Pierre Lemaitre: Necítím se být autorem metafyzického románu

> literatura > rozhovor, příloha Orientace Lidových novin, dne 20. prosince 2014 - integrální text

Rozhovor s Pierrem Lemaitrem, nositelem Goncourtovy ceny za rok 2013, autorem válečného románu Na shledanou tam nahoře (Odeon, 2014).

Držitelem Goncoutrovy ceny za rok 2013 se stal Pierre Lemaitre, autor do té doby převážně policejních románů. On sám se považuje spíše za autora románů „noir“, mezi něž řadí i oceňovanou knihu Na shledanou tam nahoře (Au revoir là-haut, Albin Michel, 2013), jehož hrdiny jsou francouzští vojáci Velké světové války. V těchto dnech vychází v českém překladu Tomáše Havla v nakladatelství Odeon.

Pierre Lemaitre má své věty promyšlené. Nepatří k těm, kteří by byli jednoslabiční. Rád zdůrazňuje, že je řemeslník a literární řemeslo je mu vším: vyšel ostatně z prostředí „černých“ (fr. „noir“) policejních románů. Jeden takový právě – po úspěchu jeho „velkého románu“ o První světové válce – právě chystá. Má to být román být ze současnosti, a tématem bude stav bezpečnosti života a komunikace v čase facebooku a twitteru...

Titul již kniha má, ale spisovatel Lemaitre nechce její název prozradit. „Víte, já jsem pověrčivý! To je ta moje metafyzika,“ směje se. Ten večer, kdy přijel do Prahy, napadl první letošní sníh

Goncourtova cena mění život!

Často se říká, a vy jste to také loni zopakoval, že Goncourtova cena mění spisovateli život. Změnila za ten rok váš život?
Ano, velmi. Bude asi velmi těžké si uvědomit tuto francouzskou specifičnost, neboť žádná ze srovnatelných zemí nedisponuje takovým oceněním, jakým je Goncourtova cena. Může to dokonce vyvolávat i úsměv tento francouzsko-francouzský folklór, jenž se nazývá: la rentrée littéraire. V množství té koncentrace literárních děl, jež ve Francii na podzim vycházejí během několika týdnů, je to prostě událost mimořádná. Jedná se pravidelně o nějakých 700 románů během tří týdnů. Je to velmi silný francouzský fenoménem, jehož vrcholem je právě Goncourtova cena počátkem listopadu!

Musíte si uvědomil, co to pro spisovatele znamená, když se mu to přihodí! Neboť veškerý literární rok ústí k této ceně. Komu se to přihodí, že tuto cenu dostane, inu... promění to logicky celý jeho život: literární, finanční, nakladatelský – a to i ve vztahu ke knihkupcům. Vše se prostě mění. Existují přitom dvě kategorie spisovatelů, kteří získali Goncourtovu cenu: ti, kteří ji získali jako korunovaci jejich dosavadní literární kariéry; v poslední době ale dochází k tomu, že Goncourtovu cenu cenu získá autor, který je – podobně jako já – méně očekávaný, nebo se jedná vysloveně o jeho první román.

Jako tomu bylo u Alexise Jenniho, Jerôma Ferrariho...¨

Ano, přesně tak... stejně jako u Jonathana Litella, u všech by se dalo říct, že nešlo o kandidáty zcela přirozené, a zcela očekávané. Na rozdíl například od Michela Houellebecqua nebo Marie Ndiaye, kteří byli nějaký čas považováni za autory, k nimž se cena jednoho dne - tak jako tak prostě dostane. A stane se to patrně jednoho dne například i Emmanuelu Carrèrovi. Ovšem dopad pro kategorii, do níž se řadím já, je logicky z tohoto důvodu mnohem intenzívnější a silnější.

Každé nakladatelství – a ve všem případu Albin Michel, se snaží svými prostředky dosáhnout nějakého ocenění. Je to někdy hodně marketing. Cítil jste se být vy sám součástí nějaké nakladatelské strategie, jež vedla k vydání vaší knihy – jaksi v předvečer stého výročí té Velké války?

