Evropský poločas štěpení

> politika >Evropská unie > komentář v Mladé frontě Dnes, dne 25. září 2018.

Ještě před časem to vypadalo jako velký stihomam. Dnes se to zdá být víc než jisté. Devět měsíců před evropskými volbami se v Evropské unii formují dva tábory. A proti sobě stojí dva politici: francouzský prezident Emmanuel Macron na straně jedné a maďarský premiér Viktor Orbán na straně druhé. Čas evropského štěpení.

Tady se doslova hraje o všechno. Hraje se totiž o příští podobu Evropy. Je více než zjevné, že Evropa se v těchto dnech výrazně štěpí. Dožívá své dny. Někdo to vidí jako střet mezi tou „starou dobrou západní Evropou“ a „novou osvobozenou východní Evropou“.

Ten střet nejlépe dnes zosobňují francouzský prezident Emmanuel Macron a maďarský premiér Viktor Orbán, dva muži s dvěma vizemi.

Dvě tváře Evropy.

Vypadá to, že Evropa, jak jsme ji dosud znali, prostě končí. Neměla ale Evropa vždy více tváří? Ta tvář janusovská, tvář boha času, začátku a konce, je dvojí.

Dva vůdci, dva důvody

Prezident Macron na své „spanilé jízdě“ Evropou ještě v létě mluvil v souvislosti o „lepře nacionalismu“. V Kodani koncem srpna to zopakoval: „Neustoupím v ničem nacionalistům a těm, kteří mluví řečí nenávisti. Pokud vidí v mé osobě jejich principiálního oponenta, mají pravdu.“ Ozvěnou mu byla v Miláně slova premiéra Orbána: „Aktuálně jsou v Evropě dva tábory, a jeden je vedený Macronem.“ Dodal i vysvětlení: „On je na čele politických sil, které podporují imigraci. Na druhé straně jsme my, kteří chceme zastavit ilegální imigraci.“

Ta tolik diskutovaná rezoluci Evropského parlamentu, jímž bylo pokáráno Maďarsko za prohřešky proti demokracii, můžeme vidět jako „dělostřeleckou přípravu“. Suchý nácvik. Zatím se jenom cvičí, a slova jsou slepými náboji. Kouř je vidět všude. Od roku 2014 se do Evropy valí milióny imigrantů, dílem z válečných zón, dílem z chudých regionů Afriky a Blízkého východu. Není kouře bez ohně. V kouři se ale leccos ztratí. Každé zjednodušení vyvolává akceleraci, drnká silně na nervy a žene stádo do houfu. Nic ale nemá jen jeden důvod...

Otázka národní identity, potažmo identity evropské, se v těchto dnech dostává prostě – ať už kdo chce nebo nechce - jako hlavní krmě na evropský hodovní stůl. (Ne, imigranti nám ji nevezmou, ti nedostanou ani zbytky). Jedni mají pocit, že křesťanské hodnoty – rozuměj hodnoty válečných křižáků z rodu svatého Bernarda z Clairveaux – se vracejí znovu ke sluchu těch, kteří dosud neohluchli a neoslepli multikulturalismem. Rezonuje to na Západě, rezonuje to i na Východě – i když na Východě spíše slovy polských a maďarských reků (Jan III. Sobieski, Matyáš Korvín).

Část Evropy je tomuto psychologickému tlaku opravdu vystavena způsobem, že nenachází srozumitelné politické řešení. To je případ Řecka, to je případ Itálie, jejíž křehkost není daleko od ekonomické imploze. Ale hlavním důvodem, který hraje opravdu rozhodující roli, je ale finanční kapacita těchto zemí, které přijetí eura přiškrtila způsobem, že se již nedá téměř dýchat. Neporodil vlastně Juncker a Merkelová svého Salviniho a Orbána?

Binární vytváření nepřítele, jak se o to dnes snaží Macron a Orbán, má jeden jediný účel: vyhecovat evropskou populaci k tomu, aby se evropské volby staly konečně volbami, kde by skutečně o něco šlo. V tom si jsou podobní. Paradoxně by si měli všichni, kteří v minulosti plakali nad malou účastí a nízkou legitimitou gratulovat: mají konečně důvod! A ne jeden… Jsou hned dva: imigrace a peníze. Převážně anglický brexit je pouze účelová teleologie všech populistů.

