Maurice Duverger, papež politické teorie (i praxe)

odvysíláno na Českém rozhlasu Plus v pořadu Názory a argumenty, dne 23. prosincec 2014

V mnoha svých názorech byl Maurice Duverger originální,
ale i  - "inattendu"

Elegantní, zvídavý a neortodoxní. Tak si pamatuji francouzského profesora Maurice Duvergera, když přijel do Prahy koncem 90. let.

Klasik politických věd, sociolog, jemuž celé generace studentů vděčí hned za několik konceptů, jež s oblibou používají i mnozí publicisté, aniž by často věděli, kdo byl jejich autorem. Maurice Duverger zemřel minulý týden z úterý 16. na středu 17. prosince ve věku 97 let.

Zakladatelská osobnost, jež vždy budila dostatek vášně, neboť se nikdy nenechala snadno zařadit do předem srozumitelné škatulky. Jeho osobní politické angažmá od počátků, kdy se politice rozhodl věnovat, jsou plné paradoxů; oproti tomu jeho invence v politické teorii bývají snadno zapamatovatelné, někdy se o nich mluví jako Duvergerových zákonech.

Stál doslova u základů evropských politických věd, Francie mu vděčí za několik ústavů této orientace. Jeho kniha Les Partis politiques (Politické strany), vydaná roku 1951, byla celkem reeditována devětkrát a přeložena do devíti jazyků. Jeho další knihy do více než dvaceti.

Začínal jako stoupenec pravicového populismu ve 30. letech za , aby své politické angažmá uzavřel na přelomu 80. a 90. let jako nezávislý poslanec evropského parlamentu za Italskou komunistickou stranu (PCI). Když jsem se ho na tyto paradoxy ptal, pokrčil rameny a lišácky se usmál. „Politika člověka vtáhne, a dělá si s ním někdy, co si sama zamane,“ řekl mi potutelně.

Francií vládne atmosféra dekadence, země se ocitá ve fázi imploze

napsáno 23. prosince, vyšlo na portálu týdeníku Reflex, 25. prosince 2014

Všechny výzkumy veřejného mínění dávají Marine Le Penové
do prezidentských voleb vítězství v 1. kole. Je ale ještě kolo druhé...

Hrozivá bilance. Nejen ekonomická situace, ale zejména propad důvěry v politické elity stojí za atmosférou, jež ve Francii připomíná zánik režimu. Příští rok přinese další testy, zda národně-populistická Národní fronta může zvítězit. Její vůdkyně Marine Le Penová se již nyní chystá na volby prezidentské. Může zvítězit?

Kolik ještě dnů tento režim vydrží? Je to k nevíře, ale bude to patrně vánočními svátky, protože poslední dny roku 2014 vyvolaly u francouzské veřejnosti snad nějakou zvláštní lítost. „Skončil Hollande-bashing?“ ptají se komentátoři. Prezident François Hollande, dosud pronásledovaný katastrofálním propadem veřejného mínění, vypadal uplynulý rok jako největší otloukánek. Zvedá nyní snad Monsieur Normal hlavu?

Pierre Lemaitre: Necítím se být autorem metafyzického románu

> literatura > rozhovor, příloha Orientace Lidových novin, dne 20. prosince 2014 - integrální text

Rozhovor s Pierrem Lemaitrem, nositelem Goncourtovy ceny za rok 2013, autorem válečného románu Na shledanou tam nahoře (Odeon, 2014).

Držitelem Goncoutrovy ceny za rok 2013 se stal Pierre Lemaitre, autor do té doby převážně policejních románů. On sám se považuje spíše za autora románů „noir“, mezi něž řadí i oceňovanou knihu Na shledanou tam nahoře (Au revoir là-haut, Albin Michel, 2013), jehož hrdiny jsou francouzští vojáci Velké světové války. V těchto dnech vychází v českém překladu Tomáše Havla v nakladatelství Odeon.

Studentský vůdce Brož vidí Pánka jako dalšího prezidenta. A připomíná i Zemanovu dávnou přítelkyni

vyšlo na ParlamentníListy.cz, dne 16. listopadu 2014

25 LET OD LISTOPADU '89 Sirotci pravdy, dezertéři lásky. To je cyklus článků spoluautora výzvy "Děkujeme, odejděte!" Josefa Brože, kde píše i o svých vrstevnících z řad studentských vůdců Sametové revoluce.

Znalce Francie, novináře a překladatele teď vyzpovídaly ParlamentníListy.cz. Vyzývá, že je nejvyšší čas vytvořit základy nové společnosti. Šimon Pánek by podle něj měl v roce 2018 kandidovat na prezidenta.

Jak to vnímáte, když se o vás píše jako o jednom ze studentských vůdců?
Beru to v zásadě s nadhledem. Někdy mi to přijde i komické. Jako vůdce jsem se ostatně nikdy příliš necítil, a období, kdy jsem na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy vedl studentský časopis Situace, trvalo vlastně velmi krátce. Jenom rok, i když důležitý, tedy přelom roků 1988 až 1989. Z fakulty jsem byl nakonec vyhozen v létě 1989 a to další rozhodlo nějaké hnutí osudu. Byl jsem patrně s Andreou Sedláčkovou jeden z posledních českých exulantů v Paříži.

Rück: Blick 2014 & Lutz Seiler, laureát Německé knižní ceny

vyšlo na literární.cz, dne 16. prosince 2014 

Německou knižní cenu získal letos spisovatel Lutz Seiler. Goethe institut v Praze nabídl nejen čtení z jeho oceněné knihy Kruso, ale i přednášku o současném stavu a o trendech v německé literatuře.

Přítomnost spisovatele Lutze Seilera přinesla nové pohledy
na stav současné německé literatury.

