> ukázky vyšly na portálu literární.cz dne 14. ledna 2015
Nejnovější román francouzského spisovatele Michela Houellebecqa Soumission (Podmanění), který vydalo počátkem ledna nakladatelství Flammarion, snová temnou perspektivu francouzského sociálně-politického vývoje v roce 2022. Moci se ujmou umírnění islamisté, kteří promění slavnou Sorbonnu na islámskou univerzitu a hlavnímu hrdinovi Françoisovi, profesoru literatury – jenž jinak svůj život ubíjí v samotě a citovém zoufalství –, nabídnou pokračování jeho kariéry. Pod jednou podmínkou: musí konvertovat k islámu.
Šestý román spisovatele Houellebecqa, držitele Goncourtovy ceny, je temným příběhem osobního selhání, jež autor prokládá aktuálními satirickými glosami ke stavu francouzské a západní společnosti.
Ukázka (str. 35)
Když jsem odcházel ze svého kurzu (co asi může zajímat ty dvě panny v burce na Jeanu Lorrainovi, tom nechutném buzíkovi, který o sobě sám řekl, že je enfilanthrope; vědí jejich otcové o přesném obsahu jejich studií? Musí literatura doslova všechno vydržet?), narazil jsem na Marie-Françoise, jež pojala myšlenku, abychom spolu šli na oběd. Vypadá to, že můj den bude rozhodně sociálně nabitý.
Měl jsem v oblibě tuhle zábavnou starou brécu, žíznící po všech klepech; její profesorská dávnověkost a její účast v některých univerzitních poradních výborech dávala jejím klepům na váze a významu; rozhodně oproti těm, jež přinášel Steve – ty se jevily jako naprosto bezvýznamné. Vybrala marockou restauraci v ulici Monge, takže to vypadá, že můj den bude zároveň dnem halalu.
„Matka Delouzová,“ začala v okamžiku, kdy číšník přinášel naše talíře, „sedí na vystřelovacím křesle. Národní rada univerzit, která se schází počátkem června, pravděpodobně jmenuje na její místo Roberta Redigera.“
Krátce jsem se podíval na můj jehněčí tajine s artyčoky, než jsem se pokusil jaksi překvapeně pozvednout obočí. „Ano, já vím,“ řekla, „vypadá to jako něco nemožného, ale jsou to víc než jen drby, dostala jsem velmi přesné echo.“
Omluvil jsem se, zašel na toaletu, kde jsem se nenápadně podíval do svého smartphonu. Dnes už najdete na internetu cokoliv – netrvalo mi ani dvě minuty, abych se dozvěděl, že Robert Rediger je známý zejména pro své propalestinské postoje a že byl jeden z hlavních strůjců bojkotu izraelských univerzit. Umyl jsem si pečlivě ruce a vrátil jsem se ke kolegyni.
Nejnovější román francouzského spisovatele Michela Houellebecqa Soumission (Podmanění), který vydalo počátkem ledna nakladatelství Flammarion, snová temnou perspektivu francouzského sociálně-politického vývoje v roce 2022. Moci se ujmou umírnění islamisté, kteří promění slavnou Sorbonnu na islámskou univerzitu a hlavnímu hrdinovi Françoisovi, profesoru literatury – jenž jinak svůj život ubíjí v samotě a citovém zoufalství –, nabídnou pokračování jeho kariéry. Pod jednou podmínkou: musí konvertovat k islámu.
Šestý román spisovatele Houellebecqa, držitele Goncourtovy ceny, je temným příběhem osobního selhání, jež autor prokládá aktuálními satirickými glosami ke stavu francouzské a západní společnosti.
 |
| Obálka vydání posledního románu. |
Když jsem odcházel ze svého kurzu (co asi může zajímat ty dvě panny v burce na Jeanu Lorrainovi, tom nechutném buzíkovi, který o sobě sám řekl, že je enfilanthrope; vědí jejich otcové o přesném obsahu jejich studií? Musí literatura doslova všechno vydržet?), narazil jsem na Marie-Françoise, jež pojala myšlenku, abychom spolu šli na oběd. Vypadá to, že můj den bude rozhodně sociálně nabitý.
Měl jsem v oblibě tuhle zábavnou starou brécu, žíznící po všech klepech; její profesorská dávnověkost a její účast v některých univerzitních poradních výborech dávala jejím klepům na váze a významu; rozhodně oproti těm, jež přinášel Steve – ty se jevily jako naprosto bezvýznamné. Vybrala marockou restauraci v ulici Monge, takže to vypadá, že můj den bude zároveň dnem halalu.
