> politika > Evropa > NATO > geopolitika > text vyšel na EuroZprávy.cz, dne 26. dubna 2019
Mnozí dnes bědují nad temnou cestou, kterou se v současné době ubírají euro-atlantické vztahy. Kudy tato cesta vede, se moc nediskutovalo. Při představě, že by došlo k neúspěchu evropského projektu, jež je pro mnohé doslova noční můrou, vrací se do hry opět „německá otázka“, píše ve svém posledním vydání americký magazín Foreign Affairs.
Německá otázka se vrací! Evropa prožívá „neúspěšné sny“, jež se mohou stát „noční můrou“
„Německá otázka“ vytvořila dnešní podobu Evropu a transatlantický vztah posledních sedmi desetiletí. Souvisí se sjednocením Německa v roce 1871, jež dalo náhle vzniknout novému národu v srdci Evropy, který byl - „příliš velký, příliš zalidněný, příliš bohatý a příliš silný“. Všechny tyto faktory tvořily sílu, jež nemohla být „účinně vyvážena ostatními evropskými mocnostmi, včetně Spojeného království“, píše v eseji pro Foreign Affairs americký historik Robert Kagan.
„Porucha evropské bilance sil pomohla vytvořit dvě světové války a přivedla přes Atlantik více než deset milionů amerických vojáků, aby v těchto válkách bojovali a umírali. Američané a Evropané založili po druhé světové válce NATO s úmyslem, aby vyřešili německý problém, který by splňoval sovětskou výzvu, na kterou dnes dnešní realisté zapomněli,“ míní. Smyslem NATO bylo, jak kdysi řekl Lord Ismay, první tajemník této organizace, totiž „udržet Sovětský svaz mimo, Američany uvnitř a Němce dole“, dodává.
To nebylo ale jenom v případě projektu NATO. To bylo podle něj také cílem řady integračních evropských institucí, počínaje Evropským společenstvím oceli a uhlí (ESUO), které se nakonec stalo ve výsledku Evropskou unií (EU). Jak to kdysi řekl americký diplomat George Kennan, nějaká forma evropského sjednocení byla „jediným možným řešením problému německého vztahu ke zbytku Evropy“, kde ke sjednocení by mohlo dojít pouze „pod záštitou amerického bezpečnostního závazku“.
Jak jsme na tom dnes, po 70 letech od založení NATO? Vypadá to Evropa, prochází fázemi „slabosti a rozdělení“, ale i „oddělení“ od Spojených států amerických. Mluví se o tom v ponurých scénářích, kde se to hemží termíny jako „konec Evropy“, malují se obrazy o tom, jaký bude svět „po Evropě“. Historik Robert Kagan tvrdí, že „neúspěch evropského projektu, pokud k němu dojde, by však mohl být noční můrou, a to nejen pro Evropu“, zároveň ale míní, že je rozdíl mezi „neúspěšnými sny“ a „nočním můrou“.
„Navrhují neúspěšné sny, ne noční můry,“ říká. To podle Kagana, mimo jiné, přinese zpět na přetřes to, co bývalo v dějinách známo jako „německá otázka“. Po nedávném vypuknutí krize eura a německých úsporných diktátů se v EU objevily „ostré obrysy přední linie“, které hodně hovořily o „budování koalice proti německému dominanci“, připomíná Kagan. Spolková republika je v současnosti napadena ve své prosperitě „slabými ekonomikami“, píše.
Z americké strany, zejména od amerického prezidenta Donalda Trumpa, což bylo zdůrazňováno zejména během výročního summitu NATO, se opět požadoval nejen rychlý nárůst německého vojenského rozpočtu do vojenské organizace, ale také na ukončení spolupráce na plynovodu Nord Stream 2. Tento dvojí konflikt doprovází i nynější německo-evropské úsilí o větší „strategickou autonomii“ vůči USA.
Oslava 70. let NATO nebyla mezi spojenci svátečním dnem. Je NATO aliancí neochotných?
Samotná oslava 70. výročí NATO se uskutečnila ve vážném napětí, kterým prochází západní aliance. Komentátoři v pro-vládních sdělovacích prostředcích v Německu se domnívali, že „narozeninová oslava NATO“, jak by se dalo očekávat, nakonec „nebyla mezi přáteli svátkem“, jak konstatovala rozhlasová stanice Deutsche Welle.