Ne, vůbec ne. Kniha byla napsaná již předtím. Začal jsem se tímto tématem zabývat v roce 2008. Rozumím, že to nemusí být právě evidentní, ale nakladatelství se mnou o tom, když jsem odevzdával rukopis, nemluvilo. Možná, že v tom hrála roli i jistá moje naivita, neboť jsem si myslel, že sté výročí Velké války připadá na rok 2014. To je dosti logická, že? Kdo mohl předpokládat, že se tak stane rok předtím? Marketing sám jsem ale já osobně necítil, ani jsem mu nebyl osobně vystaven. Vydavatel jistě přemýšlel o takovém zařazení, ale zajímavé bylo, že se nakonec neobjevil žádný rozhodující počet knih, deset nebo patnáct, k tomuto tématu. Myslím, že moje kniha byla nakonec jediná. Rozhodně v oblasti románů, nemluvím tu o literatuře faktu...

A Jean Echenoz a jeho 1914...

Vidíte, vyšel dva roky předtím. Je tom jistě divné, vyšlo rozhodně mnoho pedagogických a fotografických knih, ale nebyl to žádný masivní nápor. A navíc já sám, jenž nemá o sobě žádnou kompetenci historickou nebo jinou... Nikdy jsem nedával najevo nějaký přemrštěný zájem o První světovou válku, takže to ode mne ani nikdo nechtěl, nežádal.

A jak se se tedy vlastně k tomu tématu dostal? Spadlo to pro vás zčistajasna z nebe?¨

Ne, z nebe to nespadlo. V roce 2008 se mi stalo, že jsem četl článek Antoina Prosta Les monuments aux morts (Pomníky padlým) ve sborníku s názvem Les Lieux de mémoire (Místa paměti), který vedl historik Pierre Nora. Skvělá edice ve třech svazcích, kde Pierre Nora přemýšlí nad velkými republikánskými emblémy: mezi nimi byl i článek o pomnících padlých.

 

Dozvěděl jsem se, že v roce 1918-1920 došlo k výstavbě obrovského množství pomníků. Autor vypočítává typologii pomníků. Co mne zaujalo, jak autor píše, že šlo o doslova: obchod století. Obchod století! Tenhle výraz mne velmi zaujal. Během dvou tří let došlo k výstavbě nějakých 35.000 pomníků za velké peníze!

Ta myšlenka pro autora policejních románů přišla hned: to musel být důvod k velké zlodějně! Obchd století! Zjistil jsem potom, že existuje dokonce katalog, kde jsou fotografie pomníků jako kdyby to byl katalog zásilkové služby Redoute. Na místě podprsenek nebo kalhotek máte nabídku... pomníků podle vaší volby.

To zní dost strašidelně...

Ten kontrast mezi pomníky padlých a sdělením, že šlo o „obchod století“ mne přivedl k psaní. Ale stále to nebylo vedeno myšlenkou napsat knihu k výročí 2014. Začal jsem to psát jako policejní román... ale moc to nefungovalo.

Mezi policejním a lidovým románem

Když už mluvíte o tom, že jste svůj román psal původně jako „policejní“, zaujal mne u vás důraz na charaktery postav – a to v silné dramatické akci se silným sociálním zázemím. Chtěl jste zdůraznit jejich sociálním role, jimiž byste ilustroval dobové rozdělení společnosti?


Snažil jsem se spíše o reflexi strukturální, než sociální. Psal jsem to v duchu románového fejetonu na pokračování, jako detektivku, kde musíte mít všechny ingredience a vždy respektovat pravidla hry. Zde není nic náhodného. Potřeboval jsem silné opozice pro utvoření základního kontrastu. A měl jsme na vybranou, kdo bude hlavní hrdina. Pokud by jím byl Édouard, nebyla by to stejná kniha. Nějakou dobu jsem váhal, zda vypravěčem nebude Pradell. Možná by to byla ještě silnější kniha, jistě mnohem více zlá, cyničtější; trochu lituji, že jsem tak neučinil. Zároveň jsem se ale bál, že by to bylo příliš mechanické. Příliš cynické a systematické...

… zároveň jaksi předpověditelné?

 
Přesně. Byla by to více karikatura. Proto jsem se rozhodl, že hlavními postavami budou tři vojáci, z nichž každý reprezentuje svou sociální třídu, tedy sociologicky: Albert (prokletý proletář), Édouard (malý buržoa) a Pradelle (dekadentní aristokrat). Tyto silné kontrasty byly základem k rozhodnutí z jakého úhel budu sledovat příběh. Mohl jsem si říct, že v knize půjde o tři pohledy, z čehož plyne, že jsem měl čtyři možnosti. Každý zvlášť - Albert, Édouard, Pradelle, nebo všichni tři najednou.