„Matka Delouzová,“ začala v okamžiku, kdy číšník přinášel naše talíře, „sedí na vystřelovacím křesle. Národní rada univerzit, která se schází počátkem června, pravděpodobně jmenuje na její místo Roberta Redigera.“
Krátce jsem se podíval na můj jehněčí tajine s artyčoky, než jsem se pokusil jaksi překvapeně pozvednout obočí. „Ano, já vím,“ řekla, „vypadá to jako něco nemožného, ale jsou to víc než jen drby, dostala jsem velmi přesné echo.“
Omluvil jsem se, zašel na toaletu, kde jsem se nenápadně podíval do svého smartphonu. Dnes už najdete na internetu cokoliv – netrvalo mi ani dvě minuty, abych se dozvěděl, že Robert Rediger je známý zejména pro své propalestinské postoje a že byl jeden z hlavních strůjců bojkotu izraelských univerzit. Umyl jsem si pečlivě ruce a vrátil jsem se ke kolegyni.
Můj tajine už mezitím trochu vystydl, což byla škoda. „Nebudou ale čekat nejdříve na volby, aby to udělali?“ zeptal jsem se poté, co jsem ochutnal první sousto; zdálo se mi to jako dobrá otázka.
„Volby? K čemu jsou dobré volby? Co na tom mohou změnit?“ Vypadá to, že moje otázka nebyla zas tak dobrá.
„No, nevím, přeci jenom ty prezidentské jsou za tři týdny...“
„Ty víš moc dobře, že to je hotové, bude to jako v roce 2017, Národní fronta bude ve druhém kole a levice znovu vyhraje, nevidím opravdu důvod, proč by se NRU babrala s čekáním na volby.“
„Ale je tu skóre Muslimského bratrství, přece jen, které není známé. Pokud překročí symbolickou hranici dvaceti procent, může to hrát roli v poměru sil...“
Tohle konstatování byla samozřejmě blbost, voliči Muslimského bratrství se z 99% přesunou k Socialistické straně, nic to každopádně na věci nezmění, ani na výsledku, ale: spojení poměr sil, když ho člověk použije při konverzaci, z něho dělá čtenáře Clausewitze a Sun-Tsua; byl jsem hrdý i na symbolickou hranici; Marie-Francosie pohodila hlavou na znamení, že zachytila mou myšlenku, a dlouze počala vypočítávat dopady eventuálního vstupu Muslimského bratrství do vlády na základě stavu vedoucích univerzitních instancí. Její kombinační inteligence nabírala na obrátkách, už jsem ani nedokázal skutečně příliš neposlouchat, sledoval jsem pouze defilé hypotéz na její staré kostnaté tváři: člověk se musí v životě o něco zajímat, říkal jsem si; kladl jsem si zároveň otázku, o co se mohu zajímat já sám, pokud se můj milostný rozchod potvrdí: mohl bych třeba brát kurzy oenologie nebo sbírat miniaturní modely letadel.
Moje doktorandské odpoledne bylo u konce, doktorandi jako celek byli vyčerpávající; pochopili již, že to pro ně není ztráta času, na rozdíl ode mne. Chystal jsem si vybrat zrovna do mikrovlnné trouby nějaký ten indický pokrm (Chicken Biryani? Chicken Tikka Masala? Chicken Rogan Josh?) a koukat se na politickou diskusi na France 2.
Ten večer tam byla kandidátka Národní fronty, co se rozhodla vyjevit lásku k Francii („Ale jaké Francii?“ oponoval jí bez velké bystrosti středo-levicový komentátor), a já se ptal sám sebe, zda můj milostný život opravdu již skončil, což vlastně nebylo ještě úplně jasné, a rozhodl jsem se během večera zavolat Myriam, neboť jsem měl pocit, že mne ještě nikým nenahradila, protože když jsem jí několikrát potkal na fakultě, hodila na mne vždy pohled, jenž by se dal označit za intenzivní, ale ona měla vždy intenzivní pohled – po pravdě řečeno, i když šlo o to vybrat si kondicionér; nebylo tedy třeba, abych si tím zatěžoval hlavu, měl bych se možná více angažovat v politice, stoupenci různých formací zažívají v tomto volebním období intenzivní okamžiky, zatímco já o to přicházím a hynu...
