publikováno na Britských listech dne 5. května 2015
Potkal jsem svoji Odettu. Patrně se tak muselo stát. Člověk si asi opravdu nemá zahrávat s časem, byť nesdílím názor, že se s tím nedá vůbec nic dělat. Nesnáším ale hlavně tu ulepenou fatalitu, hraničící s pocitem, že jsme zcela v zajetí jakési předurčenosti, jež si s námi prostě jen pohrává, jak je jí libo. Není mi to prostě libo. Odetta ovšem – jakkoliv se dá její chování popsat méně slovy – je ryze současná. A miluje zvláštní slovní spojení.
Odpovídá tomu i její styl esemesek, jež s oblibou zahajuje oslovením: Hele! Pokud možno bez versálek. Například ta nejlepší (ponechávám autentické znění bez nedopsaných čárek a velkých písmen): „hele, já začínam mít blbej pocit, že když se s tebou nechci vyspat, je nefér, abych se s tebou dál bavila, protože tak asi akorát plýtvam tvym časem...“
 |
| Ornella Muti ve filmu Un amour de Swann (Swannova láska, 1984). |
Odpovídá tomu i její styl esemesek, jež s oblibou zahajuje oslovením: Hele! Pokud možno bez versálek. Například ta nejlepší (ponechávám autentické znění bez nedopsaných čárek a velkých písmen): „hele, já začínam mít blbej pocit, že když se s tebou nechci vyspat, je nefér, abych se s tebou dál bavila, protože tak asi akorát plýtvam tvym časem...“
Zaujalo mne, že nechce hned dvě věci: „vyspat se“ - se mnou (není to opravdu uražená ješitnost, když tu uvedu, že přemýšlím, proč jsem jí dovedl k tomuto pocitu), a zároveň ani plýtvat „tvym“, tedy „mým časem“. Přišlo mi, že by měla spíše napsat „svým časem“. Já mám času dost, a od jistého okamžiku to i veřejně tvrdím. Ale protože jsem jí opravdu nedělal žádné nemravné návrhy, alespoň si žádný nepamatuji, usoudil jsem, že ta dvojí negace má v sobě opravdu cosi třeskutě freudovského.
Odetta se objevila koncem dubna na večírku ke znovuotevírání pražského Parkhotelu, kde se zablýskla jako efektní šperk z proustovské klenotnice. Pro jistotu jsem si pustil Swannovu lásku (1984) od Volkera Schlöndorffa, kde jí ztvárnila Ornella Muti, znovu: ano, mají spolu opravdu cosi společného. Určitě podobnou míru koketérie, jež je ale vlastní nakonec všem ženám. Byť každá žije v jiné epoše, věčná feminnost vše nakonec překonává – koneckonců (při troše snahy) tu slovutnou Belle époque můžete žít i dnes. Už jenom ty vlasy! Když Odetta vešla do dveří kavárny Blatouch, kde jsme se o pár dní sešli, byla doslova jako andělské zjevení: stála na prahu a jemný frisé účes jí tvořil auru, jež jí spadala na ramena; vlahý podvečerní průvan její vlasy lehce česal.
Mělo k tomu setkání dojít, nebo je to jen řada zcela zřetězených náhod, jimž jsme každého dne vystaveni tolikrát, že si je snad už ani nechceme připouštět? Je tahle Odetta jenom mámení, pokoušení, nebo snad i něco více? Původně chtěla jít jen na kafe, a to někdy pokud možno dopoledne (jsem snad nějaký její klient?), ale dopoledne rychle zaměnila za večer bez velkých potíží. Asi nebyla tak na roztrhání, jak chtěla vypadat...
Odetta se dotyčná dívka samozřejmě nejmenuje, stejně jako já nejsem vůbec žádný Swann. Spojuje nás ale všechny to proustovské prolínání ve smyčce času, jemuž jsem se věnoval v předchozích třech částech tohoto volného cyklu s názvem Sirotci pravdy, dezertéři lásky (I. část: ZDE; II. část: ZDE; III. část: ZDE), dosud spíše jakýmsi recenzím a korekturám knih mých vrstevnic (Andrey Sedláčkové a Moniky Pajerová McDonagh), do něhož Odetta (alias Lucie, jak zní její skutečné křestní jméno) zapadá více, než si je patrně schopna připustit.
