Mali, Niger, Gabon. Tři západoafrické státy, v nichž se za posledních pár měsíců dostala k moci vojenská junta. Tři státy, jež mají společnou koloniální minulost s Francií.
Všechny tři, ale nejen tyto, jsou zmítány útoky islamistů, zároveň chudobou a těžkými dopady pandemie koronaviru. A jsou již delší čas v hledáčku Ruska a Číny.
Konec francouzské mise
Tak dlouho se Francie snažila pomoci západní Africe v jejím rozvoji, až se tato část Afriky rozhodla rozvíjet sama. A patrně s pomocí někoho jiného. Pověstný efekt bumerangu ale není jedinou příčinou, kterou můžeme hledat za nynější situací.
Vypadá to, že Francii v těchto měsících definitivně odzvonilo: Niger a Gabon jsou toho jedním z posledních dokladů. Dvě junty po sobě překvapily i ty, co Afriku znaji. Jejich nástupu předcházela junta v Malí, odkud se francouzská vojska stáhla v polovině srpna loňského roku. Vypadá to na nové dělící linie, kde se lámou civilizace.
Za poslední tři roky došlo v západní části kontinentu, spojených historicky s francouzskou koloniální minulostí, k nástupu autoritářských vojenských režimů povícero, dokonce v šesti zemích po sobě během tří let - v Burkině Faso, Čadu, Guiney, Mali, nyní tedy v Nigeru a Gabonu - velké obavy provázejí další vývoj v Kamerunu.
Francie, jejíž civilizační mise je – nejen na africkém kontinentu – vystavena velké zkoušce, prožívá tento okamžik jako další se série historických nespravedlností. Někteří mluví o jejím definitivním konci. A opakují spojení: epidemie převratů. Tuto větu Antónia Guterrese, generálního tajemníka OSN, opakuje nyní i prezident Emmanuel Macron
Za převraty ale nejsou jenom dopady epidemie koronaviru, ale i nynější konflikt na Ukrajině (chybějící dodávky obilí a potravin), který jen posílil faktory chudoby a mocenské konfrontace na africkém území, kde slova jako: otroctví, rasismus a kolonialismus nejsou prázdné pojmy.
Na konferenci Rusko-Afrika v Petrohradě zněly letos koncem července velmi často, a není jisté náhoda, že znějí i hlavním městě Nigeru Niamey. Zde pouze ve francouzštině sloganem číslo jedna: La France, dégage!
Konec francouzské mise
Tak dlouho se Francie snažila pomoci západní Africe v jejím rozvoji, až se tato část Afriky rozhodla rozvíjet sama. A patrně s pomocí někoho jiného. Pověstný efekt bumerangu ale není jedinou příčinou, kterou můžeme hledat za nynější situací.
Vypadá to, že Francii v těchto měsících definitivně odzvonilo: Niger a Gabon jsou toho jedním z posledních dokladů. Dvě junty po sobě překvapily i ty, co Afriku znaji. Jejich nástupu předcházela junta v Malí, odkud se francouzská vojska stáhla v polovině srpna loňského roku. Vypadá to na nové dělící linie, kde se lámou civilizace.
Za poslední tři roky došlo v západní části kontinentu, spojených historicky s francouzskou koloniální minulostí, k nástupu autoritářských vojenských režimů povícero, dokonce v šesti zemích po sobě během tří let - v Burkině Faso, Čadu, Guiney, Mali, nyní tedy v Nigeru a Gabonu - velké obavy provázejí další vývoj v Kamerunu.
Francie, jejíž civilizační mise je – nejen na africkém kontinentu – vystavena velké zkoušce, prožívá tento okamžik jako další se série historických nespravedlností. Někteří mluví o jejím definitivním konci. A opakují spojení: epidemie převratů. Tuto větu Antónia Guterrese, generálního tajemníka OSN, opakuje nyní i prezident Emmanuel Macron
Za převraty ale nejsou jenom dopady epidemie koronaviru, ale i nynější konflikt na Ukrajině (chybějící dodávky obilí a potravin), který jen posílil faktory chudoby a mocenské konfrontace na africkém území, kde slova jako: otroctví, rasismus a kolonialismus nejsou prázdné pojmy.
Na konferenci Rusko-Afrika v Petrohradě zněly letos koncem července velmi často, a není jisté náhoda, že znějí i hlavním městě Nigeru Niamey. Zde pouze ve francouzštině sloganem číslo jedna: La France, dégage!
Uvědomíme-li si, že Francie se ještě nedávno zašťiťovala dvěma protiterostickými operacemi (Seřval, Barkan), které působily za prezidenta Françoise Hollande velmi spektakukárně, je výsledek více než tristní
Na hraně intervence
Konkurence, kterou představuje ekonomické intervence Číny (budování plynovodů) a postup ruské Wagnerovy armády (ne náhodou se při demonstracích objevuji ruské vlajky), dělají z Afriky nové kolbiště mocenského klaní. Francie má své ekonomické zájmy, ovšem těžba urania tvoří pouze část celkového objemu dodávek, v nichž Niger zaujímá pouhých 14 procent.
Oproti Francii, která se dlouhodobě usilovala – již od nástupu socialisty Françoise Mitterranda v 80. letech – konečně zbavit nánosu termínu Françafrique: s jejím neprůhledným postkoloniálním stylem (a faktickou podporou diktátorů, jež nastoupili po kolónech), si ovšem ostatní neberou vůbec servítky.