Nový cyklus Rück: Blick 2014 (Retrospektiva 2014), jenž se snaží zprostředkovat živý pohled na stav německé literatury, otevřel počátkem prosince v Praze německý literární kritik Helmut Böttiger. Jeho hlavním hostem byl Seiler, nositel Německé knižní ceny.

Pražský Goethe institut tímto cyklem otevřel debatu, jež může být zajímavým zdrojem, ale i srovnáním pro poměry a zkušenosti české literatury, a to nejen v čase všudypřítomné krize.

Předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker mezi mlýnskými kameny, zamotaný v síti LuxLeaks

vyšlo na portálu týdeníku Reflex, dne 16. prosince 2014

Příchod předsedy Evropské komise Jeana-Clauda Junckera měl podobu křesťanského polibku.
Foto © Soazig de la Moissonniere

Přijde, nebo nepřijde? V uplynulých dnech měl předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker starostí až nad hlavu. Přiznal se dokonce veřejně, že se cítí být politicky oslaben. Místo rozdávání dárků a položení základních kamenů evropské perspektivy, se ocitl doslova mezi kameny mlýnským. Nakonec ale dorazil...

SPECIÁL BRUSEL

Uprostřed týdne totiž práskla druhá mediální salva aféry daňových úniků, tzv. LuxLeaks. Nejdéle sloužící evropský politik, jenž jako lucemburský premiér na daňových výhodách postavil část své politiky, stanul před měsícem na čele Evropy.

LuxLeaks pro klid svědomí

Vypadá to jako organizovaná kampaň. A také tomu tak je. Stojí za ní vlivné Konsorcium investigativních novinářů (ICIJ), sdružující na čtyřicítku novin, jež publikovalo počátkem listopadu, že mezi roky 2002-2010, tedy v době, kdy byl Jean-Claude Juncker premiérem Lucemburska, uzavřelo velkoknížectví smlouvy s 340 nadnárodními společnostmi, mezi nimiž byly: Apple, Amazon, Ikea, Pepsi, Heinz, Verizon a AIG, ke snížení jejich daní – a to téměř na minimum.

Střelec Sarkozy se vrátil. Je ale slabý a naděje pro Francii to není

vyšlo na portálu týdeníku Reflex, dne 8.prosince 2014



Nástup Nicolase Sarkozyho na čelo pravicového Svazu pro lidové hnutí (UMP)vyvolává skřípání zubů. Vrací se do stejné řeky, odkud před pádem svého předchůdce, bývalého prezidenta Jacquese Chiraca, vzešel. Nevyvolává ale ani přílišná očekávání, natož naději. Je to návrat osamělého střelce. V okamžiku, kdy krize režimu - v jedné z nejsilnějších zemí Evropy - připomíná svoji hloubkou krizi samotné demokracie.

Nikdo o tom příliš nepochyboval. Nicolas Sarkozy, staronový šéf Svazu pro lidové hnutí, se vrací ke zdrojům. Stal se o posledním listopadovém víkendu vítězem boje o předsednictví nejsilnější pravicové strany s úctyhodným výsledkem 64,5 procenta. Krátce po nástupu začaly v sídle strany velké manévry. Francouzský list Le Monde o tom píše jako o „diktatuře sdružení“. Sarkozy hraje o všechno, vždyť má několik korupčních afér v zádech...

Julie Gayetová není „první dáma“, nýbrž „první snoubenka“

> společnost > Francie > politika > vysíláno v Českém rozhlasu Plus, dne 7. prosince 2014.

Zní to téměř neuvěřitelně, ale Francie má opět něco výjimečného. Přímo novou, a samozřejmě že kulturní: l´exception française! Předchozí partnerce prezidenta Hollanda, novinářce Valérie Trierweilerové, dlouho nemohl přijít na jméno.

První dáma, nebo první přítelkyně? V Americe jí říkali prostě: first girlfriend! Snadné. Ta nynější, jež Trierweilerovou nahradila, herečka Julie Gayetová, si pro změnu říká „prezidentova snoubenka“.

 
Nepřišli na to novináři vyhlášeného bulvárního týdeníku Closer, jenž otiskl v lednu ony skandální fotografie, na nichž byl vidět „muž v přilbě“ (rozuměj maskovaný prezident François Hollande) s bodyguardem, co mu veze croissanty, k jeho nové milé, ale relativně solidní, i když se sklonem k extravaganci, týdeník Valeurs Actuelles. Ta aféra, jež otřásla v lednu majestátem kryptomonarchistické Páté republiky, už trochu vyšuměla, a tak se bulvár snaží, aby přišel s něčím novým. Stále něco nového a pikantního...

Hledání ztracené existence Bénédicte Ombredannové

Éric Reinardt se letos ocitl
ve druhém výběru na Goncourta.

vyšlo na literárni.cz, 9. prosince 2014

Mezi snem a tragédií se pohybuje román Érica Reinhardta, jenž využívá aktuálního tématu domácího násilí k popisu příběhu ženy, ztracené v sobě samé. Kudy vede cesta ke štěstí, k dosažení lásky? Lehce sentimentální opus je poctou křehkosti ženské duše.

Na počátku byl jeden dopis. Jeho adresátem, jejž napsala jistá Bénédicte Ombredannová, byl Éric Reinhardt, samotný autor knihy. Ty „dvě strany“ dopisu autora „dojaly a přivedly k úsměvu“. Nikoliv pouze proto, že v nich žena chválí autora, a jednu z jeho předešlých knih Cendrillon (Popelka, 2007), ale především pro styl onoho dopisu: ten jistě potěšil nejen jeho ego, ale vyvolal v něm i zaujetí pro pisatelku.