Na ten večírek jsem šel den poté, co jsem viděl poprvé hrát Angeliku. Bylo to poslední představení – v pořadí celkem osmé – v této sezóně, a to poměrně radikální verze Shakespearova Othella od režiséra Michala Langa. Angelika v Othellovi hraje Desdemonu. Myslel jsem, že na to již nemyslí, když jsem jí připomínal, jak rád bych ten její výkon konečně na vlastní oči viděl. Ale bylo zřejmě do té doby tak natřískáno - tady bych měl udělat dnes tak oblíbeny smajlík (:-)) - že jsem dostal protekční lístek až na poslední představení v sezóně. Seděl jsem zato drze v první řadě a zaslechl jsem kolem sebe i několik poměrně lascivních komentářů nějakých gymnaziálních puberťáků (zejména o spodním prádle).
Představení se mi zdálo dlouhé, radikální: odehrávalo se na vojenské základně na Kypru, a Othello je opravdu kus chlapa (hraje ho herec Ondřej Veselý), který s Desdemonou (Angelikou Sbouli) mlátí stylem, že jsem se vůbec divil, jak tohle všechno mohla vůbec přežít. Někteří lidé při potlesku vstávali, dokonce i za mnou, a hercům se dostalo osmi děkovaček. Je to v rozporu s kritickou reflexí představení, o něž se tu nesnažím, ale znám ho. Těšil jsem se ale především na chvíli, až k Angelice doputuje moje kytice rudých růží a zamával jsem při tom na ni. Myslím, že z toho měla radost (kdy dostane nějaká herečka při poslední repríze v sezóně kytici, že?), což doprovodila veselým poskočením. To poskočení bylo nehrané, což je u herečky opravdu milé. Chvíli jsme potom ještě po představení seděli ve foyer, a protože neměli šampaňské, koupil jsem alespoň zteplalé Martini (bianco) – i dávkou sledu.
Byli tam i její spolužáci z konzervatoře, kteří byli vůči představení velmi kritičtí – v závěru večera jsme se někdy kolem půlnoci dostali i k tomu, jak by to inscenoval Otomar Krejča. Angelika pobrala růže, vystřihla pukrle a pádila někam na vlak...Druhý den jsem dal statement na Facebooku, a pokud vás zajímají fotografie z představení, z nichž poměrně věrně, jak to vypadá vizuálně, můžete posoudit, ZDE. Neviděl jsem Othella ve Stavovském divadle od Daniela Špinara, čerstvého to šéfa činohry Národního divadla, snad k tomu také někdy dojde. Určitě to ale udělám, protože už jenom dva odlišné překlady (Hilský vs. Josek) tvoří dobrý předpoklad ke srovnání...
Do Parkhotelu jsem vzal přítele Jiřího, neboť ho zaujalo moje líčení „corporate sales“ manažera („přes kulturu“) Jiřího Bryndy. „Lidé o něm tvrdí, že vypadá jako Franz Kafka!“ Přítel Jiří, slovutný to advokát, milovník Kafky, Nietzscheho a Ivana Diviši (tyto záliby nás spojují) má rád večírky, hlavně když je tam dost baculek, jak on říká, a navíc se tam dá dobře ztratit v davu (pokud možno mezi jídlem a pitím). A když nás navíc zve Franz Kafka, tak to se nedá odmítnout. Jiří mne již párkrát již z bryndy vytáhl, takže to mělo i trochu toho hravého významu. A to jsem ještě netušil, že tam kromě Odetty potkám také Karla Gotta. Skutečného. Zatímco Odetta je ryze současná, Gott byl skutečný.
Pokud by vás snad zajímalo, co jsem s Karlem probíral, rád to prozradím, myslím, že to není nic tajného: bavili jsme se hlavně o židovských anekdotách. Vážně. A potom trochu taky o Karlu Hálovi. Možná znáte tuhle píseň: Dej mi pár okovů.