Francie se tu ocitla doslova v první linii, hned vedle afrického uskupení CEDEAO, na hraně intervence, na rozdíl od přístupu amerického, který je připraven vyjednávat s juntou - nové diplomatické zastoupení v Nigeru se krylo fakticky s pučem. Ani Evropská unie (EU) nebyla nikdy nakloněna řešit to, co po avízovala fakticky za francouzský problém.
Prezident Emmanuel Macron se hned několikrát velmi tvrdě vyjádřil zejména k situaci v Nigeru, kde si Francie navzdory nové juntě ponechává svého velvyslance - i poměrně silný kontingent 1500 vojáků.
Právě Niger, na něhož se soustřeďuje největší pozornost, je ukázkovým příkladem vyhrocené situace. Francouzské vojenské síly z Nigeru budou podle Macrona přemístěny pouze tehdy, pokud se tak rozhodne Mohamed Bazoum, nacházející se právě v obleženém paláci, jehož ovšem Paříž považuje za legitimní hlavu státu.
Latentní zánět kontinentu
Není to ale zdaleka poprvé, za celé dlouhé období dekolonizace druhé poloviny minulého století, kdy se k moci obvykle dostala vojenská junta.
Afrika obecně je na vojenské puče náchylná. Podle studie Globální příčiny převratů od roku 1950 do současnosti autorů Jonathana Powell a Claytona Thyna, se odehrává na africkém kontinentu statisticky jeden úspěšný vojenský převrat ročně. Tímto zánětem trpí Afrika odnepaměti.
Čeho ale mohou zbrusu nové vojenské režimy, jež se chopily moci, vlastně dosáhnout? Nad tím si dnes všichni lámou hlavu Patrně by mohla nastat – zůstaneme-/i pouze v Nigeru, nedojde-li k intervenci, jež Francie verbálně odmítá – k jakémusi interregnu,nějaké tři roky, jak vyhlašuje junta.
Ale nejpravděpodobněji, s ohledem na věkové složení a bezútěšnost situace na kontinentu, jenom k další nové africké migraci tam, odkud přicházela dosud ,,pomoc k rozvoji''. Niger byl, a patrně i nadále zůstane, tímto centrem.
Na hraně intervence
Konkurence, kterou představuje ekonomické intervence Číny (budování plynovodů) a postup ruské Wagnerovy armády (ne náhodou se při demonstracích objevuji ruské vlajky), dělají z Afriky nové kolbiště mocenského klaní. Francie má své ekonomické zájmy, ovšem těžba urania tvoří pouze část celkového objemu dodávek, v nichž Niger zaujímá pouhých 14 procent.
Oproti Francii, která se dlouhodobě usilovala – již od nástupu socialisty Françoise Mitterranda v 80. letech – konečně zbavit nánosu termínu Françafrique: s jejím neprůhledným postkoloniálním stylem (a faktickou podporou diktátorů, jež nastoupili po kolónech), si ovšem ostatní neberou vůbec servítky.
Francie se tu ocitla doslova v první linii, hned vedle afrického uskupení CEDEAO, na hraně intervence, na rozdíl od přístupu amerického, který je připraven vyjednávat s juntou - nové diplomatické zastoupení v Nigeru se krylo fakticky s pučem. Ani Evropská unie (EU) nebyla nikdy nakloněna řešit to, co po avízovala fakticky za francouzský problém.
Prezident Emmanuel Macron se hned několikrát velmi tvrdě vyjádřil zejména k situaci v Nigeru, kde si Francie navzdory nové juntě ponechává svého velvyslance - i poměrně silný kontingent 1500 vojáků.
Právě Niger, na něhož se soustřeďuje největší pozornost, je ukázkovým příkladem vyhrocené situace. Francouzské vojenské síly z Nigeru budou podle Macrona přemístěny pouze tehdy, pokud se tak rozhodne Mohamed Bazoum, nacházející se právě v obleženém paláci, jehož ovšem Paříž považuje za legitimní hlavu státu.
Latentní zánět kontinentu
Není to ale zdaleka poprvé, za celé dlouhé období dekolonizace druhé poloviny minulého století, kdy se k moci obvykle dostala vojenská junta.
Afrika obecně je na vojenské puče náchylná. Podle studie Globální příčiny převratů od roku 1950 do současnosti autorů Jonathana Powell a Claytona Thyna, se odehrává na africkém kontinentu statisticky jeden úspěšný vojenský převrat ročně. Tímto zánětem trpí Afrika odnepaměti.
Čeho ale mohou zbrusu nové vojenské režimy, jež se chopily moci, vlastně dosáhnout? Nad tím si dnes všichni lámou hlavu Patrně by mohla nastat – zůstaneme-/i pouze v Nigeru, nedojde-li k intervenci, jež Francie verbálně odmítá – k jakémusi interregnu,nějaké tři roky, jak vyhlašuje junta.
Ale nejpravděpodobněji, s ohledem na věkové složení a bezútěšnost situace na kontinentu, jenom k další nové africké migraci tam, odkud přicházela dosud ,,pomoc k rozvoji''. Niger byl, a patrně i nadále zůstane, tímto centrem.
Nově i linií a křižovatkou válek, které ale mohou vypuknout kdekoliv jinde. I v Evropě. Afrika už zkrátka dávno není třetím světem.
Žádné komentáře:
Okomentovat