Kdo by nechtěl, ruku na srdce, podlehnout silnému vábení? Nejde ale o příběh nastavovaného svodu, oné mámivé hry na schovávanou, ani erotický románek, zahalený v potrhaném rouše intelektualního flirtu jedné pařížské kavárny nedaleko Palais-Royal.

Liga severu znovu zvedá hlavu

> politika > Itálie > komentář pro Český rozhlas Plus, dne 27. listopadu 2014

Chvíli to vypadalo, že jde jen o nějaké uskupení bláznů (Italové říkají: pazzi), Lega Nord per l'Indipendenza della Padania, tedy Liga severu za nezávislost Padánie, jak si říkali; její členové se rádi viděli ve středověkém brnění a blouznili o Padánii, mýtické zemi na severu Itálie. Ta ale opravdu existuje, a nemusíte k tomu být zrovna odhodlaným čtenářem románů o křižáckých výpravách.

Konec velké sametové orgie

vyšlo na portálu týdeníku Reflex, dne 20. listopadu 2014

Vystavení červené karty nemusí být vždy jen karta pro Zemana, ale i pro jiné

Čtvrtstoletí sametové revoluce si naše veřejnost připomněla s patřičnou mírou hysterie. Setkala se u toho touha po (znovu)nabyté svobodě a stoupající kult osobnosti bývalého disidenta a pozdějšího prezidenta Václava Havla. Zatímco touha dosud nebyla naplněna, otec „pravdy a lásky“ dosáhl zatím prvního vrcholu. Skvrnou na obrazu oslav se tak stalo pouze vajíčko, jež při oslavě na Albertově omylem zasáhlo německého prezidenta Joachima Gaucka.

To vajíčko se tím pádem stalo něčím, co jistě brzy vstoupí do české mytologie, nebo mezi konspirační teorie). Ačkoliv ochranka dokázala černými deštníky ubránit Miloše Zemana (nový emocionální terč a černou ovci národa), německému prezidentu se tak dostalo pocty, kterou jistě nečekal. Samotná společnost, jež si tak ráda připomíná symbolické okamžiky, tím ovšem významně promrhala svých dvacet pět let od pádu komunistického režimu, jež jí mohlo posloužit ke skutečné reflexi jejího stavu.

Řídí prezident Holland černý kabinet?

psáno pro ČRo Plus, 19. 11. (dosud nevysíláno)

Přátelé, nebo oběti vlastních manipulací? Jouyet (vlevo) a Fillon.

Tento týden podal François Fillon tři žaloby. Fillon, bývalý premiér za časů Nicolase Sarkozy, má pocit, že se stal obětí difamace. Žalobu podal na dva novináře a jednoho úředníka. Co se vlastně stalo? Verzí je hned několik. A nikdo si s tím moc neví rady. Již nyní to ale vyvolává napěti uvnitř francouzské pravice.

Dva novináři liberálně-levicového listu Le Monde (Gérad Davet a Patrice Lhomme) se před nějakým časem setkali s generálním sekretářem Elysejského paláce, v zásadě dosti diskrétním Jeanem-Pierrem Jouyetem. Je to muž elegantní, oddaný prezidentu Françoisi Hollandovi. Oba novináři připravovali totiž knihu s názvem: Sarko s´est tuer (samotný název je slovní hříčkou: Sarkozy „umí zabíjet“, ale zároveň „se zabil“, jež právě vydává nakladatelství Seuil. Jako správní investigavci se sešli s mnoha lidmi. Tedy i se sekretářem Jouyetem.

Spisovatelka Světlana Alexijevič o Putinovi, Ukrajině a podstatě ruského člověka

literatura > vyšlo na portálu týdeníku Reflex, dne 13. listopadu 2014

Spisovatelka Světlana Alexijevič na snímku FSP, © foto Petr Machan

ROZHOVOR // Spisovatelka a žurnalistka Světlana Alexijevič, jíž v češtině vyšla výjimečná kniha reportáží Modlitba za Černobyl a vyprávění bojovnic Rudé armády Válka nemá ženskou tvář, je nenápadný člověk. Mluví tichým hlasem, často hledá to správné slovo, znovu se o něm opatrně ujišťuje. Nešokuje, nechce ohromit. Po celou dobu našeho rozhovoru mi vlastně ani nepřišlo na mysl, že sedím proti ženě, jež letos byla v nejužším výběru na Nobelovu cenu za literaturu.

Sapinova rozpočtová šibalství

> politika > Francie > psáno pro ČRo Plus, 5. listopadu 2014 (vysíláno 13. listopadu v Názorech a argumentech)

Připomíná to Molièra. S tím rozdílem, že oproti Scapinovým šibalstvím, kde je v hlavní roli sluha Scapin, ve francouzské vládě tu roli hraje muž s ne nepodobným jménem – ministr financí Michel Sapin. Hra, o kterou tu v posledních dnech, týdnech a měsících šlo se jmenuje: Jak obelstít Brusel.

Sirotci pravdy, dezertéři lásky – II. část

vyšlo na Britských listech, 30. října 2014 

Michelangelo Caravaggio: Narcis, 1597-1599,
Palazzo Barberini, Řím

Čert mi byl dlužen tohle výročí. Vždy to začíná i končí stejně. Ale po pětadvaceti letech se to nedá zcela ignorovat. „Čas neléčí, když nechce Čas je šarlatán.“ Opakuji si ta slova, ten verš, abych věděl, že v tom nejsem sám. Dostal jsem konečně i další knihu, a nemohl jsem spát o tomhle víkendu. Proč se otevírají deníky po tolika letech? Proč? Každý máme přece paměť, byť se nám někteří snaží sdělit, že už si nemáme raději nic, ale vůbec nic pamatovat.

Předchozí díl nalezne laskavý čtenář, zde.

