Sarkozyho (poněkud) riskantní mediální kanonáda

vyšlo na portálu týdeníku Reflex s jiným titulkem (a drobrými) úpravami, dne 23. září 2014 

Sarkozy se vrací, ale jeho návrat nechtějí zdaleka všichni.

Poprvé v dějinách francouzské V. Republiky se bývalý prezident pokouší vrátit zpátky. Má to své jasné nevýhody. Bude muset obtížně vysvětlovat, že tentokrát bude jiný. V případě Sarkozyho to totiž opravdu nehrozí.

Jedno je mu třeba uznat. Je to velký komunikátor. Bývalý francouzský prezident Nicolas Sarkozy, se po dvou letech od své prohry rozhodl vkročit znovu do politické arény. Z politiky ale ve skutečnosti nikdy neodešel: jeho spolupracovníci a část médií živila myšlenku jeho návratu hned od počátku. Zvolil si ale tu správnou chvíli?

Francie v krizi, vláda v krizi, prezident... v krizi. „U mnoha Francouzů jsem cítil pokušení nevěřit již ničemu a nikomu, jako kdyby všechno stálo stejně, nebo spíše, jako kdyby nic už nestálo za to. Tento nedostatek naděje, tak specifický pro dnešní Francii, nás vede k povinnosti znovu ji utvořit,“ napsal Sarkozy v pátek na facebooku. „Po hlubokém zamyšlení jsem se rozhodl nabídnout Francouzům novou politickou volbu,“ vysvětlil.


Skvělý nástup, ale kam?

Nástup Nicolase Sarkozyho, který minulý pátek odpoledne oznámil svůj návrat, vypadá impozantně. Nejprve sociální sítě, vzápětí tištěná média, v neděli televize. Délkou svého vystoupení se vyrovnal premiéru Manuelu Vallsovi. Nebyly to ale dvě hodiny, v nichž bylo možné vidět a slyšet prezidenta Françoise Hollanda. Sarkozyho komunikace vypadá svým načasováním dobře, přímo snad i skvěle, překryla dokonce i na chvíli bombardování Islámského státu, kam odletěla francouzská letadla – na pokyn prezidenta Hollanda.

V jakém duchu se ale nese Sarkozyho komunikace? Jeho mediální bombardování má ale svá rizika. Francii nabízí snahu sjednotit, a to dokonce bez dělení na levici a pravici (což je u něj opravdu novinka!), a vybízí všechny, kteří se na tomto projektu chtějí podílet, aby se ho účastnili.

Oznámil ovšem především svůj úmysl kandidovat na čele Svazu pro lidové hnutí (UMP), všichni ale vědí, že jeho skutečným úmysl je vrátit se do Elysejského paláce. A strana UMP rozhodně ani za něho nevystupovala jako sjednotil všech Francouzů, nýbrž velmi silně koketovala s pravicí národně-populistickou, tedy Národní frontou (FN), vůči níž se nyní Sarkozy vymezuje.

Popularita kulhá...

Sarkozy navíc není tak populární, jak by si on sám představoval – a táhne navíc za sebou těžké břemeno nějakých šesti justičních afér, které ho jen tak nepustí. Ve chvíli, kdy pronese větu, že pro své rozhodnutí „nemá na výběr“, člověk s ním musí souhlasit. Nedělá to vlastně kvůli těm aférám – aby získal znovu prezidentskou imunitu?

Občané Francouzské republiky budou mít za dva a půl roku rozhodně na výběr, a stále mají, a Sarkozyho nemusí znovu v roce 2017 vůbec chtít.

Na výběr mají například (na pravici) bývalého Chirakova premiéra a ministra zahraničních věcí Alaina Juppého, jenž vystupuje velmi koherentně a sjednotitelsky (jaksi ze své podstaty), ke slovu se hlásí i bývalý Sarkozyho premiér François Fillon, jenž vzápětí Sarkozyho vystoupení komentoval slovy, že není třeba příliš „podléhat kultu Spasitele“.

Ve hře je ovšem také předsedkyně FN Marine Le Penová. Levici i pravice již nyní počítají se scénářem, že bude ve druhém kole prezidentských voleb. Tato strategie, v níž vidí obě strany FN jako mobilizující faktor proti populistům samým, se ale nemusí vyplatit. Již nyní je FN třetí nejsilnější stranou v zemi. Velkou měrou se na tom podílel právě Sarkozy.