Ve srovnání s většinou vojenských aliancí již sice NATO přežilo svůj „biblický věk“, ale západní vojenská aliance působí dnes spíše jako „aliance neochotných“, jež prochází nejhorší krizí od svého založení“, cituje Kagan německý list Der Tagesspeigel. To ale není jen názor z německé strany. V kruzích americké politické elity je „frustrace z Berlína“ vysloveně pěstována, poznamenává Kagan.
Na první pohled se může zdát, že nesouhlas mezi Berlínem a Washingtonem, který se objevil během slavností, se soustředil pouze na německý obranný rozpočet. Americký prezident Donald Trump trvá na tom, že Berlín zvýší své vojenské výdaje na 2 procenta svého hrubého domácího produktu (HDP), který byl v roce 2014 stanoven jako měřítko členských států NATO.
Berlín slibuje, že do roku 2024 zvýší svůj rozpočet na 1,5 procenta svého HDP, přičemž další nárůst bude následovat. Spojené státy vynaložily, jak vyplývá ze statistických údajů, na své ozbrojené síly v roce 2018 přibližně 643 miliard USD, což 2,5krát více než evropští partneři NATO, jejichž celkový rozpočet na obranu činí 264 miliard USD. V Evropě je tomu o poznání méně: Německo jako největší ekonomika v Evropě vydává na zbrojení 45 miliard amerických dolarů, Francie 53 miliard, Velká Británie dokonce 56 miliard.
Jejich vojenské rozpočty, jež se zdají být americkému prezidentovi Trumpovi nedostatečné, se ale zdají být hrozivými jako „potenciální hrozby potenciálními nepřáteli“. Ruský vojenský rozpočet se pohybuje na úrovni 63 miliard – tedy o něco více než individuální rozpočet Francie nebo Velké Británie. Dokonce i vojenský rozpočet Číny - s přibližnou výší 168 miliard v roce 2018 - zůstává ale i nadále pod celkovými výdaji všech evropských zemí NATO.
Německo se snaží rozvíjet v Evropě multilateralismus a strategickou autonomii na USA
Americký viceprezident Mike Pence navíc spojil při té příležitosti svou kritiku údajného „nedostatečného vyzbrojování Německa“ s obnovenými útoky na spolupráci berlínské energetické politiky s Moskvou. „Nemůžeme bránit Západ, “, uvedl Pence, který poukázal na plynovod Nord Stream 2, který by posílil přímé spojení zemního plynu mezi Ruskem a Německem, „pokud naši spojenci budou záviset na Rusku.“
Německo, jako „největší evropské hospodářství“, nemůže „ignorovat hrozbu ruské agrese“ a rovněž „zanedbávat vlastní sebeobranu a naši společnou obranu". Washington od té doby zintenzivňuje tlak na Nord Stream 2 a vybízí Německo ke komplexnějším nákupu zkapalněného roztaveného plynu z USA. Viceprezident Pence výslovně l během oslav NATO prohlásil, že pokud by Berlín měl pokračovat v napojení na Nord Stream 2, „německé hospodářství bude doslova ruským rukojmím“.
Projekt Nord Stream 2, díky čemuž je Německo hlavním centrem ruského plynu pro západní Evropu, jakož i pilířem rostoucího německo-evropského úsilí o dosažení „strategické autonomie“ vůči Rusku, jež jsou Spojenými státy americkými ve Washingtonu pozorně sledovány, upozorňuje Kagan.
Jedním z příkladů takového úsilí je i německo-francouzská iniciativa na posílení „multilateralismu“ v několika politických oblastech, která byla zahájena počátkem dubna. Berlín a Paříž by chtěli ukázat, že „multilateralismus a OSN“ jsou podporovány většinou států, deklarovali společně německý a francouzský ministr zahraničních věcí, kteří se vymezují vůči unilateralistické politice Trumpovy administrativy.
Snaží se spolupracovat v boji proti změně klimatu, nerovnosti a a důsledkům nových technologií, vypočítává aktivity Kagan. Chtějí také „ukázat světu, co by mohlo být důsledkem unilateralismu a izolacionismu a nacionalismu", jak poznamenal Jean-Yves Le Drian, francouzský ministr zahraničí.