Gott byl milý, zdvořilý, nikdo mne od něj neodstrkoval – připomněl jsem mu rovněž, jak jsem s ním kdysi na konci 90. let dělat rozhovor do Lidových novin o prezidentské kandidatuře -, na což si zcela upřímně nepamatoval, ale rozjasnily se mu oči, když jsem mu přibližně zopakoval jeho tehdejší větu: „Tahle bych si nahodil emana (tady ty oči vysloveně zářily!), podíval se kupředu – a šel bych do toho. Když mohl Ronald Reagan, proč ne já?“ Bylo to v době, kdy byl Václav Havel nemocný, a nějací čtenáři navrhovali, že by byl dobrým kandidátem na prezidenta právě náš Zlatý slavík. Gott měl (a stále má) smysl pro humor, o čemž svědčí i jeho pravidelný rozhlasový pořad Zpátky si dám tenhle film. Ale jsme již nějaký čas (jako sirotci) bez Havla, Gott je tu stále – a ještě umí zpívat. A že jich pár dal, těch písní, i v tom Parkhotelu.
Vracel jsem se potom večer ještě do Blatouchu, co jsem si po zábavné konverzaci s Odettou vyměnil telefonní číslo (ona měla navíc ještě vizitku, kterou mi dala), a těšil se na poslední objednávku. „Tak platíme,“ zahlásila hned ve dveřích Angelika. - „To už všichni platili?“ - „No, už skoro všichni,“ nekompromisně dodala. Před půlnocí jsem na ni opravdu nebyl příjemný. Skoro jako Othello, ale neuškrtil jsem jí - to by bylo moc. Eva mi domlouvala. A Vlado tvrdil, že v kuchyni prý potom Angelika zcela nedivadelně plakala... Nebyl to asi m oc hezký závěr večera, takový dosti trapný ústup z vydobytých pozic, i když dobyvatelem dívčích srdcí se již dávno být necítím. Ale na dezertéra se ještě nepasuji. A tak mi nezbývalo, než se o pár dní později, poté, co jsem se omluvil na Facebooku, pokleknout ještě pokorně v Blatouchu při víkendové směně před krásnou Desdemonou a omluvit se ještě veřejně. „Přijímám,“ pravila, „ale ne tak úplně.“
Co vlastně ženy dokáží „úplně“ přijmout? Mateřství? Lásku? Jakou podobu lásky? Kde končí hra a začíná život „doopravdy“? Život nabízí tolik divadelních situací, že by se na divadlo všechny nevešly. Na rozdíl od divadla se ale v životě rodíme skutečně, abych každou minutou současně umírali – v očekávání věčného života?
„Až mne budou vyslýchat na oslizlém záchodku,“ napsal básník Diviš v předtuše Posledního soudu.
A co vlastně spojuje Desdemonu s Odettou? Kromě toho, že každá zvlášť představuje jistou míru pokušení, pokud by vedle sebe stály na divadelní scéně, nevím, jaké číslo bych pro kterou zvedl. Jaká je každá za živel? Oheň a vzduch? Angelika má herectví otevřené, emotivní, dokáže kňučet, zpívat i tančit (a navíc ještě bude brzy bubnovat!), má před sebou velkou hereckou dráhu, bude-li jen trochu chtít (a bude-li mít samozřejmě štěstí). Odetta je v nevýhodě, nehraje na divadle, nýbrž jako advokátka obhajuje (často patrně velmi zoufalé) případy, jež jí nedávají spát. Ale hodila by se jako rokoková drobná panenka do nějaké komedie mravů – třeba od takového Marivauxe? Určitě. Třeba by se to mohlo jmenovat i stejně: Fausses confidences (v češtině se to překládá jako Falešní našeptávači ale v originálu to jsou Falešné důvěrnosti). V minulé sezóně v téhle hře excelovala naprosto úchvatná Isabelle Huppert, bylo to představení mimořádné – psal jsem o něm v Divadelních novinách, ZDE.
Náš rozhovor s Odettou byl nejen plný důvěrností, ale i obecnějších úvah. Vypadalo to asi takto:
„Proč si vlastně myslíš, že ta vaše generace je něčím výjimečná?“ zeptala se Odetta.