Letos román v překladu Tomáše Havla vydalo
 v češtině nakladatelství Odeon.

Jako u Dumasových Tři mušketýrů...

Ano, hlavním úhlem pohledu je přece jen pohled d´Artagnan. A já se rozhodl o vyprávění vedené hlavně Albertem. A chtěl jsem nakonec využít strukturu pikareskního románu, v němž bude vyprávění vedeno z pohledu pikara.

Ve vašich popisech se často vrací úvaha, jež vede ke snaze po rehabilitaci tzv. lidové literatury. Považujte tento přístup jako druh návratu k pramenům literatury? I u nás vycházel v 19. století hojně čtený národní spisovatel Alois Jirásek na pokračování, tuším ve Světozoru...

Ve Francii máme specifičnost, jež se jmenuje: nový román. Bylo to hnutí. v šedesátých a sedmdesátých letech...

...co všechno v literatuře rozbilo?

Já osobně zastávám názor, mnohem méně kritičtější, než mnozí z těch, co za všechno obviňují autory nového románu. Je to dnes trochu v módě za všechno obviňovat autory nového románu, co všechno zničili a přivedli francouzskou literaturu na mizinu, z čehož jsme se měli podle nich dvě tři desítky let vzpamatovávat jako z nějakého traumatu. Podle mne byl nový román hnutí revoluční, a tím pádem i excesivní: ty příběhy bez příběhu, román bez syžetu, román bez hrdiny... Jenže, a to je můj náhled: každé takové hnutí zanechává stopy, a toto hnutí je zanechalo. Myslím, že jsme velmi nespravedliví k těm, kteří s novým románem přišli, protože kdybychom tím údobím neprošli, neměli bychom autory jako George Perec, Jean Echenoz... neměli bychom Emmanuela Carrèra, nebo Marie Ndiaye.

Já vytýkám novému románu zejména jeho absenci příběhu a postav, s nimiž já naopak přicházím - pokouším se tím pádem skočit před období, jež nový román zahodil. To je to negativní vymezení. To pozitivní spočívá v tom, že nový román se snažil o experimentální, klinický experiment. Bez něj by nebyli spisovatelé jako Sollers nebo Durasová, nebyl bych ale ani tím, kým jsem, já sám. Snažím se tu nebýt reakcionářský: netvrdím, že bychom se měli vrátit ke zdrojům románu 19. století, to vůbec ne! Přelom 19. a 20. století století již přichází s Proustem, jenž stojí na pomezí obou tendencí... a s ním již přichází modernita.

Mimochodem, ta parodie na Marcela Prousta, ve vaší 11. kapitole románu... To s tím souvisí? Byla to pro vás zábavná příležitost, jak hodit kamínek do kritických literárních vod?

Jistě, byl to způsob, jak se trochu pobavit. Podívejte, já jsem spisovatel, který stojí nohama na zemi. Mám rád svou profesi, a jsem ve své podstatě výrobce příběhů. A v této kapitole se snažím jasně dát najevo, odkud moje postava přichází. Rozhodně chci čtenáři sdělit, kdo je ta postava, co přichází do hry. Již Hemingway nás naučil, že k tomu, abychom o postavě sdělili, že je se jedná o muže „bohatého a mocného“, musím vytvořit scénu, v níž to čtenář zjistí – nestačí napsat pouze, že je „bohatý a mocný“.

To je dosti divadelní postup...

Ano, je to dost divadelní. Ale touto scénou jsem zase nechtěl vytvářet nic více. Jenom jsem se tím trochu parodickým proustovským stylem pobavil.

Chybí povědomí kulturní Evropy

Váš román, o němž se tu bavíme, byl přeložen do kolika jazyků? Do patnácti?

Do třiceti. Patnáct již vyšlo, smlouvu mám na třicet.

To je dost...

Ano, také v poslední době dost cestuji.

A jaký druh reflexe nad vaším románem vás nejvíce na vašich cestách překvapil? Dorazil jste již do Asie?

Ne, v Asii jsem ještě nebyl...