Měla to být původně recenze, zejména na knihu Andrey Sedláčkové: Moje pařížská revoluce, ale protože tamtamy duní, zdálo se mi to jako dobrý důvod, zmínit rovněž Moniku Pajerovou (MacDonagh – nemohu si na to jméno stále zvyknout) a její „vzpomínky a deníky z let 1980-1990“: Vezměte s sebou květinu. Oboje to ostatně vydává nakladatelství Prostor. Zatímco Andrea, zdá se mi, usiluje o upřímnou výpověď, byť se ani ona neubrání stylizaci (autofikce, jak správě poznamenala), Monika k celému tématu přistoupila zcela jinak. Cítím za tím skutečně ulilitární selekci, jen aby se náhodou nestalo něco, co by snad její obraz v zrcadle dějin nějakým způsobem poškodilo. Titulu odpovídá pouze jedna kapitola. Má tam navíc chyby v dataci i dokumentaci (škoda). Andrea se naopak nebojí sama sebe ukázat i v nelichotivém světle, což posiluje i velký trabl s jejím otcem, jenž je kontrapunktem její knihy.

Sarkozy padá, Juppé roste

vysíláno v pořadu Názory a argumenty, ČRo Plus, dne 24. října 2014

Bývalý prezident Nicolas Sarkozy má problém. Jmenuje se Alain Juppé.

Zatím to není pád nezadržitelný. Přesto první výzkum, který se zabývá popularitou francouzských politiků v měsíci září, Ipsos- pro týdeník Le Point, hlásí, že bývalý prezident Nicolas Sarkozy má problém. Sotva zahájená kampaň na opětovné získání důvěry u voličů zatím drhne, a nahrává mnohem více jeho vyhlášenému konkurentu, bývalému premiéru a ministru zahraničí Alainu Juppému.

Sarkozy se propadl ze 40% na 31%, a dosáhl téměř dna své nejnižší popularity během prezidentství (v dubnu 2011 byl na 29%). Jistě, co je to proti 15% toho nynějšího, Françoise Hollanda, který se nemůže odlepit ode dna, o polovinu více, ale o to tady nejde.

Sirotci pravdy, dezertéři lásky

> fejeton > vyšlo na Britských listech, dne 22. října 2014.

Peter Paul Rubens: Venuše v zrcadle (1614-1615).
Liechtenštejnská sbírka.

Děvčata nám začala psát paměti. Bude to patrně fenomén letošního podzimu, když už se nám nezadržitelně blíží to „velké výročí“: v této zemi se vlastně všechno odehrává jenom v souvislosti s výročími, dosti dlouho na jeden život, a to výročí je navíc opravdu velké – celých dvacet pět let.

Sametová revoluce, ta oslava „pravdy a lásky“ se tentokrát blíží mílovými kroky na „kuřích nožkách“. Andrea Sedláčková, jež o „velký knižní čtvrtek“ 16. října vydala svůj memoir Moje pařížská revoluce (Prostor), bude brzy ze svého piedestalu svržena trumfem, jenž přichystala na počátek listopadu její přítelkyně a životní souputnice Monika Pajerová, tentokrát s názvem (a ve stejném nakladatelství Prostor) pod titulem Vezměte s sebou květinu. Před nějakým časem své vzpomínky sepsal Martin Mejstřík, a psal je vskutku dlouho, trápil se s tím, to vím... a byl neméně lyrický v názvu: Řekněte jim, že sametová... (Cpress, 2010). Byl jsem v té době v Brně, a jeho objemný svazek jsem hodně dlouho potěžkával v knihkupectví – vyrobil k tomu i cédéčko.

Nevím, kolik lidí si koupilo Mejstříka, zatím je možná brzy uvažovat nad tím, jak uspějí děvčata. Monika tentokrát nebyla první... vlastně získala v běhu za svědectvím až tu bronzovou medaili. Bude ale jistě nejdůkladnější, nejosobnější, její vzpomínky mají podtitul, zahrnující celé desetiletí: Deníky 1980-1990.

Volyňský román – IX. část

vyšlo na Britských listech, dne 20. října 2014

Snímek z počátku května 2014 před hotelem, kde se v Žitomíru scházeli volyňští Češi.

Říkám si, kdy asi prezidenta Miloše Zemana napadlo, že otevře „druhou frontu“? Možná právě v Normandii, kde se účastnil v delegaci pozvaných hostů (téměř jako „veterán“) k připomenutí oslav vylodění Spojenců. Onoho dne, 6. června, stál jen kousek od kancléřky Angely Merkelové a ruského prezidenta Vladimira Putina. Co mu tehdy asi běželo hlavou? Možná právě zde, na pozadí mezinárodní konfliktu pochopil, a u vědomí mimořádného výročí, jež na člověka dolehne - uvědomil si, věřím tomu -, že se musí vložit do tématu Ukrajiny, a české komunity. A to způsobem, jež dosud blokoval svou hrdinskou „proevropskou ofenzívou“ ministr zahraničí Lubomír Zaorálek.

V době, kdy jsem publikoval zatím poslední, v pořadí VIII. část Volyňského románu, co už tu na Britských listech běží půl roku, ale vypukla doslova - válka o volyňské Čechy. Připomeňme si tu některé důležité výměny, abych se mohli posunout dále v popisu tématu, jež se po tom čase stalo doslova bojištěm dvou citadel. A dostalo se i do hlavních zpráv. Téma přerostlo sebe sama. Na jedné straně stojí politika Černínského paláce, na straně druhé Pražského hradu. Není to ostatně poprvé, co se tak děje...

Carrèrovo Království za zpověď

> literatura > francouzská > knihy > recenze Lidové noviny, 22. října 2014.

Poslední opus Emmanuela Carrèra: Le Royaume (Království), vydaný nakladatelstvím P. O. L., se ve Francii stal událostí. Mezi těmi 607 tituly na podzimních knižních pultech pultech, zaujímá mimořádné místo. Nejen formou, ale zejména obsahem.