„To si myslím?“ opáčil jsem.
„No, z toho, co jsem od tebe četla, to tak vypadá!“
(Nepřestanu být vděčný Janu Čulíkovi, šéfredaktoru Britských listů, že mi tu na těchto stránkách umožňuje publikovat takovéhle cykly jako tento – pro Lucii z toho vyplynuly z minulých dílů věci, které bych nečekal, a snad nejen pro ni, protože mi stále překvapivě dosti lidí píše).
„Aha. Já si to ale nemyslím!“ zaprotestoval jsem.
„A co si teda myslíš?“
„Myslím si, že vůbec nejsme výjimeční... a navíc, spoustu věcí jsme vůbec nezvládli.“
„Hele, ale byl tu ten 17. listopad, ne?“
„To jsem tady ale nebyl...“
(To říkám často, je to skoro takový bonmot. Ale také fakt, a když si na mne někteří spolužáci ještě vzpomenou – občas jdeme do televize kuňkat jako staří zbrojnoši. Jednou se mne moderátor Jakub Železný duchapřítomně zeptal: „Vy jste tady vlastně byl, nebo nebyl?“ Odetta se ale na setkání připravila, aby nekladla blbé otázky – přečetla si na internetu snad úplně všechno).
Takže takhle nějak to chvíli probíhalo s Odettou, která u toho hodně kouřila zlaté davidoffky, prokládala chardonnay silnou kávou a byla trochu dost nervózní. Přehazovala si pořád nohu přes nohu v ladně padnoucích černých punčocháčích. Přísahám ale, že jsem ji nechtěl sbalit, i když se mi dosti líbila – ale podobně jako u Angeliky, nejsem si nikdy vlastně jistý zdaleka tím, co vlastně sleduji, i když mne těší střídavý zájem dam -, protože jsem stále nerezignoval ve svém srdci na jednu ženu, jež je mi stále blízko, i když se mi zdá někdy daleko, tak daleko...
Smutné? Nedosti na tom. „Hele, na pocity (a závěry z nich) se prostě vykašli,“ napsal jsem Lucii v odpovědi na její „spací esemesku“. „Čas mi nebereš, take it easy, hm?“ - a připojil jsem k tomu smajlíka, který chtěl být expresivně ironický (;-0)
Ona to ale patrně pochopila tak, že její „blbej pocit“ je oprávněný. „tak to je problém – já jiný lidi a svoje vztahy s nima zásadně neumím brát easy (a asi ani nechci)... :)“ A kdybych náhodou byl z toho zmatený, připojila: „ale samotnou situaci easy beru, to se neboj... měj se“ (opět bez podpisu).
Měl jsem možná přinést Lucii do Blatouchu dvě orchideje, aby to bylo stylové, jenže já se v tu chvílí necítil jako Swann, a ona jistě také ne jako Odetta.
Ten Proust nekončí dobře, jak skončí tohle? Nebo už je konec, Lucie?
Muži jsou z Marsu, ženy jsou z Venuše? Tak pro dnešek končím, milá Sally, kdybys mi náhodou chtěla poradit, co dál, budu Ti vděčný. Ne, tentokrát to vůbec nebylo stejný - jako minule, Martine – i když to vypadá někdy jako hříšně nastavovaný čas.
***
Odetta se objevila koncem dubna na večírku ke znovuotevírání pražského Parkhotelu, kde se zablýskla jako efektní šperk z proustovské klenotnice. Pro jistotu jsem si pustil Swannovu lásku (1984) od Volkera Schlöndorffa, kde jí ztvárnila Ornella Muti, znovu: ano, mají spolu opravdu cosi společného. Určitě podobnou míru koketérie, jež je ale vlastní nakonec všem ženám. Byť každá žije v jiné epoše, věčná feminnost vše nakonec překonává – koneckonců (při troše snahy) tu slovutnou Belle époque můžete žít i dnes. Už jenom ty vlasy! Když Odetta vešla do dveří kavárny Blatouch, kde jsme se o pár dní sešli, byla doslova jako andělské zjevení: stála na prahu a jemný frisé účes jí tvořil auru, jež jí spadala na ramena; vlahý podvečerní průvan její vlasy lehce česal.
