> politika > společnost > Francie > esej > kronika procesu s Nicolasem Sarkozym > Deník Referendum, 8.března.2021.
Jak tohle jenom skončí? Bývalý francouzský prezident Nicolas Sarkozy se stal v uplynulých dnech hlavní mediální ikonou. On sám, navzdory vichřici, jež se kolem něj zdvihla, neváhal osobně skočit přímo do víru Maelströmu.
Exkluzivní rozhovor poskytl pro konzervativní list Le Figaro a televizní show předvedl v přímém přenosu na soukromém kanálu TF1.
Tyto události vrátily pravicového politika, jenž trvá na tom, že je nyní pouze advokátem, zpátky do politiky, odkud před čtyřmi lety, po nové snaze kandidovat do Elysejského paláce, zcela odešel.
U Sarkozyho ale člověk nikdy neví, kde jsou hranice profesní a veřejné. Navzdory tomu, že je pouze soukromou osobou, jeho názory si rád vyslechne i stávající nájemník prezidentského paláce Emmanuel Macron. V některých rysech přejímá i jeho snahy a Sarkozy má ve vládě i své „klíčové lidi“ (premiér Jean Castex i ministr vnitra Gérard Darmanin nejprve volají jemu).
A proč tolik povyku? Důvodem byl pondělní rozsudek Národní finanční prokuratury (PNF), která Sarkozyho dsoudila ke třem letům, z toho jednomu roku nepodmíněně za korupci a ovlivňování ve finančních machinacích, spjatých převážně s jeho dvěma prezidentskými kampaněmi.
> Velká politika a velké peníze
Sarkozy stál na čele prezidentského úřadu v letech 2007 až 2012, a čelil za posledních deset let desítkám obviněním, majících povahu výbušné směsi, v níž se politika a peníze objevuji jako její základní esence. Řečeno slovníkem své doby: účel světí prostředky, a peníze nesmrdí, zvláště, když je potřebujeme do voleb. Nemalé peníze.
Patrně nejvýbušnější je obvinění, že v roce 2006 přispěl 50 milióny euro na Sarkozyho kampaň sám libyjský vůdce Muamar Kaddáfí. Vedle toho je tu ještě aféra, spojená s dědičkou společnosti L’Oréal, miliardářkou Liliane Bettencourtovou, od níž měl Sarkozy podloudně vymámit na stejnou kampaň příspěvek ve výši 150 000 euro.
Obě obviněn se Sarkozyho dotýkají nejvíce, ale nejsou nyní předmětem šetření. První nebylo dosud zdokumentováno, druhé pro změnu bylo pro Sarkozyho ukončeno vyřazením ze soupisu podezřelých. Libyjský vůdce Kaddáfí, stejně jako miliardářka Bettencourtová jsou po smrti. Kaddáfí patrně zahynul rukou francouzských zpravodajců.
Dalo by se tedy říct, že Sarkozy je jako správná politická ryba schopen uniknout ze všech nastražených sítí, jež se kolem něho stahovaly. Ale… to platilo až do pondělí.
Všechno ale začalo již roku 2013, sotva rok po nástupu prezidenta Françoise Hollanda do úřadu. Připomeňme, že porazil právě Nicolase Sarkozyho, byť těsně 51,6 % : 48,4 %.
Onoho 10. dubna roku 2013 v reakci na aféru (tajného finančního konta) svého vlastního ministra rozpočtu Jérôma Cahuzaca, zadal Hollande podnět k založení instituce, jež od té doby straší v hlavách nejen Sarkozymu. Tak vznikla Národní finanční prokuratura (PNF). Jako exemplární soud pro exemplární případy.
> Transparentnost v životě vymýtí korupci?
„Vždy jsem si myslel, že je v zájmu obviněného, aby finanční prokurátor mohl rychle říci, například po odhalení tisku, zda jde o pochybení, nebo zda jde záležitost přímo k soudu. PNF chrání systém rychlostí své činnosti, která předpokládá, že má dostatečné lidské a materiální zdroje,“ obhajoval Hollande i po letech vznik zvláštního soudu.