Vlakem a vozem z Prahy do Paříže - před 25 lety

Bylo, nebylo, 25. září 1989 jsem nasedal do vlaku směrem Vídeň.
Foto Tomáš Kobolka

 

 

> komentář > odvysíláno na ČRo Plus, 4. října 2014

Před dvaceti pěti lety bylo stejně lezavo, ale slunce si stále nechávalo říct. Šel jsem z koncertu v pražské Lucerně na Hlavní nádraží. Nebyl jsem sám, ale sám jsem odjížděl - vlakem do Vídně. 

Bizarní Modiano vypráví o současných zločinech zapomnění

psáno pro www.reflex.cz

Spisovatel Patrick Modiano je nejnovějším nositelem
Nobelovy ceny za literaturu. "Bizzare?"

Spisovatel Patrick Modiano, sedmnáctý Francouz, který získal prestižní Nobelovu cenu za literaturu, je výsostným spisovatelem. V první reakci na udělení Nobelovy ceny označil Modiano tuto zprávu za „bizarní“. V tom slově „bizarní“ je ukryt celý Modiano.

Autor je rodem z toho druhu autorů, kteří sice netrhají komerční žebříčky, je to ovšem naléhavě tichý hlas, vytrvalý a neústupný, jakoby zdánlivě jen ohlasem vzpomínky na časy, kdy literatura promlouvala k těm, kteří se ještě nenechali ohlušit humbukem samotného mediálního cirkusu. Úkaz nad jiné zvláštní... Čtvrtečním večerem, kdy byla Nobelova cena za literaturu vyhlášena, jako kdyby se role změnily.

Modianovy románové přízraky - v jednom svazku

Obálka výboru z románů Patricka Modianiho

vyšlo v Literárních novinách, č. 17, 28. srpna 2013

Spisovatel Patrick Modiano, nepřehlédnutelná postava francouzského románu, shrnul svých deset výjimečných opusů v jednu knihu. Vydalo ji v prestižní edici Quarto nakladatelství Gallimard na počátku léta, jež v celkovém souhrnu čítá 1082 stran.

Říkají to mnozí spisovatelé, a říká to i Patrick Modiano: spisovatelé píšou stále stejnou knihu. „Ano, vždy jsem měl dojem, že píši stejnou knihu. Každá nová kniha vymazává tu předchozí, jako by byla zasažena zapomněním, ale vzápětí se stále stejné scény vrací. Je to jako vlnobití, vlny bez ustání…“ řekl před třemi lety v rozhovoru pro týdeník L´Express.

A opakuje to i nyní v předmluvě k výběru ze své tvorby.

Začalo evropské grilování

vyšlo na portálu týdeníku Reflex, dne 2. října 2014

Jedním z ostře sledovaných eurokomisařů při slyšení je například francouzský socialista Pierre Moscovici

Vypadá to jako reality-show Nejslabší článek. Grilování, tedy veřejná slyšení, jež musejí noví komisaři podstoupit, není jenom prázdnou formalitou. Již v minulosti se stalo, že pekelným ohněm otázek evropských poslanců, neprošli všichni.

Česká média většinou sledovala nemastné-neslané vystoupení Věry Jourové, jež ani nenadchla, ale ani zvláště nezklamala. To podstatné se ale odehrávalo mimo českou eurokomisařku.

Bude to trvat týden. Ve dnech 29. září až 7. října se mají noví, dosud čerstvě jmenování komisaři, na na co těšit. Evropská komise pod vedením Jeana-Clauda Junckera o 27 lidech podstupuje zdánlivě nejtěžší úvodní fází, říká se tomu: grilování.

Senát dobyla francouzská pravice, včetně té národně-populistické

Národní fronta Marine Le Penové pokračuje v dobývání francouzských institucí

vyšlo s drobnými úpravami na portálu www.reflex.cz, dne 1. října 2014

Pravice vyhrála první bitvu. Není to ale ještě vítězství – a už vůbec ne triumfální. Za pravicovou většinou, jež dosáhla uplynulý víkend úspěchu, se navíc do horní komory francouzského parlamentu dostala poprvé i Národní fronta – dvěma senátory. Jeden z nich, David Rachline, se stal zároveň benjamínkem komory – ve věku 26 let nejmladším senátorem.

Na první pohled, a s ohledem na specifičnosti třetinových doplňovacích voleb, se může zdát, že Senát – o němž si každý druhý Francouz myslí, že je zbytečný – nemá žádnou váhu. Je ale přesným seismografem nálad ve společnosti. Senát, jenž je silným zastupitelem regionů, a regionálními zastupiteli – takzvanými velkými voliteli – jsou také budoucí senátoři voleni, předznamenává rozložení politických sil. Výsledky jsou političtější, neboť jakkoliv jde o volby nepřímé, vyjadřuje postoje velmi vlivné části francouzské společnosti. Té, jež nebydlí v Paříži...

Emmanuel Carrère: Království /ukázka/

vyšlo na portálu www.literární.cz, 22. září 2014

Obálka románu Království

Francouzský spisovatel Emmanuel Carrère se ve svém novém románu Le Royaume (Království, P. O. L.) pokouší dohledat kořeny křesťanství. Činí tak svým osobitým reportážním způsobem, v němž kombinuje vlastní úvahy s osobní zkušeností, často překvapivého charakteru.