(…)
str. 50
Mnoho lidí se zajímá o politiku a válku, ale já příliš neoceňuji tento druh rozptýlení, cítím se být politický jako toaletní papír, a to je bezpochyby škoda. Je pravda, že v době mého mládí byly volby málo zajímavé, až nemožné; průměrnost „politické nabídky“ někdy dokonce až překvapovala. Nějaký kandidát levého-středu byl vždy zvolen na jeden nebo dva mandáty na základě svého osobního charismatu a nějaký podivný důvod mu potom nakonec zabránil, aby vykonával i ten třetí; populace se tímto kandidátem unavila, a potom jsme obvykle sledovali fenomén demokratické alternace, kdy voliči přivedli k moci nějakého kandidáta pro změnu pravého-středu, jenž měl také jeden nebo dva mandáty, dané jeho naturelem. Západní země byly kupodivu hrdé na tento volební systém, který ale nebyl ničím jiným než dělením moci mezi dvěma konkurenčními gangy, které šly místy tak daleko, že si skoro vyhlásily válku, než ji nakonec vyhlásily zemi, jež nesdílela jejich nadšení.
Nárůst extrémní pravice od té doby přinesl přece jenom něco mnohem zajímavějšího, když vyvolával v diskusích trochu zapomenutého mrazení z fašismu; ale to se stalo až v roce 2017, něco se skutečně pohnulo při druhém kole prezidentských voleb. Zahraniční tisk sledoval v ohromení ten ostudný spektákl, aritmetický avšak bezchybný, jenž vedl ke znovuzvolení levicového prezidenta v zemi stále více a více otevřeně pravicové. Během několika týdnů, jež následovaly po volbě, se po celé zemi rozšířila divná nálada. Bylo to jako dusivé radikální zoufalství, jež ale místy přecházelo do povstaleckých záblesků. Mnozí se rozhodli pro exil.
Měsíc po výsledcích druhého kola oznámil Mohammed Ben Abbes založení Muslimského bratrství. První pokus o politický islám pod názvem Muslimská strana Francie selhal z důvodů nepřijatelného antisemitismu jejího lídra, což dokonce vedlo k navázání vztahů s extrémní pravicí. Poučeni tímto příkladem, Muslimské bratrství dbalo na to, aby udrželo umírněnou pozici, a udržovaly srdečné vztahy také s židovskými náboženskými autoritami. Na základě modelu muslimských stran, jež byly u moci v arabských zemích, zvolili model, jenž byl mimochodem již dříve ve Francii použitý komunistickou stranou: politická akce byla vedena silným hnutím mladých a zakládáním kulturních a charitativních sdružení.
V zemi, kde se masová bída šíří nezadržitelně rok za rokem, přinesla politika „chytání do sítí“ své ovoce, a umožnila Muslimskému bratrství rozšířit svůj okruh mimo striktní konfesní rámec. Výsledek byl ohromující: v posledních výzkumech tato stran, jež měla za sebou pouhých pět let existence, dosáhla jednadvaceti procent a dohnala tím i Socialistickou stranu, jež získala procent dvacet tři.
Michel Houellebecq:
Soumission
Flammarion
2015
320 stran
Úryvek vybral a přeložil Josef Brož.
„Volby? K čemu jsou dobré volby? Co na tom mohou změnit?“ Vypadá to, že moje otázka nebyla zas tak dobrá.
„No, nevím, přeci jenom ty prezidentské jsou za tři týdny...“
„Ty víš moc dobře, že to je hotové, bude to jako v roce 2017, Národní fronta bude ve druhém kole a levice znovu vyhraje, nevidím opravdu důvod, proč by se NRU babrala s čekáním na volby.“
„Ale je tu skóre Muslimského bratrství, přece jen, které není známé. Pokud překročí symbolickou hranici dvaceti procent, může to hrát roli v poměru sil...“
Tohle konstatování byla samozřejmě blbost, voliči Muslimského bratrství se z 99% přesunou k Socialistické straně, nic to každopádně na věci nezmění, ani na výsledku, ale: spojení poměr sil, když ho člověk použije při konverzaci, z něho dělá čtenáře Clausewitze a Sun-Tsua; byl jsem hrdý i na symbolickou hranici; Marie-Francosie pohodila hlavou na znamení, že zachytila mou myšlenku, a dlouze počala vypočítávat dopady eventuálního vstupu Muslimského bratrství do vlády na základě stavu vedoucích univerzitních instancí. Její kombinační inteligence nabírala na obrátkách, už jsem ani nedokázal skutečně příliš neposlouchat, sledoval jsem pouze defilé hypotéz na její staré kostnaté tváři: člověk se musí v životě o něco zajímat, říkal jsem si; kladl jsem si zároveň otázku, o co se mohu zajímat já sám, pokud se můj milostný rozchod potvrdí: mohl bych třeba brát kurzy oenologie nebo sbírat miniaturní modely letadel.