Mělo k tomu setkání dojít, nebo je to jen řada zcela zřetězených náhod, jimž jsme každého dne vystaveni tolikrát, že si je snad už ani nechceme připouštět? Je tahle Odetta jenom mámení, pokoušení, nebo snad i něco více? Původně chtěla jít jen na kafe, a to někdy pokud možno dopoledne (jsem snad nějaký její klient?), ale dopoledne rychle zaměnila za večer bez velkých potíží. Asi nebyla tak na roztrhání, jak chtěla vypadat...
Odetta se dotyčná dívka samozřejmě nejmenuje, stejně jako já nejsem vůbec žádný Swann. Spojuje nás ale všechny to proustovské prolínání ve smyčce času, jemuž jsem se věnoval v předchozích třech částech tohoto volného cyklu s názvem Sirotci pravdy, dezertéři lásky (I. část: ZDE; II. část: ZDE; III. část: ZDE), dosud spíše jakýmsi recenzím a korekturám knih mých vrstevnic (Andrey Sedláčkové a Moniky Pajerová McDonagh), do něhož Odetta (alias Lucie, jak zní její skutečné křestní jméno) zapadá více, než si je patrně schopna připustit.
Na ten večírek jsem šel den poté, co jsem viděl poprvé hrát Angeliku. Bylo to poslední představení – v pořadí celkem osmé – v této sezóně, a to poměrně radikální verze Shakespearova Othella od režiséra Michala Langa. Angelika v Othellovi hraje Desdemonu. Myslel jsem, že na to již nemyslí, když jsem jí připomínal, jak rád bych ten její výkon konečně na vlastní oči viděl. Ale bylo zřejmě do té doby tak natřískáno - tady bych měl udělat dnes tak oblíbeny smajlík (:-)) - že jsem dostal protekční lístek až na poslední představení v sezóně. Seděl jsem zato drze v první řadě a zaslechl jsem kolem sebe i několik poměrně lascivních komentářů nějakých gymnaziálních puberťáků (zejména o spodním prádle).
Představení se mi zdálo dlouhé, radikální: odehrávalo se na vojenské základně na Kypru, a Othello je opravdu kus chlapa (hraje ho herec Ondřej Veselý), který s Desdemonou (Angelikou Sbouli) mlátí stylem, že jsem se vůbec divil, jak tohle všechno mohla vůbec přežít. Někteří lidé při potlesku vstávali, dokonce i za mnou, a hercům se dostalo osmi děkovaček. Je to v rozporu s kritickou reflexí představení, o něž se tu nesnažím, ale znám ho. Těšil jsem se ale především na chvíli, až k Angelice doputuje moje kytice rudých růží a zamával jsem při tom na ni. Myslím, že z toho měla radost (kdy dostane nějaká herečka při poslední repríze v sezóně kytici, že?), což doprovodila veselým poskočením. To poskočení bylo nehrané, což je u herečky opravdu milé. Chvíli jsme potom ještě po představení seděli ve foyer, a protože neměli šampaňské, koupil jsem alespoň zteplalé Martini (bianco) – i dávkou sledu.
Byli tam i její spolužáci z konzervatoře, kteří byli vůči představení velmi kritičtí – v závěru večera jsme se někdy kolem půlnoci dostali i k tomu, jak by to inscenoval Otomar Krejča. Angelika pobrala růže, vystřihla pukrle a pádila někam na vlak...Druhý den jsem dal statement na Facebooku, a pokud vás zajímají fotografie z představení, z nichž poměrně věrně, jak to vypadá vizuálně, můžete posoudit, ZDE. Neviděl jsem Othella ve Stavovském divadle od Daniela Špinara, čerstvého to šéfa činohry Národního divadla, snad k tomu také někdy dojde. Určitě to ale udělám, protože už jenom dva odlišné překlady (Hilský vs. Josek) tvoří dobrý předpoklad ke srovnání...