Ptám se na to kvůli zobrazení Číňanů ve vašem románu...

To si tedy zatím nedokáži představit, jak to přijmou... Ale v Evropě, kterou jsem již celou s románem projel, mne nejvíce udivilo, jak rozdílné je v těchto zemích přijetí a vzpomínky na Velkou válku. Vždy se bavíme tak trochu o jiné válce. V některých zemích, jako například Dánsko, tato válka vůbec neexistuje - má to téměř anekdotický charakter. V Německu zase je První válka naprosto vymazána tragédií té Druhé světové války. Velká válka vlastně tvoří jen takové slepé zrcadlo.

Ale musím vám říct jednu věc: jsem vlastně dost nespokojen ze způsobu, jakým se připomíná stoleté výročí války. Jsem velmi zklamán z toho, že Evropská komise nakonec rezignovala na vojenské oslavy. Vím, že se snažili... Měli jsme tu připomínky převážně separátní, někdy ve dvou či více zemích najednou: něco se dělo ve Francii, Anglii, Rusku, zároveň do toho byli trochu zapojeni Kanaďané, Australané... ale nedošlo k celoevropským, spojeným oslavám – po sto letech! Evropa ustoupila s tím, že tato válka neměla pro jednotlivé země stejný smysl, a protože nebylo jasné, jaký by měl být ten hlavní projev, raději od něho ustoupila. Považuji to za zásadní neúspěch. Podařilo se nám vytvořit Evropu ekonomickou (zejména finanční a měnovou), částečně možná politickou, nikoliv ale kulturní! Možná jsme měli začít opačně... tou Evropou kulturní!

Ale co Evropu v této věci, krom neobyčejného počtu mrtvých obětí té války, opravdu spojuje? Snad, že se tím poprvé Evropa objevila na prahu tecbnologické modernosti, jež rozdrtila mnoho „malých lidí“?

To, co by národy mělo spojit, domnívám se – aniž by ustoupil každý ze svých historických zvláštností, odlišností a také zodpovědností – by měl být jeden výklad. Společný výklad, neboť dějiny jsou tvořeny výklady, a samotné by měly být vedeny jedním diskursem. Dějiny jsou diskurs. Evropa ale nebyla schopna spojit všechny země k jedné - společné řeči, při vzájemném respektu. Nemáme zatím společné dějiny, ale mohli jsme tu mít ten společný diskurs. Každá země si stále vypráví své vlastní příběhy. Chybí nám tu jakási superstruktura, která by za přijetí všech náhledů, byla připravena ke sdělení, že nás přece tyto dějiny spojují. Tyto kulturní dějiny! A obávám se, že právě tato neschopnost vyprávět společné dějiny vede, zejména ve Francii, ale i jinde, k nárůstu extrémní pravice... Pouze lidé, co nemají paměť, mohou dnes volit tyto síly.

 

Možná, že to, co nás spojuje, je právě titul vaší knihy. Nesejdeme se vlastně všichni v jednotě - až „tam nahoře“?

Co tím chcete říct?

Jednota má možná povahu metafyzickou...

Ano, to možná...

Můžeme tak brát i hlavní sdělení vaší knihy?¨

Ne, tak to bych zase tak neřekl. Ale záleží na každém čtenáři, a pokud čtenář dospěje k takovému názoru, bude to jen jeho metafyzika. Já sám osobně ji nemám. Ale kniha patří vám.

Víte, po tom všem, co si čtenář přečte ve vaší knize, jež je přeci jenom dosti temná, už mu možná nezůstane příliš, než doufat v to jedno, stejně jako voják Jean Blanchard...

To je velmi lichotivé... to mne těší, co říkáte.

Vy sám jste katolík?

Ne, já sám jsem moderní ateista, ateista 2.0, jak se dnes říká. Reflexe vždy plně náleží čtenáři, já sám ale nejsem věřící, ani velký metafyzik. A knihu jsem takto ani sám nepsal. Ale úspěch knihy se vždy měří tím, kolik různých interpretací jí dáte. Jednou z nich může být i ta interpretace metafyzická. Proč ne?
---
> Pierre Lemaitre (1951) se narodil v Paříži. Je autorem série detektivních románů s komisařem Camillem Verhoevenem. Letos jednu z nich - titul Alex - vydalo nakladatelství Zlín.