Dva tábory a jejich velké stíny

Za Macronem a Orbánem už se tlačí další. Macronova „progresivní družina“ čítá konzervativce od Lucemburčana a nynějšího šéfa Evropské komise Jeana-Clauda Junckera či polského předsedy Evropské rady Donalda Tuska přes socialisty, jako je španělský premiér Pedro Sanchez nebo premiér portugalský Antonio Costa až po radikální levici řeckého premiéra Alexise Tsiprase) a liberály typu belgického premiéra Charlese Michela či lucemburského premiéra Xaviera Bettela.

Družina „populistického ostřelovače“ Orbána není méně početná, je ale mnohem více homogenní: čítá ultrakonzervativního polského politika Jarosława Kaczyńského a hned několik populistických lídrů, jakým je italský ministr vnitra Matteo Salvini, francouzská radikálka Marine Le Penová, nizozemský poslanec Geert Wilders, německá poslankyně Alice Weidelová, rakouský vice-kancléř Heinz-Christian Strache nebo švédský poslanec Jimmie Akesson.

Mezi těmito proudy je jistá nesymetričnost: zatímco ti „progresisté“ jsou většinou u moci (Francie, Španělsko, Portugalsko, Řecko, Belgie, Lucembursko), „ostřelovači“ se k moci derou. Už ale nejsou často jenom před branami, mají své funkce, mandáty, ve třech zemích (Polsko, Itálie, Rakousko) u moci dokonce jsou.

Neměli bychom ale zapomínat, že oba proudy mají i své „stínové podporovatele“, u Macrona s rezervou německá kancléřka Angela Merkelová, u Orbána ale německý ministr vnitra Horst Seehofer, rakouský kancléř Sebastian Kurz či italský ministr rozvoje a ekonomiky Luigi Di Maio podporují otevřeně Orbána (český premiér Andrej Babiš hraje zatím janusovsky „dvojí hru“), zatímco finský premiér Juha Sipilä, nizozemský premiér Marc Rutte a dánský premiér Lars Løkke Rasmussen přímo podporují Macrona.

Bruselský Rasputin a francouzská mucholapka

Za kouřovou clonou by ale nemělo zaniknout téma, jež se příliš nepropírá. Rezoluce Evropského parlamentu, jímž se do velkého evropského ringu svolávají borci, nemůže Maďarsko žádným způsobem ohrozit. Vyřadit Maďarsko ze hry nelze, pokud se nechce vyřadit samo. V Evropské radě na to není hlasovací konsensus, ani počet hlasů.

Dosavadní praxe v europarlamentu žila naopak konsensem, při kterém se na čele střídali konzervativci se socialisty. Ti druzí byli posledními hlasováními v národních volbách v Evropě velmi oslabeni. Šaktule-škatule hejbejte se, a to v podobě aféry Selmayrgate na jaře tohoto roku – totiž Junckerem prosazené jmenování Martina Selmayra, přezdívaného bruselský Rasputin, novým generálním sekretářem Evropské komise - ale připomněla, že část populistické ligy oprávněně kritizuje mechanismy moci v nejvyšších patrech bruselské nomenklatury. Jmenování Selmayra, jenom rok před eurovolbami, bylo přece přímým atentátem na svrchovanou legitimitu příštího parlamentu.

Nás by mělo rovněž zajímat, že ta Macronova linie – a o to se tu také velmi podstatně jedná – vážně uvažuje o vytvoření „tvrdého jádra“ Evropy, z něhož by byla ta bývalá východní Evropa vyřazena. Důvod, na který mu zatím Východoevropané svými většinovými postoji zatím sedli jako mouchy na francouzskou mucholapku. Pokud o tom dokáže přesvědčit Macron německou kancléřku, vrátí se myšlenka dvourychlostní Evropy, jak jí v podobě širší evropské federace kdysi rozvíjel první francouzský socialistický prezident, ano „mlčící sfinga“: François Mitterrand.

Autor je konzultantem Institute of European democrats.