Americké elity americké zahraniční politiky - včetně těch kruhů, kritických vůči Trumpově administrativě - nyní formulují vážné výhrady vůči snaze Německa a jeho spojenců. Historik Robert Kagan připomíná, že zhroucení evropské bilance sil pomohlo vytvořit „dvě světové války“ podle NATO bylo založeno nejen jako hráz vůči „naplnění sovětské hrozby“, ale také jako prostředek na „vyřešení německého problému“.
Je Evropa nevybuchlou bombou 2. světové války? Trump se chová jako „dítě s kladivem“
Následný evropský integrační proces pod americkou hegemonií byl „jediným možným řešením problému německého vztahu ke zbytku Evropy“, soudí Kagan. Evropská integrace, která potlačuje nacionalismus, musí být tou Evropou, která zvláště potlačuje „německý nacionalismus“, který „hrál takovou destruktivní roli v krvavé minulosti Evropy“.
V současné době krize způsobená erozí pilířů poválečného řádu a rostoucím nacionalismem se v Evropě oživuje „vnitřní evropské souhvězdí z roku 1871“ - tentokrát ovšem na „geo-ekonomické úrovni“ míní magazín Foreign Affairs. Krize v eurozóně zasáhla přední linie, podobné těm z konce 19. století, jež byly dříve nakresleny, protože „německá ekonomická dominance umožnila“ uvalit „preferovanou proti-dluhovou politiku na zbytek Evropy," což vyvolalo velký rozezlení proti Německu v mnoha státech EU.
Mimo Německo se hodně mluvilo o anti-německé společná frontě“ a uvnitř Německa se zdůrazňoval „smysl pro oběť“. Německo vidělo samo sebe jako zemi, obklopenou samými „slabými ekonomikami“, shrnuje autor.
Vzhledem k historicky příznivé konstelaci - prosperitě, volnému obchodu, hegemonii USA, evropské integraci - byla „německá otázka“, zdálo se, že na dlouhou dobu „pohřbena hluboko pod zem“. Vzhledem k narůstající krizi a zvýšenému nacionalismu, tu ale podle Kagana již neexistuje onen „příznivý soubor okolností". „Člověk si nemůže pomoci, aby nepřemýšlel, jak dlouho bude klid trvat, pokud Spojené státy a svět budou pokračovat v jejich současném příběhu,“ píše Kagan.
„Na Evropu je dnes možné myslet jako na nevybuchlou bombu druhé světové války,“ varuje historik. V této analogii se podle něj chová prezident Trump jako „dítě s kladivem“, jež radostně a bezvýrazně buší do výbušného zařízení. „Nicméně, z pohledu Washingtonu, bomba sama je problém úplně nezávislý na Trumpovi,“ uzavírá Robert Kagan v americkém magazínu Foreign Affairs.
Mnozí dnes bědují nad temnou cestou, kterou se v současné době ubírají euro-atlantické vztahy. Kudy tato cesta vede, se moc nediskutovalo. Při představě, že by došlo k neúspěchu evropského projektu, jež je pro mnohé doslova noční můrou, vrací se do hry opět „německá otázka“, píše ve svém posledním vydání americký magazín Foreign Affairs.
Německá otázka se vrací! Evropa prožívá „neúspěšné sny“, jež se mohou stát „noční můrou“
„Německá otázka“ vytvořila dnešní podobu Evropu a transatlantický vztah posledních sedmi desetiletí. Souvisí se sjednocením Německa v roce 1871, jež dalo náhle vzniknout novému národu v srdci Evropy, který byl - „příliš velký, příliš zalidněný, příliš bohatý a příliš silný“. Všechny tyto faktory tvořily sílu, jež nemohla být „účinně vyvážena ostatními evropskými mocnostmi, včetně Spojeného království“, píše v eseji pro Foreign Affairs americký historik Robert Kagan.
„Porucha evropské bilance sil pomohla vytvořit dvě světové války a přivedla přes Atlantik více než deset milionů amerických vojáků, aby v těchto válkách bojovali a umírali. Američané a Evropané založili po druhé světové válce NATO s úmyslem, aby vyřešili německý problém, který by splňoval sovětskou výzvu, na kterou dnes dnešní realisté zapomněli,“ míní. Smyslem NATO bylo, jak kdysi řekl Lord Ismay, první tajemník této organizace, totiž „udržet Sovětský svaz mimo, Američany uvnitř a Němce dole“, dodává.
