Evropská dámská volenka

>  politika > Evropská unie > komentář vyšel v Mladé frontě Dnes, 4. července 2019.

Některá rozhodnutí mohou být smrtelná. Na čele dvou evropských institucí, Evropské komise a Evropské centrální banky, stanou poprvé ženy: Ursula von den Leyenová a Christine Lagardeová. Zatím to berme do poloviny července, než nastane parlamentní „grilování kandidátů“, jako úvodní předtančení.

Zpráva, jež přišla po trachtacích Evropské rady v Bruselu, jíž dominovalo Německo a Francie, vypadá na první pohled nadějně a překvapivě. Nic přece proti ženám, nic proti politické korektnosti! Kdo by nechtěl věřit úsměvům žen? Přesto je tato zpráva, jež má varovné rysy, výrazem čistého politického pokrytectví, nikoliv zprávou o síle nebo slabosti jednoho pohlaví.

Za pokrytectvím totiž pospíchá i jedna věčná evropská epidemie, korupce. A kvůli ní by se mohla tato úmorná trachtace brzy proměnit v evropský tanec – tanec smrti. Francouzsky, prosím: danse macabre, německy: Totentanz. Tím tancem na Hřbitově neviňátek… kdysi evropského lidu.

Šlechtěné klisny z Macronovy stáje

Vyjednávání o tom, kdo se postaví do čela Evropské unie (EU), totiž nezačala ani včera, ani předevčírem. Předcházela mu vyjednávání, která s ženami nepočítala příliš, nebo vůbec. Pokud se kde nějaké jméno objevovalo, padalo jméno dánské komisařky Margrethe Vestagerové.

Počítalo se hlavně s muži, z nichž Manfred Weber nebo Frans Timmermans, jeden německý konzervativec, druhý nizozemský socialista, byli viděni, zvláště v Německu, jako tzv. Spitzenkandidaten (špičkoví kandidáti).

Trend, který nastolil odcházející předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker, ale v těchto dnech prošel revizí. Nebýt vzpoury Visegrádské skupiny (V4) na čele s maďarským premiérem Viktorem Orbánem, který náhle tasil hulánskou šavli proti Timmermansovi, jenž přeskočil v zákulisních jednáních Webera, možná by se tak ani nestalo. Nebýt Itálie nedošlo by k tomu vůbec.

Stará Evropa se ale bojí mnohem více než uprchlíků nárůstu populismu a extremismu, z čehož plyne i snaha vytvořit cordon sanitaire, v němž se opustí principy i myšlenky, jen když „nacionální lepra“ nepostoupí dále. Vykládá se to jako důkaz znovu-nastartování německo-francouzského motoru! Koherentního a solidního proevropského projektu! Skutečně?

Obávám se, že motor škytá, neboť se mu nedostává paliva. Výraz německé kancléřky Angely Merkelové, sinalé za sklem vládní limuzíny, vypovídal nejlépe o tom, kdo je tady vítěz a kdo poražený. Pro nás není vůbec dobrou zprávou, že kancléřka je delší čas na odchodu, a že tento summit byl zároveň její evropskou labutí písní.

Možná to byla od francouzského prezidenta Emmanuela Macrona jen taková klukovina, když přišel k Merkelové s těmi návrhy. Takové škodolibé pas de deux: s díky za vše, na rozloučenou. Nakonec se nechala, z nedostatku vlastních kandidátů, šlechtěnými klisnami z Macronovy stáje, nasazené jako elegantní z nouze ctnost, okouzlit podivně i V4. Proč?

Noblesse oblige?

O tom, proč byla byla nasazena Ursula von den Leyenová, německá ministryně obrany za CDU, není pochyb. Její profil i původ je neprůstřelný: mluví francouzsky; má i zvláštní důvěru kancléřky, jež se v ní shlédla: provázela ji přece po dobu tří mandátů. Má i původ, pokud nevíte, aristokratický: její otec Ernst Albrecht, předseda Dolního Saska, sloužil věrně jako jeden z prvních euro-byrokratů v Evropském společenství uhlí a oceli. Noblesse oblige?

Tato dáma, jež navštěvovala v dětství prestižní bruselskou Schola Europæa, hovoří samozřejmě i anglicky, nemá ale v Německu tu nejlepší pověst. Proč? Inu, někdy to vypadá, že kancléřka Merkelová chce noblesní dámu co nejrychleji odklidit do Bruselu. Důvod? „Bundeswehr si oddychne,“ míní Die Welt.

Německý spolkový sněm koná slyšení, v němž ministerstvo obrany, jež dostala dáma naposledy na starost, čelí obvinění, že obcházela pravidla pro zadávání veřejných zakázek. Aféra doznala čerstvého obratu vypovědí jednoho ze svědků, jež potvrdilo podezření ze „systematické korupce“. Sigmar Gabriel, bývalý předseda SPD v týdeníku Der Spiegel označil její evropskou nominaci za „bezprecedentní akt politického podvodného jednání".

Kancléřka Merkelová měla alespoň tolik vkusu, že se sama po přijetí návrhu na nóbl-favoritku – s odkazem na námitky koaliční SPD – raději jako jediná z Evropské rady, zdržela hlasování.

Ani druhá dáma, Christine Lagardeová, s níž přišel Macron, francouzská šéfka Mezinárodního měnového fondu (IMF) jejíž nynější kvality jsou zřetelně vyšší, než její dívčí úspěchy v synchronizovaném plavání, na tom není s pověstí právě dobře. Ostatně, evropské angažmá tato bývalá advokátka před časem veřejně odmítla. Náhle obrátila? Čekají snad euro zlé časy?

Francouzským Soudním dvorem pro republiku byla Lagardeová v prosinci 2016 odsouzena za „nedbalost osoby, držitele veřejné moci“ v aféře arbitráže socialistického politika Bernarda Tapieho vůči bance Crédit lyonnais. Tento „soud pro politické vyvolené“ ji ale neuložil jako bývalé ministryni financí žádný trest, s odkazem na „mezinárodní prestiž“, což ve Francii vyvolalo diskusi o legitimitě dvora, který je nyní na úhynu.

Dvě ženy, každá zralá šedesátnice, vyhlašované jako zjevení a zázrak, přesně ukazují, v jaké fázi se Evropa nachází. Má nakročeno k tanci, jenž by mohl být výzvou k pokání a obrácení? O evropském lidu se již nemluví dávno. Ten přece začal volit špatně. Nechte toho: jako kdyby nestačil ten brexit… kvůli němuž byl obětován z prestiže i jeho vyjednavač Michel Barnier.

Ne, neplatí společný evropský étos, natož sdílené hodnoty. Úlitby těm ostatním – v případě „úslužné spojky“ Charlese Michela na čelo Evropské rady, který v Belgii nyní vládne in interim nebo Josepa Borella, katalánského socialisty do diplomacie – nebude málo. Dostane se i na Slovensko, nějaké to „malé koště“ dostane i Česko. Itálie včera schytala šéfa Evropského parlamentu v podobě socialisty Davida-Maria Sassoliho...