Emmanuel Carrère:
Le Royaume (Království)

P. O. L.
2014
640 stran
úryvek z francouzštiny přeložil Josef Brož

1

Toho léta jsem se podílel na jednom televizním scénáři. A tak se mi stalo, že se ke mně jedné noci v malém podhorském městě vrátili mrtví. Není jasné, proč právě tito mrtví, a ne jiní. Oni sami nevědí, že mrtvými jsou. Zjevili se ovšem ve zděšených pohledech těch, k nimž se chtěli vrátit, k těm, kteří je stále milují a milovali. Nejde přitom o žádné zombí, ani přízraky, nejsou to ani upíři. Nenacházíme se ve sci-fi, ale ve skutečnosti. Položme si zcela vážně otázku: předpokládejme, že něco nemožného se opravdu odehrálo. Co by z toho plynulo? Jak byste reagovali, kdybyste přišli do kuchyně a našli tam vaši nedospělou dceru, jež zemřela před třemi roky, jak si připravuje misku s cereáliemi s obavou, že dostane vyhubováno, protože včera přišla pozdě; aniž by si pamatovala, co se včera v noci stalo? Co byste udělali – zcela konkrétně? Co byste na to řekli?

Sarkozyho (poněkud) riskantní mediální kanonáda

vyšlo na portálu týdeníku Reflex s jiným titulkem (a drobrými) úpravami, dne 23. září 2014 

Sarkozy se vrací, ale jeho návrat nechtějí zdaleka všichni.

Poprvé v dějinách francouzské V. Republiky se bývalý prezident pokouší vrátit zpátky. Má to své jasné nevýhody. Bude muset obtížně vysvětlovat, že tentokrát bude jiný. V případě Sarkozyho to totiž opravdu nehrozí.

Jedno je mu třeba uznat. Je to velký komunikátor. Bývalý francouzský prezident Nicolas Sarkozy, se po dvou letech od své prohry rozhodl vkročit znovu do politické arény. Z politiky ale ve skutečnosti nikdy neodešel: jeho spolupracovníci a část médií živila myšlenku jeho návratu hned od počátku. Zvolil si ale tu správnou chvíli?

Francie v krizi, vláda v krizi, prezident... v krizi. „U mnoha Francouzů jsem cítil pokušení nevěřit již ničemu a nikomu, jako kdyby všechno stálo stejně, nebo spíše, jako kdyby nic už nestálo za to. Tento nedostatek naděje, tak specifický pro dnešní Francii, nás vede k povinnosti znovu ji utvořit,“ napsal Sarkozy v pátek na facebooku. „Po hlubokém zamyšlení jsem se rozhodl nabídnout Francouzům novou politickou volbu,“ vysvětlil.

Volyňský román – VIII. část

vyšlo na Britských listech, 15. září 2014 (s jednou fotografií)

Závěr krajanského setkání před Toskánským palácem v Praze. Foto: Josef Brož

Mladičká Anička z Perlivky u Žitomíru měla v očích slzy, když v salle terrena Valdštejnské zahrady poprvé zazpívala. „Ach není, neni tu, co by mne těšilo, ach není... “ znělo tklivě do celé zahrady. Byl to pro ni jistě velký okamžik, takový, jak se říká, inu: na celý život. Měla na sobě moravský lidový kroj, a její hlas se nesl daleko. Anička dostala odměnou do Česka roční stipendium. Mohl to být takový happy end Volyňského románu, který jsem před časem zahájil, jehož zatím poslední díl vyšel v polovině léta. Ale zatím to stále není konec, byť něco podstatného se konečně stalo. Konečně.

Volyňský prezident

vyšlo v Mladé frontě Dnes, dne 13. září 2014

Jedna z téměř muchovských Češek - tato z ruského Novorosijsku, foto: Lenka Grabicová

Prezident Zeman podpořil repatriaci volyňských Čechů, kteří nemohou vést na Ukrajině plnohodnotný život. Historie této menšiny je velmi pohnutá – nacisté je vyhlazovali, ty, kteří se vrátili do Československa, komunisté perzekvovali za informování o sovětském systému. Miloš Zeman ve funkci navazuje přímo na Beneše. Jistě si je toho dobře vědom.

Každý skutek lze měřit dvojím metrem. A činy mají své účely: krátkodobé, ale i delší. Potom jsou ovšem akty státnické, jež získávají s časem rozměr symbolický. Kdo se v minulosti zasloužil o stát, nebude však ani poté vyňat z posuzování aktů méně významných, někdy i nízkých.

Jak lze v této perspektivě hodnotit gesto prezidenta Miloše Zemana, který se rozhodl podpořit žádost čtyřicítky rodin volyňských Čechů o vystěhování z Ukrajiny? Je vůbec možné zahrnovat do těchto měřítek tento prezidentský počin?

Dotaz na vládu: Žádné jiné koště už v Bruselu pro Jourovou nezbylo?

vyšlo na portálu týdeníku Reflex, 11. září 2014

Nová eurokomisařka Věra Jourová dostala vlastně to, co zbylo

Kdo si to myslel, že novopečená eurokomisařka Věra Jourová, dostane v Bruselu na starosti něco, co má význam? Její nominace na post komisařky pro oblast spravedlnosti, spotřebitelskou politiku a otázky rovnosti pohlaví, je opravdu pořádná facka. To už v Bruselu žádné jiné koště nezbylo, prosím? Otázka míří na šéfa Evropské komise Jeana-Clauda Junckera, ale především na českou vládu.

Valérie Trierweilerová: Nelegitimní

> politika > Francie > vyšlo na portálu týdeníku Reflex, dne 7. září 2014

Obálka magazínu Paris Match s Valérií Trierweilerovou.

Převrat? Zatím ne. Ale doslova politické zemětřesení vyvolala ve Francii kniha, již napsala Valérie Trierweilerová, bývalá partnerka francouzského prezidenta Françoise Hollanda.

Nevídáno neslýcháno. Je to ale mnohem více než pomsta, zní jako zoufalý křik zraněné labutě, jež přišla o vše, a to doslova i do písmene.