Národní finanční prokuratura (PNF), na kterou byl Hollande tak pyšný, se specializuje na to, co on sám programově označoval za „moralizaci politického života“. To dnes není cizí ani prezidentu Macronovi. Shodl se na tom se svým spojencem Françoisem Bayrouem v dubnu 2017. S
Exkluzivní rozhovor poskytl pro konzervativní list Le Figaro a televizní show předvedl v přímém přenosu na soukromém kanálu TF1.
Tyto události vrátily pravicového politika, jenž trvá na tom, že je nyní pouze advokátem, zpátky do politiky, odkud před čtyřmi lety, po nové snaze kandidovat do Elysejského paláce, zcela odešel.
U Sarkozyho ale člověk nikdy neví, kde jsou hranice profesní a veřejné. Navzdory tomu, že je pouze soukromou osobou, jeho názory si rád vyslechne i stávající nájemník prezidentského paláce Emmanuel Macron. V některých rysech přejímá i jeho snahy a Sarkozy má ve vládě i své „klíčové lidi“ (premiér Jean Castex i ministr vnitra Gérard Darmanin nejprve volají jemu).
A proč tolik povyku? Důvodem byl pondělní rozsudek Národní finanční prokuratury (PNF), která Sarkozyho dsoudila ke třem letům, z toho jednomu roku nepodmíněně za korupci a ovlivňování ve finančních machinacích, spjatých převážně s jeho dvěma prezidentskými kampaněmi.
> Velká politika a velké peníze
Sarkozy stál na čele prezidentského úřadu v letech 2007 až 2012, a čelil za posledních deset let desítkám obviněním, majících povahu výbušné směsi, v níž se politika a peníze objevuji jako její základní esence. Řečeno slovníkem své doby: účel světí prostředky, a peníze nesmrdí, zvláště, když je potřebujeme do voleb. Nemalé peníze.
Patrně nejvýbušnější je obvinění, že v roce 2006 přispěl 50 milióny euro na Sarkozyho kampaň sám libyjský vůdce Muamar Kaddáfí. Vedle toho je tu ještě aféra, spojená s dědičkou společnosti L’Oréal, miliardářkou Liliane Bettencourtovou, od níž měl Sarkozy podloudně vymámit na stejnou kampaň příspěvek ve výši 150 000 euro.
Obě obviněn se Sarkozyho dotýkají nejvíce, ale nejsou nyní předmětem šetření. První nebylo dosud zdokumentováno, druhé pro změnu bylo pro Sarkozyho ukončeno vyřazením ze soupisu podezřelých. Libyjský vůdce Kaddáfí, stejně jako miliardářka Bettencourtová jsou po smrti. Kaddáfí patrně zahynul rukou francouzských zpravodajců.
Dalo by se tedy říct, že Sarkozy je jako správná politická ryba schopen uniknout ze všech nastražených sítí, jež se kolem něho stahovaly. Ale… to platilo až do pondělí.
Všechno ale začalo již roku 2013, sotva rok po nástupu prezidenta Françoise Hollanda do úřadu. Připomeňme, že porazil právě Nicolase Sarkozyho, byť těsně 51,6 % : 48,4 %.
Onoho 10. dubna roku 2013 v reakci na aféru (tajného finančního konta) svého vlastního ministra rozpočtu Jérôma Cahuzaca, zadal Hollande podnět k založení instituce, jež od té doby straší v hlavách nejen Sarkozymu. Tak vznikla Národní finanční prokuratura (PNF). Jako exemplární soud pro exemplární případy.
> Transparentnost v životě vymýtí korupci?
„Vždy jsem si myslel, že je v zájmu obviněného, aby finanční prokurátor mohl rychle říci, například po odhalení tisku, zda jde o pochybení, nebo zda jde záležitost přímo k soudu. PNF chrání systém rychlostí své činnosti, která předpokládá, že má dostatečné lidské a materiální zdroje,“ obhajoval Hollande i po letech vznik zvláštního soudu.