Do Parkhotelu jsem vzal přítele Jiřího, neboť ho zaujalo moje líčení „corporate sales“ manažera („přes kulturu“) Jiřího Bryndy. „Lidé o něm tvrdí, že vypadá jako Franz Kafka!“ Přítel Jiří, slovutný to advokát, milovník Kafky, Nietzscheho a Ivana Diviši (tyto záliby nás spojují) má rád večírky, hlavně když je tam dost baculek, jak on říká, a navíc se tam dá dobře ztratit v davu (pokud možno mezi jídlem a pitím). A když nás navíc zve Franz Kafka, tak to se nedá odmítnout. Jiří mne již párkrát již z bryndy vytáhl, takže to mělo i trochu toho hravého významu. A to jsem ještě netušil, že tam kromě Odetty potkám také Karla Gotta. Skutečného. Zatímco Odetta je ryze současná, Gott byl skutečný.
 |
| Setkání s Karlem Gottem bylo neskutečně skutečné. Foto Vlado Balu Gabor |
Gott byl milý, zdvořilý, nikdo mne od něj neodstrkoval – připomněl jsem mu rovněž, jak jsem s ním kdysi na konci 90. let dělat rozhovor do Lidových novin o prezidentské kandidatuře -, na což si zcela upřímně nepamatoval, ale rozjasnily se mu oči, když jsem mu přibližně zopakoval jeho tehdejší větu: „Tahle bych si nahodil emana (tady ty oči vysloveně zářily!), podíval se kupředu – a šel bych do toho. Když mohl Ronald Reagan, proč ne já?“ Bylo to v době, kdy byl Václav Havel nemocný, a nějací čtenáři navrhovali, že by byl dobrým kandidátem na prezidenta právě náš Zlatý slavík. Gott měl (a stále má) smysl pro humor, o čemž svědčí i jeho pravidelný rozhlasový pořad Zpátky si dám tenhle film. Ale jsme již nějaký čas (jako sirotci) bez Havla, Gott je tu stále – a ještě umí zpívat. A že jich pár dal, těch písní, i v tom Parkhotelu.
Vracel jsem se potom večer ještě do Blatouchu, co jsem si po zábavné konverzaci s Odettou vyměnil telefonní číslo (ona měla navíc ještě vizitku, kterou mi dala), a těšil se na poslední objednávku. „Tak platíme,“ zahlásila hned ve dveřích Angelika. - „To už všichni platili?“ - „No, už skoro všichni,“ nekompromisně dodala. Před půlnocí jsem na ni opravdu nebyl příjemný. Skoro jako Othello, ale neuškrtil jsem jí - to by bylo moc. Eva mi domlouvala. A Vlado tvrdil, že v kuchyni prý potom Angelika zcela nedivadelně plakala... Nebyl to asi m oc hezký závěr večera, takový dosti trapný ústup z vydobytých pozic, i když dobyvatelem dívčích srdcí se již dávno být necítím. Ale na dezertéra se ještě nepasuji. A tak mi nezbývalo, než se o pár dní později, poté, co jsem se omluvil na Facebooku, pokleknout ještě pokorně v Blatouchu při víkendové směně před krásnou Desdemonou a omluvit se ještě veřejně. „Přijímám,“ pravila, „ale ne tak úplně.“
Co vlastně ženy dokáží „úplně“ přijmout? Mateřství? Lásku? Jakou podobu lásky? Kde končí hra a začíná život „doopravdy“? Život nabízí tolik divadelních situací, že by se na divadlo všechny nevešly. Na rozdíl od divadla se ale v životě rodíme skutečně, abych každou minutou současně umírali – v očekávání věčného života?
„Až mne budou vyslýchat na oslizlém záchodku,“ napsal básník Diviš v předtuše Posledního soudu.