Ne, tohle rozhodně není žádná bouře ve sklenici vody. Vypadá to doslova jako státní převrat. Coup d´état. Nezpůsobil ho ale žádný politický marketing, natož nějaká vojenská eskadra, ale pouze – jedna žena.

Francouzská republika již zažila leccos, ale tohle ještě ne. Atentáty, povstání, barikády, okamžiky velkého zoufalství, ale nikdy nebyl v dějinách V. Republiky prezident ohrožen takovým způsobem, jakým to udělala Valérie Trierweilerová.

Velcí evropští vlci a malé kozy

vyšlo na portálu týdeníku Reflex, 4. září 2014

Nová  ministryně pro zahraniční politiku Evropské unie má velké ambice.

Vypadá to, že šedá myš překvapila. Nový předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker, jehož nelze podezřívat, že by nebyl obeznámený detailně s během evropských institucí, se opravdu vyzná. Výběr Poláka Tuska za předsedu Evropské rady a Italky Mogherini to jenom dokládá.

Federica Mogherini a Donald Tusk se dostali na klíčové pozice – představitelku pro vnější politiku a bezpečnost a předsedy Evropské rady – a to je exemplární ukázkou současné evropské kuloárové diplomacie. Mísí se v ni hned celá škála důvodů, jež by se dala shrnout ve známém, i když trochu modifikovaném rčení o vlku a koze.

Těch vlků je v Evropské unii značný počet, stejně jako koz. Tohle politicky nekorektní konstatování, jež nikdo veřejně nevysloví, bylo obsahem hlavních kuloárových trachtací.

Madiganův příběh podle Maral

vyšlo na www.literární.cz, dne 29. srpna 2014

Není Shakespeare jako Shakespeare. Od toho alžbětinského Williama Shakespeara se ten současný Nicholas Shakespeare liší v jedné podstatné věci. Nemá s ním (kromě jména) nic společného. Přesto čtenář neztratí příliš času, bude-li se některým jeho úvahám, ale i někdy značně krkolomným zvratům v jeho knihách věnovat.

Obálka Knihy Zlín k Shakespearovi

Nebude mu to, soudím, činit zase tolik práce. Nicholas Shakespeare (*1957) se dá totiž bez uzardění nazvat úspěšným britským spisovatelem. I tato v pořadí šestá kniha Dědictví (Inheritance, 2010 – i když bychom mohli překládat také jako Pozůstalost) která jako první přichází na český trh, o tom svědčí.

Kdo sleduje zároveň filmovou tvorbu, tomu jistě neuniklo, že jeden z předchozích Shakespearových románů The Danser Upstairs (1997) byl předlohou i v českých kinech uváděné režisérské prvotiny Johna Malkoviche Tanečník seshora (2010).

Dva romány v jednom
V případě Dědictví jde o svého druhu dva romány v jednom. První příběh nabízí poměrně satirický popis životabídy nakladatelského redaktora Andyho Larkhmana, příběh druhý je doslova epopejí, jíž si prošel muž jménem Christopher Madigan. Od počátku je zřejmé, že oba muži spolu budou mít jednoho dne cosi společného, ačkoliv se v románu nikdy nepotkají.

Letem literárním světem – část třetí

Léto, byť pozdní nabízí stále velkou knižní inspiraci.

vyšlo na www.literární.cz, dne 1. září 2014

Ačkoliv již začala škola, stále je tu léto – i když pozdní. V první i druhé části jsme se věnovali knižním tipům, určeným spíše na rozžhavenou pláž nebo k letnímu lelkování. Třetí část přináší převážně britskou nabídku, kde není nouze o velká jména.

Britský list The Guardian soudí, že právě „podzim je vždy nejrušnějším časem ve vydavatelském kalendáři – a tento rok více než jindy“. Nabízí přehled dvacítky převážně britských autorů, z nichž někteří jsou u nás velmi dobře známí, jiní zatím hledají své místo mezi českými nakladateli. Redakce www.literární.cz se rozhodla pro šest autorů. Neobejde se to ani tentokrát bez skandálů.

Mozart Elysejského paláce

> politika > francouzská > komentář vyšel v týdeníku Reflex, dne 28. srpna 2014

Říká se mu „Mozart Elysejského paláce“. Nominace šestatřicetiletého Emmanuela Macrona, dosud veřejnosti naprosto neznámého ekonoma, se rovná politickému zázraku. Byl jmenován – doslova ze dne na den — na klíčový post po vzpurném Arnaudu Montebourgovi (vlevo) ministrem ekonomie, průmyslu a digitalizace.

Galské kohoutí zápasy

vyšlo na stránkách týdeníku Reflex, dne 26. srpna 2014

Demise. Buď budeme tu zprávu dramatizovat, nebo bagatelizovat. Vyberte si! Vláda francouzského premiéra Manuela Vallse každopádně nevydržela ani půl roku. Přesně to bylo: 147 dní.

Pád vlády premiéra Manuella Vallse, lze vidět různým způsobem. V podstatě jde o „vládní obměnu“, neboť premiér zůstává. Večeník Le Monde ovšem označil tuhle rošádu,dramaticky za „poslední šanci“ prezidenta Françoise Hollanda. Dá se to ale i bagatalizovat, a vládní obměnu nazvat pouze „kohoutími zápasy“. Oba faktory ale hrají roli.

FRANZ-OLIVIER GIESBERT: KAM VÍTR, TAM PLÁŠŤ

> politika  > kultura >vyšlo na www.mediainfo.cz, dne 20. srpna 2014

Franz-Olivier Giesbert alias FOG

Je ho všude mediálně plno. Vyvolává pozornost, kontroverze, ale i aplaus.