Národní finanční prokuratura (PNF), na kterou byl Hollande tak pyšný, se specializuje na to, co on sám programově označoval za „moralizaci politického života“. To dnes není cizí ani prezidentu Macronovi. Shodl se na tom se svým spojencem Françoisem Bayrouem v dubnu 2017. S
Hollande, jenž nebyl mimochodem nikdy objektem žádného šetření, se domníval, že utvořil něco, co Francii budou ve světě závidět.
V době jeho nástupu se morálka rýmovala se slovy jako transparentnost na jedné straně, v boji proti korupci, na straně druhé.
První soudkyní, jež řídila PNF se stala Éliene Houlettová, kterou jmenovala tehdejší ministryně spravedlnosti Christiane Toubirová. Vedle PNF vznikla tehdy i instituce další, jež měla transparentnost v názvu: Nejvyšší autorita pro transparentnost politického života (HATVP), jež měla dohlížet (a stále dohlíží) na chování státních úředníků.
Prezident Hollande, který těžce nesl selhání svého ministra Cahuzaca, si od založení těchto úřadů sliboval vyšší úroveň morálky a chování úředníků, ale nepřímo i politické třídy jako takové, na jejichž přečiny a podvodné chování měly tyto instance dohlížet.
Příběh, který díky aféře Bismuth, jak se přezdívá kauze proti Sarkozymu, ale ukazuje, že dobré úmysly se nemusejí vždy vyplatit: vývoj PNF je toho přímým dokladem. Dobré úmysly ale vyžadují také dobré činy, jinak jde o cestu do pekel.
Můžete si totiž myslet o Sarkozy co chcete, ale systém, v němž je souzen, má být s morálkou a transparentností spojen pupeční šňůrou, ale spojení vyvilãvá křeče. Již samotný fakt propojení politické a justiční moci.
Ačkoliv chce PNF vymýtí korupci politické elity, sám byl politickou elitou ustanoven. Incestní povaha instituce, jež se ukájí vlastnįm význam, nesnášį pohled do zrcadla. Mísí se tu na palatě stejné esence jako v kauzách, jež šetří. Nárůst počtu rozsudků mnohem více než o trestné činnosti vypovídá o potřebě zasahovat i do samotného politického života: načasováním rozsudků, zahájením vyšetřování, domovními prohlídkami – a odposlechy.
> Já na bráchu,, brácha na mne
Kauza, v níž byl Sarkozy odsouzen – žalovaná strana se ovšem odvolala a podle svých slov hodlá sám Sarkozy jít až k Evropskému soudnímu dvoru pro lidská práva – je založena právě na odposleších. A tak se stalo, že se tato kauza přezdívá také jako „odposlechová“.
Specifičnost vyšetřujících soudců, již od Balzaca nejobávanějších lidí v zemí, je o to zajímavější, že v právní francouzské obci nepanuje souhlas s tím, kdy odposlechy použít. Jejich váha je tím pádem značně oslabená: proces - zvaný aféra Bismuth, podle jména Sarkozyho spolužáka z gymnázia, jehož jako krycí používal - stojí a padá právě na nich. Mezi soudci panuje rovněž diskuse, zda je vůbec možné používat odposlechu mezi advokátem a jeho klientem.
Vyšetřující soudce Renaud Van Ruymbeke, který se ve Francii proslavil svým odhodlaným tažením ve věcech korupčních afér (v paměti zůstává zejména aféra Urba, síť stavebních společností, přes které prala Socialistická strana za Françoise Mitterranda peníze; naposledy Clearstream – aféra falešného seznamu kont v daňových rájích), v týdeníku Le Point připomněl, že k tomu musejí být závazné podklady, a to důkazní povahy. Ze sestříhaných úryvků rozhovoru, které použila obžaloba, nevyplývá ale v zásadě nic, než rozhovor přátel. Ti se sice baví o jednom soudci, který by chtěl pracovat v Monaku, což by mohl Sarkozy zařídit, ale nic víc.