To nebylo ale jenom v případě projektu NATO. To bylo podle něj také cílem řady integračních evropských institucí, počínaje Evropským společenstvím oceli a uhlí (ESUO), které se nakonec stalo ve výsledku Evropskou unií (EU). Jak to kdysi řekl americký diplomat George Kennan, nějaká forma evropského sjednocení byla „jediným možným řešením problému německého vztahu ke zbytku Evropy“, kde ke sjednocení by mohlo dojít pouze „pod záštitou amerického bezpečnostního závazku“.
„Navrhují neúspěšné sny, ne noční můry,“ říká. To podle Kagana, mimo jiné, přinese zpět na přetřes to, co bývalo v dějinách známo jako „německá otázka“. Po nedávném vypuknutí krize eura a německých úsporných diktátů se v EU objevily „ostré obrysy přední linie“, které hodně hovořily o „budování koalice proti německému dominanci“, připomíná Kagan. Spolková republika je v současnosti napadena ve své prosperitě „slabými ekonomikami“, píše.
Z americké strany, zejména od amerického prezidenta Donalda Trumpa, což bylo zdůrazňováno zejména během výročního summitu NATO, se opět požadoval nejen rychlý nárůst německého vojenského rozpočtu do vojenské organizace, ale také na ukončení spolupráce na plynovodu Nord Stream 2. Tento dvojí konflikt doprovází i nynější německo-evropské úsilí o větší „strategickou autonomii“ vůči USA.
Oslava 70. let NATO nebyla mezi spojenci svátečním dnem. Je NATO aliancí neochotných?
Samotná oslava 70. výročí NATO se uskutečnila ve vážném napětí, kterým prochází západní aliance. Komentátoři v pro-vládních sdělovacích prostředcích v Německu se domnívali, že „narozeninová oslava NATO“, jak by se dalo očekávat, nakonec „nebyla mezi přáteli svátkem“, jak konstatovala rozhlasová stanice Deutsche Welle.
Ve srovnání s většinou vojenských aliancí již sice NATO přežilo svůj „biblický věk“, ale západní vojenská aliance působí dnes spíše jako „aliance neochotných“, jež prochází nejhorší krizí od svého založení“, cituje Kagan německý list Der Tagesspeigel. To ale není jen názor z německé strany. V kruzích americké politické elity je „frustrace z Berlína“ vysloveně pěstována, poznamenává Kagan.
Berlín slibuje, že do roku 2024 zvýší svůj rozpočet na 1,5 procenta svého HDP, přičemž další nárůst bude následovat. Spojené státy vynaložily, jak vyplývá ze statistických údajů, na své ozbrojené síly v roce 2018 přibližně 643 miliard USD, což 2,5krát více než evropští partneři NATO, jejichž celkový rozpočet na obranu činí 264 miliard USD. V Evropě je tomu o poznání méně: Německo jako největší ekonomika v Evropě vydává na zbrojení 45 miliard amerických dolarů, Francie 53 miliard, Velká Británie dokonce 56 miliard.
Jejich vojenské rozpočty, jež se zdají být americkému prezidentovi Trumpovi nedostatečné, se ale zdají být hrozivými jako „potenciální hrozby potenciálními nepřáteli“. Ruský vojenský rozpočet se pohybuje na úrovni 63 miliard – tedy o něco více než individuální rozpočet Francie nebo Velké Británie. Dokonce i vojenský rozpočet Číny - s přibližnou výší 168 miliard v roce 2018 - zůstává ale i nadále pod celkovými výdaji všech evropských zemí NATO.