***
A co vlastně spojuje Desdemonu s Odettou? Kromě toho, že každá zvlášť představuje jistou míru pokušení, pokud by vedle sebe stály na divadelní scéně, nevím, jaké číslo bych pro kterou zvedl. Jaká je každá za živel? Oheň a vzduch? Angelika má herectví otevřené, emotivní, dokáže kňučet, zpívat i tančit (a navíc ještě bude brzy bubnovat!), má před sebou velkou hereckou dráhu, bude-li jen trochu chtít (a bude-li mít samozřejmě štěstí). Odetta je v nevýhodě, nehraje na divadle, nýbrž jako advokátka obhajuje (často patrně velmi zoufalé) případy, jež jí nedávají spát. Ale hodila by se jako rokoková drobná panenka do nějaké komedie mravů – třeba od takového Marivauxe? Určitě. Třeba by se to mohlo jmenovat i stejně: Fausses confidences (v češtině se to překládá jako Falešní našeptávači ale v originálu to jsou Falešné důvěrnosti). V minulé sezóně v téhle hře excelovala naprosto úchvatná Isabelle Huppert, bylo to představení mimořádné – psal jsem o něm v Divadelních novinách, ZDE.
Náš rozhovor s Odettou byl nejen plný důvěrností, ale i obecnějších úvah. Vypadalo to asi takto:
„Proč si vlastně myslíš, že ta vaše generace je něčím výjimečná?“ zeptala se Odetta.
„To si myslím?“ opáčil jsem.
„No, z toho, co jsem od tebe četla, to tak vypadá!“
(Nepřestanu být vděčný Janu Čulíkovi, šéfredaktoru Britských listů, že mi tu na těchto stránkách umožňuje publikovat takovéhle cykly jako tento – pro Lucii z toho vyplynuly z minulých dílů věci, které bych nečekal, a snad nejen pro ni, protože mi stále překvapivě dosti lidí píše).
„Aha. Já si to ale nemyslím!“ zaprotestoval jsem.
„A co si teda myslíš?“
„Myslím si, že vůbec nejsme výjimeční... a navíc, spoustu věcí jsme vůbec nezvládli.“
„Hele, ale byl tu ten 17. listopad, ne?“
„To jsem tady ale nebyl...“
(To říkám často, je to skoro takový bonmot. Ale také fakt, a když si na mne někteří spolužáci ještě vzpomenou – občas jdeme do televize kuňkat jako staří zbrojnoši. Jednou se mne moderátor Jakub Železný duchapřítomně zeptal: „Vy jste tady vlastně byl, nebo nebyl?“ Odetta se ale na setkání připravila, aby nekladla blbé otázky – přečetla si na internetu snad úplně všechno).
Takže takhle nějak to chvíli probíhalo s Odettou, která u toho hodně kouřila zlaté davidoffky, prokládala chardonnay silnou kávou a byla trochu dost nervózní. Přehazovala si pořád nohu přes nohu v ladně padnoucích černých punčocháčích. Přísahám ale, že jsem ji nechtěl sbalit, i když se mi dosti líbila – ale podobně jako u Angeliky, nejsem si nikdy vlastně jistý zdaleka tím, co vlastně sleduji, i když mne těší střídavý zájem dam -, protože jsem stále nerezignoval ve svém srdci na jednu ženu, jež je mi stále blízko, i když se mi zdá někdy daleko, tak daleko...
Smutné? Nedosti na tom. „Hele, na pocity (a závěry z nich) se prostě vykašli,“ napsal jsem Lucii v odpovědi na její „spací esemesku“. „Čas mi nebereš, take it easy, hm?“ - a připojil jsem k tomu smajlíka, který chtěl být expresivně ironický (;-0)
 |
| Vůně Odettiných orchidejí ovládla Swanna nejen ve filmu. |
Měl jsem možná přinést Lucii do Blatouchu dvě orchideje, aby to bylo stylové, jenže já se v tu chvílí necítil jako Swann, a ona jistě také ne jako Odetta.
Ten Proust nekončí dobře, jak skončí tohle? Nebo už je konec, Lucie?
Muži jsou z Marsu, ženy jsou z Venuše? Tak pro dnešek končím, milá Sally, kdybys mi náhodou chtěla poradit, co dál, budu Ti vděčný. Ne, tentokrát to vůbec nebylo stejný - jako minule, Martine – i když to vypadá někdy jako hříšně nastavovaný čas.
(pokračování příště)
Žádné komentáře:
Okomentovat