bylo, že Spojené státy americké se sympatií podporovaly projekt ekonomické integrace; třetí příznivou podmínkou bylo, že střední a jihovýchodní Evropa k tomuto projektu nepatřila, což byl příznivý rys, který umožnil, aby byla na konci 50. let podepsána Římská smlouva mezi zeměmi, jež tvořily relativně sociálně-ekonomicky homogenní oblasti.

Hlavní myšlenkou pro budoucnost Evropy, která byla vyjádřena ve dvojím pojetí „míru a prosperity“, podtrhuje německý profesor, bylo zajistit, aby se druhá polovina dvacátého století stala protějškem první poloviny, kdy dvě velké a četné menší války způsobily sebezničení Evropy. „A fungovalo to: Francouzi získali politickou vůdčí roli v evropském projektu, Němci se mohli soustředit na ekonomiku, země Beneluxu měly obojí a Italové měli šanci se s nimi vypořádat sami,“ vysvětluje. „Všechny kandidátské země jsou potenciálními čistými příjemci finančních prostředků EU, zatímco potenciální čistí přispěvatelé nejsou mezi zájemci o přistoupení v dohledu,“ předvídá profesor budoucí problém.

„Vypadalo to jako rozšiřitelné tajemství úspěchu, a proto následovala od 70. let nové kolo expanze,“ pokračuje. „Mír a prosperita měly převládnout celé Evropě, stejně jako v Evropě západní.

Ze socioekonomicky a politicky-kulturně tolerantně homogenního prostoru se stal ale spíše prostor nehomogenní, což jeho architekty již tolik nedráždilo, protože byli přesvědčeni, že síla centra zajistí jejich politické a ekonomické vyrovnání,“ vysvětluje proměnu. „[Kancléř] Helmut Kohl byl více než kdokoli jiný vtělením tohoto přesvědčení,“ dodává.

Vážná krize, Evropa je porézní a přetížená: rozpadne se, nebo ne?

Dnes je tomu ale jinak. Zdá se, že evropský projekt je ve „vážné krizi“ a nikdo neví, jak se z ní dostat. „Jižní státy jsou nadměrně zadlužené a vykazují jen malou tendenci měnit to, co je problémem zbytku komunity. V zemích visegrádské východoevropské Evropy se objevil nacionalismus, který je neslučitelný s myšlenkou Evropy, k moci se tam často dostaly autoritářští politici, z nichž mnozí jdou proti evropským hodnotám,“ píše Neue Zürcher Zeitung.

To ale není všechno! Podle autora hostujícího komentáře se Evropou šíří skepticismus, jenž ústí k dlouhodobému zájmu Evropanů o sebe samé a vrcholí v obavách z další eroze evropské komunity s brexitovým rozhodnutím Britů. „Všechny kandidátské země jsou potenciálními čistými příjemci finančních prostředků EU, zatímco potenciální čistí přispěvatelé nejsou mezi zájemci o přistoupení v dohledu.

V důsledku toho narůstá finanční zátěž předchozích předkladatelů z EU a rozšiřují se také celoevropské perspektivy,“ konstatuje autor komentáře. A zpět je také „německá otázka“, úměrně se vzrůstající nadváha centrálního aktéra. „Evropská unie je přetížená, což znamená, že má více problémů, než schopností je zpracovávat,“ dodává.

Omezená schopnost Evropanů jednat je obzvláště nepohodlná, protože spadá do doby, kdy má EU řadu vnějších výzev, které je třeba překonat, míní komentátor: měla by hrát významnou úlohu v nadcházející reorganizaci globálních konstelací vlivu - nebo přijmout to, co ostatní dělají a rozhodnou.

Obnovené síla Ruska ovlivňuje stále více „vnitřní rozhodovací procesy Evropanů“ a snaží se přivést část politické třídy v jednotlivých zemích do svého vlastnímu kurzu; Čína vytváří závislosti Balkánu na své strategii Hedvábné stezky a USA pod [prezidentem Donaldem] Trumpem se snaží rozehrát, jak může, Evropany proti sobě. „EU se stala porézní, neboť vnější útoky mají účinek,“ míní profesor Münkler.

Zdá se dnes, že Berlín a Paříž opět „spolupracují ve všech odlišnostech, které mají“, zatímco Itálie kromě několika rušivých manévrů nehraje žádnou důležitou roli; Britové, ať už budou výsledky jednání o jejich odchodu jakékoliv, se sami vyřadili ze hry.

„Evropská centrální banka zatím euro stabilizovala a chvějící se Východoevropané se s ohledem na nadcházející jednání o rozpočtu zavázali k dobrému chování,“ píše německý politolog.

„V příštích několika letech se rozhodne, co se s Evropskou unií stane,“ upozorňuje autor závěrem. Buď bude směřovat k postupnému rozpadu, nebo k novému postavení Evropanů v globálním měřítku,“ soudí. A Švýcarsko? „To bude hrát roli diváka. Tuto roli si ostatně vybralo samo.“