Kdo bude zvolen 13. prezidentem Itálie? V italském parlamentu chybí haruspex!

> politika > Itálie > prezidentské volby > analýza The Spectator

Kdo bude příštím prezidentem Itálie? Dosluhující Sergio Mattarella, jemuž končí mandát v únoru, dal najevo, že o jeho prodloužení nemůže být řeči. Na rtech každého zní nyní jméno Maria Draghiho, bývalého šéfa Evropské centrální banky a bývalého generálního ředitele Goldman Sachs, který je současným premiérem. Možná i 13. prezidentem Itálie. Co se ale stane, když se jím nestane?

Ve starém Římě to byl věštec, zvaný haruspex, který měl za úkol pozorovat vnitřnosti obětovaných ovcí a drůbeže, zejména jejich játra, aby z nich odvodil vůli bohů. „Ale i ten nejlepší haruspex by jen těžko odvodil vůli 951 poslanců a 58 regionálních delegátů – takzvaných grandi elettori – jejichž úkolem je tento týden zvolit 13. prezidenta Itálie,“ píše australská mutace britského konzervativního týdeníku The Spectator.

Očekávané seismické efekty

Italští prezidenti sloužící po dobu sedmi let, mají sice v zemi převážně ceremoniální pravomoci a jejich volba má obvykle jen malý politický význam. Tentokrát však, v závislosti na konečném výsledku, by mohlo dojít k jednomu, možná ale i dvěma seismickým dominovým efektům, domnívá se Nicolas Farell. 

Za prvé, prezidentské volby by si mohly vynutit předčasné všeobecné volby, za druhé by mohly transformovat samotné italské prezidentství z role ceremoniální v primárně výkonnou – na úkor premiéra a parlamentu.

Pokud by došlo k předčasným volbám, favoritem je nyní ve výzkumech pravicová koalice – vedená Matteem Salvinim (Liga) a Giorgiou Meloniovou (Bratři Itálie) – , jež by se vrátila k moci poprvé od roku 2011, kdy byl nucen rezignovat Silvio Berlusconi. Samotný Silvio Berlusconi také nějaký čas koketoval s myšlenkou, že by se o prezidentský úřad ucházel.

Ale v sobotu Berlusconi hodil ručník do ringu, než začalo pondělní hlasování, když vyšlo najevo, že pravděpodobně nemá potřebný počet, aby vyhrál. „Navzdory tomuto rozhodnutí, i když Il Cavaliere (Rytíř), jak ho příznivci nazývají – nebo Il Caimano (Kajman), jak mu říkají jeho nepřátelé – už není ve hře, on i Salvini stále chtějí, aby Draghi zůstal premiérem,“ píše britský novinář Nicholas Farell.

Zpočátku to bylo proto, že jak Lega – která má v parlamentu jako druhá strana nejvíce křesel –, tak právě konzervativní Forza Italia, založená Silviem Berlusconim, která sice již není dominantní silou, kterou kdysi byla, ale stále jí volilo asi 9 procent, chtěly Berlusconiho. Pětaosmdesátiletý mediální magnát a čtyřnásobný premiér by svým vítězství umožnil ponechat Draghiho ve stávajícící funkci jako premiéra. Všichni mluví o tom, že by se měl Draghi stát prezidentem, ale kdo bude po něm premiérem?

Otázkou zkrátka není, co se stane, když se Draghi stane prezidentem, ale co se stane, když se jím nestane? „Neboť jak by vám každý haruspex hodný své soli mohl říci z pozorování lesku, tvaru a celkového stavu jater, kterými disponuje, není v žádném případě jasné, zda je vůlí bohů pomazat Draghiho na prezidenta. Právě teď skutečně tato játra jistě naznačují, že musí zvítězit další kandidát – i když jeho identita stále zůstává záhadou,“ pokračuje Farell ve svém historickém srovnání.

Konec vládní národní jednoty?

Premiér Draghi, který není ani zvoleným poslancem, byl loni v únoru pověřen nyní odcházejícím prezidentem Mattarellou, jenž ho jmenoval šéfem nouzové „vlády národní jednoty“ v zoufalé snaze vyhnout se všeobecným volbám uprostřed koronavirové pandemie. Mario Draghi se stal premiérem po pádu koaliční vlády Giuseppe Conteho jako výsledek neschopnosti parlamentu dohodnout se na kvalitní náhradě.

„Il Grande Gesuita (Velký jezuita) - jak se mu přezdívá, protože získal vzdělání v jezuitské koleji - dal jasně najevo, že chce být prezidentem. Pokud však bude zvolen, je vysoce pravděpodobné, že se parlamentu znovu nepodaří najít nového premiéra ze svých řad, který by ho nahradil,“ píše The Spectator. Draghi jako nový prezident ale také nemusí najít přijatelného mimoparlamentního adepta na premiérskou funkci, který by prošel parlamentem.

Bude to konec křehké vládní jednoty? Budou se muset svolat předčasné všeobecné volby. „Přesto jen málokdo v parlamentu takové volby chce – a mnozí se jim zoufale chtějí vyhnout – kromě Bratří Itálie, jež zůstává jedinou velkou stranou, která odmítla vstoupit do Draghiho vlády. Jediným způsobem, jak se vyhnout volbám, je zajistit, aby Draghi nebyl zvolen prezidentem,“ míní Farell.

Nejhůře je na tom Hnutí 5 hvězd (M5S), které má navzdory nynější mizivé podpoře nejvíce křesel v parlamentu – a levicově-liberální Demokratická strana (PD), která je v parlamentu třetí nejsilnější stranou. Antisystémové hnutí M5S je nyní zmítáno vnitřními rozkoly, se propadla ze dřívějších 33 procent, které získala v posledních všeobecných volbách v roce 2018, na současných asi 15 procent.