Co chtěl ale opravdu Sarkozy? Podle obžaloby mu šlo o informace ze soudního spisu (v aféře Bettencourtová). Ačkoliv korupční spiknutí se tu nabízí jako způsob komunikace, není potvrzeno činy. Rozsudek soudu ho zakládá na „náznaku úmyslu“, což zní jako velmi sporné, zvláště když jde o výňatek záznamu ze sedmnácti hodin hovoru po telefonu. Obvinění, podle něhož se Sarkozy dopustil „korupčního paktu“ – mezi soudcem a advokátem - za vynášení informací od soudu, tu zůstávají nezodpovězené. On sám se v rozhovoru v TF1, určeném široké francouzské veřejnosti, dušoval, že nic nespáchal.
„Pravda exploduje, půjdu až do konce,“ opakoval rezolutně. Ne, nejde mu o návrat do politiky, ale o to, aby nezvítězila nespravedlnost. Cítí se být obětí. Pozoruhodné je, což zdůraznila obhájkyně, advokátka Jacqueline Laffontová, že celé soudní jednání nesměřovalo svým charakterem k rozsudku, který si musel Sarkozy společně se svým advokátem Thierry Hezogem (i dotyčným soudcem Gilbertem Azibertem) vyslechnout.
Vlivný advokát Herzog, zbavený navíc rozsudkem na pět let advokátní praxe, bude mimo jiné, jakkoliv to zní pikantně, za 14 dní zastupovat svého klienta v procesu aféry Bygmalion – kde je Sarkozy opět díky PNF Sarkozy obviněn ze zneužití peněz, jež přesáhly povolený rámec financování kampaně, tentokrát pro klání roku 2016. Měl přefakturovávat služby poradenské agentury Bygmalion, aby snížil objem stranických výdajů.
> Soudcovská pomsta malých hrášků
Potíže růstu finanční prokuratury se zkrátka nedokáže zbavit vlastních poporodních jizev. V minulých prezidentských volbách pohořel pravicový kandidát François Fillon, na něhož v lednu 2017 vytasil satirický týdeník Le Canard enchaîné, že fiktivně zaměstnával svoji ženu Penelope, odtud také název Penelopegate, ale i své potomky.
Praktiky fiktivních pozic byly velmi rozšířenou praktikou – koneckonců jediný prezident odsouzený za tuto praktiku - ještě za času svého starostování Paříže - se jmenoval Jacques Chirac. Odešel ale od soudu s podmínkou. To Fillon dostal pět a dva natvrdo, takže mu nyní Sarkozy zatím zdárně jenom sekunduje.
PNF tím pádem, hlavně na pravici, ať již u Republikánů (LR) nebo u Národního sdružení {RN), vyvolává zděšení a cílenou nenávist, a pravidelné snahy o zrušení.
Prokuratura, o níž se v minulosti Sarkozy pohrdlivě vyjadřoval jako o zaměnitelných „malých hrášcích“, které v řádku nerozeznáte jeden od druhého, mu nyní patrně dává najevo svůj nezaměnitelný význam. Zda-li je pro francouzský systém justice dobře, že přebírá fakticky politickou moc ve státě, je ale jistě varovné.
Prezident Macron několikrát projevil zájem prošetřit případy, kdy se v rámci prokuratury odehrávala i „utajovaná vyšetřování“.
Nepodloženým obviněním čelila i sama śéfka finanční prokuratury Houlleová: v mysli jejího zástupce Patrice Amara byla totiž ona právě tím krtkem, přes níž se k Sarkozymu dostala informace, že je jeho „linka Bismuth“ s advokátem Herzogem odposlouchávána.
Rozpolcená levice se na spor se Sarkozym dívá rozpačitě. Fandí jí snad jen komunisté. Jean-Luc Mélenchon z Nepoddajné Francie (LFI), který již oznámil, že bude v roce 2022 kandidovat opět na prezidenta, soudí, že se rozsudkem prezident Macron elegantně zbavil konkurenta. S prokuraturou má nevyřízené účty.
Vlastní čest se snaží Sarkozy v posledních dnech zachránit tím, že nepřímo naznačuje, koho by mohl podpořit v prezidentském klání, jehož se nehodlá účastnit.
Bude k tomu rozhodnutí potřebovat jistě ještě velkou dãvku odvahy.
Courage, Bismuth!
Žádné komentáře:
Okomentovat