Nevraživost a zášť
Když Sarkozy tvrdí, že je třeba „otočit stránku“, a začít psát nový list bez „dělení a zášti“, nezbývá, než si připomenout, že to byl právě Sarkozy, který rozdělil celou Francii, nejen pravici. Hrál si až příliš s ohněm xenofobie. Nevraživost, ne-li zášť, byla průvodním znamením jeho mandátu, v němž tento prezident dával až příliš najevo, že není prezidentem všech občanů – respektive pouze jedné jeho části, totiž těch bohatých.

Francouzi jsou na takové příznaky velmi citliví, a nikdo jistě nevěří, že se člověk změní za pouhé dva roky „hlubokého přemýšlení“. Konzervativní list Le Figaro spočítal, že v první Sarkozyho deklaraci, se nejčastěji objevovala slova: „Francie“, stejně jako „politika“ a „já“. Teprve poté šla za nimi slova „nový/á“ a „sdružení/shromáždění“.

Z toho jasně plyne, že ambicí Sarkozyho je postavit jednotu především na svém kreditu – a jeho lásce k Francii, jak to již předvedl několikrát – včetně památného projevu po své porážce v květnu 2012. Od člověka, vzešlého z imigrace, to kdysi neznělo zdaleka falešně, a po dvojím mandátu Jacquese Chiraca to mělo dokonce půvab. Dnes to ale působí poněkud omšele.

V nynější socialistické vládě, včetně jejího premiéra, najdeme nemálo dokladů, jak tato myšlenka „diverzity“ zakořenila v zemi. Sarkozy byl sice první, který velmi efektně na citlivé pozice umístil osobnosti z občanského sektoru (vzpomeňme zejména na Ramu Yade a Fadelu Amaru), ale Rachida Dati proslula spíše jako žena mnoha svodů a intrik.

Zvláště angažmá Patricka Buissona a Henriho Guainoa, kteří jako poradci tvořili mosty s Národního frontou, nabízenými tématy imigrace a národní preference, zanechalo skutečně odér velmi nechutný. Na tomto prolnutí postavil Sarkozy svou prezidentskou kampaň, a kvůli tomu také prohrál: byl až příliš vyhraněý a vyostřený. A samotná FN stoupla za něho na neuvěřitelných 12% popularity. Kdo bych chtěl kopii, když má originál?

Jedině proto mohl zvítězit socialista Hollande, na kterého by ještě půl roku předtím nikdo nevsadil ani zlámanou grešli.

Vlk i beránek

Ve svém nedělním vystoupení na France 2 vystupoval Sarkozy ve dvou rolích. Budil soucit, ale vybízel i k odhodlání. Beránek i vlk, vlk i beránek. Tam, kde mluvil o své lásce k Francii, člověk by mu dal korunu, v okamžiku, kdy se opřel do svých protivníků (a není ni snažšího, než skolit Hollanda), působil jako nenažraný vlk.

Na svém blogu to správně zaznamenala Françoise Fressozová, kronikářka listu Le Monde, když napsala: „Není to pouze věc jeho temperamentu, je to problém jeho pozice. Kontradikce doprovázející jeho nástup jsou tak silné, že je nemožné umístit postavu do výchozího, kde by si sám přál být.“

Největším problémem, kromě tajemných afér, jež vedly nedávno k jeho zadržení a patnáctihodinovému výslechu, spočívají v bilanci jeho vlastního prezidentství. Sarkozy se může bránit, a nabízet komplot levice a soudců, ale nevylže se z toho, co mu vyčítají i jeho spolustraníci. Tedy zejména jeho nedotažená reforma veřejných výdajů a vysoký deficit.

V televizi řekl, že „nemá strach“ z afér, a dodal, že by do toho nešel, kdyby „neměl čisté svědomí“. Samotná UMP ale nebyla schopná po jeho odchodu z prezidentské funkce udělat žádnou bilanci, jakkoliv se o to nějakou chvíli několik jejich představitelů pokoušelo. Skončilo to neslavně odstoupením předsedy Jeana-Françoise Copého, který odstoupil kvůli předraženým fakturám – na prezidentskou kampaň 2012 (aféra Bygmalion).

Nyní vede UMP trio bývalým premiérů: Raffarin-Juppé-Fillon. Dva jsou kandidáti na prezidenta. Nemají jistě důvod to Sarkozymu nějak usnadnit.

Nikdo zatím nepochybuje, že Sarkozy může získat zpět ztracené pozice v UMP, může dokonce stanout na jeho čele. Zda to ale bude stačit na novou trampolínu do Elysejského paláce, ale již není vůbec jisté.

Je to poprvé v dějinách Páté republiky, kdy se o něco takového bývalý prezident pokouší. Výhodou mu může být slabost prezidenta nynějšího, ten ale nemusí vůbec kandidovat.