Ačkoli je PD, na čele s Enricem Lettou, nejpopulárnější stranou, hned těsně před Ligou a Bratry Itálie (všechny průzkumy jim dávají kolem 20 procent), nemá šanci sestavit vládu po nových volbách. Potenciální spojenci jimiž by mohlo být hvězdicové hnutí – kdysi její zapřisáhlý nepřítel, ale nyní vládní koaliční partner – nemají dostatečnou podporu veřejnosti.

Enrico Letta se opožděně rozhodl, že jeho poslanci by měli bez ohledu na další vývoj, hlasovat pro Draghiho. Ale vzhledem k tomu, že hlasování je tajné, není v žádném případě jisté, že ho zrovna poslechnou. Letta se horečně snažil najít i alternativního premiéra za Draghiho, aby byl prezidentem beze strachu z všeobecných voleb. Snažil se také přesvědčit odcházejícího prezidenta Sergia Mattarellu, aby sloužil podruhé, i když ten dal jasně najevo, že tak učinit nechce.

Pokud jde o 5 hvězd, vypadá to, že jejich oficiální linií bude nevolit Draghiho, aby si ho ponechali jako premiéra, i když vzhledem k roztříštěnému stavu hnutí, někteří tak učiní, jiní patrně nikoliv. Jsou i tací, kteří z hnutí vystoupili a jsou tím pádem nezávislí na stranických rozhodnutích.

Ale ani dvě ze tří pravicových stran nemají zájem o předčasné všeobecné volby. Chtějí jednoho ze svých alternativních kandidátů za prezidenta, ale zároveň mají pocit, že Draghi odvádí velmi dobrou práci jako šéf „vlády národní jednoty“, v níž mají oba své ministry. Skutečnost, že by Draghi zůstal premiérem, dokud nevyprší pětiletý mandát parlamentu v června 2023, jim zajišťuje vlastní stabilitu.

Liga navíc za poslední rok v průzkumech zaostávala za Bratry Itálie, jež se stala nejpopulárnější pravicovou strana a Salvini – Il Capitano (Kapitán), jak se mu přezdívá – doufá, že tento trend zvrátit před všeobecnými volbami v příštím roce, pokud pravice vyhraje. Bude to znamenat, že se stane premiérem on a ne jeho konkurentka Meloniová. Pokud bude zvolen prezidentem Draghi, pak se Berlusconi a pravděpodobně i Salvini připojí k Meloniové a budou požadovat okamžité všeobecné volby.

„Poslanci prvního funkčního období mají další důvod, proč se chtějí vyhnout předčasným všeobecným volbám, protože nedokončení čtyř a půl roku pětiletého mandátu parlamentu znamená, že ve věku 65 let ztrácejí nárok na tučný důchod,“ soudí The Spectator.

Pokud jde o lidové mínění, velká většina – kolem 60 procent – ​​si podle průzkumů přeje, aby Draghi zůstal předsedou vlády.

Volby si nyní přejí pouze Bratři Itálie, ať už bude Draghi premiérem nebo prezidentem, protože Meloniová chce využít pozoruhodného nárůstu podpory své strany od voleb v roce 2018, v nichž získala jen něco málo přes 4 procenta. A také proto, že neuznává Draghiho vládu jako legitimní.

Zákulisní obchodování s politickými koňmi

Dosavadní parlamentní hlasování bylo neprůkazné. K vítězství v prvních třech kolech hlasování potřebuje kandidát dvoutřetinovou většinu, což se stává jen zřídka. Poté stačí prostá většina. Žádná koalice nemá ale většinu poslanců.

V prvním pondělním kole nechali grandi elettori dvě třetiny svých hlasovacích lístků prázdné. Nejvíce hlasů, které kdokoli dostal, bylo 36. Úterní druhé kolo bylo víceméně reprízou. Středeční třetí kolo věci trochu vyjasnilo, ale ne moc a 400 lichých hlasovacích lístků zůstalo prázdných. Mattarella - který řekl, že už nechce být prezidentem! - získal nejvíce hlasů, totiž 125, mnohem více než kdokoli jiný.

Jak tohle dopadne, nikdo neví. Nejvíce kol, které kdy bylo potřeba ke zvolení italského prezidenta, bylo 23, a to v roce 1971, ale výsledek je obvykle vyřešen, jakmile je vyžadována pouze prostá většina ze čtvrtého kola, které se koná ve čtvrtek.

„Tou dobou už je machiavelistické zákulisní obchodování s koňmi, které rozhoduje o vítězi, víceméně hotové – i když tajné hlasování znamená, že žádné obchody nelze vytesat do kamene. Vzhledem k tomu, že Berlusconi již není v soutěži, zbyl jediným známým kandidátem Draghi. Nicméně vzhledem k odhodlání tolika poslanců vyhnout se předčasným všeobecným volbám, odhodlání podpořené v průzkumech jasnou většinou Italů, kteří chtějí, aby Draghi zůstal premiérem, je neuvěřitelné, že se v řečech tolik předpokládá, že může být zvolen prezidentem - ještě neuvěřitelnější, že ve třetím kole dostal pouze pět hlasů,“ soudí The Spectator.

Pátrání po novém italském prezidentovi pokračuje. „Naléhavě nyní potřebujeme nejlepší haruspexe v Římě a novou sadu ovčích a kuřecích vnitřností, abychom do této velmi nejasné situace vnesli tolik potřebné jasno,“ uzavírá týdeník.