> politika, kultura > pod čarou (fejeton)
> exkluzivně na Jehlice revue
Výsledek parlamentních voleb 2017 v České republice potvrdil definitivně to zásadní: skončila hra na demokracii. Může to být konec demokracie, nebo její nový počátek? Nevystačíme si možná ale jen, v tuto chvíli, se starými a vyčerpanými pojmy? Nejde vlastně pouze o revoluci rozumu i srdce? Výsledky voleb jsou, domnívám se, vůbec nejpravdivější zprávou o nás samých.
Skončilo štěpení, dominující uplynulých 25 let, jež se odkazovalo na listopad 1989 a transformaci společnosti. Ano, zdálo se to být zjevné již nějakou dobu. Perspektivou pro voliče České republiky se staly strany a hnutí, jež otevírají novou, dosud neznámou perspektivu. Kdo se toho bojí?
Prý jsou to jen extremisté, estébáci a fašisté. Opravdu? Proč si zase tak snadno vystačíme pouze s negativními etiketami? Neměli bychom prostě jen respektovat vůli lidu? Vždyť přece: „lid je zdrojem veškeré státní moci“ (Ústava ČR, I.1.).
Smiřme se už konečně s tím, že uplynulé čtvrtstoletí, zmítané bojem o demokratickou perspektivu, spjaté s úslovím o „budování kapitalismu“ v té naší „křehké demokracii“, se uzavírá. Po dvou křečovitých etapách, jimž dominovala konfrontace mezi dvěma kulty (Václava Havla a Václava Klause), mezi „pravdou a láskou“ na straně jedné a rychlým „bohatstvím pro všechny“ na straně druhé, vstupujeme do fáze, která již nebude mít prostě nic z vyprávění, stresující dvě generace.
Občas mi někdo říká, že za něco můžu. Ale za co? Mohu si za svůj život? Jistě, to mohu. Nesvěřuji všechno Bohu. Říkáte ale, že zvítězila lež a nenávist? Nezvítězila ale nakonec tolik nechtěná a nenáviděná pravda? Kdo to chce zas lid polepšit?
Náměstí zaplněná v listopadu 1989 milióny náhle procitnuvších občanů, co cinkají vesele klíči, připomínala přece i jen somnambulní stáda, jež se tak dojemně rychle proměnila mávnutím kouzelného proutku v dlouhé a dychtivé fronty na privatizační kupóny 90. let, jimiž si titíž občané chtěli poctivě dobrat k bohatství, jevící se jako synonymum demokracie. Jistě, občané rozhodli na náměstích, nyní mají právo být bohatí!
Ale nepřišlo ani bohatství (pro všechny), ani vytoužená demokracie. Přišel kapitalismus, jeho nová zmutovaná podoba. Přišla krize vize. A konec víry. Přišel nový neznámý svět, který jsme předtím nikdy neviděli! Proč se toho světa bojíme?
Proč najednou volají zástupci stran, zrozeni těmi 90. lety – kdy se najednou zhaslo, aby se mohlo všude krást -, že jsou tradiční zástupci lidu? Kdo to chce namluvit svědkům uplynulých 25 let, onoho čtvrtstoletí tržního hospodářství s podezřele průhledným fíkovým listem, že to „snění o demokracii“ bylo snad někdy někým opravdu myšleno vážně?
Ty tehdy nové politické strany, odkazující k dobám, některé až k těm dávným a vyhořelým, se rozhodly uspořádat na věčné časy politický život, rozdělit na dvě hromádky, na levici a na pravici, ku prospěchu stáda, ten náš nový svět, ku prospěchu ale hlavně a pouze ku prospěchu svému a svých věrných abonentů.
Vzpomínám, jak vstup do Evropské unie provázelo povinné veselí. Bylo mi tehdy smutno i veselo. Byli u toho ale přece veselí umělci, ti jsou ostatně u všeho, když se slaví. Lékem na krizi měla být potom přímá demokracie, tak proč jí náhle mnozí z těch, co ji tak usilovně propagovali, náhle zavrhují? Proč si náhle vyděšeně zakrývají tvář? Ach ovšem, o něčem se hlasovat může, o něčem se hlasovat nemůže... To je ta jejich demokracie!
Soudy, ty nezávislé soudy, mají až příliš pelu zástupné politické moci – ve prospěch nevolených. Všimli jste si, ptám se vážně, kolik těch neúspěšných, stále zůstává u moci, kterou již nemají? Kde všichni nechali stud? Ne, nedá se všechno koupit, čest můžete ztratit, stejně jako panenství. Někdy i ten rozum můžete ztratit.