Americký viceprezident Mike Pence navíc spojil při té příležitosti svou kritiku údajného „nedostatečného vyzbrojování Německa“ s obnovenými útoky na spolupráci berlínské energetické politiky s Moskvou. „Nemůžeme bránit Západ, “, uvedl Pence, který poukázal na plynovod Nord Stream 2, který by posílil přímé spojení zemního plynu mezi Ruskem a Německem, „pokud naši spojenci budou záviset na Rusku.“
Německo, jako „největší evropské hospodářství“, nemůže „ignorovat hrozbu ruské agrese“ a rovněž „zanedbávat vlastní sebeobranu a naši společnou obranu". Washington od té doby zintenzivňuje tlak na Nord Stream 2 a vybízí Německo ke komplexnějším nákupu zkapalněného roztaveného plynu z USA. Viceprezident Pence výslovně l během oslav NATO prohlásil, že pokud by Berlín měl pokračovat v napojení na Nord Stream 2, „německé hospodářství bude doslova ruským rukojmím“.
Jedním z příkladů takového úsilí je i německo-francouzská iniciativa na posílení „multilateralismu“ v několika politických oblastech, která byla zahájena počátkem dubna. Berlín a Paříž by chtěli ukázat, že „multilateralismus a OSN“ jsou podporovány většinou států, deklarovali společně německý a francouzský ministr zahraničních věcí, kteří se vymezují vůči unilateralistické politice Trumpovy administrativy.
Snaží se spolupracovat v boji proti změně klimatu, nerovnosti a a důsledkům nových technologií, vypočítává aktivity Kagan. Chtějí také „ukázat světu, co by mohlo být důsledkem unilateralismu a izolacionismu a nacionalismu", jak poznamenal Jean-Yves Le Drian, francouzský ministr zahraničí.
Americké elity americké zahraniční politiky - včetně těch kruhů, kritických vůči Trumpově administrativě - nyní formulují vážné výhrady vůči snaze Německa a jeho spojenců. Historik Robert Kagan připomíná, že zhroucení evropské bilance sil pomohlo vytvořit „dvě světové války“ podle NATO bylo založeno nejen jako hráz vůči „naplnění sovětské hrozby“, ale také jako prostředek na „vyřešení německého problému“.
Je Evropa nevybuchlou bombou 2. světové války? Trump se chová jako „dítě s kladivem“
Následný evropský integrační proces pod americkou hegemonií byl „jediným možným řešením problému německého vztahu ke zbytku Evropy“, soudí Kagan. Evropská integrace, která potlačuje nacionalismus, musí být tou Evropou, která zvláště potlačuje „německý nacionalismus“, který „hrál takovou destruktivní roli v krvavé minulosti Evropy“.
V současné době krize způsobená erozí pilířů poválečného řádu a rostoucím nacionalismem se v Evropě oživuje „vnitřní evropské souhvězdí z roku 1871“ - tentokrát ovšem na „geo-ekonomické úrovni“ míní magazín Foreign Affairs. Krize v eurozóně zasáhla přední linie, podobné těm z konce 19. století, jež byly dříve nakresleny, protože „německá ekonomická dominance umožnila“ uvalit „preferovanou proti-dluhovou politiku na zbytek Evropy," což vyvolalo velký rozezlení proti Německu v mnoha státech EU.
Mimo Německo se hodně mluvilo o anti-německé společná frontě“ a uvnitř Německa se zdůrazňoval „smysl pro oběť“. Německo vidělo samo sebe jako zemi, obklopenou samými „slabými ekonomikami“, shrnuje autor.
Vzhledem k historicky příznivé konstelaci - prosperitě, volnému obchodu, hegemonii USA, evropské integraci - byla „německá otázka“, zdálo se, že na dlouhou dobu „pohřbena hluboko pod zem“. Vzhledem k narůstající krizi a zvýšenému nacionalismu, tu ale podle Kagana již neexistuje onen „příznivý soubor okolností". „Člověk si nemůže pomoci, aby nepřemýšlel, jak dlouho bude klid trvat, pokud Spojené státy a svět budou pokračovat v jejich současném příběhu,“ píše Kagan.
„Na Evropu je dnes možné myslet jako na nevybuchlou bombu druhé světové války,“ varuje historik. V této analogii se podle něj chová prezident Trump jako „dítě s kladivem“, jež radostně a bezvýrazně buší do výbušného zařízení. „Nicméně, z pohledu Washingtonu, bomba sama je problém úplně nezávislý na Trumpovi,“ uzavírá Robert Kagan v americkém magazínu Foreign Affairs.
Žádné komentáře:
Okomentovat