translate - traduire

pátek 18. listopadu 2016

Juppé, Sarkozy a ta třetí vzadu

> politika > Francie > komentář vyšel 15. listopadu 2016 v Mladé frontě Dnes.

Poslední dvě listopadové neděle, 20. a 27. listopadu, by měly rozhodnou o budoucím prezidentu Francie. Bude jím, s pravděpodobností hraničící s jistotou, po ničivém propadu socialisty Hollanda, znovu politik pravice. Podle průzkumů se rozhodne mezi dvěma muži: bude jím Juppé, nebo Sarkozy? Co když ale nakonec zvítězí žena?



V zemi, posedlé pochybnostmi nad svým dějinným významem, stíhané živými traumaty z teroristických útoků a nových hrozeb, se ale zdá, že se jedná jen o další z marných pokusů o návrat k disciplíně a pořádku, navzdory stále trvajícímu výjimečnému stavu. Na čele země stojí slabý prezident François Hollande, jenž se propadl do suterénu čtyř procent popularity, z čehož se parně již nevzpamatuje. Jeho návrat by se rovnal zázraku – nejen pro socialisty.

Nadešel čas pro třeskutý pravicový duel, z něhož může vzejít prezident. Tyto primárky jsou ale ve skutečnosti jen předehrou. Rozhodují v něm zatím mnohem více agresivní tiky, příznaky a štvavý marketing, jemuž je politika podřízena. Samotný politický režim francouzské V. Republiky už přece dávno ztratil neodolatelný šarm „lidové monarchie“, na níž založil v roce 1958 generál a prezident Charles de Gaulle poválečnou Francii. Zemi, neodmyslitelně spjatou s atomovými zbraněmi a nezávislou zahraniční politikou.

Ty zbraně tu stále jsou, nezávislá politika ovšem nikoliv. Tomu nepomáhá ani rekordní prodej zbraní (Egypt, Indie, Katar, Austrálie), ani řešení ad hoc konfliktů v západní Africe (neřku-li bezradnost v Sýrii či Libyii).

Dědici z politické „éry nehybnosti“

Prezidentské volby sice budou až na přelomu dubna a května příštího roku, rozhodující výběr na pravici se ale skutečně odehrává nyní. Duel v historicky prvních primárkách pravice proti sobě postavil dva favorizované konkurenty: bývalého prezidenta Nicolase Sarkozyho a bývalého premiéra Alaina Juppého. Jak patrno funkčně, nejde o žádné nové tváře, jsou to veteráni starých bitev.

Oba mají za sebou pestrou minulost, oba pronásleduje „éra nehybnosti“ posledních let mandátu jejich předchůdce, neogaullistického prezidenta Jacquese Chiraca. Každý z nich, dohromady i zvlášť, trpí pocitem, že bez něho se Francie neobejde. Přinášejí ale něco nového? Jaké jsou jejich přednosti a nedostatky?

Zatímní favorit průzkumů Alain Juppé, starosta Bordeaux, se veze na vlně odhodlaného vzepětí, jež posiluje i část politického středu (Bayrou i Lagarde), dokonce i „kaviárová levice“. Bývalý premiér a ministr zahraničí Juppé sází na zkušenost a „jeden mandát“, v němž hodlá „jednat“. Handicapem je mu zvláště věk (71 let), ale i téměř zapomenutá oddanost Chirakovu korupčnímu režimu: před deseti lety byl Juppé odsouzen k jednomu roku nevolitelnosti za krytí falešných zaměstnanců na pařížské radnici, když byl starostou právě Chirac. Pro Chiraca byl Juppé dlouho „nejlepším z nás“. Bude jím i pro tu současnou Francii?

Nicolas Sarkozy, „malý Mikuláš“, jak mu Chirac jízlivě přezdíval, je přesným opakem uvážlivého Juppého. Vždy opovrhovaný, dokázal svým stylem, oním rapperským „bling-bling“ (rolexky, jachty a milenka-modelka-zpěvačka Carla) vyrazit všem dech. Zničil tím ale nakonec i poslední zbytky republikánského majestátu, na němž V. Republika stojí. Sarkozy má výhodu tvrdého jádra hnutí Republikánů, jimž předsedá. A je o deset let mladší než Juppé (61 let). Možná nedosáhne opět na prezidentský mandát, určitě ale o něm opět uslyšíme někde od soudu, v nějaké z jeho mnohých afér (třeba té o Kaddáfího miliónech na minulou kampaň?).

Z počtu sedmi kandidátů, mezi nimž je jedna žena (elegantní Nathalie Kosciuzsková-Morizetová), se nyní odehrává souboj, připomínající, že dědictví pravice je nesamozřejmé – stačilo deset let, aby se Chiracovo neogaullistické Sdružení pro republiku (RPR) proměnilo – hned účelově nadvakrát. Nynější Republikáni (LR) navazující na Svaz pro lidové hnutí (UMP) prodělali několik ostrých personálních krizí, z nichž ta největší, krize identity, je stále neopustila. Všichni do jednoho působí, že si nevědí rady. Co dnes vlastně znamená ve Francii pravice?

De Gaulle si v roce 1958 ušil režim podle své uniformy – po něm již ale žádní vojáci hodní jeho velikosti nepřišli. To, co nyní nabízejí Sarkozy i Juppé, nejpopulárnější ze všech, nemá z generála vůbec nic: ani úroveň, ani sílu, natož vizi. Je to patrno i v symbolických detailech: chybí jim oběma ve znaku Republikánů lotrinský kříž, symbol svobodné Francie, symbol arcibiskupů a patriarchů, jenž bylo lze nalézt ještě u Chiraca. Ta éra přece skončila; vypadá to navíc, že přichází éra zcela nová...

Ďábel vězí v detailu

Velká Francie je dávno zemí minulosti. Nejde jen o ztracené kolonie. Sarkozy i Juppé vědí, že v tyto dny jen okázale předvádějí, jak by hasili požár, jenž ovšem nemají pod kontrolou. Každý podle svého gusta: Juppé apartně rozkročen nad hašteřivými proudy, Sarkozy v hysterii politického bičování. Oba vědí, že jejich skutečným konkurentem nakonec bude jedna žena.

Ano, Marine Le Penová, dědička populistického hnutí, předsedkyně Národní fronty (FN), označovaného kdysi jako extrémní pravice. Průzkumy o tom mluví již více než dva roky. Právě ona lotrinským křížem nepohrdá. A její otec vždy alespoň triumfálně zvedal paže – byť se gaullismem nikdy nezaštiťoval.

Ano, její otec Jean-Marie Le Pen, jenž 21. dubna 2002 postoupil do druhého kola prezidentských voleb, začal tehdy psát nové dějiny svého hnutí i země. Jeho dcera je více než dobrým nástupcem v taktice i strategii politického boje.

Její vítězství je ovšem zatím pouze chimérické, i přes všechnu snahu Národní frontu „oddiabolizovat“. Když ale chybí vize, nastupují chiméry. Mnozí dnes již vidí rozvětvený klan Le Penů za dědice de Gaulla. Ďábel ve Francii vězí v detailu. Prezidentské volby v Americe, při nichž zvítězil Donald Trump ukázaly, jak podceňování detailu může dopadnout.

Žádné komentáře:

Okomentovat