Ale proč neříct: „Bylo to krásné, a bylo toho dost?“ Budou zase jezdit tramvají. I Petr Pithart už jezdí... tramvají. Někteří se toho, pravda, neúčastnili, a nebylo jich málo. Nejsou bez viny. I oni budou muset přijmout, stejně jako já, tu holou opravdu demokracie.
To lid zas rozhodl..
> exkluzivně na Jehlice revue
Výsledek parlamentních voleb 2017 v České republice potvrdil definitivně to zásadní: skončila hra na demokracii. Může to být konec demokracie, nebo její nový počátek? Nevystačíme si možná ale jen, v tuto chvíli, se starými a vyčerpanými pojmy? Nejde vlastně pouze o revoluci rozumu i srdce? Výsledky voleb jsou, domnívám se, vůbec nejpravdivější zprávou o nás samých.
Skončilo štěpení, dominující uplynulých 25 let, jež se odkazovalo na listopad 1989 a transformaci společnosti. Ano, zdálo se to být zjevné již nějakou dobu. Perspektivou pro voliče České republiky se staly strany a hnutí, jež otevírají novou, dosud neznámou perspektivu. Kdo se toho bojí?
Prý jsou to jen extremisté, estébáci a fašisté. Opravdu? Proč si zase tak snadno vystačíme pouze s negativními etiketami? Neměli bychom prostě jen respektovat vůli lidu? Vždyť přece: „lid je zdrojem veškeré státní moci“ (Ústava ČR, I.1.).
Smiřme se už konečně s tím, že uplynulé čtvrtstoletí, zmítané bojem o demokratickou perspektivu, spjaté s úslovím o „budování kapitalismu“ v té naší „křehké demokracii“, se uzavírá. Po dvou křečovitých etapách, jimž dominovala konfrontace mezi dvěma kulty (Václava Havla a Václava Klause), mezi „pravdou a láskou“ na straně jedné a rychlým „bohatstvím pro všechny“ na straně druhé, vstupujeme do fáze, která již nebude mít prostě nic z vyprávění, stresující dvě generace.
Občas mi někdo říká, že za něco můžu. Ale za co? Mohu si za svůj život? Jistě, to mohu. Nesvěřuji všechno Bohu. Říkáte ale, že zvítězila lež a nenávist? Nezvítězila ale nakonec tolik nechtěná a nenáviděná pravda? Kdo to chce zas lid polepšit?
Náměstí zaplněná v listopadu 1989 milióny náhle procitnuvších občanů, co cinkají vesele klíči, připomínala přece i jen somnambulní stáda, jež se tak dojemně rychle proměnila mávnutím kouzelného proutku v dlouhé a dychtivé fronty na privatizační kupóny 90. let, jimiž si titíž občané chtěli poctivě dobrat k bohatství, jevící se jako synonymum demokracie. Jistě, občané rozhodli na náměstích, nyní mají právo být bohatí!
Ale nepřišlo ani bohatství (pro všechny), ani vytoužená demokracie. Přišel kapitalismus, jeho nová zmutovaná podoba. Přišla krize vize. A konec víry. Přišel nový neznámý svět, který jsme předtím nikdy neviděli! Proč se toho světa bojíme?
Proč najednou volají zástupci stran, zrozeni těmi 90. lety – kdy se najednou zhaslo, aby se mohlo všude krást -, že jsou tradiční zástupci lidu? Kdo to chce namluvit svědkům uplynulých 25 let, onoho čtvrtstoletí tržního hospodářství s podezřele průhledným fíkovým listem, že to „snění o demokracii“ bylo snad někdy někým opravdu myšleno vážně?
Ty tehdy nové politické strany, odkazující k dobám, některé až k těm dávným a vyhořelým, se rozhodly uspořádat na věčné časy politický život, rozdělit na dvě hromádky, na levici a na pravici, ku prospěchu stáda, ten náš nový svět, ku prospěchu ale hlavně a pouze ku prospěchu svému a svých věrných abonentů.
Vzpomínám, jak vstup do Evropské unie provázelo povinné veselí. Bylo mi tehdy smutno i veselo. Byli u toho ale přece veselí umělci, ti jsou ostatně u všeho, když se slaví. Lékem na krizi měla být potom přímá demokracie, tak proč jí náhle mnozí z těch, co ji tak usilovně propagovali, náhle zavrhují? Proč si náhle vyděšeně zakrývají tvář? Ach ovšem, o něčem se hlasovat může, o něčem se hlasovat nemůže... To je ta jejich demokracie!
Ale proč neříct: „Bylo to krásné, a bylo toho dost?“ Budou zase jezdit tramvají. I Petr Pithart už jezdí... tramvají. Někteří se toho, pravda, neúčastnili, a nebylo jich málo. Nejsou bez viny. I oni budou muset přijmout, stejně jako já, tu holou opravdu demokracie.
To lid zas rozhodl..
Žádné komentáře:
Okomentovat