Franz-Olivier Giesbert (FOG), donedávna šéfredaktor liberálně-pravicového týdeníku Le Point, na sebe upozornil v době, kdy stál na čele Le Nouvel Observateur, týdeníku levicového.

Mnozí mu nemohou přijít na jméno, jeho názory ale všichni sledují. FOG často mlží, ale pokud řekne, co si myslí, stojí to za to.

FOG je značka. Skrývá se za ní nejen novinář, ale i spisovatel a televizní moderátor. V Česku právě vyšel překlad jeho první knihy Himmlerova kuchařka (Argo, 2014). Giesbert jich ale napsal mnohem více, celkem čtrnáct románů, zájem ale vyvolaly především knihy publicistické – nejvíce portréty francouzských prezidentů.

LAUREN BACALL (16. 9. 1924 - 12. 8. 2014)

> kultura > film > vyšlo také na Britských listech, dne 15. srpna 2014

Herečka Lauren Bacall zosobňovala krásu, půvab, ale i neodolatelný projev, který si zapamatovalo hned několik generací diváků. Odchází s ní poslední představitelka velké filmové éry, jež vytvářela normy.

Ten její pohled, její „the Look“, jímž dokázala propíchnout celou plejádů mužů – v první řadě Humpreye Bogarta, s nímž prožila jako partnerka filmová (i životní) většinu velké éry.

Její hlas, jímž okouzlovala celé generace... a stačilo jediné gesto, jako ve slavné scéně filmu Big sleep (Hluboký spánek, 1946), aby bylo vše jasné.

Americká herečka Lauren Bacall, jedna z největších ikon filmu noir, zemřela v úterý 12. srpna v New Yorku ve věku 89 let na „mozkovou příhodu“.

Žít jako svobodný člověk - Larisa Bogorazová-Bruchmanová

vyšlo na www.literarni.cz, 13. srpna 2014

Rok 1968 znamenal tragédii českého národa a pohnul osudy mnoha jedinců. Osm statečných lidí, kteří protestovali na Rudém náměstí proti ruské okupaci Československa, nejsou příliš známí. Tvoří přitom pilíře sovětského disidentství. Prošli si svým utrpením, křížovou cestou. Proč tato jména nejsou v učebnicích dějepisu? Proč je nikdo nezná?

Larisa s prvním manželem Julijem Danielem
 a synem Alexandrem.

Dnes přinášíme příběh jedná ženy, Larisy Bogorazové-Bruchmanové, jejíž angažmá na podporu lidských práv označil New York Times ve svém nekrologu , za „morální tvrdohlavost, jež pomohla utvářet hnutí“.

Zatýkání, vězení, tábory – to byla pro Larisu Bogorazovou-Bruchmanovou škola, jíž neprochází každé dítě. Toto předurčení, jež postihlo část její rodiny, bylo rozhodující měrou přítomno i v jejím rozhodnutí zasazovat se v budoucnu o lidská práva.

Oba její rodiče si prošli občanskou válkou – pracovali v politickém oddělení aparátu armády. Otec Josif Bogoraz po vzniku Sovětského svazu působil jako člen Státní plánovací komise a vedoucí katedry ekonomické fakulty na univerzitě v Charkově. V druhé polovině 30. let byl obviněn z trockismu a zatčen. Byl odsouzen a v letech 1936-1941 si odpykával trest v nechvalně proslulém Vorkutlagu.

Psychoklima malého zločinu

vyšlo na www.iliteratura.cz, 12. srpna 2014

Obálka knihy Yvese Raveye.

Ne, tenhle román není vtip. I když po jeho dočtení vás může napadnout leccos. Vtipné to je ale pouze do jisté míry.

Ačkoliv se rozsahem i obsahem jedná spíše o novelu, je La Fille de mon meilleur ami (Dcera mého nejlepšího přítele, Minuit, 2014) od spisovatele Yves Raveye, kniha velmi matoucí. Žánrově se pohybuje někde mezi falešným thrillerem a falešnou romancí. Zkrátka v ryzí tradici nakladatelství, jež si rádo potrpí na blasfémie.

Na počátku je slovo...

Na počátku to ale vypadá, že půjde o příběh, v němž se dodržuje každé slovo. Na počátku stojí slovo muže, která dává Wiliam svému umírajícímu příteli Louisovi ve vojenské nemocnici v Montaubanu. Louis umírá a Wiliam slíbí, že najde a postará se o jeho dceru Mathildu. Louis o ní ale ví pouze to, že byla na nějaký čas internována v psychiatrické léčebně.

Konstantin Babickij - Pro budoucí osud lidstva

vyšlo na www.literarni.cz, dne 11. srpna 2014

Rok 1968 znamenal tragédii českého národa a pohnul osudy mnoha jedinců. Neměli by být v souvislosti s tímto rokem zapomenuti. Rádi bychom ve zkratce zmínili osm statečných lidí, kteří protestovali na Rudém náměstí proti ruské okupaci Československa. Prošli si svým utrpením, křížovou cestou. Proč tato jména nejsou v učebnicích dějepisu? Proč je nikdo nezná?

Konstantin Babickij (vlevo) se svými přáteli Igorem Chochluškinem a Anatolijem Jakobsonem, v roce 1972.

Dalším statečným z demonstrace proti sovětské invazi do Československa na Rudém náměstí z 25. srpna 1968 je Konstantin Babickij.

Ruský lingvista, obhájce lidských práv, ale také písničkář, básník a překladatel.

Jeho osud by se odvíjel zcela jinak, kdyby se v polovině šedesátých let nezapojil do opozičního hnutí. Protestní aktivity mu přinesly roky strádání, vyhnanství, ale i společenství lidí, s nímž by se jinak patrně nesetkal.

Z nadaného vědce se stal po letech odhodlaný obránce lidských práv, ale i výrazná osobnost celospolečenského formátu.