Moje doktorandské odpoledne bylo u konce, doktorandi jako celek byli vyčerpávající; pochopili již, že to pro ně není ztráta času, na rozdíl ode mne. Chystal jsem si vybrat zrovna do mikrovlnné trouby nějaký ten indický pokrm (Chicken Biryani? Chicken Tikka Masala? Chicken Rogan Josh?) a koukat se na politickou diskusi na France 2.
Ten večer tam byla kandidátka Národní fronty, co se rozhodla vyjevit lásku k Francii („Ale jaké Francii?“ oponoval jí bez velké bystrosti středo-levicový komentátor), a já se ptal sám sebe, zda můj milostný život opravdu již skončil, což vlastně nebylo ještě úplně jasné, a rozhodl jsem se během večera zavolat Myriam, neboť jsem měl pocit, že mne ještě nikým nenahradila, protože když jsem jí několikrát potkal na fakultě, hodila na mne vždy pohled, jenž by se dal označit za intenzivní, ale ona měla vždy intenzivní pohled – po pravdě řečeno, i když šlo o to vybrat si kondicionér; nebylo tedy třeba, abych si tím zatěžoval hlavu, měl bych se možná více angažovat v politice, stoupenci různých formací zažívají v tomto volebním období intenzivní okamžiky, zatímco já o to přicházím a hynu...
(…)
str. 50
Mnoho lidí se zajímá o politiku a válku, ale já příliš neoceňuji tento druh rozptýlení, cítím se být politický jako toaletní papír, a to je bezpochyby škoda. Je pravda, že v době mého mládí byly volby málo zajímavé, až nemožné; průměrnost „politické nabídky“ někdy dokonce až překvapovala. Nějaký kandidát levého-středu byl vždy zvolen na jeden nebo dva mandáty na základě svého osobního charismatu a nějaký podivný důvod mu potom nakonec zabránil, aby vykonával i ten třetí; populace se tímto kandidátem unavila, a potom jsme obvykle sledovali fenomén demokratické alternace, kdy voliči přivedli k moci nějakého kandidáta pro změnu pravého-středu, jenž měl také jeden nebo dva mandáty, dané jeho naturelem. Západní země byly kupodivu hrdé na tento volební systém, který ale nebyl ničím jiným než dělením moci mezi dvěma konkurenčními gangy, které šly místy tak daleko, že si skoro vyhlásily válku, než ji nakonec vyhlásily zemi, jež nesdílela jejich nadšení.
Nárůst extrémní pravice od té doby přinesl přece jenom něco mnohem zajímavějšího, když vyvolával v diskusích trochu zapomenutého mrazení z fašismu; ale to se stalo až v roce 2017, něco se skutečně pohnulo při druhém kole prezidentských voleb. Zahraniční tisk sledoval v ohromení ten ostudný spektákl, aritmetický avšak bezchybný, jenž vedl ke znovuzvolení levicového prezidenta v zemi stále více a více otevřeně pravicové. Během několika týdnů, jež následovaly po volbě, se po celé zemi rozšířila divná nálada. Bylo to jako dusivé radikální zoufalství, jež ale místy přecházelo do povstaleckých záblesků. Mnozí se rozhodli pro exil.
Měsíc po výsledcích druhého kola oznámil Mohammed Ben Abbes založení Muslimského bratrství. První pokus o politický islám pod názvem Muslimská strana Francie selhal z důvodů nepřijatelného antisemitismu jejího lídra, což dokonce vedlo k navázání vztahů s extrémní pravicí. Poučeni tímto příkladem, Muslimské bratrství dbalo na to, aby udrželo umírněnou pozici, a udržovaly srdečné vztahy také s židovskými náboženskými autoritami. Na základě modelu muslimských stran, jež byly u moci v arabských zemích, zvolili model, jenž byl mimochodem již dříve ve Francii použitý komunistickou stranou: politická akce byla vedena silným hnutím mladých a zakládáním kulturních a charitativních sdružení.
V zemi, kde se masová bída šíří nezadržitelně rok za rokem, přinesla politika „chytání do sítí“ své ovoce, a umožnila Muslimskému bratrství rozšířit svůj okruh mimo striktní konfesní rámec. Výsledek byl ohromující: v posledních výzkumech tato stran, jež měla za sebou pouhých pět let existence, dosáhla jednadvaceti procent a dohnala tím i Socialistickou stranu, jež získala procent dvacet tři.
Michel Houellebecq:
Soumission
Flammarion
2015
320 stran
Úryvek vybral a přeložil Josef Brož.
Žádné komentáře:
Okomentovat